Pro mé psy patří miska s krmením mezi základní místa jejich vesmíru. Mají je postavené asi půl metru od sebe a nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak – někteří lidé mi třeba doporučovali, že každý pes má žrát v jiné místnosti. Jen tu a tam jedním očkem mrknu, že se věnují pouze a jedině té své misce – a pak je to v pořádku.
Světlušku vyškolila pažravá Borůvka, že krmení se musí zhltat. Karamelku to už naučit nestihla, proto trojbarevná psice žere jako dáma, nehltá, ale přesto čenich z misky nevytáhne, dokud neobjede jazykem dno, aby vyhmátla všechny drobky. Světluška už zatím netrpělivě postává vedle a čeká, jestli se Karamelína neslituje, neudělá se jí špatně, nevyhodí zrnko rýže ven z misky, kde by to ubohá bílohnědá okamžitě slupla, protože už týden nežrala, dejte pani tomu děcku ubohýmu… 🙂
Ráno dostaly do misky nejen obvyklou porci, ale ještě trochu ovařené zeleniny (v lednici uvadal kus brokolice, tak byla nasekána na kusy a k ní se přidaly ještě plátky mrkve). Světluch zhltala, co mohla, a pak opatrně sbírala kousíčky mrkve, co Karamel občas vylítly z misky. Věděla, že se na ni dívám, a tak se tvářila pokud možno stále hladově (pořád mluvíme o té mrkvi s brokolicí).
Karamelína už měla v misce jen tu zeleninu a hladově ji soukala do sebe. Pak jsem udělala chybu. Zalovila jsem v hrnci a vytáhla kus mrkve. Karamel vyrazila od misky s přesvědčením, že Světluch nabízím něco lepšího, zatímco Světluška obeznámená s Karamelčinou raketovou rychlostí pohybu se zcela pragmaticky vrhla na její misku a sebrala jí kus mrkve. Obě byly odkázány na svá místa a Světluch pak už jen žalostně sledovala, jak Karamel do sebe souká kus košťálu z brokolice. Chuděrky hladové… 🙂
Dede: miluju historky z Matyldiny něžné smečky:)) U nás psi také jedí kousek vedle sebe, ale inspekce misek probíhá jinak. Ari vdechne obsah své misky (fakt netuším, jak to dokáže kousat, tak rychlá snad není ani skartovačka) a jde se pomazlit – to dělají po jídle obě. Mezi tím se berry prochroustá obsahem své misky a pak vyrazí zkontrolovat tu Ariinu. Zatím jsem nepřistihla Ari, že by se snažila provést inspekci Berryiny misky – asi zná šéfovou, ta nenechá:)) Ovšem šlo-li by o mrkev s brokolicí… to by se mi asi dostalo shovívavých pohledů a packou ťukání na čelo: „Paničko, králíky a ovce mají u sousedů!“:))
No, momentálně se u nás stravování vyřešilo samo.
Od pátečního návratu domů čelím chcípu. Tak blbě mi dlouho nebylo. Od sobotního rána jsem přežívala jako živočich co potřebuje pouze spát, pít, vyměšovat, nejíst a přežít. Teta kočičí Sharka nám v sobotu ráno u příležitosti své cesty do Prahy dovezla cukroví (mmch nejsem na sladké, ale tohle není cukroví, ale mana nebeská) a velké balení Felixe a poté co odjela jsem upadla do tohoto stavu a vylezla z něj až dneska. Aby kožíšci přes Vánoce nevyhynuli dostali obr balení a já usnula na vavřínech, jak to bude skvělé. Jsem debil nepoučitelný. Dokud krabice stála v předsíňce, bylo dobře. Jen jsem jí přesunula do pokoje, začala být podezřele na ráně. V noci jsem po paralenech a lektvarech spala jak batole a neslyšela ty krtky. Výsledek? Žádné Vánoce nebudou. Kterýsi delikvent a lump (zcela nepochybně Melíšek II, ale dokaž to!), rozkousal ten vršek, vytahal kapsičky, nakousal je, z nich vytekla šťáva………. no půlka vánočních dobrůtek skončila v lednici v plastových krabičkách, kobereček na stolku je oblizován, ale asi to moc nechutná, krabice je nasáklá šťávou z kapsiček……. Ano, omlouvám se kočičáci, koupím nové kapsičky protože jsem blb, co nedává pozor a přitom ví o vašich nenechavých tlapičkách. Já vám to vynahradím. Jen je mi tak trochu líto těch dobrot a tak si říkám, že byste si to nějak odpracovali??????
No nic, už neříkám nic, pečovali jste o mě v době nemoci tak usilovně, že jsem skoro nemohla dýchat a byla jsem zavalená kočičími obklady, děkuji moc a do misek něco dodám.
Tedy Karolíno, to musel být příšernej chcíp, když jsi tohle prospala! Ta banda chlupatá u toho musela být slyšet 😉
Hlavně, jestli ti už je líp… (inlove)
Bohužel není. Bylo mi lépe jen na chvíli. Ale vrátilo se mi to v plné parádě a je mi hodně ouvej. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale tenhle chcíp je vytrvalý a urputný.
Ještě v době, kdy u nás během dne bývaly obě fenky – Sadie a Trixie, museli jsme jim misky dávat odděleně. Sadie jedla uvnitř, Trixie na verandě. U koček tenhle problém nikdy nebyl a naše dvě současné dokáží klidně baštit z jednoho talíře (misky nejsou natolik velké, aby se tam vešly dva čumáky). Trixie ja nadšený žravec. Není snad nic, co by jí nechutnalo. Znáte ty příklady, když se dítě v jídle šťurá a maminka říká “koukej jak Papíček pěkně papá”. Tak ten Pepíček by klidně mohla být Trixie a určitě by měla na dítě-nejedlíka pozitivní vliv. Trixie mně klidně dovolí přerušit jí večeři. Tedy „odtrhnout ji misku od huby“, protože jsem granule zapomněla polít vývarem, jak jsem původně zamýšlela. Stepuje (a slintá) u mne, hlídá, abych s miskou někam neodešla, ale neprotestuje. Jak by se dnes chovala, kdyby vedel své misky měla ještě jednu a u ní „konkurenci“ to opravdu nevím, ale asi by to nedělalo dobrotu. A kdybych navíc třeba její misku zvedla a tu druhou ne…naštěstí to nemusím řešit.
Matyldo, mate opravdu krásnou smečku!
Denis je sice jedináček, ale máme vyzkoušeno, že misku si nijak žárlivě před psími návštěvami nehlídá. Strpěl s klidem i krádež granulí od neteřčina jezevčíka, malého drzouna, který u nás na návštěvě pravidelně tak půl dne seká dobrotu a pak už si začíná na Denise vyskakovat. Končívá to tím, že se sám zalekne své odvahy a běží se schovat k paničce. (chuckle)
Vzájemnou kontrolu misek praktikuje Denis s Černochodem, kočkou našich mladých – kočka doleští misku po psovi a pes jde ochutnat kočičí granule.
Jinak granule psí jsou u Denouše na konci žebříčku oblíbenosti, zlatý střed je jídlo vařené, kde základ je maso a s ním slupne i přílohu a zeleninu, a nejvyšší příčku zaujímají syrové kuřecí krky. Stačí říct Krky! a pes začne předvádět podivuhodné taneční kreace ve zběsilém tempu. 🙂
Pár fotek, většina z dneška: http://malcka.rajce.idnes.cz/2016_prosinec
Krasne fotky se snehem.
Nádhera nádherná
máš nádherné sněhové fotky, u nás v podhůří je mlha, klouzavo a břečka. Ty tvoje strakatičky jsou jako plyšové hračky.
Jsem si právě vzpomněla, jak žrávala malinkatá Donda v útlém věku tří měsíců.
Lehla si do své misky břichem, do Melininé zabořila hlavu a prvně vyžrala tu Melininu (co kdyby tam bylo něco lepšího?) a pak se docpala z té svojí. Nakonec se odkulila a Melly dorazila ubohý zbytek.
To byla jediná doba, kdy byla Melly náležitě štíhlá.
Jak už jsem psala, u nás je žravější zvíře (Berry:)) pomalejší, což sice zní nelogicky, ale je to tak. Ari si zvyk hltat jídlo přinesla z domácí smečky – chovatelka mi říkala, že nikdy neměla tak žravý vrh! S ohledem na to, jak se Ari vyklubala, bych řekla, že to nebyl vrh extrémně žravý, jako extrémně soutěživý 😛 No, jo, ani maličkej vlčáček nikdy neodolá touze být nejlepší, jakmile se řekne „vo co!“
Moje chyba že to neumím využít k výcviku. Moje chyba, že holky vlastně necvičím, jen vychovávám a pak děláme ty stopy (to není vlastně cvičení, to je učení se pracovat v týmu). Petra a Io by asi byly vděčné za takto učenlivé a soutěživé tvory, zatímco já můžu ukazovat, jak vypadá nedrilovanej vlčák (chuckle) Věřte mi, že umí samostatně uvažovat – a ne že ne!:))
S ochotně učenlivým tvorem bych se ukousala nudou – ostatně to byl choďák – naučila jsem jej základní poslušnost, vzorový aport, nelovení, základ stop, blbinky, agility… končili jsme u dvou aportů v tekoucí vodě s nasměrováním pro který (první je těžší) a podobné vychytávky… Zvyšovala jsem obtížnost, aby nás práce bavila. Byli jsme spolu dva roky – co bych s ním dělala po dalších dvou letech?
Ne že by neuměli samostatně uvažovat, ale ochotně to uvažování přenechají tobě. Je problém donutit je použít vlastní mozek. Je problém když je to naučíš a pak se nestačíš divit. (devil)
Učenlivá a soutěživá je Donda. Soutěživost se naučila, původně byla jenom čtveračisko a já jí ukázala, jaká je to švanda, když je jeden dobrej. Ale tupýho drilu nejsem schopná ani s Dondou, nebaví mě. A protože Donda udělá, co mi na očích vidí, naučila se přemýšlet a je ve smečce opravdovým seržantem.
Je to super – má hromadu zodpovědnosti, a tak mám (na bordeří obyčeje) velmi klidnou borderku. Protože má permanentně zaměstnanej mozek.
Teď mi asi za čtvrt hodiny oznámí, že mi naposledy ždímá pračka, tudíž že mi bude poskakovat – a jestli ji chci teda jít chytat, nebo jak. 😀
Ostatně i tu shozenou pánev mi Donda ohlašovala v průběhu akce: „Melina dělá něco, co nemá! Haló, šéfe, Melina leze, kam… Šéfe! Ech, kašlu na to, už je to na zemi, tak to jdu žrát taky.“ (rofl)
No, Karamel právě začala víc hlídat, takže oštěkne kde co- protože ona štěkne jednou nebo dvakrát a já si musím přebrat, co oznamuje. Dřív byla hlídačka Světluch, tak teď to přebírá mrňa jako služebně mladší. A začala občas kvíkat, aby ukázala, po čem její srdce touží- naštěstí neječí jako Borůvka.
U nás štěká taky nejdřív Melina. Pak se to liší. Donda ví, že nemám ráda, když řvou u plotu, takže občas Melly řve u plotu, že máme za potokem zákeřnýho vetřelce, Donda řve na Melinu, že nemá řvát, a já se tvářím, že tam nejsem. 😀 Další varianta je, že jsou uvnitř a venku jde někdo, koho mají rády. To Melly řve u dveří, že je někdo za potokem, Donda vyletí do okna zkontrolovat, kdo, a pak vyje, aby ho pozdravila. (angel)
Fakt, ječí jako první ta služebně mladší, máš pravdu…
Akorát ráno ne. Ráno mě Melly budí tím, že se mi zavrtá pod peřinu, zatímco Donda pobíhá a štěká, že už jsem přece vzhůru, tak ať koukám vystartovat a vylézt. (Když byla malá, doplňovala to ještě skokama na hlavu. Asi tak dva týdny. Pak jí došlo, že se mi to fakt nelíbí.)
uááááá, to nemá chybu!
Nostalgicky vzpomínám na časy Toye a Zikmunda, kdy ty misky mohly stát vedle sebe a každé zvíře zamířilo neomylně jen ke svému nádobí … to všecko vodnéééés čas.
Teď musí mít každý své místo na stolování, a každé to místo musí být oddělené – kočičí od psích dveřmi (Zikmund tudíž stoluje na sklepních schodech – přes den – nebo na parapetu v ložnici – přes noc), psí navzájem aspoň vizuálně (Brooke baští svoje maso v hale u kuchyně, kdežto Ernest své granule v chodbě u WC) a ještě musí mezi nima stát dráb, neboť oba jsou přesvědčení, že jsou chudáčci a ten druhý má v misce manu nebeskou, zatímco on jest odbyt suchým chlebem (rofl) a snaží se NENÁPADNĚ prohodit.
Obě vědí, že mají totéž, ale radši si ty prázdné misky pak překontrolují, protože co kdyby… 🙂
Ty jsi to napsala jako kdybys byla někdy u nás. Naši psi také mají misky tak půl až metr od sebe /podle toho jak je daleko dostrkají/, Luxík hlídá co Legymu vypadne z huby nebo z misky, protože to svoje má už dávno vyjedené. Legy jí takovým způsobem: nabere tři granule do tlamy a z toho dvě upustí na zem, nabere další a upustí jednu a pak se teprve rozežere. Luxík, věren svému jménu, pak všechno uklidí.
Granule na zem upadlá je něco, co žádná ze strakatic neudělá 🙂
Mezi Honáskem a Hepinkou, co se týče jídla, panovalo příměří. Hepinka milovala granule a ty zase moc nemusel Honásek. Takže si do misek nelezli.
S příchodem Fouska se situace změnila. Fousín je pažravec a je neskutečně rychlý. Hepinka, která do doby jedla pomalu a jídlo si vychutnávala, se musela naučit jíst rychle a neotálet.
Dáváme jí jako první do misky a až pak Fousínovi.
Stejně se oba po očku dívají, co dostává ten druhý.
“ Vyřvat “ si jídlo už umí oba dva.
Minulou sobotu u nás byl vnouček, dala jsem mu jídlo. A on za chvíli přišel s tím, že mu Fousek jídlo bere. Kocour využil toho, že Samík není ve střehu tak jako my a ukradl mu 2 kolečka salámu.
Ale vymstilo se mu to, měl střevní potíže.
Fousek ne Samík.
Oriáš dneska přisvištěl s výrazem „stejně za ten sníh můžeš“ a vymetl misku do dna. Před chvílí se honil s Karamelkou na zahradě a k mému úděsu i po ledu na jezírku, kde mám strach, že to trochu odměká.
ty tam nemáš nataženou síť přes? u nás dávaj lidi perlinku a maj ji nataženou a připevněnou,aby se případně kočka neutopila…..
Jenže Matylda má rybníček se svažujícím se dnem a ne bazén, který je všude stejně hluboký …
u nás to dávaj přes jezírka..bazény uklízej celý,vyfouknou a odvezou…na zahrádkách nejsou v zemi bazény povoleny…. jen jsem se zeptala..nevim, jaký má jezírko Matylda…
Jezírko je normální jezírko s mělčinami, takže pokud se někdo proboří, tak v pohodě doplave blíž ke kraji a vyleze. Vnější okraj rozmrzá první a pokud je tam voda, už na jezírko nikdo neleze. Borůvka se mi probořila, takže je to vyzkoušené.
Nikdy jsem nepoznala žravejšího psa než je ridgeback Bimbových rodičů. Ten je naprosto šílenej, žere minimálně 3x denně, dokonce přesně sleduje čas a už ve tři vyžaduje večeři, kterou dostává ve čtyři. Naprosto nic se nedá pozřít bez jeho asistence a i když nepožíráme a je na stole, pro všechny zúčastněné je to silná chvíle.
Majda žádného jiného strávníka nesnese, jedině štěně a to s dohledem. Jinak po těch sedmi letech ratstále má problém, že by jí někdo mohl něco sežř
Majda není zvyklá, řekla bych. Světluch i Karamelína jsou smečkoví tvorové odmala.
Majda byla se svým budoucím manželem a šestiletým berňákem na dvoře a předpokládám – podle jejího vztahu k jídlu – že byla ta nejslabší a jídlo jí bylo občas sežráno. Takže smečková byla, po sedmi letech stále jídlo brání
Aha, já jsem myslela normální smečku, kde je dohlédnuto na to, aby nikdo nebyl krácen na své porci, dokud od té misky neodejde.
Vzpomenu-li na Šarika, jedlé je maso,ovoce,sýry,rejže a těstoviny jen schované pod omáčkou, rajčata a kyselé zelí. když jídali ve smečce, měli misky taky na půl metru od sebe a všechno bylo v pořádku… Šarik miloval tvaroh s mlíkem a nadrobenou moskvou. Zeleninu z vývaru cedil mezi zuby a nebo ji nechal na dně..ale květákovej mozeček,ten vdechl a chtěl přidat.
Kočky jedí ze společných misek, jen ti pomalí jedlíci mají svoji a jedí pod dozorem. Ochotně baštěj hrášek,mrkev,rajče,fazolový lusky,cuketu,špenát..to všechno se objevuje jako přídavek v kapsách a je to přijímáno kladně. Ovšem jsou jedinci,co ukradnou kuličku hroznového vína nebo malý rajčátka myslej si,že je to na hraní!!!
Dědův pes rovnal hrášky kolem misky, pečlivě je olízal, ale nežral 🙂
tohle znám od Šarikova táty, ten rovnal mrkev 😀 taky vytáhl maso obalené vločkama, oklepal vločky po celé kuchyni a spokojeně snědl maso….a stačilo je rozmixovat a jedl to celé a nic neoklepával… jenže extchyně lezla radši po kuchyni a vytírala….
Jo, tímhle stylem (ne)žrala Penuška mrkev. 🙂
Mrkev, brokolici, shnilou papriku zapomenutou na keříku a přešlou mrazem (dnešní úlovek) a taková všechny věci hltá s hladovým výrazem lady Hamiltonová.
Dondalína žere jen to, co jí chutná; pokud nabízím granule, žere jen tolik, kolik nutně potřebuje. I toho, co jí chutná, se nepřežere.
Hladová, týraná. lehce sudovitá lady Hamilton vdechne obsah svojí misky a pak čumí na princeznu aberdeenskou: Mám hlad. Ty ještě máš. Stejně ti to nechutná. Dej mi…
A Donda, duše dobrá, jí čas od času dá.
Ale – včera jsem si dala ohřívat chilli. V pěkně velké a těžké litinové pánvi. A šla jsem se umýt. Najednou rána, jako když padne litinová pánev na zem! Vyletěla jsem ze sprchy, zařvala hlasem velikým: MOJE žrádlo!!!, hodila pánev s většinou obsahu zpět na sporák a pak jsem tu nenažranou Melinu exemplárně zakousla.
Teď už zase somrujou: Nedostanem náhodou granule? Určitě bude následovat vdechnutí obsahu misky a Melinino čumění přes misku s vodou: Máš. Stejně ti to nechutná. Háráš, máš úplně jiný myšlenky než na jídlo. Dej mi…
Jo, když se rozdávaly mozky, Melly si šla pro druhej žaludek.
Chudák Melly ti zachraňuje připalující se chilli v pánvi,protože se sprchuješ dlouho a ty,místo abys děkovala… (chuckle)
Melly je ale šťastná, tak proč ne 🙂
Nevím v které frontě se zasekl Vašek, ale mozek na něj taky nezbyl. On je možná šťastný, já už tolik ne – ovládat zvíře, které vlastní pouze osamělé mozkové buňky bývá o to složitější, oč je ovládaný jedinec jednodušší. Složité povely jsem dávno vzdala, u jednodušších se ho snažím nezabít. On se snaží… a během vteřiny zapomene co vlastně dělal a proč a jůů, támhle leze brouk.
To si můžou s Melinou podat packu.
Melly má v zásadě tři polohy:
1. Bojimbojim, protože kolem se vyskytuje nějaká pejskožravost (nebo byla za něco pokárána). V téhle poloze buď panicky zalízá, nebo se udobřuje, bez ohledu na naprosto cokoli. Takže leze přes hrnek v ruce a tak.
2. Jsem happy, protože mi došlo, že jsem v bezpečí. V téhle poloze dělá blbiny na úrovni tříměsíčního štěněte – mínus miloučkatost toho štěněte a plus síla dospělého psa. Nekouše, neničí, většinou se tulí nebo lítá, ale okolí stejně nevnímá, protože je heeepy.
3. Hárám. Což znamená, že nám všem ustavičně nastavuje zadek – ale furt, každých pět minut. Bez ohledu na cokoliv. Donda ji první týden zkouší přemluvit na hru, druhý týden ji poctivě znásilňuje (a když Melina leze nahoru, dostane přes čumák zubama) a třetí týden na ni už vrčí, že toho fakt bylo dost. Melly nechápe pomalu ani to přes čumák zubama: „Ty mě nemáš ráda? Hele, mám prdelku!“
Občas je to s ní dost těžký.
Dost mě zajímá, kdy konečně nastane fáze „mám svoje dny s regresema, ale mezitím jsem celkem normální“. Začínám mít pocit, že nikdy – že to je u Meliny fáze č. 2.
A přitom, když po půl roce snahy pochopí nějakej cvik, tak je šťastná. Ale toho půl roku snahy, kdy jde za piškotem a vlastně neví, co dělá…
Jsou věci, který už asi nedá nikdy. Třeba nevezme do tlamy hračku. Místo toho má… opět žrádlo. 🙁
Vašík neměl být Vašík, ale Otík. To je totiž přesný. Pusť si Vesničku střediskovou a místo Otíka si představ psa. Rohlík. Beroun. Přiblblej úsměv úplně na cokoliv.
Jo, tak tohle povelovat musí být fakt sranda. To uznávám, že je Melly i se svou vyčůranou nenažranou leností o něco lepší.
(„A proč bych měla taky jít u nohy? Donda už jde, to ti nestačí?“ :X Typická Melinčina hláška. Normálně za ni dostane seřváno od Dondy, načež následuje: „A proč bych měla slyšet povel, když zase dostanu seřváno?“ Ráj je pro Melly místo, kde může žrát, dokud nepraskne, a nikdo po ní vůbec nic nechce.)
Na vyčůranost potřebuješ spojit alespoň dvě mozkové buňky.
To je fakt. A se dvěma mozkovýma buňkama už jeden může mít depky.
Zato Otíci jsou (na rozdíl od svýho okolí) šťastní. Hele, brouk! 🙂
Petro, to je tak krásný, ale alespoň víš, že důvodem je naprostý nedostatek buněk. U nás je to prostě naprostý nedostatek sluchu