Vzhledem k tomu, jak starší kocour Bílomour strašlivě vyváděl, když se před půl rokem ocitl na pár dnů ve vyhnanství v jiném bytě, kde mu sice dělali společnost Bílý (nyní RIP 🙁  ) a já, a přesto strašlivě naříkal a byl vytřeštěný natolik, že byl na pokraji šoku, přistoupila jsem tentokrát k přípravám zavčas.

Jednak jsem mu o stěhování vyprávěla (důvěřivě na mě koukal, jako že co řeším), za druhé jsem koupila Bachovy kapky pro krizové situace a hned je Bílomourovi a novicce Suzince začala dávat do pití, a za třetí jsem byla maximálně v pohodě, protože jsem se stěhování nebála a těšila se – což jsem určitě přenesla i na kočky:-) O Suzinku jsem se tolik neobávala, ta vypadá založením na „všudedoma“, a navíc už několik štací vystřídala a nějakou melancholii to v ní dosud nevzbudilo – možná spíš jakousi oprsklost a nechuť vázat se na lidi (zatím 🙂  ), i když mazlení miluje.

Hromadící se bedny a rozložený nábytek kočky uvítaly s nadšením – neustále pomáhaly, rochnily se ve vyhazovaných hromadách šatstva, s radostí proháněly hromady plyšmyší objevených v nedostupných děrách za knihovnami. Těch myší bylo aspoň padesát! A těch pingpongových míčků, no jéje, mohla bych si otevřít hernu.

Stěhovací den jsem měla z kočičího hlediska rozmyšlený tak, že den předem vystěhujeme z koupelny vše, co pojede s námi, aby dovnitř už nikdo nemusel, a brzy ráno, než přijedou stěhováci, tam zašoupnu kočky – budou mít k dispozici oba záchodky, hrnek s vodou, nějaké koberečky a pelíšky a samozřejmě tam postavím i přepravky. Větrací/vchodový otvor ve dveřích jsme důkladně (cha!) uzavřeli lepenkou, což se nám dříve osvědčilo.

Jak jsem naplánovala, tak jsme učinili. Bílomour se však okamžitě začal drát zalepeným otvorem ven a při té jeho svalnaté postavě zápasníka sumo by s tím byl sakra brzo hotov. Takže změna plánu, museli jsme strčit obě kočky do přepravek hned. Za pomoci MLP se to podařilo. Suzinka dostala proutěnou prostornou přepravku, protože nemá tendence se probourávat na svobodu za použití všech dostupných prostředků (přepravka má jen taková sranda dvířka), a Bílomour dostal plastovku, sice menší, ale zato pevnou.

Narvali jsme ho dovnitř, zavřela jsem dvířka, oddychla si, a vzápětí MLP řve „A už je dopr**** venku!!“ On si otevřel! Špatně jsem dotočila pojistku a ty jeho šikovné silné pracky dokončily zbytek. A teď ho lapit mezi těmi hromadami věcí! Jestli mezitím zazvoní stěhováci, bude to hodně napínavé, protože na zazvonění kočky zareagovaly vždycky zmizením. Naštěstí se mi Bílomoura podařilo odlovit a jelikož zřejmě cítil mou rozhodnost nebo zabraly ty kapky, už se tolik nevzpíral (rozuměj, neměla jsem škrábance až na zádech) a podařilo se nám ho zdárně uzavřít v přepravce. A začal kočičí duet b moll.

V naději, že zmlknou, jsme jim tam zhasli – ale aspoň vchodovým okénkem jim tam padalo světlo. Jakmile stěhováci zazvonili, kočky ztichly a zůstaly celou dobu jako pěna. V průběhu dopoledne jsem se na ně občas přišla podívat. Jak mi bylo předtím Bílomoura líto, že mu dávám menší přepravku, kde se asi sotva otočí, tak teď jsem ho v ní pomalu nemohla najít! Byl přimáčknutý až úplně vzadu a zabral maximálně třetinu prostoru, bobánek. Utěšovala jsem je, že je to jen dočasné a brzo se to o hodně zlepší.

Kamarád se nabídl, že vezme kočkonáklad autem (je to milovník koček), což se krásně podařilo – vezl nejen kočky, ale taky kočkozáchody a kočkošáchor. Tašku s kočkožrádlem však stěhováci přihodili do některé z beden, takže mi zůstala pro první pomoc jen trocha granulí, které jsem v záchvatu předvídavosti přihodila do kabelky. Bedny se totiž proměnily v dávná „štěstíčka“ – člověk byl do poslední chvíle napnutý, co v které krabici objeví 🙂

V novém bytě jsem kočkourům připravila koupelnu – na zem huňaté předložky, hrnky s vodou (do těch jsem opět přidala kapky), záchůdky, šáchor a bylo tam teplo. Zavřela jsem se uvnitř s nimi, vypustila je a sedla si k nim na zem – stěhováci byli zatím na polívce, byla jedna po poledni. Suzinka se okamžitě rozhlédla po koupelně, nechala se pohladit a ihned se důležitě vyčurala do záchůdku. Trochu se napila a začala se mazlit.

Bílomour se z přepravky opatrně vyplížil a já trnula, jestli začne plakat. Nezačal. Byl sice trochu vykulený a hodně se mazlil, ale jinak byl zticha, známky šoku a bezbřehého zoufalství nejevil. Záchod však nepoužil a šel snad až druhý den. Chvíli jsem tam s nimi pobyla, nechala je prohlédnout pračku, vanu, záchod (tedy jen zvenku 🙂 a protože vypadali docela v pohodě, rozloučila jsem se s pucánky a šla pomáhat se stěhováním.

No, všechny místnosti byly nakonec zaskládané do výšky metr a půl bednami a nábytkem v různém stadiu rozloženosti. Končilo se někdy po páté odpoledne. Jakmile jsme se se stěhováky rozloučili (ke konci se čím dál častěji ptali, k čemu proboha máme tolik knih:-) , zavřeli jsme hlavní dveře a vypustili kočenky. Suzinka opět zvídavě začala zkoumat revír, hodně se chodila mazlit a my jí vysvětlovali, že tu s nimi budeme bydlet. Hned se s chutí nabaštila. Bílomour kamsi zmizel v chodbičkách a zákoutích mezi hromadami. Nakonec mi to nedalo a vypátrala jsem ho v temném rožku mezi pohovkou a opřenými obrazy. Nechala jsem ho tam.

Ještě večer jsme složili lidskou postel, odkudsi vykutali polštáře a pokrývky a uložili se. Nakonec jsme spali v posteli všichni čtyři – Suzinka na polštáři za mojí hlavou a Bílomour se vyplížil z krytu a co nejrychleji si vlezl ke mně pod deku. Začal u nohou, prolezl ty prostory několikrát nahoru a dolů, až se uvelebil u boku. To dělal naposledy jako malé kotě. Přimáčkl se ke mně a spokojeně jsme noc prospali – já spokojená, že je v teple, on spokojený z téhož důvodu. Nad ránem se Bílomour vyhrabal zpod peřiny a vyrazil na obhlídku – těsně kolem postele a hned se zase vrátil ke mně, ale v tom šeru jsem dobře viděla, že nese ocas krásně nahoru, což bylo dobré znamení.

Ráno Bílomour v přechodném úkrytu počkal, až usteleme, a ihned si zalezl do „denního bunkru“, jak jsme tomu začali říkat – prostě pod deky na posteli. Strávil tam celý den a vypadal jako hora Říp. Když jsem na něj občas nakoukla, měl tam krásně teploučko a hleděl, co po něm – zase – chci. Jenom jsem ho podrbala a utěšila. Myslím, že mu vyhovovalo, že je schovaný v teple a přitom slyší, co se v novém prostředí děje.

Tak to s ním šlo několik dní – ve dne v „bunkru“, v noci u mě pod dekou. Ale každou noc nad ránem vyrážel na obchůzky a trochu je rozšiřoval. Ocásek stále nahoru, výborně. Jenže téměř nežral, zobl si granulí, jen když jsem byla poblíž misek i já, jinak očividně chuť na jídlo neměl, protože musel sledovat spoustu jiných ukazatelů a nemínil se nechat rozptylovat miskami. MLP začalo Bílomourovo schovávání přes den trápit – slyšela jsem, jak kamarádovi do telefonu říká, že náš kocour má psychické problémy. Je pravda, že ve srovnání se Suzinkou to stěhování dalo Bílomourovi mnohem hůř zabrat, ale asi za týden se to docela srovnalo, prohlásil nové bydlo za bezpečné a začal normálně baštit.

Chopil se svých povinností a opět nás budil jako za starých časů několikrát za noc tím, že škrábal po (zapůjčených) bednách nebo knihách, spokojeně vřeštěl a honil se se Suzinkou (my v úloze trampolín). Tak to teda ne. Začali jsme tedy Bílomoura z jeho denního bunkru tahat a budit, ať nemá v noci tolik energie, doba hájení skončila. Ona Suzinka totiž v noci taky ráda spí a vůbec nestojíme o to, aby od Bílomoura tohle noční jiskření pochytila. Dokonce když se na polštáři příliš zavrtím, sáhne mi tlapkou na hlavu, abych jako nerušila.

Likvidace denního klidu asi pomohla, takže teď už nás (mě) Bílomour budí jako obvykle kolem páté na snídani, pak provede základní obhlídku bytu, případně odbude nějakou tu hoňku se Suzinkou, a pak si jde k nám znovu zalehnout. Spí pěkně s námi na dece, ne zakrtkovaný pod ní (Suzinka mi přenechává kousek polštáře) a najel v podstatě na obvyklý režim. Říp už dělá pouze jaksi ze záliby.

Kočky se ani jednou nevytento mimo záchod, takže nepovažovaly za nutné sáhnout až k takové formě protestu. Jsem jim za to opravdu vděčná:-)

Bílomour z toho všeho určitě zhubl. Není tak baňatý, nějaký podbradek mu taky zmizel, ovšem stále vypadá pěkně, žebra mu jen tak nenahmatám. Promenuje se však jako vašnosta s ocáskem pěkně nahoru, prohání mladou, vesele si pokvikuje, často má hravou a užívá si probíhačky. V něčem se však přece jen změnil – strašně rád se nechává chovat u MLP. U televize ho přímo zalehne a vyloženě si jeho blízkost užívá. To předtím nikdy nedělal, lehával mu sice rád na nohou, ale na břiše nebo hrudníku nikdy, to mu nějak vadilo. No a teď je z něho miláček MLP. Asi usoudil, že mně se nedá věřit 🙂

Konec hlášení 🙂