Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Z Blízkého Východu
BTW
Nová knížka
Doporučujeme
Náš Zvířetník - DeDeník © 2014
VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN
Naše zahrada je pro mne oáza klidu s rána, když jdu ven s kočkami je to nejlepší probouzení. Ale i během dne si jdu ráda na kratší dobu zalenošit ven, kdy sleduji kočky, ptáky a veverky a spokojeně si říkám „sem teď patřím“:)
Maričko, to mě nepřekvapuje – ty desítky článků o obyvatelích tvé zahrady znamenají, že tě tam prakticky vidím 🙂
Kávička a něco malého sladkého, pohodlné křeslo, nohy hore, čtivo – to je klídek a pohoda. Léta byly pro mě silně relaxační procházky s Denisem, ovšem co máme Culka, na relaxaci venku není možno ani pomyslet, neb furt musí být člověk ve střehu, monitorovat strakaté torpédo souběžně s blízkým i vzdáleným okolím a i tak čelí každou chvíli stresové situaci.
To mi povídej! 😀 S Rexem taky není relax, ale adrenalin – a legrace:))
horký kafe nebo čaj, kočku na klíně, spokojený ptáky na krmítku..drahého, když mi předčítá…objevuje kouzlo Terryho a jeho Zapomenutých povídek – Jedním tahem pera.
U mne je naprostý zen, když není nikdo doma, ale vůbec nikdo, ani psi 🙂 🙂 a tudíž nikdo nic po mně nechce. Což se stává tak maximálně jednou za půl roku a ne více než na dvě hodiny (když náááááhodou vezme Terka s sebou na vycházku i Jeníka s Erníkem). Jenže to se většinou rozhlídnu kolem sebe a zjitím, že by bylo dobré povysávat a vytřít, dokud se mi tam nikdo nemotá, takže ta pohodová dvouhodina se smrskne najednohodinu.
Ale jinak mám nejradši procházky s Erníkem a foťákem, to je též balzám na duši a moje líné já. Protože to taky není moc často – většinou dobíháme Terku s Framem (já už s váma nebudu chodit, to jsou závody v chůzi a ne vycházka!) anebo se mrcasím se dvoma psama, kdy každý má jiný blbý nápad a snaží se ho okamžitě uskutečnit. I když na vycházky s Brooke to zaplať pámbu ani zdaleka nemá, to byly každodenní nápory na nervy.
Být v pohodě pro mne znamená vzít psa a jít. Po čtyřech zl. retrívrech, to zn. 50 let denodenních vycházek je to můj životní styl. Sama jsem si ho vybrala a nelituji. Nikdy.
Ačkoliv… dneska ráno jdeme s Becou, sice na ledu, ale za plného slunce a najednou, pohoda je fuč! Becca je v předfázi kritické fáze hárání, zavoněla a kde se vzal tu se vzal, přiřítil se černý flet a že se mu Becca, hnědý flet, moc zamlouvá. Začala bitka o záchranu dívčí nevinnosti. Všichni tři jsem se svorně prali v jednom chumlu a k mému překvapení to nakonec vyřešila fena. Už toho měla dost a zavrčela. Co mu řekla nevím, ale krasavec se stáhnul a odřítil se někam za svým pánem. Mám obavy, že bez pomoci Bečky bych to nezvládla. Byla jsem mu úplně fuk. Takže pohoda a pohoda, někdy se to zvrtne. 🙂
Sem zase odbočila, že ano.
Jano, to musel být mazec! Tak nějak si říkám, jak by to dopadlo, kdyby Becca došla k názoru, že tenhle týpek je ten pravý pro založení rodiny:))
Chvilku jsem si také představovala, co by z toho vzniklo. Fleti oba, barvy rozdílné. Třeba krásní zrzaví fleti To by byla paráda! 🙂
Pokud vím, hnědí a černí se umějí vyskytnout v jednom vrhu, takže by k nějaké mesalianci nedošlo:)) Ovšem představa, jak nad nimi stojíš a jen koukáš, protože kdyby oba moc chtěli, asi bys je od sebe sama odtáhnout nedokázala… No, byla to klika, že dámě se ještě nechtělo:))
Hezká knížka, kávička, teplo z krbovek, tiše hrající hudba nebo ticho, obvykle jedna z koček na klíně. A úplný ideál je, když bezpečně vím, že jsou všichni moji blízcí v pohodě.
Taky je dneska u vás taková zima? tady bylo ráno kolem sedmé -15, teď svítí sluníčko a je -9. Kočky byly všechny v noci doma, i když Líza večer protestovala. Před chvílí šla ven a určitě si někde na sluníčku vyhřívá kožíšek.
Máme zimiznu, ale je krásně, sluníčko, azuro, pohoda. dokonalá zimní scenerie. Kočky byly při mém odchodu do práce rozsazené na parapetu a skříňkách a vyhlížely jaro z kuchyňského okna…
To má pak člověk hned dobrou náladu a chuť do práce 🙂 Jdu si pro horké kafe a budu psát pracovní dopisy.
My jsme měli ráno -12, ale sluníčko tu zimu rychle zahnalo. Zato trochu sněhu a důkladně zamrzlo znamená, že se dá chodit kromě našich luk i po polích, takže si to se psy užíváme – takový pohled na naši vísku obvykle nemáme:))
je to nádhera, sníh, slunce, modromodrá obloha.
Ovšem přiznám, že jsem před odchodem dlouze vyhlížela z okna horní koupelny a kontrolovala, jestli se některou z terénních vln neskrývá nějaká zvěř:)) Pole je totiž tak zvlněné, že zdola tuto zásadní informaci zjistit nedokážu 🙂
Ráno tu byly mraky a -2 stupně, teď se to vybralo a svítí slunko. Sníh skoro žádný, poprašek leží jen ve stínu.
Momentálně tady slunečno a mínus jeden, sněhový poprašek se drží jenom na stinných lesních cestách. Mám PONOŽKY!
Ygi, tak to u vás musí být zima jak v opuštěném psinci! 🙂
No, venku ani není, ale jsem teď momentálně v kanclu, který využíváme tak dvě hodiny měsíčně a je tu čtrnáct stupňů a to teda není žádná tepelná pohoda 🙂 . Ale už se chystám domů a ponožky půjdou dolů. Ráno venku jsem byla naboso 🙂 🙂 .
Někdy říkám, že moje úlevová poloha je chůze (To fakt existuje, Dana, moje kamarádka a fyzioterapeutka k tomu má pár veselých historek:))
V chůzi, hlavně v lese, ale obecně v hezkém prostředí, asi relaxuju nejlíp. Neměla by v tom figurovat zvěř, to je fakt. Aspoň, když mám s sebou psy 😀
Doma na tom jsem jako ostatní – ticho nebo hudba, teď zrovna denně topím v kamnech, takže pohled do přátelských plamenů. Učím se „na svíčky“, ale obvykle u nás hoří tehdy, když je doma i Martin:))
Sdílená pohoda je nejlepší – mohu potvrdit jako někdo, kdo je často sám 🙂
Veselé historky k odpočívání při chůzi v lese mám taky. Odpočívali jsme, odpočívali, hledali přitom houby. Trochu jsme se vzdálili jeden druhému. Najednou přítelkyně pádí průsekem proti mě a křičí „utíkej!“ Když jsme se o kus dál zastavili protože nás nikdo nehonil, pravila „já jsem nakráčela přímo mezi divočáky.“
Jindy jsme zase v lese odpočívali tak intenzivně až jsme nevěděli kde jsem. Přítelkyně navrhla abych vylezl na strom a vyhlížel světýlko. Ukázala přitom na asi 2 metry tlustý smrk, navíc bylo pravé poledne. Vznesl jsem protinávrh, že budeme raději dál odpočívat až se vymotáme z lesa. Podařilo se.
Tak, a tím jsi zdatně odpověděl na otázku, co potřebuješ k pohodě 😀 Klika, že kafe teprve stojí v hrnku…jinak by bylo na monitoru v celé kráse, vylito, jak se tady chechtám 🙂
Pů, ještě jsi taky mohl odvětit, že nejsi Jeníček, takže nemůžeš lézt na vysoký smrk 😀
Mohl, ale to by bylo považováno za bohapustou výmluvu. :o)
Pohoda, klídek a kafe nebo čaj. Večer sklenička vína a čaj.
Včera jsem si po práci a vycházce se psy sedla na pohovku a četla si. Obvykle to nedělám, protože mám ještě dost jiné práce. Ale včera odpoledne jsem si musela ještě zaskočit do Brna k zubaři, pak jsem letěla domů vyvenčit ty psy. Zrovna zapadalo slunko, tak jsem s nimi šla na pole, abych ten západ viděla. A pak už se mi nechtělo nic. Večeři člověk nachystat musí, ale nechtělo se mi ani to. A večer jsem tu knížku dočetla, což mě hluboce uspokojilo- a přitom to bylo velmi lehké čtení, žádný zázrak.
Matyldo, i tu večeři si jistě zvládnou udělat ostatní sami.
známe to z klasiky všichni: “ Anči, co bude k večeři? Co si ulovíš, Čiháku.“ 😀
Nedávno jsem viděl takový komiksový vtip. Slečna sedí, v prstech takové to dlouhé cigáro, ležérní póza. Za ní chodí sem a tam chlap a praví: „Od rána tady chodím hlady!“
„…si sedni.“ vece slečna.
😀 😀
Matyldo, vím, že jsi nesmírně zodpovědná a miluješ svoji rodinu. Ale divila by ses, co všechno se „nemusí“. Taky jsem měla spoustu musů a už je nemám. Líbí se mi, co říkala jedna spolupacientka : jediné co musím, je zemřít.
Mě unavoval kdysi hlavně stress, neuměl jsem si připustit, že svět se bude točit dál i bez toho, aniž bych si s ním lámal hlavu já. A ignoroval jsem příznaky tak dlouho, až jsem měl metastáz plné břicho a plíce. Pak následoval šestiletý boj o život. Byl to hnus, ala na druhou stranu to člověku pomůže srovnat si priority. Od té doby nepotřebuju k pohodě a klídku skoro nic nepotřebuju, psychicky jsem schopen odpočívat i uprostřed práce.
Souhlas, když máš těžkou nemoc (třeba onkologickou), tak v tom boji o život vítáš vítězně každý den a nedokážeš dlouhodobě plánovat. A pak to přežiješ a víš, že právě ten každý den, do kterého se probudíš, je největší výhra.
Amen.
Šest let. To je zatraceně vydřené vítězství. Blahopřeju.
Děkuju. Vzpomínáš si jak jsme se viděli v Brně na Tvém neoficiálním čtení Nedopovídek? Tak to bylo akorát dobojováno.
No vidíš, co člověk na první pohled nevidí…
Bože!
Příští rok mě bude už 60 let a naučila jsem se konečně odpočívat bez výčitek.
Zamlada, jako mladá máma, jsem toho stíhala hodně.
Když jsem přišla z práce, ještě jsem toho hodně udělala.
Jenže s přibývajícími léty začínám zvolňovat.
Udělám, co je třeba, ale už to nedělám v jednom zápřahu.
Okna myji na etapy. Uklízím na etapy.
Nevyčítám si, když si po příchodu z práce sednu a povídám si s manželem.
Na chatě také pracuji, ale také ráda sedím u kávy na terase a čtu si a kochám se přírodou.
Nic mi už neuteče a nemusím u všeho být.
A ta pohoda a klídek mi stojí za to.
Ty poslední dva řádky podtrhuji a podepisuji!!! Jen mi to trvalo trochu dlouho, než jsem si to uvědomila… chtělo to pár let v penzi a jde to !!!
Míšo, podepisuji a dvakrát podtrhuji. A vůbec se nikomu nemusím ospravedlňovat za to, že jednou týdně chodí paní na pořádný úklid vedle našeho běžného. To je pohoda, když ve čtvrtek večer přijdu domů, tam naklizeno, navoněno, Eddie sedí na čerstvě vytřené podlaze a spokojeně přede ( to je jeho projev chvály pro Lucku úklidovou) 🙂
Proč bys taky měla. Člověk nemá na všechno čas a/nebo chuť a tohle je řešení. A ta Lucka si zase něco vydělá. win-win.
Win-win-win – naše kočky, zejména Eddie, ji milují a těší se na ni 🙂
Co takhle pohoda, klídek a … Co ještě potřebujete, aby byla pohoda a klídek o 100% lepší?
(Ten unavený chlapec od čínských lyžařů, jak říkal tuším Ostravak, ještě tabáček: https://www.youtube.com/watch?v=_nKNpSgEyMM)
Přeji všem krásný den a zkuste zpomalit, pokud zvládáte.