Maminka tuhle říkala, že prý mě někdo na Zvířetníku osočil, že se flákám a nehlásám. To teda není pravda, já se neflákám, já jsem se učila, protože jsme měli zkouškové období. No fakt, taky jsem psala bakalářskou práci – teda když mě k tomu Kačka pustila, což se stalo jen výjimečně. Se o tu placku s čudlíkama nějak bojí. Má si to uklízet, všichni si mají udržovat pořádek a nenechávat věci válet.

Já když jdu kontrolovat podkroví vždycky uklízím (bohužel i kočičí hovínka ze záchůdků) a uklizené rovnou vezmu dolů. No pochopitelně že v zubech, já tlapky potřebuju na chození a v zubech unesu všechno. A toho plyšáka si měli uklidit a bačkory a ponožky a ty záchůdky taky. Oni si myslí, že vychovávají mne ale omyl, já vychovávám je. K pořádnosti, jasně. Tím jste jistě pochopili, že chození po schodech mi už nedělá žádné potíže a chodím i sama. Jenom v noci ne, to si musím vzbudit maminku, oni sice dali na schody noční světýlko, ale umím já odemknout dveře na dvůr? Neumím, tak proto si musím vzbudit maminku.

Ale přiznám se, že to většinou není kvůli čůrání, ale je krásné ležet a poslouchat jak si pejsci povídají, čuchat a přemýšlet. No, ve tři ráno mi to jde nejlépe. Jenže potom si najednou vzpomenu, že asi maminka čeká, tak začnu drásat dveře, aby mi přišla otevřít. Ona nemůže do postele, to by mne neslyšela a tak sedí zabalená v křesle a klimbá – víte někdo, co a jak se to dělá? Maminky se zeptat nemůžu, ona je většinou trochu naštvaná, sice mi nic neříká, ale to já poznám. (Majda je typická povahově, ale vcítění má opravdu maximální.)

Káťa říká že jsem její malej empatik, ale to přece není nic nenormálního, že já vím, co si oni myslí a co je bolí. Ale fakt je, že já to poznám i u kamarádů. Máme jednoho, který žije sám se svým Maxem, toho můžu vítat po Majdím a tuhle přišel a já věděla, že je zle. Že je moc smutnej a že ho voni asi nerozveselej. Tak jsem si sedla k němu na gauč, aby věděl, že já vím a celý večer jsem mu vyprávěla, že určitě je někde pejsek, který čeká na něj. Tak snad to dopadne dobře. Zatím teda mucká mě, protože nějak toho pejska ještě nenašel. Ale já mu při každé návštěvě říkám, že bude zase dobře. Taky si myslím, že musí hledat pejska, který dokáže být doma sám a čekat až se jeho člověk vrátí. Já jsem taky sama, ale já jsem na dvorečku a kolem chodí spousta lidí a hlavně dětí a tak vlastně nejsem sama. A když si někdy odpočívám, tak se maminky ptají, co se stalo, že nejsem za vratama a nemazlím se s nima.

Včera mi bylo 14 měsíců, už jsem velká slečna a musím se prý podle toho chovat. A já si myslím, že je to blbost, já jsem pořád malé štěňátko, a velká slečna být nechci. Ale alespoň trochu radosti jim udělám a budu aspoň občas poslouchat. Já bych to pochopitelně zvládla pořád, ale to je taková nuda. Si představte, že si běháte po poli a čucháte si toho zajíce a najednou pííííííísk. To teda znamená, všeho nech a poď ke mně. Já to přece vím, ale když půjdu k ní, slupnu piškota, vrátím se, tak ztratím spoustu času. Vždyť to jde udělat jednoduše – dočuchám, doběhnu k ní, slupnu piškota. Akorát ji nesmíte nechat k sobě dojít, jakmile se blíží je načase fakt všeho nechat a pádit. Tím pádem vás pochválí a nakonec kápne i ten piškot.

Fakt jsem spokojená, jenom jedno mi chybí – kamarádi. Mám, pochopitelně že mám, ale málo. Tak za prvé, s volfčákama se nebavím, jenom s jedním, toho znám od úplně malička a přes plot se vždycky zdravíme. Potom mám Ozáka, ten je teda drsnej a s tím je to dobrý. Potom Lily, to je moje schovánka (neboli Majdina protege. Je jedním ze šesti štěňat kříženců labradora, která se našla těsně před Zvoněním při úklidu. Byla už dost velká, tak 2 měsíce, 4 nakonec zůstala u kontejneru na hřbitově, ale dvě zkoumala okolí a spadla do kanálu. Všechna se zachránila a obyvatelé obce si je opravdu urychleně rozebrali, SLÁVA JIM)

Potom jednoho krásného goldena, s tím si hrajeme a běháme a vůbec a hlavně Brixi. Ona je o něco málo starší, bernská salašnice, stejnej poděs jako já. Chodí na procházku ještě se svojí maminkou, ale ta se s námi honit nechce. No takže v sobotu šla Brixina maminka domů čistá, zatímco Brixi byla skoro tak krásná jako já – teda černá. Jo a taky mokrá, protože jsem jí ukázala, že voda je panečku něco a po takové koupeli je nejlepší se proběhnout ve vypuštěném rybníčku… nejlépe to několikrát zopakovat. Na mě je špína vidět až když vstanu z gauče, ale ona má normálně hnědé nohy a náprsenku jako sníh… ale černá je elegantní.

No a sem tam nějaký cizí pejsek, který si rád hraje a nebojí se. No a tím to končí, i k nám na vesnici přišla móda pidipsů a jejich páníčkové se bojí, že bych je zašlápla. No a hlavně nejsou na okusování a to my s Brixinou se teda okusujeme a slintáme a shazujeme a zaleháváme a to by asi s tím drobkem dělat nešlo. No a víte, že existují i pejsci, kteří druhé pejsky nemají rádi a dokonce je kousnou? No tak u nás takoví jsou.

Určitě byste chtěli vědět, jak jsem to natřela té ublbené Lin, když se vrátila z toho móře. No ta koukala, když jsem se k ní vevalila do pokoje, teda chvíli koukala a potom se ježila a vrčela a tak jsem si řekla, že si ten její ublbenej pokoj může nechat a bejt si v něm třeba nadosmrti – hladem, protože dolů ji nepustím. Tak to mi zatrhli, do pokoje ji taky musím pustit, dokonce musím snášet, že chodí mojí mamince dávat pusu do koupelny. A eště na mě zdvihá pysky a ježí se. Dobře, já to všechno vydržím, ale když jede domů a táhne s sebou spoustu věcí tak přece musím zjistit, jestli tam není něco mojeho. No tak jsme se trochu chytly a Alenu jsem chytla za zadek, když mě na ni nechtěla pustit. Asi tam má mozek, protože jim konečně došlo, že nejlépe před odjezdem naložit do auta Lin, abych mohla proclít jejich tašky bez toho, že by se mi do toho vměšovala. Dobře, občas na sebe štěkáme, ale na procházku spolu můžem, jenom si se mnou nechce hrát.

No a žijeme si společně všichni spokojeně. Když je dome Kačka tak trochu lépe, to nejsem sama, ale i tak to jde. Ráno se pomazlíme, dojedeme po kočkách a jdeme ven. Nikdo na mne nespěchá, prostě si lítám a lítám. Doma se maminka převleče a já dostanu masíčko a jdu teda na ten dvorek. Ještě mamince zamávám (vyvěsí se hlavou mezi vraty a úpěnlivě kouká) a honem na tu dobrůtku. Přes den to záleží na tom, kdo jde okolo, ale moc dlouho to netrvá a tatínek přijede z práce. Zatímco se svléká, já demoluji dveře a vrata a poté tatínka. Pak dostanu jogurt, aby mi nebylo líto, že jsem byla sama doma a čekáme na maminku.

Tu taky trochu oslintám a jdeme veeeeeeeen. Večer si dám k televizi kafe (zvykla si škemrat na Kátě kapučíno, tak ho dostane trošičku do mléka) no a když mám náhodou hlad, tak granule. Ale to fakt musím mít hlad. Spinkám před maminčinou postelí a někdy k ránu si lehnu k ní, tiskneme se k sobě a asi tak 10 minut to vydržím. Tak si myslím, že časem si to tady zařídím zcela podle svých představ, jen co je trochu ukolébám. A moc se těším na jaro, maminka mi slíbila, že budeme spolu jezdit plavat. No to jezdit se mi moc nelíbí, ale asi to budu muset vydržet.

Vaše Majda