V našem seriálu jsme už dlouho chodili kolem postupného sbližování Saúdské Arábie a jejích spojenců se Státem Izrael, jakož i okolo Dohody století navrhované Spojenými státy. Jak to na Blízkém Východě bývá, cesta k výsledkům je málokdy přímočará, a nebyla ani tentokrát.

V Evropě by to probíhalo jinak. Někdo by, jako třeba v roce 1990, napsal scénář, podle něhož by se sjednocovalo a rozdělovalo, mezinárodní společenství by takový plán prodiskutovalo a odsouhlasilo, OSN by kývla a všechno by postupovalo podle předem dohodnutých cestovních map. Ne tak tady.

Dohoda století, kterou jsme si v této rubrice představili velmi detailně, vycházela z pokud možno nejlepší formalizace aktuální situace. Palestinskou stranou, respektive oběma palestinskými stranami, byla odmítnuta ještě předtím, než její text spatřil světlo světa. Tento text vycházel z předpokladu, že ostatní arabské země začnou formálně normalizovat vztahy s Izraelem pouze tehdy, bude-li dohoda mezi Izraelem a reprezentanty palestinských Arabů uzavřena – ať už těmi reprezentanty bude kdokoliv. Jenže mezitím byly v Izraeli dvoje volby a obtížné sestavování vládní koalice a Izrael začal velmi vážně mluvit o uplatnění suverenity nad oblastmi C území známého jako Západní břeh Jordánu nebo Judea a Samaří. „Hrozba“ to byla hodně reálná, a právě její odvolání a setrvání u státu quo bylo oficiálně tím, čím Izrael diplomaticky „zaplatil“ Spojeným arabským emirátům za normalizaci vzájemných vztahů.

Emiráty se tak staly třetí arabskou zemí, po Egyptě a Jordánsku, s formálními vztahy se Státem Izrael. Reakce na tuto historicky obrovskou událost na sebe nedaly dlouho čekat: zaznívala zejména kritika na adresu Emirátů za to, že „hodily palestinské Araby přes palubu“, a tito začali proti rozhodnutí protestovat; někteří z nich tak, že před jeruzalémskou mešitou Al Aksá pálili vlajky Emirátů a portréty korunního prince emirátu Abú Dabí, Mohammeda bin Zajjída al Nahjána (známého pod akronymem MBZ). Samozřejmě nikdo nemluví o tom, že by měla tato historická dohoda být odměněna Nobelovou cenou míru, jak se ostatně stalo v případě těch, kdo vyjednali mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem, respektive Jordánskem (navíc jordánskému králi Nobelovu cenu „vyfoukl“ Jásir Arafat). Fakt je ale ten, že tohle je nepochybná zásluha Jareda Kushnera, který to za americkou stranu vyjednal, Donalda Trumpa, který dal Kushnerovi volnou ruku, Benjamina Netanjahua, saúdského korunního prince Mohammeda bin Salmána a MBZ. Můžeme si o jejich charakterech myslet cokoliv, ale oni, ne jejich kritici přispěli k míru mezi Izraelem a jeho okolím.

U Emirátů samozřejmě nezůstává, řeč se aktuálně vede o tom, co bude dál. S Izraelem se totiž mezitím dohodl i Omán, který ohlásil, že má o normalizaci zájem, ovšem Omán je neutrální stát, na který nemá vliv saúdská imperiální politika ani spojenectví. Pokud jde o saúdské satelity a spojence, momentálně se považuje jejich normalizace vztahů s Izraelem za otázku (blízkého) času a tipuje se pořadí, v němž k tomu bude docházet. Jako první se spekuluje o Bahrajnu, další by mohlo být Maroko a Súdán, který, po odstavení diktátora Omara al Bašíra, projevil o normalizaci vztahů s Izraelem opakovaně zájem. Kuvajt, rovněž saúdský spojenec, se ale neočekává – protože je to téměř demokracie, která má protiizraelsky naladěné obyvatelstvo, a i když by kuvajtský emír podle všeho neměl nic proti, jeho role je omezená. V Saúdské Arábii bude nejspíš nutné počkat nejdříve na smrt krále Salmána bin Abdelazíze, protože i když korunní princ Mohammed bin Salmán působí tak, že by nejradši mír s Izraelem uzavřel hned zítra, král, který formálně stále ještě KSA vládne, je silně proti, a MBS nebude chtít ohrozit své postavení korunního prince; dokud Salmán bin Abdelazíz formálně stále ještě vládne (byť reálně vládne MBS), riziko, že bude MBS odstaven od moci stále ještě existuje.

Zajímavý případ je v tomto ohledu Katar. Coby stát dlouhodobě sympatizující s Muslimským bratrstvem (které je samozřejmě protiizraelské), je v blízkovýchodní studené válce na druhé straně barikády. Protože ale jednání o partnerství s Íránem nakonec k ničemu nevedla, Katar se dohodl s Tureckem, které Muslimské bratrstvo hostí a které si z něj udělalo ideologickou základnu pro svůj imperiální projekt. Dynamika vztahu mezi Tureckem a Katarem je taková, že Turecko „ochraňuje“ Katar svou základnou na katarském území před Saúdskou Arábií, výměnou za což Katar platí turecký imperiální projekt opřený ideologicky o Kataru blízké Muslimské bratrstvo.

Katar má ovšem s takovým uspořádáním problém: je to jedna z nejbohatších zemí na světě, navíc země, které se jako jediné v Zálivu podařilo se efektivně zbavit velké části závislosti na ropě, a tureckou dominantní pozici v jejich vzájemném vztahu trpí jen proto, že ochranu proti KSA reálně potřebuje. V rámci tohoto „partnerství“ Katar tahá za kratší konec provazu, a spolupráce s Izraelem na boji proti koronaviru na palestinskoarabských územích byla takovou zkouškou, co vzájemné kontakty snesou. Katar si uvědomuje, že Turecko se ideologicky přesunulo do pozice, kdy má s Izraelem velký problém, a dá se očekávat, že v Dauhá bude existovat pokušení uznat Izrael právě jako vyjádření odporu proti turecké dominanci ve vzájemném vztahu. Jak nedávno řekl ředitel Mossadu Yossi Cohen, z Turecka se velmi rychle stává, místo Íránu, enfant terrible Blízkého Východu, a to nejen pro Izrael, ale i pro sunnitské arabské státy.

Zbytek Blízkého Východu a širšího regionu je samozřejmě buď v příliš velkých problémech (Jemen, Libye) nebo pod přílišným vlivem Íránu (Sýrie, Libanon, Irák) nebo Turecka (Somálsko), aby se v tomto ohledu něco změnilo, ale – nejspíš i pod vlivem nedávné exploze něčeho, co velmi pravděpodobně byl tajný sklad Hizballáhu – v centru Bejrútu i libanonský prezident Michel Aoun naznačil, že by ze strany Libanonu mohl být zájem o rozhovory o normalizaci vztahů s Izraelem. Jistě, Aoun nemá dostatečnou politickou podporu, Hizballáh je stále ještě silný a kdyby byl současný libanonský režim svržen (což se dost dobře může stát!), Hizballáh může snadno vyhrát volby, a coby zástupce íránské moci v zemi docela určitě žádné narovnání vztahů chtít nebude. Ale přesto je Aounovo prohlášení v kontextu, jaký tam je, nečekané a odvážné.

Uvidíme, co přinese blízká budoucnost. Mezitím aspoň přišla zpráva ze Saúdské Arábie, že povolí izraelským letadlům létat přes saúdský vzdušný prostor, což je, samo o sobě, opět bezprecedentním krokem k upevnění vzájemných (zatím neformálních) vztahů.

Samozřejmě že pokud by se cokoliv stalo v Íránu a režim by padl, normalizaci vztahů mezi Izraelem a podstatnou částí Blízkého Východu by nestálo v cestě (kromě Turecka) skoro nic. Palestinští Arabové docela určitě ne – jejich politická reprezentace už ztratila důvěru a zájem velké části arabských zemí a sami palestinští Arabové vám, když vám důvěřují, a když vědí, že nikdo neposlouchá, taky kolikrát řeknou, že by jim život v roli izraelských občanů rozhodně nevadil.

Vypadá to, že konečně se začíná odčiňovat dědictví roku 1979 – zatím minimálně ze strany KSA. Jak už jsem tu napsal: „kouzelných“ 40 let funguje.