Vážené čtenářky a vážení čtenáři. Dovolte, abych vás dnes pozval na dvoudenní výlet do údolí potoka Ingar. Je to asi jen hodinku od nás autem, tady v Modrých horách, za osadou Wentworth Falls. Protože to je v horách, tak to je asi 550 metrů nad mořem a vzdoušek tam, uprostřed buše, je opojný jako víno.

Ingar creek, tedy potok Ingar, se zařezává do pískovcového plata a začíná zde vytvářet údolí. Nedaleko pod skalním útesem byl počátkem dvacátého století milý potůček přehrazen malou hrází a tak zde vznikla pěkná louže, jakýsi rybníček, kterému se tu říká různými názvy. Lagoon, water hole, billabong, lake, pool, pond a to jsem si jistě nevzpomenul na všechny. Ze skalního útesu padá voda do jezírka obklopeného hustou keřovou vegetací a pěknými blahovičníky, tedy eukalypty, kterým tu říkáme gums. Vyslovuje se to gams. Nedaleko hráze po toku potůčku tvoří terén jakousi planinu a zde bylo zřízeno místo na táboření.

Není to žádná paseka, ale jen od keřů vyčištěná místa v buši mezi stromy. Takže i když se zde sejde více lidí, tak se navzájem neruší a jsou od sebe vegetací odděleni. Navíc je zde jen 9 míst k táboření, i když na každém se dá postavit několik stanů. Toto místo známe už 35 let a od té doby, kdy jsme tu byli poprvé, se mnohé změnilo. Protože návštěvnost místa se od těch dávných dob, kdy zde nebylo nic, jen přístupová cesta, jaksi zvýšila, tak cesta a místa na parkování byla od míst k táboření oddělena sloupky a ocelovým lanem jako palec tlustým. Pak tu je zřízeno i zvláštní parkoviště pro ty kteří sem jedou jen na den na piknik, nebo si zaplavat. Stolečky, lavičky, záchody (k prostředí přívětivé – vyhnívající a puchem nezamořující okolí, čisté a toaletním papírem vybavené) četná ohniště a pěkná místa k postavení stanu. Dojet se sem dá prašnou, místy trochu náročnější cestou bušem, z osady Wentworth Falls.

Kdysi, v příšeří poloviny let sedmdesátých se po této příjezdové cestě dalo bojovým, terénním vozidlem pokračovat dále. Nyní je přehrazena zamčenou bránou a dále mohou jen chodci nebo cyklisté na horských kolech. Cesta spadá prudce do údolí k potoku Bedford, aby po jeho přebrození začala prudce stoupat. Po této se pak opatrně a po delší době dojelo po dosti divoké cestě do místa jménem Murphy’s Glen, kde rostou velikánské, přes 40 metrů vysoké eukalypty, jejichž kmen u země ani 5 lidí neobejme. Dále se dalo pokračovat do osady Woodford, na jejímž okraji se odbočilo na další hrubou cestu v buši. Tato nás zavedla až do osady Glenbrook, což je nedaleko míst kde bydlíme. Projeli jsme tuto trasu několikrát, vždy s nějakými kamarády co se přijeli podívat, jak to v těch Modrých horách vypadá. Pak jsem ještě tuto anabázi absolvoval se skautíky na kolech. Jak po tomto skoro padesátikilometrovém výletu v náročném terénu přes hory a doly vypadali, to raději nechám vaší fantazii.

Ale zpět k našemu nedávnému výletu. Náš syn Martin chtěl s jejich dětmi, Fynnem a Janou, absolvovat noc pod stanem. Fynn už s námi jednou byl, a dopadlo to docela dobře. Avšak pro čtyřletou Janu to byla první noc venku v buši pod stanem. Za tímto účelem Martin pořídil větší stan a velké nafukovací matračky. I s dětmi k nám dojel v pátek dopoledne, abychom hned po obědě vyjeli k našemu cíli. Každý svým autem.

Na místě mezi stromy u jednoho tábořiště už bylo pár stanů, a my jsme si vybrali další na okraji směrem, kde se dá zarostlou pěšinkou dojít k potůčku Ingar co vytéká z jezírka a pak teče dále až do potoka Bedford. Počasí nám přálo, bylo skoro jasno a po poledni bylo na zdejším sluníčku jako v peci. A to i přes to, že horský vzdoušek byl docela chladný, bylo jen 25°C.

Já problém neměl, jen jsem zaparkoval svoji maringotku, která mě slouží ke všemu, tedy přepravě, vaření, bydlení i spaní, ale pak jsem Martinovi pomohl postavit jejich velký stan. Vnoučata asistovala. Když pak Martin elektrickým nafukovačem nafoukl velké matračky, které pokryly celou zem ve stanu tak si tam děti nanosili svoje věci na spaní. Vypadalo to tam jako v královské ložnici. Na moje vandrácké zvyklosti tam bylo místo pro 10 spáčů.

Po tomto pracovním vypětí pod pečícím slunkem se děti převlékly do plavek a vydali jsme se k asi 100 metrů vzdálenému jezírku Ingar. Na břehu, pod krásným velkým eukalyptem byla malá písčitá pláž a pěkný přístup do chladné vody. Kůra tohoto eukalyptu by mohla být inspirací nejen pro dámy piškvorkové. Dětem ledová voda moc nevadila, zanedlouho v ní byly celé, ale my s Martinem jsme si sedli do stínu a pozorovali cvrkot v okolí. Bylo se na co dívat.

Místní ptactvo jako by se předvádělo a nás na zřetel moc nebralo. Nádherný papoušek královský, king parrot, se chlubil svými barvami. Rudou hlavou, prsama a břichem se zelenými letkami. Fešák jak je vidět v albu na fotce. Obyvatelka jezírka, divoká kačena se nedala rušit ve hledání potravy ani dětmi ve vodě. Byla klidná jako želva, asi zvyklá na návštěvníky. Spíš čekala, že něco dostane. Tak jsem si donesl jednu housku a po kouscích jsem jí ji celou naházel. Sežrala vše s chutí a bez zábran.

Pak došli k vodě i ti co tábořili kousek od nás a donesli si plastové kajaky a nafukovací matračky. Okamžitě nabídli svezení Fynnovi i Janě, i když to byli hoši kolem 12 – 14 let. Byli velice přátelští a slušní. Až jsem se divil. Dnes je vzácnost o takové zavadit. Jejich tábor, byli na výletě se svými táty, byl výlučně mužská záležitost a naše Jana zde byla jediná zástupkyně něžného pohlaví. Zapadla však pohodově do všeobecného mumraje ve vodě i v táboře. Fynnovi hoši ukázali, jak se pádluje a za hodinku už docela slušně sám brázdil hladinu jezírka, i když byl kajak na něj dost veliký.

Za dvě hodinky však děti dostaly hlad a bylo nutno odejít do tábora dobít baterky. Nasbírat po okolí dřevo a rozdělat oheň k opékání uzenin a podobných dobrot. Chvíli jsem si ležmo četl ve své ložnici v autě a znenadání slyším frmol u okna. Rozčílený ptačí sameček s vervou útočil na svůj odraz ve zpětném zrcátku. Byl tak zaujat, že si vůbec nevšiml, jak jsem vstal, vyndal foťák a vyfotil si ho. Ve víru vášně mě ještě stačil náležitě pokálet okolí zrcátka. Na závěr pak omylem vletěl ke mně do auta, kde taky zanechal vizitku. Odchytil jsem ho na okně a vypustil ven.

Doma vnoučata uzeniny zrovna nemusí, i když v jejich sousedství je polský uzenář, který vyrábí náramné dobroty. Ale u ohníčku se špekáčkem na prutu to je o něčem jiném a tak dlabali, až se jim ze ušima boule dělaly. Tak se odpoledne proměnilo ve večer a vodou znavená dítka byla trochu opláchnuta a uložena do stanu. Usnula bez problému a my s Martinem jsme je zanedlouho následovali. On k nim do stanu a já do své maringotky.

Jak už je mým zvykem, druhý den ráno jsem se probudil těsně před tím, než okolní ptactvo spustilo svůj ranní chorál, který vzbudí i mrtvého. Bylo zataženo a byli jsme zde v mračnech. Po opláchnutí jsme se vydali na malou vycházku po okolí, aby pak nastalo krmení dravé zvěře, Dětem přes noc náležitě vytrávilo a byly při chuti. Takže mimo ovoce, mrkvičky a suchých nudlí pak ještě spořádaly opečené špekáčky, o které by doma ani nezavadily. Mezi tím mlhu prorazilo sluníčko a začalo náležitě hřát.

Po snídani jsme se vydali velice zarostlou pěšinkou ke skalnatému korytu potůčku pod naším táborem. Děti se bavily pouštěním větviček a suchých listů po proudu a cestou obdivovaly pěkné kytky sundew, (Drosera tokaiensis) masožravky s kapičkami lepidla na koncích malých růžových stvolů. http://en.wikipedia.org/wiki/Drosera a květy keře horský ďábel, tedy mountain devil, (Lambertia formosa ) http://en.wikipedia.org/wiki/Lambertia_formosa

A po návratu to bylo opět do plavek a pak celé dopoledne až do oběda v jezírku. Sousedi, i když se to v Národní Parku nesmí, měli v táboře dva velice přátelské psy tak byla zábava i s nimi. Ovšem když dojel ranger, tak moc nadšený nebyl ale i když pokáral, tak pokutu $300 na jednu psí hlavu neudělil. O čistotě vody v jezírku svědčí i to, že kluci sousedů chytili pěkného raka, kterého po prohlédnutí zase pustili na svobodu.

Janě pak už došly baterky, i když něco slupla k obědu, tak byla klidná a do vody už nešla. Seděla na břehu a pozorovala cvrkot na hladině, kde kluci furt dováděli. Pomalu jsme se chystali k odjezdu a cestou do našeho tábora jsme se stavili u sousedů, říct ahoj. Ti zrovna v horkém popelu dopekli damper, něco mezi chlebem a buchtou ve velkém litinovém hrnci s poklicí kterému se tu říká dutch owen, do kterého se dá těsto a tento se zahrábne do žhavého popela. Nabídli nám a byl velice chutný. Po krátké rozmluvě jsme se rozloučili, sbalili náš tábor a zamířili k domovu. Jana jen sedla do auta, tak usnula, a spala až jsme dojeli k nám.

Výlet se vydařil, počasí přálo, vnoučatům se to také líbilo a tuším, že se zase brzo někam vydáme.

http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2011-11-11_to_12_vylet_s_vnoucaty_k_potoku_Ingar