Případ prokletého domu – ano, na scénu konečně přichází Evžen Vulpes!

Strašidelný dům

Téma: Danajský dar

Záchrana! Nevěděla kudy kam a pokojík s kuchyňkou ve starém činžáku byl jako dar z nebes. Jen studená voda, ale nájemné více méně symbolické, skoro zadarmo. Nemohla uvěřit svému štěstí.
Brzy pochopila.
Už třetí noc upírala široce rozevřené oči do tmy. V pokoji panovalo hluboké nepřirozené ticho. Ani prkno nezavrzalo, trubka nezahučela, z ulice sem nedoléhal žádný zvuk. Zalykala se vyděšeným bušením vlastního srdce. Svíral ji dusný, mlčenlivý strach, strach bez zjevného důvodu, neodbytný strach jako úporná bolest.
Bála se, aniž tušila čeho.
Musí pryč nebo tu zešílí. Jenže kam? Leda vyhledat muže, který dokáže léčit prokleté domy. Evžena Vulpese.

***

Čáry

Téma: Co je psáno, to je dáno

Zlá síla se plížila v patách, cítil ji, ale neotáčel se. Věděl, že stačí sebemenší náznak slabosti. Hrůza prolomí jeho štít a přemůže ho. Aby s ní mohl bojovat, musí najít zdroj, zjistit příčinu, proč se usadila právě v tomto domě.
Začal obcházet pokoj, hledal místa, kudy proudí energie, dotýkal se jemně stěn i podlahy, hladil je a snažil se získat si jejich přízeň, šeptem mluvil se starými cihlami, sliboval jim osvobození od zažrané černé nenávisti, prosil o pomoc.
Zaklínání nepostačí. Musí použít mnohem silnější čáry. Pečlivě narýsoval první mocný znak.
Temnota zavyla.
Běs se rozhodně nehodlá vzdát bez boje.

***

Stopa strázně

Téma: Jak na pevné boky

Evžen cítil, že zlo nabírá sílu, pramínky hrůzy ho už zase obtékaly jako dusivá mlha.
Rychlými jistými čarami vytvářel magický kruh. Snažil se do čarování vložit co nejvíce vlastní energie a postavit tak sílu země jako hráz, aby měl krytá záda i boky.
Nastal střet vůlí. Pomocí pochmurného obsidiánu vzpírajícího se nepřítele nesmlouvavě nutil, ať opustí své útočiště v útrobách domu.
Stálo ho to temnotou zahlcené oči a do krve rozedřené dlaně. Už však věděl, čemu čelí.
Udála se tu jakási křivda, tak strašlivá, že se věčná nenávist otiskla do stěn. Stopa strázně.
Jediná možnost dům očistit je zjednat nápravu.

***

Rozhovor beze slov

Téma: Krev

Podrobit si rozjitřené obydlí bylo obtížné. Ukonejšit ho ještě těžší.
S něžnou trpělivostí, jakou vůči lidem obvykle neplýtval, se Evžen postupně vemlouval do důvěry domu a zlehka se ladil na stopu strázně, aby zjistil, jak staré příkoří zmírnit.
Stopa strázně je však němá. Neprozradí, že tehdy a tehdy se stalo to a to za účasti toho a toho.
Evžen dokázal zachytit jen výbuchy emocí vpálené do stěn.
Cítil nevěřícnou, nechápavě ukřivděnou hrůzu. Prosby utopené v ranách. Bezmocné zoufalství a nesmířené volání o pomoc.
Vnímal čísi nesnesitelnou bolest jako svou vlastní. Krev vsáklou ve zvětralých cihlách.
Krev na svých rozhryzaných rtech.

***

Co dál?

Téma: Poslední petrklíč

Vyčerpaně přerušil magické spojení. Děsivý nářek nemocného domu ztichl, ale nezmlkl docela. Stále ho slyšel ševelit jako neodbytnou připomínku, že slíbil pomoc.
Jenže pro smiřovací rituál potřebuje víc informací. Tady a teď už se nic dalšího nedozví.
Doloudal se do kuchyně pro sklenici vody, zůstal tam stát opřený o rozvrzanou linku a unaveně pozoroval povadlou primulku v květináči na okně, výsledek zoufalé snahy zdejší nájemnice aspoň trochu nepříjemný byt zútulnit.
Jak by tu ta kytka mohla přežít, pomyslel si soucitně.
Dům je starý asi sedmdesát let. Kdykoliv za tu dobu se tu mohla odehrát nevyjasněná vražda.
Čeká ho úmorná fuška.

***

Sláva listonošce

Téma: Příbuzenská plemenitba

Staré noviny. Nekonečné vyptávání na historii domu a jeho obyvatel. Donutil svého známého strážníka hledat v policejních archivech.
Nic.
Až ho napadlo zeptat se pošťačky. Znala drby z celé čtvrti.
„Ano, ponurý barák. Lidi se tam často stěhují, ani se nedivím. Aha, proto vás to zajímá… Kdepak vražda…
leda…
znala jsem jistou Marušku Brůžkovou. Chodila s klukem, co tam bydlel. Ale neklapalo jim to nebo co. Představte si, Maruška se dala dohromady s jeho tátou! Kluk v osmašedesátém zmizel, asi za kopečky.
Co oni? Inu, nevydrželo to. Starý pil. Už umřel.
Maruška? Odstěhovala se.“
Evžen napětím zadržel dech. Konečně stopa.

***

Maruška

Téma: Nástup!

Nežila, žila. Polykala dny jako vyprchalou sodovku bez chuti.
Téměř žádné bublinky.
Ráno, odpoledne, svátek, pátek.
Do práce na dvě směny. Pro chleba a lančmít.
Jednou za někdy telefonát od syna. Ostrava je z ruky.
To horší slovo pro nic.
Večery pod lampou.
Hrdinky sladkobolných příběhů se dožívají šťastných konců navzdory své temné minulosti.
Není hrdinka z růžového sešitu. O tíživou minulost nestojí. Když tajemství vystrčí drápky, vezme si prášek pro spaní.
Že má teď nastoupit a podívat se minulosti zpříma do tváře?
Lepší slovo pro nic je vyprahlost.
Hledí na toho cizího muže a nechápe, proč cítí takovou úlevu.

***

Donekonečna…?

Téma: Perpetuum mobile

Marie se nejistě rozhlédla po starém bytě. Nevkročila sem dvacet let.
„Všechno tu na mě padá,“ posteskla si. „Proč jste mě sem vodil? K čemu to bude? Všechno se to stalo tak dávno.“
„Ale nezmizelo to. Dům si to pamatuje a nepřestává se trápit.“
„Chcete říct, že vám nejde o mě ale o ten barák?“
Evžen pokrčil rameny: „Vaše svědomí je vaše věc. Dům ale trpí nesmířeností a kvůli tomu sám ubližuje. Příliš intenzivní otisk negativní síly nezmizí jen tak. Je nakažlivá. Lidé tomu nerozumějí, ale vnímají vlastní nesnesitelnou úzkost a podrážděnost. Jejich zlá energie se předává dál jako mor.“

***

Účinná lítost

Téma: Kvalitní materiál

Když ji vybídl, aby se dotkla podivné kresby na podlaze, zapochybovala o jeho i svém zdravém rozumu, ale poslechla.
Mlčky přikryl dlaněmi hřbety jejích rukou.
Přepadl ji šokující pocit stejné hrůzy jako tenkrát…
Výbuch žárlivosti… zběsilost rvačky… dlouhé pronikavé ticho…
Ze strachu před trestem všechno zapřela i sama sobě… a ono to tu stále bylo a bolelo jako výčitky svědomí.
Rozplakala se zdrcená provinilým studem.
„Neměla jsem mlčet… všechno přiznám… Mirku, odpusť… Je mi to tak líto, tak strašně líto…“
Čáry žíznivě vpíjely palčivé přiznání viny, celý její otrávený život až do malátně úlevného vyčerpání.
„Odpustil vám,“ promluvil Evžen laskavě.

***

Nové ráno

Téma: Šedesátá

Písnička Yvonny Přenosilové, kterou Jitka poslouchala, je zde, nefalšovaná šedesátá léta prosím.

Jitka neměla představu, co Evžen Vulpes v bytě vlastně prováděl, a jeho ujištění, že teď už bude všechno v pořádku, věřila jen napůl.
Spala však nerušeně.
Ráno se probudila báječně odpočatá. Do pokoje pronikalo ranní slunce a zelenorůžový válečkový vzoreček na stěnách najednou vypadal mnohem méně zašle a špinavě než dřív.
Spokojeně se protáhla, vstala a vydala se do kuchyně postavit na kafe. Zapnula rádio a mimoděk se vesele připojila k nakřáplému hlasu zpěvačky: „…rudou lásku budem spolu pít…“
Všimla si uschlých lístečků v květináči a už chtěla zvadlou primulku vyhodit, ale zarazila se. Mezi stonky nesměle rašilo nové poupě.

KONEC