Včera jsem ráno jsem jela do nemocnice na odběr krve. Potěšilo mě, že tam bylo jen pár lidí, tak jsem si sedla, vytáhla mobil a začala si číst. Ovšem uši si nevypnete, že ano… takže jsem slyšela i probíhající rozhovory.
Vedle mě seděl takový starší hlasitě bodrý pán a bavil se s drobným stařečkem sedícím vedle něj. Ten v rukou držel berle a vypadal dost ztraceně. Moji pozornost však vzbudilo až prohlášení onoho bodrého pána na téma stavu světa: „Co vám mám říkat, všechno stojí za ho*no, na celým světě…“ poznamenal s typickou rozhodností člověka, který si stěžuje často a rád, a možná k tomu ani nepotřebuje žádný důvod.
„Ale víte, mně se na světě líbí,“ namítl tichým hlasem ten stařeček a trošičku se usmál. „A rád bych si ho ještě nějaký čas užil.“ To už definitivně upoutalo moji pozornost. Měla jsem chuť mu říct: „Máte pravdu, nenechte se otrávit! Svět je pořád hezký, hlavně tady u nás.“ Ale neřekla jsem nic. Proč se cpát dvěma starším gentlemanům do rozhovoru?
Potom šel do ordinace ten bodrý pán – pochopitelně s hlasitě pronesenou vtipnou poznámkou. Stařeček seděl odevzdaně dál. Když bodrý pán vyšel, pohlédl na stařečka čekající starší pán číslo tři, ale když viděl, jak stařeček rezignovaně potřásl hlavou, šel do ordinace on. Potom jsem se z následujícího rozhovoru konečně dozvěděla, v čem je problém.
Stařeček měl jít na drobný výkon v nemocnici, už na osmou, ale vzal si s sebou na odběr krve špatné papíry. Takže někdo odvezl jeho manželku domů pro ten správný papír a on jen bezmocně čekal, jestli se to všechno do těch osmi stihne. Bylo mi ho hrozně líto, ale co jsem měla dělat? Pak přišla řada na mě. Odevzdala jsem svůj papír, nastavila ruku, a protože sestřička vypadala jako milá a vstřícná žena, řekla jsem jí o stařečkových trablích.
„Ale neříkejte! Já jsem myslela, že na někoho čeká…“ podivila se sestřička, ale bylo vidět, že jí to šrotuje v hlavě. Vzala mi krev, řekla „chvilku si to ještě tady přitlačte,“ vešla se mnou do čekárny a oslovila stařečka. Jednu chvilku už to vypadalo, že to dohromady nedají, ale potom z něj dostala, ke kterému panu doktorovi by měl jít, napsala si jméno a šla na to oddělení zavolat. Aby se to všechno do těch osmi stihlo.
Měla jsem velikou radost. Z ochotné a soucitné sestřičky, a za starého pána. Nevím, jestli to nakonec všechno stihli vyřešit, protože jsem odešla dřív, ale ta naděje, jaká ze stařečka ve chvilce zasvitla, mi projasnila den. Když jsem si vzala bundu a odcházela, ještě jsem se u něj na moment zastavila. „Máte pravdu,“ řekla jsem mu, „svět je hezkej, tak si ho ještě pěkně užijte!“
Hezky se na mě usmál, kývl a já jsem vypadla ven. A na okamžik jsem měla dojem, že tohle je taková moje malá oslava adventu. Když se narovná aspoň nějaká bolavá maličkost a lidé jsou na sebe hodní.
PS: Omlouvám se, že jsem onoho starého pána nazvala stařečkem (blush) Jenže neznala jsem ničí jméno, v čekárně byli vedle jedné paní a mě jen samí starší pánové. Bylo to míněno jen jako označení, rozhodně jsem to nemyslela zle…
To je krásné! Připomnělo mi to můj nepovedený pokus plést se do konverzace táty a dcery. Vynadal jí, že je hysterická u odběru, a mával před ní nějakou hračkou, kterou si nezaslouží a dostane ji brácha. Děvče jsem oslovila s tím, jestli ji taky ten loket bolí jako blázen. Děvče samozřejmě dalo najevo, že ano, a já na to, že to sice stojí za houby a bolí jako prase, ale budem to muset vydržet.
Holka se chytila. Tatínek ne.
To je moc pěkná příhoda, milá Dede, a hezky zapadá do adventního času. Vlastně jste vy dvě, ty a ochotná sestřička, potvrdily starému pánovi, že svět je docela hezké místo a krom negativistických bodrých všeználků je kolem i dost milých a příjemných lidí! (inlove)
Díky Hančo 🙂 Víš, já si nemyslím, že by ten bodrý chlapík byl zlý – to bylo „jen“ to české „všechno stojí za ho*no“ , což mnoho lidí prohlašuje skoro automaticky, protože jak by před sousedy vypadali, kdyby přiznali, že se mají fajn? 😛 To se u nás bere skoro jako bezbožné vytahování 😀
Moc hezká příhoda Dede a potvrzuje rčení, že „když uděláš radost jiným, uděláš ji i sobě“. Protože tys potěšila stařečka(a sestřičku) a sama jsi odcházela s dobrým pocitem „žes pomohla“. Tedy já mám také vždy hřejivý pocit, když mohu udělat radost někomu jinému. Je to takový „motivační pocit“,aby na to dobro jeden nebyl skoupý. A jak píše Tapuz – úsměv je zadarmo a umí dělat divvy.
Jak píše níže Míša o Starých zám. schodech. mám na ně také vzpomínku. Když jsem byla v říjnu v Praze, přijela tam za mnou sestřenice z Německa, roky jsme se osobně neviděly. No a vyšly jsme si spolu na dlouhatánskou procházku z Kampy až na Pohořelec a pak zpět dolu po starých schodech. No a v Jiřské ul. došla řeč na Daliborku a na to „nouze naučila…“. Jen jsme se nemohly shodnout, jestli je tam „naučila housti“, nebo „naučila houti“. Nějak nám ani jedno nesedělo, i když to „housti“ vice, je to od houslí, že. Jak jsme procházely ven bránou ke schodům, stál tam mladý voják se samopalem stráž. Tak jsme ho pozdravily (on s úsměvem odpověděl), ukázaly na Daliborku o kus vedle a zeptaly se, jestli ví, jak to s tím Daliborem správě je. Voják se pobaveně usmál a pravil, že sice ví že „ta kulatá věž“ je Daliborka, ale proč se jí tak říká, natož o nějakém rčení tedy nemá vůbec ponětí 🙂 No i tak jsme poděkovaly (a dodatečně zjistily, že je to „housti“.)
A je vidět, jak dlouho už jsem po těch schodech nešla, protože jsem nevěděla, že tam má pomník(tedy sochu) Karel Hašler (mám jeho písničky moc ráda).
Střelba v Ostravě je hrůza!
Maričko, to je taky moc pěkná příhoda 🙂 Musím se usmívat, když si vás představím, jednu dlouhodobě v zajetí angličtiny, druhou němčiny, jak společně dumáte nad tím divným slovem (inlove)
Mimochodem, ráda tě tu zase vidím 🙂 Už jsem měla obavy, jestli jsi v pořádku (blush)
Ach Dede!!
Príhoda stvorená pre advent.Vysielaš dobro-odniekal sa ti dobro určite vráti. tak to na svete chodí.
/ a ja profesne neznášam tých bodrých pánov a ženské,čo majú kurzy a internet a za socíku pracovali ako referenti na úradoch alebo v sväze žien-tam aspoń ako zapisovateľky/Bože ja som hnusná,ale práve idem od jednej takej…/
Verenko, věř mi, že tě chápu – a vím, o kom mluvíš! 🙂
Dík za pána, Dede.
A k tomu druhému – ten dnešní ostravský asi moc bodrý nebyl, co? 🙁 Před chvílí mi to volal MLP, mají ostravskou kancelář hned vedle a kolegyně tam prý seděla celé dopoledne zamčená…
Toho druhého už mají, mrtvého. Zastřelil se před zásahem policistů. Upřímnou soustrast pozůstalým a hodně sil fyzických i duševních zraněným.
Já vím, jak to dopadlo, pak jsem si to už našla, dopoledne jsem se na internet nedostala, až později. Těch pozůstalých je mi moc líto, toho pána ani ne.
Kuba je tam ve škole. Vyhnali je na koleje, zkontrolovali podle kolejek při příchodu a nedovolili jim vyjít ven, dokud nebylo po všem, což je jen dobře. Volal mi to, abych nešílela, takže jsem se to prvně dozvěděla od něj, když jsem jela s Vanilkou na zákrok na veterinu.
Ten střelec v Ostravě… možná měl pravdu, že ho neléčili. Sám asi na psychiatrii nešel. Myslím na to, kolik žalu v pár vteřinách způsobil. A jeho matka… jak té musí být! (u)
Díky za pána, myslím, že to pro něj bylo skutečné pohlazení.
Existuje jedno takové veliké kouzlo, které je úplně zadarmo a přitom skoro stoprocentně funguje, prakticky denně se o tom přesvědčuji. Je to úsměv. Je to taková maličkost a svět se hned rozzáří. Úsměv kolikrát dokáže skutečné zázraky.
Pamatuju si na jeden mírně zlomyslný mem, který před časem koloval po FB – Usmívejte se na ostatní… víte, jak je tím naštvete? 😛
Ale faktem je, že úsměv funguje. Dokonce – při troše snahy – i na toho usmívajícího 🙂 Tedy… pokud se mu původně do úsměvu ani nechtělo… 🙂
Tak jsem to vůbec nemyslela. Snad nikdy v životě mě nenapadlo, že bych se na někoho měla usmát, abych ho naštvala. Jsem možná všelijaká, ale taková ne, tohle neumím.
Na lidi, které potkávám, se usměju skoro vždycky. A věř tomu, že ten úsměv se mi v drtivé většině případů vrátí. A mě to vždycky potěší. Většina lidí se prostě umí usmát a svět je fajn. A že to občas stojí za ho*no? No, i to patří k věci. I tak se na lidi usměju a ono se vždycky zase brzy vyčasí.
Dede, díky za moc krásný příběh. Tak nějak je jich poslední roky málo. Ale jsou a i já, když se k nim nachomýtnu, tak celá pookřeju. Asi je to tím, že stárnu.
Každý, bez ohledu na věk pookřeje… tak to naštěstí funguje 🙂
Je krásné a chvály hodné být všímavý,vstřícný a ochotný pomoci, díky Dede,za stařečka.
Vidávám je leckde,staré,mírně či více zmatené a pak lhostejné lidi kolem ale taky hodně těch,kteří pomohou a to je moc dobrý pocit. Je však zajímavé jak si konkretně ti muži,o kterých píšeš,bodří,hluční,využívající plnými doušky bezplatné zdravotnictví včetně lázní,umí vkusně zanadávat a věčně si stěžovat,jak se mají špatně. Ve městě,kde jsem naposledy pracovala jich bývalo ráno plné náměstí, těch mužů ,kteří byli již od 55 roků v důchodě pod slušnou penzí a vzájemně si vylévali své frustrace,což končilo tím, že před odchodem po marketech a před obědem,šli celí naježení vynadat nejbližším úředníkům, či bodře promlouvali v nejbližších ordinacích.
Jenny, ty bodré chlapíky jsi charakterizovala mistrovsky 🙂
Bať – na světě je hodně špatných věcí, tím víc vyniknou ty dobré, a těch taky není málo. Jsou to vlastně klasické váhy – a ty jsi přiložila na stranu dobra. Já věřím z celého srdce, že tato strana vah je o hodně níž než ta protilehlá… (h)
Je to krásný adventní příběh s ponaučením, že někdy stačí pár slov a dobrá vůle. Krásný advent.
P.s. já nevím, ale myslím si, že slovo stařeček nikoho neurazí – například naši stařeček na to slyšeli už ve svých pětašedesáti a nezdálo se jim, že by je někdo dehonestoval, a to jich tak oslovovali všecí, ne jenom rodina… (chuckle) .
Ygo, taky věřím, že ta dobrá strana je níž 🙂 Jen kdyby to na té druhé straně tak nebolelo…
Jinak za stařečka jsem se omluvila, protože to bylo vůči neznámému pánovi možná… neuctivé? Třeba se tak necítí! Ale jinak by to byl pán č. 1…2…3… 😛
Krásné povídání pro ranní zamyšlení při kávě.
Já si také myslím, že mnohdy stačí málo, aby svět byl krásnější a snesitelnější.
Minulý pátek jsme byli na Pražském Hradě se podívat na vánoční trhy. Když jsme odcházeli po starých zámeckých schodech, tak jsem tam ty pány od policie a vojáky, co tam stojí u rámů pozdravila a popřála krásné svátky. Bylo vidět, že je to potěšilo.
.
Mám krásnou vzpomínku ze Říma. Vystoupili jsme z tramvaje a kráčeli směrem ke Koloseu. Potkali jsme sestřičku ze řádu sv. matky Terezy a ta se na mě krásně usmála . Úsměv jsem jí oplatila a hned jsem měla lepší den.
Máš pravdu Míšo, někdy člověk překvapí jen tím pozdravem… což pravda taky o lecčem vypovídá. Zajímalo by mě, kolik lidí třeba zdraví pokladní v marketech 🙂 No dobrá, já vždycky, ale já jsem ukecaná 🙂
Copak pokladní, ty taky zdravím vždycky, ale my z venkova, co musíme nastupovat do autobusu MHD pouze předními dveřmi ( a vystupovat pouze zadními :))tak zdravíme každý den i řidiče, a když jsem se jednou zapomněla v pražské MHD a toho pána za volantem automaticky pozdravila, tak na mě koukal jak na debila…
To jsem zase já…
V autobuse zdravím, poprosím o jízdenku a poděkuju – pravda, spotřebuju o čtyři slova víc, ale snad to nikoho nepobuřuje. Paní v pokladně supermarketu sice nezdravím, ale vždy poděkuju … v menších místních obchodech pozdravím při příchodu i odchodu. No co, huba mi neupadne …
Krasna adventni prihoda. Jsi hodna, Dede, ze ses o starem panu sestricce zminila a prispela k tomu, aby byl svet prima (h)
Víš, někdy stačí fakt málo… a já vlastně doopravdy nic neudělala. Bylo to jen slovo 🙂
Taková příhoda vždycky pohladí po duši… a člověk má pocit, že přes všechny stížnosti bodrých pánů svět není tak špatnej 🙂
Světu bodrých pánů a předesraných dam je třeba se bránit – nemají pravdu, ale nemají ji hodně nahlas… 😛
A díky za milé povídání hned po ránu, Dede. Sestry jsou hodně často převlečení andělé, zase jsi mi to potvrdila. 🙂
JJ, to je krásné – andělé! Já věděla, že jsem něco nenapsala (inlove)
Třeba, třeba byl Dede, víš..no..kouzelnej 😉
Dědeček. 🙂 Buď normální s vnoučaty, anebo opravdu kouzelnej, a těm vnoučat netřeba.
Sharko! (inlove)
Třeba nám ostatním dal příležitost být pro tu chvilku kouzelní 🙂