„Skvěle, všechno funguje jak má,“ pravil technik zkoušející rozšířený domovní alarm, načež mě hned po sobě píply na mobilu dvě esemesky. Ta první mi oznamovala právě nasimulovaný poplach, ta druhá byla od Marka: „Napsal mi Dům, je všechno ok?“

Ejhle, jak rychle se umí ozvat synek, v té době prakticky komunikačně nedostupný na pracovním semináři v zahraničí, pomyslela jsem si malinko škodolibě, když jsem rychle vyťukávala vysvětlující odpověď. Vzápětí pípla další zpráva: „Dům mi napíše a ty ne, styď se! :D“ Zasmála jsem se, vyprovodila technika, a zatímco jsem stoupala po schodech do pracovny, tak mě napadlo, jak snadno si představím takovou komunikaci s naším Domem.

Konec konců, máloco z našich hmotných statků pro nás má takový význam, jako místo, které je naším domovem, bezpečným útočištěm a jedním z nejvěrnějších vnějších odrazů naší osobnosti a duše. Šťastný je ten, kdo má domov, ve kterém je spokojený! Už proto, že ta spokojenost se nedá koupit.

Většina z nás se snaží domovy pěstit a vylepšovat. Občas se přestěhujeme někam úplně jinam… a víte, co je zajímavé? Ten náš domov si nosíme s sebou! Teď si možná říkáte: „To si jako myslí, že fungujeme jako šneci?“ Případně: „Je tedy například bydlení v městském jedna plus jedna totéž, jako život v domku na venkově?“ A já si troufnu tvrdit, že ano – když stěhujeme „Domov“, tak je v podstatě jedno, kde je umístěn:))

Protože – a na to už jste určitě přišli sami – domov prostě není jen dům nebo byt. Domov je souhrn toho, co potřebujeme k životu. Nejen kuchyň, stůl a postel, nejen naše vzpomínkové či jinak oblíbené předměty, ale především živí tvorové, kteří patří do našeho života. Pro podstatu domova je přitom v podstatě jedno, jestli žijeme v živé pospolitosti velké rodiny, nebo je naším společníkem milovaná kočka nebo pes.

V historii mnoho rodin těžce zápolilo, aby udržely rodinné sídlo – dům, statek, palác nebo chalupu, protože měly pocit, že se ztrátou místa se ztratí něco strašně podstatného, co dělá rodinu rodinou, co je základem rodinné historie a tedy je nějakým způsobem i podmínkou rodinné budoucnosti.

Nijak nezpochybňuju lásku, jakou člověk může cítit ke svému domovu takříkajíc v místním slova smyslu. Ale opravdu to není to hlavní. Hlavní jsou pořád ještě lidé. Pokud budu trvat na tom, že musím bydlet na zámku, ač žádný z mých milých, kteří by jinak žili se mnou, mě tam nemůže následovat, budu smutný zámecký pán.

Hodnotu dobře vybudovaného domova poznáme, když nás v něm osud nechá samotné. To jsou chvíle, které si nevybíráme, ty se nám prostě stanou. Tehdy je domov jedním z významných zdrojů naší síly, stejně jako jimi jsou přátelé a vzdálená rodina.

Vidíte sami – v domově máme uložený tak veliký kus svého já, že člověku by vážně nepřišlo divné, kdyby s ním ten jeho nějakým způsobem komunikoval. Možná by byl i rád, zvlášť když ho zrovna život vylákal někam daleko. Pak by mu třeba ve chvilce stesku pípla esemeska: „Jsem tady! Až se nabažíš toulání, máš se kam vrátit. Tak hodně štěstí a nezapomeň na mě!“:))

A tak se dnes ptám: Co všechno potřebujete pro svůj pocit domova? Máte kořeny hluboce zarostlé na tom svém místě, nebo kořeníte volněji a pro pocit domova vám toho stačí málo?

A jedna veselejší: co myslíte, že by vám váš dům nebo byt asi napsal, kdyby mohl?:))