V seriálu o Blízkém Východě jsme celý jeden díl věnovali syrským Kurdům v oblasti, které říkají Rojava, v níž se odehrává cosi jako (dosud docela úspěšný) blízkovýchodní pokus o progresivně-demokratickou formu vládnutí. Včera se nad její budoucností s největší pravděpodobností zavřela voda.

V minulých Aktualitách padla rovněž zmínka o koridoru mezi turecko-syrskou hranicí a demarkační linií čtyřicet kilometrů na jih od zmíněné hranice, kterou chce obsadit turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Důvodů k tomu má několik:

• Jedná se o úrodnou oblast
• Je tam většina kurdských měst v Sýrii, nedávno těžce vybojovaných z rukou Islámského státu
• Jedná se o území pod kontrolou Syrských demokratických jednotek, sestávajících mimo jiné z jednotek YPG a YPJ navázaných na kurdskou organizaci PKK
• Chce do něj přesídlit na tři miliony syrských (většinou sunnitských arabských) uprchlíků, kteří v Turecku dnes žijí.

Včera oznámily Spojené státy americké, že ačkoliv nebudou pomáhat Turecku v obsazení tohoto území, nebudou mu ani bránit, a stahují se proto, že pomáhat Kurdům toto území držet je pro USA – cituji prezidenta Donalda Trumpa – „příliš drahé“.

Pro kurdskou samosprávu v severní Sýrii jde ovšem prakticky o odsouzení k smrti, protože není myslitelné, že se proti druhé nejsilnější armádě v NATO ubrání. Armádě, která má letadla, pokročilé zbraňové systémy nebo zkrátka a dobře daleko víc vojáků i techniky. Pokud se USA skutečně stáhnou a nepřijde místo nich území chránit někdo jiný, nová fáze války v Sýrii je na spadnutí. Kdo může Kurdům pomoct?

Z Evropy pomoc nejspíš nepřijde, protože Evropu drží Erdoğan v šachu svou hrozbou, že ony zmíněné tři miliony uprchlíků vyhostí směrem do EU. Evropa tedy nepřichází příliš v úvahu; ostatně i náš premiér Andrej Babiš vzkázal Erdoğanovi něco v duchu „éto váše dělo“, přímo pokud jde o postoj k této operaci; a ojedinělá jeho pozice byla spíš jen v tom, že jinak nikdo v EU nechce moc k této věci říkat nahlas; samozřejmě s výjimkou Evropské komise, která řekla, že si nemyslí, že vojenské obsazení tohoto koridoru Tureckem je řešením krize. Což ovšem Kurdům stejně moc nepomůže.

Rusko ani Čína nemají v Rojavě žádný geopolitický zájem – ruských základen v Sýrii se to nedotkne a Čína vede svou novou Hedvábnou stezku přes Turecko, s nímž nechce kazit vztahy víc, než momentálně kazí jejich vzájemná rivalita o osud Východního Turkestánu (čínsky provincie Sin-ťiang) a vliv ve Střední Asii.

Nepomůže ani Izrael. Izrael má dobré vztahy s iráckým autonomním Kurdistánem, jehož vláda ovšem není příliš přátelsky nakloněna vůči Rojavě, kterou vidí – zejména historickou optikou – jako socialistickou a potenciálně exportující socialismus i do jasně kapitalistického a celkem prosperujícího autonomního Kurdistánu, a Izrael nebude chtít toto spojenectví ohrozit. A hlavně: nechce příliš dráždit Turecko, které i tak vytrvale podporuje Hamás v Gaze. Nemluvě vůbec o tom, že by nebylo jednoduché pro Izrael Kurdům do Rojavy vůbec nějaký materiál dodat, o lidech nemluvě, protože po cestě je území pod kontrolou Bašára Assada.

Saúdská Arábie teoreticky může vidět za pomocí Rojavě pomoc sunnitských Arabů v oblasti, kterou má SDF pod kontrolou, kteří by se pod vládou Turecka, o Assadovi nemluvě, měli hůř, než dnes, ale jednak udržet takové teritorium v nepřátelském prostředí nebude Saúdské Arábii dávat žádný finanční smysl (příliš mnoho úsilí za příliš málo výhod z toho plynoucích) a hlavně: Saúdská Arábie má momentálně priority jinde.

Pomoci mohou jen dvě entity, které si ale za pomoc mohou říct o nesmírně vysokou cenu. Konkrétně jde o syrského prezidenta Bašára Assada a Írán.

Íránu by se posílení moci v tomto regionu, zejména proti Turecku, hodilo, a íránský režim je ochotný udělat hodně pro to, aby rozšířil svůj geopolitický vliv. Už i tak má pod kontrolou Irák a Assad je jeho blízký spojenec, takže by neměl problém se zásobováním, jenže pro Kurdy by to znamenalo jen malou útěchu. Íránský teokratický režim docela určitě nebude mít zájem o nějakou kurdskou demokracii, o lidských, a obzvlášť ženských právech, které si kurdská společnost v Rojavě prosadila, ani nemluvě. Proti Turecku to pro Kurdy znamená pouze dvě výhody: jejich země nebude osídlena arabskými „kolonisty“ a nebude jim hrozit, že je bude taková vláda vyloženě cíleně zabíjet, jak to Turecko předvádí v případě Kurdů ve své vlastní zemi.

Zbývá tedy Bašár al-Assad, což je asi jediný směr, kterým se Kurdové musejí vydat, pokud nechtějí všichni tak akorát zemřít heroickou smrtí, po níž nic nezbude. Potíž je, že SDF nejsou čistě kurdské jednotky a Rojava není čistě kurdské území; obsahuje i tamní demokratické vládě více či méně loajální sunnitské Araby, kteří vědí, že to, co je pod Assadem čeká, nechtějí zažít. Kurdové by se mohli, s trochou štěstí, pod Assadem stát jednou z „privilegovaných syrských menšin“, mezi něž patří tamní alávité/šíité a křesťané. To privilegium ovšem až do začátku syrské občanské války znamenalo kontrakt: pohodlný život výměnou za to, že člověk bude ticho vůči vládní moci. Těžko se mi představuje, jak se s tímhle bude Kurdům, kteří už několik let mají víceméně demokratické zřízení, bude žít.

Zdá se, že všechny možnosti jsou špatně, a pozice Kurdů v Rojavě rozhodně není záviděníhodná. Má ovšem širší dopad: je to poslední ze série vážných varování americkým spojencům v regionu, že se na takové spojenectví nedá moc spoléhat. Nejvíce jsou na něm závislí zejména dva: Saúdská Arábie a Izrael. Oba se sice těší podpoře Donalda Trumpa, ale vzhledem k demografickým změnám v USA a možné (úspěšné) kandidatuře Alexandrie Ocasio Cortez v roce 2024 to pro obě země znamená možnou změnu, po níž mohou dopadnout když už ne přímo jako Kurdové (přeci jen, mluvíme o regionálních velmocích), tak docela určitě v nezáviděníhodné pozici.

A to je nejspíš hlavní důvod, proč saúdsko-izraelsko-egyptská spolupráce poslední dobou tak akceleruje, a proč se k ní přidává každý, kdo se v té či oné podobě bojí amerických soupeřů a kdo žije aspoň částečně pod americkou ochranou.

Pokud se tedy nestane zázrak, Rojava brzy skončí. Připravme se na to, že uvidíme Kurdy, kteří se budou bránit s pick-upy s kulometem proti tankům, stíhačkám a bombardérům; muže, ženy a nejspíš i děti na frontové linii. Dost možná uvidíme rozsáhlou devastaci kurdského života v severní Sýrii s tím, že kdo bude moct, se uchlýlí buď do autonomního Kurdistánu v Iráku, nebo pod „ochranná křídla“ Assadova režimu. Tak či onak, těžce vybojované, a od té doby pečlivě obnovované Kobani bude v dohledné době obývat nejspíš někdo úplně jiný a bude se mu říkat už jen Ajn-al-Arab.

Turecký plánovaný koridor je na mapě modře, červené území je pod kontrolou Bašára Assada, zelené je pod kontrolou Turecka už dnes, žluté je pod kontrolou kurdských jednotek SDF.