A tak přijíždíme na poslední bod naší trasy, do Yorku. Domů sice letíme z Manchesteru, ale tam nás vlak doveze rovnou až na letiště, takže město si neužijeme. Člověk by tu potřeboval být rok… Ráno jsme jeli na nádraží taxíkem, opravdu to není drahé (a Franta má utrženou kšandu od báglu). Venkovské nádraží, spíš zastávka, má pěknou a čistou a funkční čekárnu, což je dobře, protože na rozloučenou venku parádně prší a fičí.

V Yorku si taxi bereme rovnou, na ubytování to máme daleko. Cena je zase velmi slušná (resp. taxíky budou asi stejně drahé jako v Praze, ale jízdenky na veřejnou dopravu jsou opravdu o hodně dražší). V hotýlku jsme brzo, ještě nemají připravený pokoj, ale bágly si u nich složit můžeme, dokonce nám je do večera vynesli nahoru, což není marné – tohle ubytování patří k těm titěrným, i schody do patra jsou uzoulinké tak, že jít po nich s velkým batohem vyžaduje precizní koordinaci.

Paní domácí povídala, že zítra má být slušně (teď poprchává a fouká). Prý ať se dneska projdeme někde pod střechou. Jdeme do železničního muzea. Je obrovské, za hodinu už mě bolí záda i nohy, sedám si. Franta chodí sám a úplně na mne zapomněl, marně ho zkouším dohonit aspoň mobilem (nechal mi na lavičce svůj batoh, tak se těžko můžu někam vydat).

Za další hodinu se mi ho podařilo zahlédnout a přihulákat. Nutně mi musí ukázat všechny ty úžasnosti, kvůli kterým se nevracel… Musím uznat, že to muzeum opravdu JE fantastické. Mají tam všechno od lokomotiv přes tabulky z nádraží a staré kufry a modely mašinek a železničářské uniformy a porcelán, na kterém se servírovalo v jídelních vozech, obrněný vlak, lokomotivu se dvěma parními kotli, která mohla bez otáčení jezdit oběma směry, obytný vagon královny Viktorie a… prostě všecko. Navíc spoustu informací, člověk se tu může opravdu hodně dozvědět, když chce a má chuť.

Nakonec přiměřeným násilím dosáhnu toho, že po necelých čtyřech hodinách odcházíme. Opravdu jsme neviděli zdaleka všecko. Jdeme si odpočinout do vyhlídkového autobusu, ale fouká to příliš, než aby se dalo sedět nahoře na otevřené střeše, tak si to moc neužijeme. Pak ještě krátká procházka centrem a hospoda.

Kouzelná hospoda (jako všechny tady přísně nekuřácká; nezdá se, že by to někomu vadilo), roztomilý týpek s vlněnou čepicí na hlavě tu hraje na piáno staré ragtimy. Podnik se jmenuje Three Legged Mare, což znamená Třínohá kobyla, ale na zdi mají vyvedeno vysvětlení, že tak se říkávalo šibenici ve tvaru trojnožky (se na ní dalo věšet jaksi efektivněji, více osob současně, že).

Bydlení v našem penzionu – pokoj je ještě menší než obvykle, do šatní skříně jsme museli nacpat všechny čtyři batohy, strašlivě překáželi i ty dva malé. Koupelna se skládá ze záchoda, s umyvadlem tak malým, že mám potíže se do něj trefit při čistění zubů, na konci navazuje maličký sprcháček.

Wifi mi tu z neznámých důvodů nejde (a to jsem 24znakové heslo zkoušela natypovat dvakrát). Ale televize je teda pěkná, plazmovka; přijde mi, že na ten prostůrek je předimenzovaná. Jednoduchá stahovací okna, Franta se zájmem zkoumá, jak fungují. Ovšem domácí jsou kouzelní, moc milí, vstřícní a ukecaní. Časná snídaně tady není problém.

Sobota je děs. Objevili jsme možnost jet parním vlakem do výletního města Scarborough na pobřeží, hodně nás to lákalo, ale zdálo se nám, že York bychom viděli jen tak letem světem a že je to škoda. Jenže ráno jsme zjistili, že město je úplně plné – ponejvíce japonští turisté a pak mraky místních, co přijeli na výprodeje. Davy jsou citelně horší než v Praze; to, co jsme neviděli včera, už dneska skrz lidi neuvidíme stejně. O focení nemluvě.

Jdeme na hrad. Je to přesně vzato zřícenina hradní věže (tj. původní pevnosti), může se dovnitř i nahoru, a je odtud pěkný výhled na město. Mladík, co prodává lístky, se ptá, odkud jsme. Stejně jako všichni ostatní reaguje, zná – prý v Praze už bylo hodně jeho známých a líbilo se jim tam. Taky se k nám chystá. Je moc příjemné to slyšet.

Pak se probíjíme zpět k Minsteru (tady se neříká katedrála, ale minster, což je označení pro ty nejstarší a nejvelkolepější církevní stavby). Je úžasný. Proti našim kostelům je to v britském nezvyk – vypadají na první pohled holé a chudé (chybí zejména obrazy a fresky). Když se člověk rozkouká, zjistí, že je takhle krásně vidět na různé architektonické detaily. Katedrálu opravují (už asi 50 let). Všude jsou ukázky, jak se dělají kamenické opravy, jak pracují skláři… Mají tu stabilní velkou huť a dělají workshopy pro mistry a učně historických řemesel z celé Británie.

Jdeme taky do podzemí, do krypty a „muzea“, kde jsou vysvětleny dějiny stavění katedrály s mnoha ukázkami z doby římské, normanské a středověku. Píšou tam, že cca v 60. letech minulého století zjistili, že jim katedrála padá – celá století se přistavovalo a zvětšovalo, ale základy zůstaly mělké. Celé podzemí je proto dnes jedna injektáž.

Asi nahoře začala bohoslužba, hrají varhany a v tom obrovském prostoru krásně rezonují. Musíme už jít, zítra čas nebude.

Jdeme se ještě jednou projít po hradbách. Je krásný večer, slunce svítí, skoro nefouká.

Ráno vstáváme v půl sedmé a přesouváme se do Manchesteru. Tohle je první vlak, který měl zpoždění, deset minut. Časovou rezervu máme pro jistotu obrovskou, ale stejně jsme si oddechli, když přijel. Letíme domů.

Do bytu vcházíme v sedm večer.

Další fotky najdete zde