Zahlédla jsem ji na hlavním kruhovém objezdu ve Dvoře Králové: stříbrnou oktávku kombi první generace, plně naloženou a ještě táhnoucí vozík. Musela jsem se usmát tomu, jak roky ověřily kvalitu a užitnou hodnotu tohoto auta. Auto, které bývalo kolem roku 2000 elegantní vizitkou manažerů, je dnes velmi často vítaným pomocníkem lidí na vesnicích.
Sami doma jednoho takového vysloužilého válečného oře máme – oktávce, kterou má nyní Marek, bude letos sedmnáct let, ujela víc než 370 000 kilometrů a pořád ještě dokáže jezdit za 4,5 litru nafty na sto kilometrů.
Je fakt, že se na ni už nedá třeba na delších cestách stoprocentně spolehnout, ale na běžné ježdění ještě pořád bohatě stačí. Jak pravil její osobní mechanik z naší vesnice, pokazit se u takhle starého auta může kdykoliv cokoliv – ale nedodal, že většinu toho on sám dá obvykle velmi brzy zase do pořádku:))
Napadlo mě, že si hrdí škodováci stvořili něco jako noční můru moderního výrobce aut: vozidlo spolehlivé, hbité, bezpečné, a co je u nás vůbec vysoce hodnoceno – s velikou ložní plochou k převážení čehokoliv. Naftové motory vydrží opravdu dlouho, navíc s velmi slušnou spotřebou. Není divu, že je to pořád ještě mezi lidmi na vesnicích velmi ceněné auto!
Já sama jsem s ní měla jediný problém – je nízká. Na dobrých silnicích je to výhoda, auto při jízdě dobře sedí v zatáčkách. Leč u nás na vsi taky každou chvíli sedělo – břichem na nějakém výmolu. Používala jsem ji totiž hlavně v době, kdy jsme ještě neměli udělanou v naší části vesnice asfaltovou cestu a jezdili jsme po něčem, co bylo fakticky rozbrázděným korytem příležitostného potoka.
Takže jsem několikrát urvala ten spodní krycí plech, jednou prorazila olejovou vanu a neustále nechávala měnit nějaké silenbloky, protože ač má tohle auto plno předností, teréňák to opravdu není. Potíže to dělalo i v zimě (jo, to bývaly zimy:)), když se na naší cestě na několika místech dělaly závěje. Zatímco sněhem dokázala s trochou opatrnosti a šikovnosti řidiče pěkně projet, v závějích měla tendence si sednout na břicho a ty, paničko, hezky přines lopatu a házej!:))
Dobrých aut, která skutečně prověřil čas a došly ocenění i u spořivého lidu vesnického, je samozřejmě mnohem víc. A to je právě téma k dnešní diskuzi: na jaká auta nedáte dopustit vy? Jaká auta podle vašeho názoru dokázala „přežít“ svůj čas a osvědčila se i ve věku, kdy by (hlavně podle současných výrobců aut:)) už vlastně fungovat neměla? Která mají ve znaku spolehlivost a výdrž? Pojďme si dnes povídat o autech, na která vděčně vzpomínáme:))
Tema oblibene. Rada bych povidala. Klati mne ale chcip; otravoval uz par dnu, ale ted odpoledne se vyloupnul v plne sile. Jdu si udelat caj se slivovici a medem.
Včera jsem pořídila sněhové snímky, neboť u nás napadlo konečně trošku mokrého sněhu, který se vzápětí bleskurychle rozpustil. Ale mám pár úlovků na letošní vánoční přání (chuckle) .
http://dig.rajce.idnes.cz/Snehovy_2.brezen
Alex, máš moc hezké fotky! 🙂 U nás ani nebylo moc co fotit, nad dva centimetry se u nás prostě ne a ne dostat 😛
Pominu několik škodovek, co jsme měli za totáče, a zavzpomínám na první porevoluční auto. Šli jsme původně koupit opět škodovku, tuším Felicii nebo co se to vyrábělo v roce 1996, a vrátili jsme se se Seatem Cordoba. MLP chtěl totiž Felicii kombíka a ta mi přišla taková opravdu nehezká, tak jsme se nechali přemluvit na Seata. A udělali jsme dobře, bylo to velmi povedené auto, bezporuchové a jezdí po těch 20 letech dodnes.
Následoval Citroen Xantia, maximálně pohodlné auto, široké, díky hydraulice měkký posez jako v peřinách. Říkali jsme jí Xantipka. Po ní si MLP vybral zase Francouze, Peugeota, kombíka. Kufr má prostorný a dozadu se (zatím) vejdou všechny 3 děti. Co budeme dělat, až povyrostou, nevím, nejspíš pořídíme autobus. 🙂
OT. Včera jsem pro nás kupovala maso. A pod dojmem včerejšího článku jsem se trochu víc rozhlédla, co mají pro Trixie koupila balíček prasečích ocásků ! Jsou to takové 10-15cm dlouhé kousky s měkčími kostmi (no vypadají měkčí). Protože nechci Trixie dávat syrové maso, trochu jsem je včera povařila. Před chvilkou jsem dva kousky dala Trixie. Schrupla si je venku na trávě jako nic a je jasné, že dalšími by nepohrdla (ale ty dostane až později, nebo zítra). Ocásky se prodávaly mezi ostatním baléním vepřového. Zajímalo by mě, k čemu je lidi kupují? Používáte je někdo? Já vím, že se prodávají hovězí oháňky, myslím, že maminka je občas koupila, už ale nevím proč. Těch prasečích jsem si všimla poprvé.
Maričko, z hovězích oháněk se dělá polívka. Na co bych použila prasečí ocásky, to teda nevím.
Z hovezich ohanek se dela taky moc dobre jamajske kari, pomalu dusene, az maso odpada od kosti a omacka se prirozene zahusti. Ovsem ta polivka pro mne vede, a vzdycky ji varim, kdyz jsem v CR, protoze u vas jsou podstatne levnejsi. To maso je na tom strasne dobry, protoze jsou to kratke svaly a jeste navrch je to stavnate. Praseci ocasky dnes kupuji prevazne cernosi – a ja 🙂 Ja teda kdyz jsou zauzeny a pouzivam to k ochuceni ruznych jidel.
V kombinaci s nožičkama na sulc, obsahují mnoho kolagenu.
Prasečí ocásky se tu snad ani nedají koupit. Buď jim ty ocásky hned po narození kupírují, nebo tu rostou prasátka bezocáskovatá. 🙂
Bravčové chvostíky jednoznačne do huspeniny! (sulcu) U nás už prestali byť vidieť, ale kedysi sa bežne kupovali s bravčovými nožičkami a kolenom práve na huspeninu.
jsou skvělé pečené…
Já kupuji uzené vepřové ocásky, je to moc dobré uzené maso. Ony to ale ve skutečnosti nejsou ty deseticentimetrové ocásky s kostmi, o kterých píšeš, ale je to kus pěkného masa s proužkem sádla ze zadní části čuníka v blízkosti ocasu.
Polévku z hovězí oháňky proslavili Němci a Rakušané – Ochsenschwanzsuppe. V tomhle případě se vaří skutečně ocas nasekaný na špalíky, po uvaření se z obratlů obere měkké maso.
No s ocáskem to má společné jen jméno – je to část kýty s pánevní kostí.
Děkuji za odpovědi ! Ano na kouscích bylo dost sádla. Pokrájené to bylo asi proto, aby se to vešlo na tácek. Moje balení mělo kousků 6 a rozkrojila jsem je napůl, aby Trixie měla „víckrát do pusy“.
Takhle vypadají
http://www.publix.com/p/RIO-PCI-119507
Zjistila jsem, že odkaz nefunguje. Byl to obrázek balení z obchodu Publix, kde jsem ocásky koupila. Ale můžete si napsat do hledáčku „Pork tails“, pokud nevíte, jak vypadají 🙂
Maričko, u nás jeden řezník mívá ocásky, obvykle schované v hromádce žeber. Beru je pro holky, když náhodou jsou – stejně jako ta žebra. Nevydrží jim to moc dlouho, ale pochutnají si. Jo, dávám je – stejně jako kosti – zásadně syrové. Nakonec kolagen pro psy taky není špatný 🙂
Pro lidi je nekupuju:))
Když nám ke konci letošního ledna od domu odtáhli našeho Forda-Escort Wagon, měli jsme skoro slzy v očích. Sloužil věrně 20 let, posledních deset už sloužil převážně jako „dog mobile“ pro Sadie a pak i Trixie a bylo to moje auto, protože já mimo naše městečko jezdím jen vyjímečně. Manžel už mu nedůvěřoval ani na 2-hod. cestu k moři, natož někam dál, třeba na letiště. Byl to skvělý „work-horse“, těch věcí co jsme odvozili nejen uvnitř, ale i na jeho střeše !!! Ford měl najetých skoro 300.000km. Jak stárnul, dvakrát nám chcípnul mimo dům a musel být odtažen. Prasknul řemen a ještě něco, naštěstí když v něm jel manžel, já bych nevěděla, co dělat. Dvakrát to byla baterie, naštěstí ještě v garáži. Ale zase potřeboval nová kola a já nevím co všechno ještě manžel jmenoval. Prostě už se nevyplatilo vkládat do něho další peníze. Odtáhli ho do auto-opravy kus od nás (a dali nám za něj stovku), hned druhý den tam stálo na prodej a do týdne bylo pryč. A zrovna včera jsem auto viděla profrčet kolem domu. Tak jsme při návratu z procházky s Trixie objeli naši čtvrť a opravdu u jednoho domu auto stálo. Byli jsme rádi, že (zatím) ještě neskončilo zešrotované a snad se novému majiteli vyplatí opravy, které nám už ne. Teď máme dva Nissany (oba Sentry), protože Nissan, kterého jsme měli s sebou v Evropě, celou dobu skvěle sloužil a rozhodli jsme se u značky zůstat (měli jsme ho ještě rok po návratu sem, pak si ho odkoupil manželův kolega pro synovce). Sadie a Trixie chvilku trvalo, než si na starší z těch dvou aut zvykly, ale teď už je v něm dostatečně psí vůně, že neváhají naskočit. Forda jsme si tenkrát koupili právě pro jeho skladové prostory. Bohužel už řadu let Ford „station wagon“ pro am. trh nevyrábí, jinak bychom si ho bez váhání koupili znovu.
U aut nebrečím, jsou to pro mne služební stroje, ale při odvozu Berušky, 30 let staré automatické pračky Philco Ford, jsem zatlačila slzu v oku. A to stále prala, jenom už měla strašnou spotřebu elektriky a vody a už měla svého dvorního opraváře.
Vidíš Alex, tak jsem si minule uvědomila, že zatímco moje auta se jmenovala všechna, jmenuje se velký kuchyňský robot (Benedikt:)) a kávovar (Barnabáš parní stroj:)), tak moje úžasné pomocnice, pračku, sušičku a myčku nádobí jsem nepojmenovala! Že se nestydím 😛
Jejda, Dede, ty už máš kávovar? (coffee)
S auty jsem vyrůstala od mala. Tatínek byl nadšencem a muže jsem si vzala přímo odporníka přes auta, který je vyštudoval. Takže aut vlastních jsem zažila moc a moc, nemluvím o služebních a bez auta si nedovedu představit život. Na vesnici i když je nedaleko velké město je bez něj život nelehký a ve stáří a spohybovými zdravotními problémy – no to ani raději nemluvím. Auto jsou moje nohy a svoboda.
Nejraději vzpomínám na Škodu 1000MB, tenkrát ji muž oděl do modrého metalizovaného hávu, v 70-tých letech to byla barva (matelíza) u nás celkem neznámá. Tahle Tisícovka s námi postavila svépomocí domek. Materiály vozili náklaďáky, ale ona vozila nás v bahnitém terénu do prudkého kopce. Přes den jsme byli v práci a jinak každé odpoedne, víkendy a dovolené na stavbě a Tisícovka s námi. Když dosloužila, postavil manžel Matyldu (promiň Leo (wave) ). To koupil fungl novou kastlu tehdy se vyrábějící Škody 100 a přeskládal do ní dva starší motory. Byla celá bílá včetně nárazníků (to byl tehdejší hit v zahraničí (chuckle) a MLP stále sledoval zahraniční módní trendy. Vrcholem byl složený fungl nový mtor, který byl i barevně natřený asi jak bývávaly modely v autoškolách, takže při přihlašování u tehdejšíh Veřejné bezpečnosti sklidila náležitý ohlas a soudruzi VB se svolávali, aby si ji mohli prohlédnout. Holt můj muž je i modelář a hračička. Ta nás vozila dlouho a spolehlivě. Krátkou dobu jsme měli Oltcita, ale potom jsme rychle přesedlali na Škodovky. Dnes mám Ledůvku,Fabiu tříhrnec, dobře vybavenou, spotřeba, když ji nešlapu za krk 5,2 l/100km. Co víc si může důchodkyně přát?
Naše rodina měla Tatrovku, jaký to byl ročník nevím, byla jsem malá. Auta komunistické produkce nevzpomínám, nezajímaly mne.
Ale! První auto, které jsme s manželem sehnali v jakési vesnici za Prahou za 3.000, byl Bavorák z roku 1928. Byl to malý, dvousedadlový sporťák, otevřený, s dřevěným volantem. Zamykali jsme ho odmontováním volantu, který jsme pověsili doma na zeď místo obrazu. To už byl ovšem vypulírovaný, nalakovaný, krásný. I palubní deska byla dřevěná, naleštěná, krásná.
Všechno to dalo spoustu práce, auto bylo vydolováno ze stodoly, bylo bohatě ozdobené slepičinci, ale jezdilo. Do oprav se zapojil široký okruh přátel, kteří zase měli kamarády, kteří byli manuelně zruční a tak jsme bavoráka pomalu dali dohromady. Zbýval lak a ten zbyl na mne. Jeden známý měl jednoho známého kluka, který to měl jako profesi a uvolil se toho ujmout. A tak mě manžel prodal za lak, s příkazem, že ho musím okouzlovat. Tak jsem za ním do té garáže chodila, okouzlovala, dokonce jsem se nechala vyvést za ruku ven a ještě kousek po ulici. Je zajímavé, že si dodneška pamatuji, jak mě ta ruka pálila. Chlapec byl takový nesmělý hubeňourek a zaplaťpánbů mu stačilo držet mě chvíli za ruku. Ale stejně jsem zvědavá, kam až by mne manžel prodal.
Kde skončil ten malý bílý sporťák, nevíme. Než ho stačili naši po naší emigraci zajistit a schovat, z ulice zmizel. Když teď někde vidím sraz veteránů, koukám, koukám. Ale k vidění není.
Přišlo po něm mnoho aut, ale ta už jsou jenom spotřební, nudná.
To musí být nyní nádherný veterán.
Jano, to muselo být úžasné auto! Ovšem nejvíc se mi líbí ten volant na zdi 😀
Auto jsme nikdy neměli, ani když jsem byla dítě, ani dnes, proto jsem se vždycky natěšeně vrhala do auta, když mě někdo někam pozval a svezl. Bylo to pro mě (a pořád je) velké dobrodružství. A moc obdivuju řidiče, že to za volantem zvládnou, já bych na to neměla, hlavně nervy v zapeklitých situacích. Ale někdy (a několikrát) se mi zdál sen, že řídím, a tam mi to šlo báječně. A bylo to děsně snadný.
Čítam si čítam,usmievam sa nad spomienkami,ale čo olcit drahé kamarátky?Mala som toto auto,bolo to dobrodružstvo prevelíké,nikdy som nevedela či naštartuje.Ke´d sa zadarilo,šiel ako ďas-prešla som ním /samovrah/ veľký kus europy.Ale boli dni,ke´d som prosila,hrozila a nič-akoby ani nemal motor.Štastný deň to bol,ke´d som sa ho zbavila,ale pravdu povediac už som nikdy nezažila ten vzrušujúci pocit-naštartoval,ideme.
Verenko, tys dobrodruh! (chuckle)
Já jsem mívala podobné pocity s naším Starouškem – škodou 100, kterou jsme získali již notně ojetou, bylo to naše první auto. taky jsem nikdy nevěděla, jestli se rozjedu – někdy bylo třeba cvičit s různými věcmi (zapojovat vypadlé hadičky, dopumpovávat benzín, když sytič nestačil a tak) v motoru, než se auto rozhodlo nastartovat:)) Ale naučila jsem se na něm moc a moc.
Ale nestýská se mi – mám ráda moderní vymoženosti v autě – třeba posilovače brzd a řízení!:))
Jo, to máš pravdu, Dede. Posilovač řízení jsem při přechodu z Favorita ocenila asi nejvíc. Zaparkovat do řady s favoušem byl docela slušný fyzický výkon náročný na ruce, s pandičkou je to hračka (má dvojí, jeden pro jízdu a jeden silnější pro parkování – ale to má dnes asi většina aut – pohodička).
První auto, co si jako dítě fakt pamatuju, byl starý černý „kulatý“ mercedes – taková ta kulatá kapota, dokonce mohl zdvihat přední sklo, byl tam takový šroub, kterým se dalo nadzdvihnout, jestli si to tedy dobře pamatuji. Vlastnil ho můj strýc, který ho dal do kupy, vypulíroval a naleštil, a pak jsme s ním jako rodina jezdili po hradech a zámcích (to byl náš rodinný koníček, a zůstal mi dodnes). Pamatuju si, že v roce 69 nás někde na Bítově na parkovišti přemlouval jakýsi Rakušák, jestli bychom s ním auto nevyměnili za to jeho – bílou nablýskanou cortinu. No, strýc nevyměnil, i když teta a sestřenice byly pro všemi deseti. Kdoví, kam se to auto nakonec dostalo, dneska by to asi byl ceněný veterán.
První auto v mé rodině byla bílá škoda 105, stáli jsme frontu na pořadník a byli jsme tak nadšení, že máme auto… to nám pak po čase zdemoloval kamarád, který si auto vypůjčil a málem se v něm zabil. Pak přišla zelená „děvka šikmooká“ – Nexie Daewoo, ta nám teda docela dávala, a potom Ford Focus a teď mám červenou berušku C3. Až na tu mrchu zelenou, co si dělala co chtěla, jsme měli na auta štěstí. Fordíka si od nás koupil soused, opravář, takže teď jezdí podobným stylem jako to tvoje na obrázku, Dede. Ale pořád jezdí a vždycky, když ho vidím, tak mě pohled na něj zahřeje.
Já mám řidičský průkaz teprve rok a půl, koupila jsem si pět let starý renault modus, mám ho moc ráda, je to klasifikováno jako malé auto, ale uvnitř je místa spousta, zatím je spolehlivé, pár věcí jsem nechala vyměnit když jsem ho koupila – brzdy a jakýsi řemen, zatím se mi nikdy nic nerozbilo. Hlavně ho nutně potřebuju na jízdy do práce,ale taky jsem začala chodit do posilovny a do bazénu, dokud jsem neměla auto tak bych se tam nedostala. A naše rodinné – Chrisovo auto je teď Škoda Yeti, taky ho máme moc rádi, ale s tím jezdit nemůžu, mám řidičák jenom na automatické auto. Chudák je relativně nevyužité co mám mého renaulta, když Chris není v zahraničí tak pracuje v Londýně a tam dojíždí vlakem, a na nějaké kratší jízdy po okolí jako nákupy si půjčuje moje autíčko.
My jsme taky měli těch rodinných tahounů několik. V 60. letech, když jsem byla malinká, jsme měli „bejbinu“, tedy Praga Baby. Už tenkrát to bylo historické vozítko, ale jezdila a jezdila. Občas se někde „uvařila“, ale pro ty případy táta s sebou vozil kanystr s vodou. Měli jsme příbuzenstvo v Plzni, jezdili jsme tam hodně často, jezdilo se samozřejmě po starých silničkách a nejednou jsme „vařili“ na Ejpovičáku (tedy ve známém kopci u obce Ejpovice). Tak ráda na to vzpomínám.
Po ní přišla „oktávka“, tedy Škoda Octavia, samozřejmě ne ta dnešní, ale ta tehdejší, elegantní kráska, spolehlivá. Táta ji koupil už ojetou, tak jsme ji neměli tak dlouho. Jak ráda bych ji dnes měla!
Po ní přišel ruský Žigulík, nový. Ten zvládnul a přežil naprosto všechno a lehce pobral neskutečné množství nákladu, takže na dovolené jsme si mohli vzít věci téměř dle libosti a stejně jsem na zadním sedadle nebyla obložená taškami. Když začal až moc rezivět (jen plechy, motor byl OK), pořídili jsme Škodu 105. V tomhle „ošklivém autíčku“ jsem se naučila řídit pod tátovým cholerickým dohledem, ale k srdci mi nijak nepřirostlo, nebylo nijak spolehlivé.
Pak už jsem se osamostatnila a získala ojetého Favorita. Měla jsem ho ještě dlouhá léta, byl skvělý, nikdy mě nezklamal, pobrázdila jsem v něm Evropu, odvozila všechno, co bylo třeba. Dávala jsem ho pryč se slzou v oku až před několika lety. Už byl nespolehlivý, každou chvíli se něco pokazilo. Byly to samé drobnosti, ale už jsem neměla jistotu, že když do něj sednu, tak pojedu. Dávala jsem ho do autosalonu, ve kterém jsem kupovala nové auto, na likvidaci, byl skutečně starý, místy už taky zrezavělý. Za tu likvidaci jsem měla zaplatit, ale místo toho mi najednou zavolal pracovník autosalonu, s kterým jsem to celé vyřizovala, že si ho nějaký jeho známý ještě vezme na pojíždění po venkově, že si na něm umí všechno udělat a zdá se mu dobrý. Tak jsme vyřídili papíry a já jsem ještě dostala pár korun.
Místo něj jsem si koupila autíčko do města, Fiat Panda. Pandička je skvělá, lehounce se ovládá, spolehlivě jezdí, je malinká a zaparkuje skoro všude. Už ji mám čtyři roky a jsem naprosto spokojená.
Panda je naše obvyklé dovolenkové „ostrovné“ auto, pomer cena/výkon asi ani ostrovné požičovne nepustí, takže v nich prevláda (ešte hojný býval Hyundai Accent). Vliezli aj vyliezli sme s Pandou všade, aj na Kréte po nespevnených cestách na pláž Elafonisi (v zmluve s požičovňou boli nespevnené cesty zakázané, pssst! (chuckle) ) Na úzkych ostrovných cestách a malinkých parkovacích miestach sa fakt osvedčila.
Na jihu je malé autíčko z půjčovny vždycky výhodou 🙂 Jen si pamatuju, jak jsem měla na Krétě půjčený citroen C3 a měl tak slabý motor (jak půjčovny rády šetří:)), že jsem při rozjezdech do těch jejich prudkých kopců nikdy nevěděla, jestli se autíčku nebude chtít spíš kutálet zpátky z kopečka dolů:)) Ale bylo to příjemné auto, vevnitř překvapivě prostorné 🙂
Auto defacto nepotřebuju, navíc s příchodem BlaBlaCar bude pokrytí možných tras bez auta ještě lepší. Zajímalo by mě jaké auto by se dalo pořídit jen pro případ „cobykdyby“, třeba kdybych se potřeboval odvést na letiště nebo stěhovat nebo na místo kam se jinak dostat nedá (ve výsledku tak jednou za čtvrt roku možná). Nehodlám autem jezdit do práce nebo domů (to už bych byl defacto otrokem toho auta), ale mít něco nařízeno asi na škodu není.
Nemáš děti ani nenakupuješ pro rodinu, tak si to zatím můžeš dovolit 🙂
Mít třeba garáž nebo aspoň zahradu, tak si pořídím auto na hraní nebo motorku. Takhle nechávat auto na sídlišti napospas všem vlivům lidu a počasí, to se mi moc nechce.
Parkovanie u nás na sídlisku je moja každodenná lapália, áut pribúda, bežne sú v rodine dve, a priestor okolo barákov nie je rozťahovací, takže to je boj typu kto prv príde ten prv zaparkuje. Snívam o aute, ktoré sa bude dať vyfučať, ako raketa Guliver Aladára Miazgu z kreslených Miazgovcov (česky to bol Láďa Smolík a Smolíkovci?), poskladať do husľového puzdra a vopchať doma pod posteľ 😀
Jo, Vladimír Smolík zvaný Ládínek:)
Es em lomos, es em lomos, ohlaš se!
Smolíkovci jsou skvělí. Od dětství už desítky let mi v hlavě straší:
„Po vzoru Alenky kouknu se za zrcadlo,
to já si hraju zas na letadlo…“
To byla nedělní dopoledne mého dětství, Smolíkovy jsem nemohla vynechat.
Přečtemyš! 😀
prozradím za 5 korun ! 😀
Tapuz, u nás je to „Em-zet-pé-er-ix, em-zet-pé-er-ix, hlás sa, hlás sa!!!“ Dodnes sa so sesternicou takto zdravíme pri telefonovaní, no cvokhaus 😀
Když jsem se seznámila se svým mužem (v roce1967) měl auto. Praga Piccolo z roku 1932. Nezapomenutelné auto 😀 Dveře se zavíraly na jedné straně na ryglík, na druhé na takový ten zašupovací henten z králíkárny. Vzadu na sedačkách se povalovaly: starý pracovní plášť nevalného odéru (pán byl zootechnik),gumáky, gumové rukavice, porodní provázky a další nezbytnosti. Později jsem autíčko trochu vykydala a vozili jsme v něm ještě našeho prvorozeného synka. Moc ráda na ty časy vzpomínám. A Trabocha jsme v průběhu času měli taky. Toho jsem vlastnoručně natřela štětkou na původní bleděmodrou barvu. Jó, to bylo auto 😀 Smrdělo jak deset čertů, ale nenechalo nás nikde. Což se nedá říct o škodovce stopětce, která následovala!
moje Popelka, Škoda 105S, předělaná na pětikvalt a hřebenové řízení. milovala jsme ji, bylo to moj eprvní auto za moje uškudlené peníze. Prožila se mnou 15 let, jejích posledních, ale nádherných. Jak já brečela,když jsem jí dávala na vrakáč… omlouvala jsem se jí,hladila ji… teď mám combik ford..není špatnej..ale Popelka to není….
upřesním je to Ford Escort Combi 1,6V
Moskvič 412 – traktor ve fraku. Jen trochu rychle reznul. Báječný vůz na vesnici. Převáželi jsme 4 šestimetrové střešní trámky protažené přes celé auto do kufru a k tomu tři pytle cementu. Na opravy stačila lepicí páska, kolíček na prádlo a silonová punčocha. Ale co se velikosti kufru týče, lepší byl Wartburg. Tam se vešly dva složené invalidní vozíky na sebe.
Škoda 125. Projeli jsem skoro všude, vešlo se do ní neuvěřitelně mnoho nákladu a dvě děti i přesto, že byla přestavěná na LPG a jezdili jsme s ní 25 let. Mít garáž, držíme ji v provozu i nadále. Ale složitější opravy se na sídlišti před barákem dělají blbě.
Syn si nedávno koupil 18 let starou jedničkovou Oktávku a zatím to vypadá, že to je dobré auto. A také se na něm dá spousta věcí opravit svépomocí.
Jakékoliv novější auto už s každou prkotinou musí do servisu – třeba výměna boční žárovky o Roomsteru.
První auto jsem kupovala dost pozdě a byl to japončík Suzuki Swift, ještě ta první verze, hatchback. Seděla jsem v něm jak ve Formuli 1, ještě , že nejsem vysoká, to bych nedala.Jezdil dobře, rychle a spolehlivě, nastartoval i v největších mrazech, vídám ho v mém rodném městě, jezdí stále, takže 15 let.Měl luxusně velký kufr na ty jeho malé poměry,což mi vyhovovalo velmi. Teď mám novějšího Swifta a zatím drží ale je to mé poslední auto.
Měla jsem v úmyslu projet terénním autem se spolucestujícími jednu přírodní rezervaci na Ukrajině,zapsanou na seznamu UNESCO, bohužel, dnes už je to k vůli válce nebezpečné.Škoda, „Ascania Nova“ mne velmi lákala a ten teréňák bych zkusila ráda.
Jelikož řídím pět a půl roku, mám teprve druhé auto. To první byla hodně ojetá Fabie, zakoupená jako vyřazené služební auto. Přestože občas měla nějakou mouchu, byla spolehlivá a měla jsem ji ráda. Ale pak mě automechanici přesvědčili, abych ji rychle prodala, než se začne kazit moc. Mí rodiče si tehdy koupili nové auto, a tak jsem si od nich odkoupila jejich nepříliš ojetou Corsu.
Fabie byla lepší v tom, že měla vyšší výkon motoru, Corsa je prostě červená nákupní taška na kolečkách, ale příjemná a milá taška. Auta žádám pětidveřová, i v Corse Berušce dokážu odvézt dost lidí, psů i věcí 🙂
Tady na vsi bych měla bez auta velice komplikovaný život, i když dostupnost do Brna je velice dobrá. Jenže já potřebuju občas jet i jinam a ne vždycky to jde na kole 🙂
Já se přidám ke chvále Escorta. Bylo to moje první auto. Řidičák mám od školy, ale jezdit jsem začala až když jsme se přestěhovali na vesnici, kde jezdil autobus v úterý a v dubnu. Koupila jsem si ojetého Escorta. Měl najeto malinko a patřil předtím nějaké dámě v Německu. Voněl, byl čisťounký a já se do něj zamilovala. To auto mě naučilo jezdit, poslouchal mě snad na myšlenku a nikdy mě nenechal ve štychu. Pak začal trochu zlobit a manželovi se naskytla výhodná koupě nové Fiesty. Já ji nechtěla, dokonce jsem brečela, ať mi nechá mého Escorta. „Ne, nebudu se o něj starat!“Tak můj miláček šel do služby ke kamarádce mé dcery. Má ho doteď, říká mu něžně Kortík a já jsem ráda, že je nadále oblíbeným pomocníkem jedné slečny.
S tou Fiestou jezdím stále, má už přes sto tisíc a je spolehlivá. Ale Kortík to není 🙂
Tak dnes se nemůžu zúčastnit diskuze.
Neboť jsme byli a jsme bezautí.
Do Prahy jezdíme Student Agency, po Praze MHD. Po vlastech českých kam to jde vlakem nebo autobusem.
Na chatu vlakem a pak pěšky.
Do Říma létáme a po Římě MHD nebo pěšky.
Ale chápu, že na vsi je dnes auto nezbytností.
Míšo, to děláte dobře, autem je to v Praze a v Říme stresující, to bych absolutně také nemohla. 🙂 Pražanům to určo nevadí, jsou zvyklí.
Ano, jsem Pražák a jsem zvyklá. Občas je to sice spíš přískok než jízda, ale pokud člověk není nervní, tak se nakonec ve zdraví dostane, kam chtěl. Ale co je skutečný problém, to je parkování. A je to čím dál horší. Nejenže málokde je místo, ale tam, kde by místo i bylo, je zase zóna pro rezidenty. Ani nevím, kolikrát jsem stála někde v zóně, kde jsem neměla co dělat, když jsem někam vezla něco objemnějšího nebo pro něco objemného jela. A tiše doufala, že kolem zrovna nepůjde orgán, který by si všimnul 😀 . Nešel.
Jinak ale když to jde, tak jezdím MHD, hlavně když mám spojení metrem.
taky jezdím po Praze MHD, pokud jen trochu můžu. Nemám s řízením ve městě problém, ale je to otrava – a navíc, pražská MHD je skvělá. Název socka je hloupý a vypovídá mnohem víc o těch, kdo ho používají, než o MHD jako takové.
Ovšem naštvali mě s názvem Lítačka – vyrůstala jsem v Praze, všichni jsme měli tramvajenky, byť samozřejmě fungovala na všechno. Nebydlím už v Praze, mělo by mi to být jedno, měla bych mít nadhled, ale když mě ten název tak příšerně leze na nervy! (wasntme)
Jooo! Kterej blbec (devil) ! Tuhle jsem četla rozhovor s někým z Ústavu pro jazyk český, taky nadával…
Ale momentálně pražská MHD fakt nemá chybu. Fakt za babku a funguje.
Patřím k bezautovým, takže ji mám otestovanou 🙂
Ano, Dede, také používám hromadnou dopravu pro Brno, protože parkovat za 40,- Kč na hodinu, by se mi návštěva Brna setsakra prodražila. Autem dojedu na konečnou tramvaje, tam nechám auto, zatím se dá parkovat podél hlavní silnice a dál jedu šalinou.
Označení socka je úplně debilní a svědčí jen o naprosto vyšinutých hodnotách některých lidí. Já z okna koukám na stanici metra, z domu to mám do metra asi patnáct metrů, tak bych musela být na hlavu padlá, abych ho nepoužívala.
Název Lítačka je strašný. V Praze se tak tramvajence nikdy neříkalo, tedy alespoň za posledních padesát let, co pamatuji, ne. A ani dřív. Je vidět, kdo to vymýšlel. Obvykle netrpím předsudky z toho, odkud kdo je. Ale jsem rozený Pražák, tak trochu lokální patriotka, a je mi líto, že když už Prahu řídí lidé odjinud (! Kde jsou Pražáci? !), neseznámí se alespoň s tradicemi, zvyky, historií, a nectí je. Já vím, že v hlavním městě je to trochu problém, přicházejí do něj lidé odevšad, ale i hlavní město má svou vlastní historii, tradice, dokonce i vlastní folklor. Ale to už jsem OT. Tak hezký den přeji.
Ahoj. To je těžko říci, dávná auta co měla naše rodina mi ničím v paměti neutkvěla. Ale moje předešlé auto, Suzuki Jimny se mnou vydržel opravdu hodně a ještě se mi ho podařilo slušně prodat. Současné se zatím skvěle osvědčuje, ale mám ho pár měsíců a dohromady není staré ani tři roky, takže to uvidíme až za pár let. 😀 Co se týče toho příjezdu k tvému Domu Dede, tak já a soused to tady máme dost podobně, hlavně v zimě to dá zabrat. Navíc nejen doma, i na podobná místa jezdívám i jinam. Klasická auta by si tady ohoblovala břicho či natrhla spoiler, pokud by rovnou nezůstala viset napíchnutá někde na pahrbku. On si leckdo klepe na hlavu když mě s Wranglerem vidí na silnici, jakože načpak to, snobismus, atd. Jenže ono nejde o ty tisíce kilometrů po dálnicích a normálních silnicích. Jde o těch posledních 350 metrů, které musíte prostě ujet také a normální auta to zkrátka nedají. Navíc já jsem tady v okolí takový vytahovač zapadlých do příkopů (už jsem to absolvoval dvakrát) a to máte vidět jak jsou pak majitelé pyšných manažerských silničních stíhaček rádi když jim jejich miláčky tahám z maléru. 😀
Největší automobiloví hrdinové byly asi landrovery co jsme měli v Ásámu, jednoho jsem i skoro položil na bok, když mi nakráčel do cesty barasinga. Kolega zase vyprávěl, že jednou když honil gaunery co stříleli nádherné jeleny axis, tak když se vrátil k autu, zjistil, že mu do něj musel někdo hrozně strkat, podle všeho slon, auto vypadalo jak kdyby se kutálelo ze svahu. Nasedl a odjel.
Já občas funguji také v zahraničí a na jednom konkrétním místě si jako služební auta oblíbili Škody Yeti a nemůžou si je vynachválit. Do míst kde to už není silnice a ještě to není pole jsou prý skvělé.
Týjo, slon.
Barasingu jsem si musela vygůglit. A připomnělo mi to situaci – jedu s tou Fiestou domů a v zatáčce do kopce stojí na silnici jelen. Je to velké zvíře, tak jsem ho viděla i v té zatáce včas. Zastavím a koukáme na sebe. „Prosím, pane jelen, jděte. Stojím tady úplně blbě“. Pohrdavě na mě koukl jedním okem a pomalinku vznešeně odkráčel.
Dalmi! (rofl) Prosím pane jelen… (rofl)
Jo, pamatuju se, jak e mi jednou motala před autem ve světle reflektorů (stihla jsem zastavit) dvojčata srnčata. A já jsem věděla, že dokud nezhasnu, nedokážou odběhnout. Tak jsem zhasla světla a modlila se, aby po té silnici (byla to jedna z těch hlavnějších v okolí) nikdo zrovna nejel… 🙂
Alasdaire, proč konečně něco pořádného nenapíšeš? Vždycky jen polechtáš fantazii a utrum 🙂
Jimniho mají kamarádi, bez zadních sedadel, místo toho je tam prostor pro psy – s mříží – bezvadná psí bouda na terénních kolech:))
Taky mám teď čtyřkolku (Forestra) a už čtyři roky si nemusím dělat starosti s tím, jak vyjedu a dojedu – a že po lehkém terénu jezdím pravidelně. A taky tahám – posledně mládence, který chtěl vyvézt slečnu na kopec k vysílači a podcenil bahno na cestě (rofl) Bohužel poslední dobou nám hrozí bahno mnohem častěji než sníh, chjo 😛
Dede, slíbil jsem ti příběh s démantoidem, ten je rozepsán.
Hurá 🙂
Nejsem žádný excelentní řidič, takže abych se nenervovala možností zničení auta a též z důvodu finančních, mám většinou auto hodně staré či na doježdění. Na začátku jsem preferovala auta malá – Oltcit, Uno a podobné. Prvním z řady milovaných Renaultů byla R19 a následně Nevada, fakticky nejdelší kombík. Autem mého srdce je moje současná Laguna a je to opravdu auto nadčasové. Takže se hrozím chvíle, kdy ji budu muset vyměnit, taky už jí je 16 let. Dvorní automechanik bydlí naproti, takže ji pravidelně kontroluje a opečovává, nic však netrvá věčně.
Tak za mňa určite môj prvý fordík, fľaškovozelený Escort kombi, ročník 93. Síce som na ňom jazdila len 3 roky (1998-2001), ale potom si ho zobral chlapík, ku ktorému sme s ním chodili do servisu a u neho ešte slúžil ďalších x rokov. Vídam tie autá na diaľnici ešte teraz, stále slúžia aj na každodenné dochádzanie. Potom som mala škodovky, Feliciu, Fabiu a teraz Rapidku, každé auto som ujazdila prakticky nasmrť (cez 300 tis. km), ale tak, že pri predaji boli ešte stále pojazdné. Ale v žiadnej škodovke som už nemala taký pocit istoty, bezpečia a pohodovej jazdy ako v tom forde. Vďaka tvaru veľmi dobre sedel na ceste, ani som netušila, či fúka vietor alebo nie (zato s Fabiou si vietor v otvorenej krajine dokáže pekne pohrať), v zatáčkach nevynášal, spotrebu mal pod 5 litrov nafty a do kufra by ste naložili aj menšieho slona. Len ako u všetkých dízlov, štartovanie v chlade začal byť časom veľký problém, pod -10°C to už nezvládal. A ďalšia nevýhoda boli drahé náhradné diely. Terajšia Rapidka je ale tiež fajn, nemôžem na ňu krivého slova povedať (y)
Escorta kombíka máme teď, říkáme mu důvěrně Obluda. Už se z něj vysypalo všechno co šlo, ale vždycky tak nějak šikovně, že se to dalo rozumně spravit – spojka neodešla v šílené koloně na Benešovské, ale nechala nás dojet do Prahy a klekla až u kamaráda před domem. Při sjíždění kopce bez brzdových hadiček se sice kluci zapotili, ale v cestě do servisu byl jen ten jeden kopec a díky skvělým lidem ze tří autoservisů (najednou!) bylo za pár hodin opraveno. Vtip je v tom, že Obluda mne stála to, co jiní dají za jednu servisní prohlídku.
Před ní jsem měla Traktůrka – Felicii kombi, to byl držák neskutečný, tam se snad nepokazilo NIC. Až jednou cestou do servisu motor vystoupil za jízdy (klínový řemen – naštěstí jsem v tom neseděla, brr) a při následné prohlídce se zjistilo, že celé auto už drželo pohromadě jen ze zvyku. Asi tušil, že by stejně skončil, tak to udělal efektně.
Oba nafťáky kombíky, nízká spotřeba, směšná pořizovací cena.
Spojková lamela na forde mi odišla na diaľnici pri Ilave 🙂 Odtiahli ma do malého servisíku pri Trenčíne a domov som šla vlakom… A na Feliciu som asi nemala šťastie, tam furt čosi odchádzalo, len alternátor mi menili dvakrát, z toho druhý krát mi odišiel raz pred Vianocami asi v -15°C mraze a vetre na okreske pár km od domu. Najprv mi zhasli kontrolky, potom svetlá a len tak tak som na voľnobeh zatiahla aspoň ku krajnici. Tiež bol z toho odťah, našťastie pre mňa prišiel známy.
Mmt, ono to umí jet i bez alternátoru – vyzkoušeno. Na Obludě upadl ze šroubů a neskončil na silnici jen proto, že neměl kudy vypadnout (motorový prostor je šíleně narvaný – potřebuješ jednu věc opravit a musíš tři další vyndat aby se k tomu dalo dostat). Dojeli jsme bez světel ke kamarádovi, rozebrali půl auta a na dva šrouby (a opět bez světel) valili domů dokud bylo ještě trochu světlo.
Větší „sranda“ byla když šikovně prasklo něco od chladiče tak, že když se zastavil v konkrétní poloze, kompletně vytekl. 10x zkontroluješ, je plný, pojedenácté prázdný. Problém je v tom, že teploměr měří teplotu chladící kapaliny – no a když tam žádná není, ukazuje pořád stejně. Neuvařili jsme ho jen zázrakem.
Ešte som si spomenula, že úplne prvé auto v našej rodine, z maminej aj otcovej strany dokopy, mala mamina najstaršia sestra s mužom a bol to Ford Anglia, vyrobený niekedy v 50-tych rokoch. Nepýtajte sa ma, ako sa k takému autu v socialistickom Československu dostali, to fakt netuším, možno v rámci odmäku v 60-tych rokoch. Jazdili na ňom skoro 20 rokov a potom pršli na Ladu. A wiki tvrdí, že nástupcom Anglie bol práve Escort 🙂 (a nástupcom Escortu je Focus)
Zigulik – Lada. Ked moj EX prisiel za mnou prvykrat do Brezna, mal jeho autiak uz 27 rokov. Ale vyzeral, akoby prave zisiel z vyrobnej linky v Togliaty. Vlado sa o neho prikladne, ba az premrstene staral.
Na moderne auta sa uz Zigulik nechytal, ale bol spolahlivy. Ked bolo treba nastartovat pri – 25C, moderne auta mali problem. „Sergej“ nie 🙂 .
Sergeje jsme neměli, ale Škodu 100 ano… 🙂 Původně jsem ji chtěla do článku zahrnout, ale to bych za chvíli předložila ságu:)) Takže díky za připomenutí a přidávejte další auta! 🙂
Podle mě je naprosto nesmrtelný Trabant. Auto, které se dá spravit pomocí svářečky, kladiva a lepicí pásky, prostě nesmrtelné být musí. Každou středu večer vysílá ČT2 dokument Trabantem Jižní Amerikou, doporučuju, určitě je i na webu. Pobavíte se.
Kdysi jsme měli Trabanta kombi a ten uměl i létat. Když měl na střeše naložená dvě surfová prkna, tak na jednom kopci nad Žďákovským mostem opravdu plachtil 🙂
Renato, pod královédvorskou nemocnicí bydlí majitel trabanta – stále živého 😛 Jezdívám tam se psy a když jsem zrovna minulý týden byla svědkem toho, jak s nesmrtelným autíčkem vycouvává z garáže za typického řevu studeného motoru a v neméně typickém oblaku smradlavého modrého dýmu… a představila si, kolem toho bývalo v ovzduší, když byl trabant populární a časté vozidlo na našich silnicích, tak jsem byla fakt ráda, že ty doby už jsou minulostí, ať to bylo vozidlo jakkoliv šikovné 🙂
Jen protože se nám na zadní sedadlo nevešel kočárek – měli jsme velký kočárek a Trabant měl kola jaksi dovnitř – jinak bychom se ho nezbavili. Už v dosti vysokém stupni těhotenství jsem ho zvládla roztlačit jako nic, motor jsme vyměňovali na dvoře, prostě se to vytáhlo, naložilo na sáňky a odvezlo na výměnu. Vázací drát, leukoplast a punčocháče a dojeli jsme vždycky. Zlaté taramtamtam
Jo, moje kamarádka vlastnila trabíka a jezdily jsme my děvčata vesele tím trsátkem. Pokud se pamatuji měl řazení někde na palubní desce a to byl takový nějaký“vrkoč“, někdy s tím řidička ramplovala jak s pletacím strojem a jednou jsme taky zastavily v křižovatce u pana esenbé a řidička stáhla okénko a požádala soudruha o zařazení rychlosti. Byl tak překvapen, že příkaz splnil a my odjely. 🙂
No, právě proto taramtamtam
🙂
Jo, ten pořad znám, občas na něj kouknu 🙂 A líbí se mi, nedokážu si představit cestování s trabantem v džungli 🙂
Trabošem jsme taky jezdili, patřil ale tetě. Co dokázal, bylo neuvěřitelné.
Ale vzpomínám, jak jsem jela do Německa nakoupit před Vánocemi. Mlha, poklička nad námi a všude okolo samý Trabant. Přiotrávila jsem se z toho smradu, bylo mi tak špatně, že jsem to ještě nezapomněla.