„…‘couse you are amazing just the way you are…“ zpívá Bruno Mars z mého autorádia a já zpívám s ním. Nejdřív zpívám z čistého potěšení ze zpívatelné melodie, hladké jízdy a dramatické oblohy nad tichou krajinou. Ale pak se zaposlouchám. Co že to vlastně zpívám?
Bruno Mars nemívá komplikované texty a ani tento není výjimkou, takže i v autě pochopím, o čem je. A je to právě ten zvonivý refrén „‘couse you are amazing just the way you are…“, který upoutá moji pozornost. Protože v tom obyčejném myšlenkově mělkém textu najednou najdu perlu. Jsi úžasná právě taková, jaká jsi.
Klišé zamilovaných, a zároveň mistrovská disciplína pro ty zralé, kteří opravdu umějí milovat. Kteří došli k tomu, že ten, koho milují, je jim drahý bez jakéhokoliv „ale“. Vzhledem k tomu, jak sobecky umíme vnímat svět, má takové bezvýhradné přijetí obrovskou cenu. A to nejen pro milovaného, ale i pro milujícího.
Ta tíha, jaká z člověka zmizí, když necítí potřebu stále zvažovat a hodnotit! Miluju tě takového, jaký jsi. Tečka. Nutkavé myšlenky týkající se třeba rozházeného špinavého prádla nebo propovídaných večerů lze odsunout na druhou kolej. Mohou občas dožírat, ale nejsou podstatné.
Co je ale nejtěžší, je přijmout sama sebe takového, jaký jsem. Pozor, umět se přijmout se nevylučuje se snahou o vlastní zdokonalování – jen se člověk při tom procesu mnohem líp cítí. Však ta nejkrutější kritika, jaké musíme čelit, pochází z našeho nitra. Kdo jiný než my sami ví o všech našich slabostech?
A tak vám dnes dám úkol: podívejte se ve volné chvilce do zrcadla a najděte potěšení v tom, co tam uvidíte. Vždyť jste to přece vy! Jedinečná osobnost, bez které by byl svět chudší:))
Písničku si můžete poslechnout tady: https://www.youtube.com/watch?v=LjhCEhWiKXk
při mém věku ctihodné kmetky a unavené lejdy, musím říct, že vším tím trápením jsem si prošla. za mlada jsembyla holka jako lusk, štíhlá a pak ještě štíhlejší ale nic dobrého mi to nepřineslo , krom vlastího sebeuspokojení, že divedu nejíst a výsledek vypadá krásně. To se pak změnilo,problémy s hormony a s dobrým jídlem udělaly své.
Dlouho jsem se trápila a pak to přišlo. V mé hlavě se udělal pořádek a přijetí. Do zrcadla se nedívám, protože vím od odborníků, že se stejně vidíme jinak, než nás vidí ostatní a to i rozměrově. tak, co s tím?!Věřte mi, že i pozdější věk přináší uspokojení jiného druhu,v podstatě si můžete dělat co chcete, říkat co chcete,vypadat jak chcete a co je komu do toho ! Je to Váš život,vy ho žijete, nikdo jiný, je jen na Vás co si o sobě myslíte, ty ostatní ať si s tím žijí jak chtějí, vy se netrapte. užívejte si každičkého dne, každé chvilky,každého okamžiku. A když Vás někdo naštve, přilehněte ke svým kočičká, pejskům, či tarantulím,těm všem je jedno jak vypadáte, hlevně, že je mte rádi a oni vám to oplatí. A to je všechno.
Pred dvaceti lety se dalo prezit, ze uz mi neni dvacet, pred deseti lety jsem prezila, ze uz mi neni tricet. Letos se mi do ctyricetin nechce vubec, presto mam pocit, ze je vsechno v poradku :). V zrcadle na me kouka osoba s vecne rozcuchanymi vlasy, telo je kupodivu ok, ani absence stihleho pasu a nader dmoucich doma kupodivu zas tak nevadi, sedive vlasy uz nervu a nechavam rust a zdravi zatim slouzi. Amazing rozhodne nejsem, spokojena, resp. stav akceptujici ano.
A protoze vsechno musi byt v rovnovaze, misto reseni amazing vzhledu a co si kdo o mne pomysli, pokud reknu nebo udelam to ci ono, pada na me vic nez driv tiha sveta – strach o deti, o rodice, o kamarady, o praci, o zazemi, o budoucnost.
Kocourovi jsou moje starosti fuk, ten ma starost o plnou misku a podrbani na hlave. Uzasne, jak je zviratum jedno, jestli mame na hlave vrabci hnizdo a na dzinach flek od marmelady! 🙂
Preji hezky vecer. e.s.
Ach jo, Evo, s tou tíhou světa mi mluvíš z duše. (tmi)
Ale jinak máš bezvadnej přístup k životu 🙂
Zvířátka vědí mnohem lépe, než my, co je skutečně důležité.
Tak já jsem se svým charakterem spokojená. Rodičovské vychování na tom má bezesporu velkou zásluhu, ale myslím, že navíc jsme každý dostal do vínku svůj osobitý punc, který je pouze náš. Nejsem ani svatoušek, ani padouch. Vím, že mi chybí dostatečná průbojnost, ale protože z duše nenávidím sváry, jsem kvůli tomu ochotná ustupovat, možná ku vlastní škodě. Těch chyb, kterých jsem si vědoma je víc, a mám za to na sebe občas vztek, ale právě kvůli tomu, že jsem jaká jsem, nedokážu věc změnit (je to proti mému já). Také se svým fyzickým vzhledem jsem celkem spokojená. Samozřejmě toho bylo dost, co jsem v mládí (asi jako každé děvče a žena) na svém vzhledu považovala za nedostatečné a nevím, jestli dokážu stárnout s dostatečnou noblesou. Ale kolik různě postižených dětí by bylo tenkrát dalo za můj „obyčejný“ vzhled a kolik dnes za moje díkybohu zatím dobré zdraví a stárnoucí tvář. Se svým charakterem i (měnícím se) vzhledem usínám a se probouzím už hodně let a jiná už nebudu. Takže jsem spokojená taková jaká jsem a doufám, že takovou mě berou i všichni kolem mne („Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“)
Dede – zpětně. Patrik je úžasně roztomilý chlapeček, miluji ty jeho broskvové tvářičky a úsměv, radost ze životě z něj přímo srší a moc vám ho všem přeji. Fotky kterak šoupe skříňovými dveřmi jistě patří do „památečního alba“. V angličtině je velmi trefné a pravdivé rčení „once burned, twice shy“. Teď mě honem nenapadá podobný v češtině, možná to „chybami se člověk učí“. Dospělí kolem mrňousů se pak musí snažit, aby tyhle chyby („popáleniny“), skončily opravdu jen poučením a ne trvalými následky. Ale chápu, že právě tohle někdy bývá ten nejtěžší úkol.
Díky Maričko, napsalas to krásně… mám se od tebe co učit! (inlove)
Patrik… to víš, že mi připadá ze všech dětí nej (blush) a právě teď ječí jak siréna, protože datluju na počitadle místo dělání blbin 😀 Tak jdu zase dělat blbiny. Já se ale mám! (angel)
Děkuji Dede, ale já se ku spoustě těchto „moudrostí“ teprve dopracovávám. Ono často k té mé spokojenosti „s vlastním já“ fakt stačí málo. Jako třeba včera. Byla jsem na pravidelné kontrole u gynekologa. Vidí mě jednou za rok na sotva deset minut. No a on včera vešel do ordinace, kouknul na mne a povídá „jé, vy jste ostříhaná“! Chodím k němu už 18 let a to samé mi řekl asi před 15 lety. Tenkrát jsem si pracně nechala trochu narůst vlasy – sotva na ramena a nosila jsem je nahoru. Vydržela jsem je tak mít tři roky. Pak jsem je ostříhala a když jsem ten rok dorazila na kontrolu, doktor to hned okomentoval. Od té doby už je nosím krátké. Letos jsem u něj byla vyjímečně ještě zjara, když jsem zápasila s močovým zánětem. A minulý týden jsem si vlasy znovu čerstvě „ještě více letně“ zkrátila. No a doktor si i toho hned všimnul. Vždyť on vidí během roku stovky žen a přesto si změnu právě mého účesu pamatuje .Vyšla jsem z ordinace s úsměvem. Že bych měla už 18 let platonického obdivovatele. To přeci polichotí, ne??? (blush)
Ano, prarodiče jsou tu od toho, aby s vnoučatz dělali blbiny 😀
Jo, užili jsme si – včetně koupání (chuckle) Pak snědl svoji večerní kaši (ovesnou:)) a už spí (angel)
Víš, Maričko, taky bych byla se sebou spokojená, jenže… svět kolem jaksi očekává něco jiného. Když řeknu „za měsíc mi bude čtyřiačtyřicet“ tak obvyklá reakce je „cože? tolik?“ přitom já jsem se svým věkem spokojená a vyrovnaná. Jenže pro svět jsem stará, dneska je „in“ jenom mládí, nad třicet už je to prostě moc. Hlavně pro svět zaměstnavatelů.
To, jak vypadám… no, myslím, že svět očekává nalakované nehty, dokonalý účes a štíhlou postavu. Kam se podívám, tam je mi vnucováno, co mám na sobě zlepšit, protože takhle je to špatně. Ale proč? podle výzkumů jsou prý nejšťastnější lidi, co mají 5 kilo nadváhu. Nalakované nehty nesnáším, ale o účes se často snažím bez ohledu na názor svých vlasů.
V podstatě mám ráda herečky, které stárnou. Stárnou i s těmi vráskami, šedivými vlasy a mírnou nadváhou. Protože to ani vůbec nemusí být nadváha, v určitém věku je to přirozené, stejně jako ve stáří mi bude ubývat svalová hmota a budu se scvrkávat. Mým vzorem je šéfová Jamese Bonda. Šedovlasá elegantní dáma, s rozhledem a nesmírně šik. A k tomu se chci dopracovat, bez ohledu na ty módní policie a jiné pitomosti. Proč nám to vlastně vůbec někdo pořád předkládá?
Matyldo, v tom je právě to umění – poslat tenhle umělej svět do p… kam slunce nesvítí. Ten je tu právě proto, aby tahal z lidí peníze za nesmyslnou snahu se unifikovat. Já tě znám, celkem dobře myslím, a vím, že jsi hezká, šikovná a šik. Na zbytek se vykašli (inlove)
Hi hi Dede, my jsme doma říkali vyprdni se na to jak na placatý kámen 🙂
Eh, my jsme to doma říkali kapku drsněji (rofl)
A máte, holky, recht! Není důležité, jak člověk vypadá, nebo nevypadá, ale co může, nebo nemůže nabídnout svému okolí a co může jeho okolí nabídnout jemu. (Jirásku, zlatíčko moje, co se mnou budeš za chvíli dělat, vždyť už je mi skoro sedmdesát, víš jak budu za chvíli vypadat? – A záleží na tom? Mě tedy ne, takže se ke mě hezky přitul dej mi hudlánka a neřeš to. Věk je jen cifra v dokumentech, záleží na tom, jak se cítíš a nám je spolu dobře.)
You are so beautiful to me !(a to je ve vztahu to nejdůležitější, že !)
http://www.youtube.com/watch?v=xsOSt3hNRY0
Matyldo, to je bezva komentář od začátku až do konce. A máš úplnou pravdu. Mně se to mluví o spokojenosti sama se sebou, když na mne není z žádné strany nátlak na stále mladý vzhled a s manželem si tu oba spokojeně stárneme. Žiji tu zastrčená před městským světem, nikdo mě nenutí vypadat a oblékat se „in“. A když už se obléknu slavanostněji, tak jen do toho, v čem se sama cítim dobře a mám pocit, že mi to sluší. Jenže to bych asi v pracovním procesu, pod dohledem „módní policie“ dělat nemohla a asi by mě to také deptalo. Fr.herečka Catherine Deneuve jednou někde prohlásila, že v Americe není ženám dovoleno stárnout. A má určitě pravdu, jen je smutné, že se tenhle „trend“ dostává i k vám.
Já už jsem se scvrkla nejméně o tři cm (o váze pomlčím), největší „sesun“ je mezi pasem a poprsím. Což o to, poprsí mám stale bujné, ale gravitace způsobila, že vyzvednout ho do mladistvé výšky by už nezvládl ani korzet, pokud bych se jím pak nechtěla šimrat pod bradou (a vypadala směšně jako „stará mladá“). Dávno, dávno pryč jsou doby, kdy jsem nosila halenky a třička do kalhot s páskem !!!
A ano, Judy Dench a Maggie Smith jsou dvě anglické dámy, které stárnou s nóblesou, patří k našim naprosto nejoblíbenějším. Navíc jim jejich skvělé (řekla bych že čím dál tím lepsí) herecké výkony umožnňují stále uplatnit tyhle dvě schopnosti na stříbrném plátně k naší velké radosti. Nenapadá mě žádná americká herečka stejného kalibru.
Problém důstojného stárnutí je téma, které mi straší v hlavě už od začátku prázdnin – po dvou opravdu zapamatovatelných setkáních. Jen jsem zatím nevěděla, jak to napsat. Asi to přece jen zkusím:))
A jestli pak víš, že ta módní polcie p. Františka, má poruchu příjmů potravy. No, ale zase je vychrtlá a to ji uspokujuje. Přednosta bytostně nesnáší vychrtlý ženský, je to taky porucha? :))
rozhodně ne, to je jen pozůstatek zdravých instinktů, kterých se nám, od té doby, co jsme se začali ,,civilizovat“ jaksi stále víc nedostává.
Tak ti nevim, Dede. Posledni dobou sama sebe nejak nemam rada. Dokonce sama sebe primo nesnasim. Ale vim, ze to zas prejde; jen se musim rozhoupat k reseni. Toz tak.
Hanko, to je právě to, proč jsem to napsala. Sama se zrcadlům vyhýbám a právě při téhle příležitosti jsem si uvědomila, jaká jsem… no, husa.
Tak za prvé – jiné já nemám. 🙂
Za druhé: mohlo by být mnohem hůř – aneb jak si Anna ze Zeleného domu omylem obarvila nenáviděné rezaté vlasy na zeleno a když jí je museli ostříhat, tak pro ně plakala – a prvně v životě si uvědomila, že i přes tu barvu byla hrdá na to, jak jsou husté a pěkně se vlní. (wasntme)
Za třetí – jak čas půjde, tak to bude jen horší. 😛 Takže se hodlám radovat z toho, co je teď.
Prostě k napsání tohohle článku mě přivedlo poznání, že ty pocity, které mám já, které máš ty, které má Matylda, které má Inka a které má nejspíš milion dalších lidí, jsou zbytečné. A sebedestruktivní.
A tak pracuju na tom, abych se na sebe v zrcadle každý den hezky usmála a obvyklé zaúpění „šiš, já zase vypadám!“ prostě ignoruju.
A snažím se tlačit do dělání věcí, které mi nejdou a proto se jim vyhýbám. Vyhýbání taky zvyšuje frustraci. Takže asi tak (inlove)
Jelikož jsem odborník na sebekritiku, tak se dneska zdržím komentáře 🙂
No, mám trochu problém se vzít taková, jaká jsem. možná vnitřně, to ano, horší je to s tou schránkou. Mám své klady a zápory, snad se to nějak eliminuje a zrkadélko snad raději nepoužívat
Inko, hezky se na sebe v zrkadélku usměj – a hned uvidíš, jaké máš milé oči a proč tě mají tvoji lidé rádi. (inlove)
Na zbytek se vykašli 😛
Tohle přesně je malování jungiánských mandal.
Maluješ mapu svého momentálního vnitřního světa.
A obvykle je (překvapivě) krásná.
Co to jsou jungiánské mandaly? 🙂
To jsou ty, co maluju. 🙂 Prostě vezmeš tužku nebo cokoli a namaluješ něco, libovolné něco, do kruhu nebo do čtverce. Snažíš se, aby to bylo souměrné podle aspoň jedné osy. Jiný pravidla to nemá.
A právě proto obvykle namaluješ aktuální mapu svého vnitřního človíčka. 🙂
Jinak – jak tam nahoře holky povídají o tom, že jsou tak akorát mladé, tak akorát krásné a tak akorát štíhlé – jo! Od té doby, co mám štěně, hubnu. S Penuškou jsem už nemohla moc chodit, byly to tak ty 4 kilometry a pomalinku, zato s Donyštěnětem couráme denně jednu procházku dlouhatánskou. Takže – už jsem odvařila páskový boty, pak jsem si odvařila nohy (puchýře do krve), páč mi zmokly v blbých ponožkách a pevných botách (moje chyba, vím), dneska jsem si odvařila druhý sandály, máme s Melipsem znovu pas, každá svůj, Melipes je ve skvělé kondici a skáče jako kamzík, Donyštěně je ve skvělé kondici a už umí běhat a snaží se skákat, já jsem ve skvělé kondici a nebolí mě koleno. Ještě chvilku a roztečou se na mě poslední vrstvy špekových svetrů – a pak budu zase vypadat o 15 let mladší.
Ale nechtěla bych bejt o 15 let mladší, páč jsem tehdy byla mnohem větší trubka.
Radši budu vesele klamat tělem a nechám si svých pracně vydřených -cet, co mi je. 🙂
Jo a bez špekovýho svetru mi bude kosa jaxviňa, takže počínaje podzimem nebude na siluetě stejně nic znát – prostě buď mám kolem sebe vrstvy špeků, nebo vrstvy svetrů. 😀
Šikovné štěně, šikovná Melly a štíhlá Io! (wave) Závidím. Já se opravdu celkem nalítám, ale můj organismus jaksi bere chůzi se psima jako běžnou normu, takže pro štíhlení musím přidat pohyb ještě NAD tuto hranici. Což už málokdy zvládám (blush)
Ta mandala… možná to zkusím (až se nebude nikdo dívat:))
Ha – do štíhlé mi chybí ještě asi tak 200 kilometrů! (chuckle) Ale plně důvěřuju Donyštěněti, že to do konce roku dáme. 🙂
To všecko moje tělo. Mám fakt ráda svý tělo, je zlatý a skoro nikdy nezklame. Zjistilo, že tam v té řídící věži je jistý magor io, který když na něco nemá svaly, tak tím ubohé malé tělo protáhne čistou silou vůle. (chuckle) Což celkem bolí. (chuckle) Takže jakmile se moje tělo potká se zvýšenou námahou, ve vlastním zájmu si sakra rychle nechá narůst potřebný svaliska. A jak známo, svaliska žerou špeky. Nebo špekáčky. Nebo tak něco. 😀
Dtto když je tělo nějak zraněný – ta io v té věži je fakt divná, takže se tělo kouká sakra rychle uzdravit, protože nikdy neví, co tu io nahoře napadne. (chuckle)
Na krásu jsem už dávno rezignovala – s těma jizvama stejně nemám šanci. Naučila jsem se nepodpírat si bradu levou rukou, abych neděsila spolustolovníky, a víc s tím prostě nenadělám. 🙂
Mandalu zkus! Třeba pod dekou! (inlove)
Já jsem se včera bez problémů nasunul do šatů, ve kterých jsem se před deseti lety ženil a tenkrát mi byly těsné. Pak jsem se do nich nevešel vůbec a dnes jsou mi jemně volné. Udělal jsem dobře, že jsem je nevyhodil a nepořídil něco většího.