Na Blízkém východě je už opět – i politicky – horko. Konec února se nesl ve znamení velké cesty saúdského korunního prince a de facto vládce země Mohammeda bin Salmána po Asii, eskalace konfliktu o Kašmír mezi Indií a Pákistánem, utužování vztahů mezi Izraelem, Egyptem, Saúdskou Arábií a jejími spojenci a dalším jiskřením mezi Izraelem a jeho hlavními oponenty: Íránem a jeho prostředníkem v Libanonu – hnutím Hizballáh.

Hlavním cílem saúdského korunního prince, který během února navštívil (v tomto pořadí) Pákistán, Indii a Čínu, bylo upevnit mocenské vztahy se všemi třemi asijskými mocnostmi, bez ohledu na jejich vzájemnou (ne)rovnováhu. Stručně na úvod: Čína je hlavním podporovatelem Pákistánu a konkurentem Indie; Indie a Pákistán jsou pak dlouhodobě ve stavu studené války s občasnými přestřelkami. Pákistán, pokud jde o blízkovýchodní záležitosti, dlouhodobě lavíruje mezi Saúdskou Arábií a Íránem; v poslední době stál na straně Íránu, ale vše nasvědčuje tomu, že se od něj v únoru odvrátil ve prospěch Saúdské Arábie. Toho, že se Pákistán odvrátil od Íránu, si všimlo Turecko, které se snaží o vytlačení saúdského vlivu z oblasti.

Saúdský korunní princ v Pákistánu uspěl. Navzdory tomu, že se Pákistánu nezdají saúdské dobré vztahy s Indií, Izraelem a USA, je Pákistán finančně v nepříliš dobré kondici (jeho měna zkolabovala v roce 2014), zejména pokud jde o možnost udržení pozic v Kašmíru, o něž vede spor s Indií. Mohammed bin Salmán podepsal u příležitosti návštěvy Islámábádu investici za 20 miliard dolarů a nařídil propustit dva tisíce pákistánských vězňů ze saúdského vězení. Slibuje si od toho zejména posílení vlivu na úkor Íránu a pak nové odbytiště pro saúdskou ropu v souvislosti s čínskými plány na investice v Pákistánu v rámci kontroverzní iniciativy Jedno pásmo, jedna cesta. Pákistánský premiér Imran Khan, který sám je hodně kontroverzní osobou – zapadá do podobného profilu vůdců, mezi něž se dá počítat třeba brazilský prezident Jair Bolsonaro nebo filipínský prezident Rodrigo Duterte – dokonce porušil protokol a osobně vezl saúdského korunního prince z letiště, aby dal najevo důležitost, jakou pro Pákistán jeho návštěva má.

To ovšem není nic proti tomu, jak vypadala princova návštěva Indie. Korunní princ podepsal s indickým premiérem Narendrou Modim pět smluv o rozvoji infrastruktury, investic, turistiky, výstavbě nemovitostí a komunikacích, přislíbil prohloubení bezpečnostní spolupráce v boji proti terorismu a odsoudil teroristický útok proti indickým vojákům v Kašmíru, který se před návštěvou odehrál. To hlavní ovšem můžeme pouze hádat: krátce po návštěvě saúdského korunního prince v Indii má zemi navštívit izraelský premiér Benjamin Netanjahu, jehož země je považována za blízkého spojence Indie; a tady je moment, kdy se vyplatí dopustit se drobné spekulace. Vzhledem ke kvetoucí spolupráci mezi Izraelem, Egyptem a Saúdskou Arábií se dá očekávat, že se budou Izrael a Saúdská Arábie snažit o zapojení Indie do tohoto bloku. Finančně, technologicky i geopoliticky to dává velký smysl a Indie má velký zájem na tom, být zadobře s někým, kdo má konkrétní páku na Pákistán (peníze).

Ta nejzajímavější část princovy cesty po Asii ovšem byla jeho návštěva Číny. Čína dlouhodobě čelí kritice za internaci Ujgurů (turkického národa obývajícího provincii Sin-ťijang / Xinjiang, také jinak zvanou Východní Turkestán) do koncentračních táborů v milionových počtech, jakož i za perzekuci těch, co ještě zavření nejsou – a čekalo se, jak na to Mohammed bin Salmán, coby představitel (z náboženského hlediska) nejdůležitější muslimské země zareaguje. Ukázalo se, že islám stojí až někde daleko v pozadí saúdských priorit, protože princ nejenže Čínu nekritizoval, ale dokonce ji pochválil za to, jak tímto způsobem příkladně „bojuje proti extremismu a terorismu“. Je zřejmé, že princ vidí Ujgury jako kartu v rukou tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, který je, po íránském režimu, aktuálně druhým nejviditelnějším konkurentem / nepřítelem saúdské moci. Erdoğan se samozřejmě podporou Ujgurů, za níž je snaha o geopolitické posílení v oblasti střední Asie, netají, ale zatím to vždy hrál zhruba půl napůl, pokud jde o jejich podporu proto, že jsou etnicky spříznění („ztracení příbuzní Turků“), jakož i proto, že jsou muslimové. Ode dneška je zřejmé, že na islám to hodit nepůjde. Zájmy, které Saúdská Arábie s Čínou má, tedy umenšení vlivu Turecka, potenciální snížení čínské podpory Íránu, popřípadě saúdský podíl na výhodách plynoucích z iniciativy Jedno pásmo, jedna cesta – to všechno je pro saúdský režim daleko důležitější než více než milion muslimů v koncentračních táborech řízených komunisty.

V mezičase také probíhá další sbližování izraelské spolupráce s Egyptem; egyptský prezident Sísí se nechal slyšet, že by rád viděl v Egyptě obnovu židovských obcí a nabídl, že kdyby chtěli někteří Židé do Egypta přijít, egyptský stát jim vybuduje synagogy. Ne, že by toto gesto přineslo nějaký konkrétní dopad, ale minimálně je vidět, že se Egypt intenzivně snaží na dalším vylepšování vztahů s Izraelem, které už jsou kromě jiného i ekonomické (Izrael prodává Egyptu plyn) i vojenské (Izrael Egyptu pomáhá bojovat s Islámským státem na Sinaji).

Celkově vzato je aktuálně Írán, ve srovnání s výše uvedeným děním, ve složité situaci: Rusko mu nepomáhá jinak, než slovně (odsuzuje Izrael za ostřelování jeho konvojů v Sýrii, ale nic s nimi nedělá, ani na Benjamina Netanjahua nijak konkrétně netlačí, byť by mohlo), Katar se od Íránu odvrací ve prospěch Turecka a Turecko, třebaže není kromě syrské války, v níž stojí proti Íránu na druhé straně barikády, vůči Íránu otevřeně nepřátelské, je, pokud jde o sahání do íránské sféry vlivu (Gaza, Katar, Ázerbájdžán) odvážnější, než dříve. Íránu se nedaří ani v Jemenu: Hútíové; rebelové držící hlavní město Saná, se jen tak tak drží díky držení zásobovacího přístavu Al Hudajdá v Rudém moři, ale koalice vedená Saúdskou Arábií má vojensky jednoznačně navrch. Íránský režim se tak zatím opírá, nakolik to navzdory nelibosti Dánska a Nizozemí, o Evropskou unii, zejména pak o Německo, které stále ještě vzdoruje americkým snahám o opětovnou izolaci země. Otázka je, jak dlouho to bude fungovat.

Rovnováha se tak postupně přesouvá, a je otázka, jak na to Írán zareaguje: jestli ho to přinutí k reformám, nebo jestli naopak ještě více eskaluje hrozby proti okolí: zejména Izraeli, ale také Saúdské Arábii nebo třeba i Turecku.