Nemyslím, že bych kdy v životě odmítla pozvání na výlet. Cestováním jsem poněkud posedlá a občas mi přijde, že to mám místo závislosti na cigaretách nebo alkoholu. Bolestně zřetelné to bylo letos na jaře, když jsem dostala nabídku na jednodenní výlet do Vídeňských Alp. No, napadlo by vás něco tak pitomého? Odjezd o půlnoci, přes den kopce, dojezd o půlnoci o dvacet čtyři hodin později.

Sama bych to snad nevymyslela, ale když se ta možnost objevila… A tak jsem v pátek 11. června už od čtyř nespala, vynervovaná z představy, jaká to bude hrůza. To zrovna byla ta tropická vedra a pátek byl jediný den, kdy jsme se mohli s mužem sejít na Výstavišti a zkusit něco koupit na výprodejové výstavě outdoorového vybavení (doporučuji).

Když jsme dorazili domů, byla jsem zralá na sprchu a postel, ale kdepak – na programu bylo balení. Na jednodenní výlet toho nevezete moc, ale přece jenom pár věcí je nutno dát na hromadu a posléze do batohu, aspoň chleba na snídani přichystat. Pak už jsem byla zralá spíš na rodinnou hrobku.

Nicméně půl hodiny před odjezdem jsme stáli na místě a zjišťovali, jestli se vůbec do autobusu vejdeme. No, vešli. Bohužel patřím k těm nešťastníkům, co v autobuse (ani v jiném dopravním prostředku) nespí. A tak jsem sledovala ubíhající tmu a těšila se na ráno – to naštěstí v červnu přichází milosrdně brzo.

Už za světla jsme zastavili na delší přestávku kousek od Wiener Neustadt v Bad Fischau – mají tam úžasný motorest od Hundertwassera, stejně střelený a veselý jako jeho ostatní stavby. Jako odměnu za přestálé utrpení jsme si tam došli na skvělé kafe. Bylo po sedmé hodině ranní a už se dalo sedět na terase, den sliboval opravdu teplo (vzhledem k cíli naší cesty jsme vezli mikiny a bundy. Pěkně se projely).

Další zastávka už byl Semmering. Vídeňáci mají úžasnou výhodu, že Alpy mají 80 km od obýváku. Ještě to nejsou čtyřtisícoví velikáni, ale masívy Rax a Schneeberg dosahují místy až k dvěma tisícům metrů. A na oboje se pohodlně dostanete také vlakem (dokonce i od nás se to dá provést relativně snadno, jak jsem dodatečně zjistila).

Ten vlak projíždí asi nejslavnější úsek horské železnice v Rakousku a nejspíš v Evropě vůbec; trať, která dala jméno klikatícím se horským železnicím, které se skládají hlavně z tunelů a viaduktů. Když ji v letech 1848-54 (měří skoro 42 km!!) Carl von Ghega stavěl, čelil velké nedůvěře, obecný názor byl, že tudy by měly vést spíš lanovky, maximálně tak zubačka. Trať od té doby elektrifikovali (ale jinak neupravili) a je to nejzatíženější horská železnice v Rakousku, hlavní spoj Vídně s Terstem. Za tu chvíli, kdy jsme nádraží Semmering okukovali, tam projeli čtyři osobní vlaky a dva nákladní.

Největší lákadlo výletu byl pro mne pobyt nahoře na Raxalpe. Vyjeli jsme lanovkou a měli před sebou 5 hodin na to, abychom si to v nadmořské výšce o trochu vyšší, než má Sněžka, užili. K užití toho byla spousta. Člověk se mohl například pěkně spálit (povedlo se leckomu), vyvrtnout si nohu obutou v pantoflích (z našeho autobusu se tak na pěší výlet v horách vybavily minimálně dvě osoby), prosedět to u kafe na terase (u méně mobilních je to pořád pěkný výlet, i když ten přejezd bych považovala za příliš vysokou cenu)… no, a nebo lítat po kopcích jako magoři. Jako my.

Našli jsme ještě dost míst, kde ležel sníh. Prostě moc pěkné jaro – spousta kytiček, pravých alpinek, které tady mají ty správné rozměry tzn. jsou výrazně menší než sedmikráska (na skalce vám přerostou). Jsou úžasně, docela křiklavě, barevné. Tyhle kopce jsou vápencové, takže se kvítky pěkně vyjímají na bílém pozadí.

Chodili jsme, užívali si výhledy – i když bylo do dálky dost mlhavo, přesto se tam rýsovaly kopce jeden za druhým. Azurové nebe, slunce, jasné barvy. Až odpoledne se objevily první maličké obláčky. To už jsme lanovkou zase sjížděli dolů do „vzdušných lázní“. Tenhle vynález u nás, pokud vím, nemáme – přitom v německy mluvících zemích je takhle označená kdejaká ves, která se těší na turisty. Ještě jsme trochu pochodili a vyrazili na zpáteční cestu.

Zatahovalo se. Před Vídní už mraky pokrývaly celou oblohu, za Vídní začala bouřka, průtrž mračen, vichr… probíjeli jsme se s velikým autobusem jen taktak. Místy s námi vítr cloumal, kolem bylo skoro tma (po sedmé hodině večer!), okolí rozsvěcely jen blesky, ale ten pohled byl snad ještě horší, bylo vidět zatopená pole, potoky vody podle silnice.

Gejzíry od projíždějícího autobusu ve vesnicích dosahovaly přes chodník až k domům a rychle jsme opravdu nejeli. Z předních sedadel byla navíc vidět taky souvislá vrstva listí, větví (případně stromů) na silnici před námi… A lilo a lilo. Do autobusu naštěstí neteklo (taky už jsme zažili), ale s hrůzou jsme mysleli na lidi, kteří tady cestou od Vídně až po Jihlavu bydlí. Musela to být ošklivá noc.

My jsme nakonec v pořádku dojeli, snad mi to přesvědčení, že takhle bláznivé výlety už NE, aspoň chvíli vydrží.

Fotky najdete zde