Přidávám suroviny do hnětací mísy, vážím, měřím. Opět studuju recept. Cukroví dělám opravdu jen jednou v roce, takže několikrát kontroluju, jestli jsem na něco nezapomněla. Copak absenci másla v těstě poznám snadno, ale co když chybí žloutky nebo koření? Za chvilku už s potěšením poslouchám, jak robot hbitě hněte těsto, a než bych řekla „popocatepetl, kde jsem, sakra, nechala tu stěrku“ je hotovo.

Vyndávám krásně hladké těsto z mísy a v duchu si říkám: ty trubko, proč ten dokonalý stroj nepoužíváš častěji? A vzpomenu si na všechny ty podzimní štrůdly, tedy i na spoustu jablek, které jsem ručně strouhala na struhadle. Jen dvakrát jsem vytáhla robota! To tehdy, když jsem těch štrůdlových nohávů dělala víc.

Odpověď je snadná. Rozhoduje poměr námahy s ručním strouháním jablek versus nutností poskládat robota do příslušné pracovní verze, a po jeho velmi krátké práci (je rychlý, silný a šikovný, můj Benedikt:)) to zase všechno umýt a poskládat. Ono to fakticky zase tolik práce není, ale když jde o jediný noháv štrůdlu, vychází ta námaha poměrně nastejno.

Ovšem pokud jde o těsto, je robot, tedy tento můj konkrétní robot, nenahraditelný. V takovém případě lenivá nejsem. Ale popravdě, zapnout hnětač dá mnohem méně práce než sestavit strouhací aparaturu! 😛

Hm. Tak mě napadá, že je to zvláštní protimluv – být líná použít výkonného pomocníka 🙂

Takže se dnes nepřekvapivě ptám: jak často používáte v kuchyni robota? Myslím toho velkého, ne ponorný mixér nebo ruční šlehač – ty jsou po ruce v podstatě stejně jako vařečka nebo třeba kvedlík. Když už jsme u toho – používáte ještě někdo klasický kvedlík? (já už ne:))