Jak jsme již zmiňovali posledně, základní druhy nádorové terapie lze rozdělit na lokální a celkové. Dnes bychom si pověděli něco k celkové terapii.

Asi nejčastějším příkladem celkové terapie je chemoterapie. Správný lék by měl být jednak účinný proti danému typu tumoru a dále také co nejméně poškozovat zdravé tkáně organismu. Jak takovou látku najít?

Protože nádorové buňky se obvykle množí velmi rychle, jedním z nejčastějších způsobů jak omezit působení na normální zdravé tkáně je působení terapeutika pouze na dělící se buňky. V rámci této skupiny je spousta mechanismů účinku léků. Jako příklad vybereme dva asi nejčastější mechanismy účinku.

Aby se z jedné buňky (nádorové či nenádorové) staly dvě, tak se musí zdvojit jejich genetická informace, která je představována kyselinou deoxyribonukleovou označovanou anglickou zkratkou DNA. DNA je dvoušroubovice složená ze dvou řetězců poskládaných z jednotlivých nukleotidů (někdy nazývaných baze), ty si na obou řetězcích vzájemně odpovídají.

Velmi zjednodušeně řečeno, syntéza DNA probíhá tak, že se rozplete řetězec dvoušroubovice a k oběma řetězcům se nasyntetizuje podle principu komplementarity nukleotidů druhý řetězec. Jde o mechanismus poměrně složitý, který může být na více místech terapeuticky zablokován.

Jako chemoterapeutika jsou například používány látky podobné nukleotidům, které svým vmezeřením na místo správného nukleotidu zabraňují správnému poskládání novotvořené nukleové kyseliny.

Nebo také existují látky bránící syntéze některých nukleotidů, což také znemožní správné poskládání nukleové kyseliny. Podobně některé léky dokáží v určitých situacích blokovat navazování jednotlivých nukleotidů na sebe.

Jiným mechanismem účinku je ovlivnění mitózy buněk. To je situace, kdy v buňce již je zdvojená nukleová kyselina a musí se správně rozdělit oběma dceřiným buňkám. Z normální zrnité formy, ve které jsou nukleové kyseliny v buněčném jádře, se v průběhu mitózy vytvoří chromozómy, které se potom pomocí dělících vřetének seskupí tak, aby v každé buňce byla jejich kompletní sada, tedy celá genetická informace. Jako chemoterapeutika se používají látky, které blokují tvorbu dělících vřetének a tím znemožňují průběh mitózy.

Většinou se kombinuje několik chemoterapeutik s různým mechanismem účinku. Nádorové buňky by se na terapii pouze jedním typem chemoterapeutika dokázaly rychle přizpůsobit (například různými transportními mechanismy, které dostanou chemoterapeutikum z buňky). Různé tumory jsou citlivé na různé typy chemoterapie, pro většinu nádorových onemocnění existují typická terapeutická schémata (kombinace chemoterapeutik).

Chemoterapie s sebou nese významné nežádoucí účinky, pro které je někdy nutno terapii přerušit. Jedním z důvodů nežádoucích účinků je, že chemoterapeutika jsou poměrně toxické látky a že během odúmrtí nádorových buněk vzniká jejich rozpadem spousta látek, které je třeba v těle odbourat (během terapie je nutno laboratorně kontrolovat funkci ledvin a jater).

Další důvod vyplývá z mechanismu účinku tj. z působení na dělící se buňky; některé normální buňky v těle se obnovují také poměrně rychle, a proto jsou ovlivněny podobně jako nádorové buňky, většinou však po ukončení terapie dochází k rychlé regeneraci těchto buněk.

Poměrně známým příkladem tohoto typu nežádoucího účinku je ztráta vlasů u některých typů chemoterapie – důvodem je odumření vlasového kořínku. Stejný důvod mají ale i podstatně závažnější nežádoucí účinky – poměrně rychle se v lidském těle obnovují krevní elementy (hlavně bílé krvinky), jejich nedostatek způsobuje sníženou obranyschopnost organismu, proto se během terapie kontroluje krevní obraz.

Tento nežádoucí účinek je významný hlavně u některých leukemií a lymfomů, kdy jsou v současné době k dispozici velmi účinné druhy terapie (zejména ty, které jsou následně spojeny s transplantací kmenových buněk), jež jsou však spojeny s částečnou nebo i kompletní likvidací vlastní krvetvorby pacienta, což s sebou nese velké riziko závažných komplikací (i smrti) v důsledku infekcí.

Tato oblast onkologie se poměrně rychle rozvíjí (terapeutické postupy používané dnes se u většiny tumorů nedají srovnávat s postupy používanými před deseti lety). Něco o novějších druzích terapie bychom si pověděli ještě příště.