Berry? No tak, Berry! Pojď přece sem, když o tobě mám mluvit. Ukaž se, jak jsi vyrostla… a podej packu, Packu jsem řekla, ne celého psa! Ale no tak, já se nezlobím, pojď ke mně… ne tam! To je sklenička ty ňoumo, sakra, všechno je teď mokrý. Ale no jasně, že tě mám ráda, ale radši už běž. Já vím, říkala jsem pojď sem, ale to bylo předtím, než jsi mi vpadla až do klávesnice…

Kam letíš, ty můro splašená, to byl kabel od notebooku, díky bohu, že je inteligentně udělanej a přežil to. Ne, ty nejsi inteligentně udělaná, ty jsi bláznivé psisko.

Ale no tak, to víš, že jsi moje malá pejsčí holčička. Tak si tu hezky lehni… ne sem, tady! A já už budu psát. Ale to víš, že půjdeme ven, ale až potom. Po čem? No až to napíšu.

Tak už si konečně lehni, a když budeš hodná, dostaneš piškotek. Cože? Teď? Vždyť jsi neležela ani deset vteřin! Ne, neumíráš hlady ani nejsi týraná. Jdu psát! … tak jo, tady máš piškotek a Kazánek dostane taky. Ale teď už tady bude vážně klid!

Tak je to tady – naší holčičce psí, ovčácké slečince Blackberry, bylo 13. září pět měsíců. Změny dosažené ve vývoji by asi nejlépe charakterizovalo její indianské jméno Divoký průvan. Ještě bychom mohli uvážit pojmenování Dejt-yprack-ypryč, ale to už nemá ten univerzální náboj.

Na první pohled je jasné, že nám pejska malinko přibrzdila v růstu do výšky, takže to mohla dohnat i v ostatních

rozměrech. Momentálně měří (asi) 53 cm a váží (asi) 20 kg. Tu výsledkovou nejistotu má na svědomí její průvanovitá podstata – strašně rychle se míhá, a tudíž špatně měří a váží. Rozhodně je ale už tak velká, že mi může během vycházky bez potíží a natahování cpát čenich do dlaně – co kdybych tam měla třeba ukrytý piškotek, že jo?

Leccos z jejího váhového přírůstku patří pěkně se vyvíjejícím svalům, díky kterým získala psice hbitost, která nejspíš udivuje i ji samotnou. Její pohyby tak jsou střelhbité, což lze přeložit jako vystřelující starty, hop a přeskok, brzdění smykem a jiné lahůdky, známé především od postaviček z dětských kreslených seriálů. Je plná nadšení, které občas vybuchuje – tehdy se samozřejmě duševní excitace transformuje na energii kinetickou, což se projevuje nekontrolovaným skákáním, radostným štěkáním a v případě vítání pánečka též stejně radostným čůráním 🙂

Snaha psici v těchto při těchto příležitostech zklidnit je zatím neúspěšná, jelikož učení vyžaduje aspoň minimální mozkovou aktivitu a právě mozku naše holčička v těchto chvílích patrně utíká. Ve svém uvažování mi připomíná dítě řítící se na sáňkách po zledovatělé cestě, radostně předpokládající, že mu všichni včas uhnou a nakonec ho někdo zastaví dřív, než si natluče. Pozóór, jeduuu! A už to sviští.

Ale naštěstí tohle neplatí vždy, jsou i denní doby, kdy Berrinka spinká jako chlupatý andělíček, mazlí se přijatelným způsobem a dělá mi zvědavý ocásek. Zajímá ji všechno, co dělám, ale ze všeho nejradši mi dělá průvodce v koupelně, na záchodě a v ložnici u toaletky, když se líčím. To potom sedí vedle mě, vážně na mě hledí, jedno ucho nahoru a druhé dolů, jazyk povyplazený a úplně vidím, jak by chtěla taky. Vysvětluju jí, že na chlupatý obličej ani šminky od Diora nepomůžou a pokud jde o vůně, tak se náš vkus povážlivě liší.

O jejím chování na záchodě radši pomlčím – stačí říct, že ji zajímá úplně každá fáze procesu a ze všeho nejradši má splachování. Tehdy strčí hlavu až do mísy a fascinovaně hledí na ten zázrak. A tak jí občas udělám radost a jen tak spláchnu, aby si děvenka užila. Nicméně přiznávám, přestože ji už z oné místnůstky začínám vyhazovat. Už teď to není pohodlné a nedovedu si představit, jak by se tam jednou se mnou vešel dospělý vlčák 🙂

Pokud jde o pokroky ve výcviku, tak bych řekla, že jsme se nějak zasekli. Holčička začíná být umíněná, puberta není daleko. Jakmile zjistí, že je cvičena, tak se zaměří na jediné – jestli mám u sebe něco dobrého. Fascinovaně sleduje moji kapsu nebo ruku a vůbec nedává pozor na to, co jí říkám.

Povely zná a většinou je splní v nejkratším možném čase, aby mohla okamžitě vyskočit a chtít nějakou tu mlsku. Z toho vyplývá, že povel lehni a čekej by byla schopná plnit pouze tak dlouho, než by sežrala hromadu piškotů nasypanou mezi její přední nohy. Vzhledem k tomu, že ji tímto způsobem uplácet nehodlám, tak jsme zatím v nácviku odložení nijak nepokročili.

Na vycházkách se – zatím – chová velmi slušně, asi proto, že v mých usměrňujících poznámkách typu, tudy jdeme, pomalu, zpátky nebo stůj povely ještě neobjevila. Přivolání má zatím velmi dobré, jenom nemohu používat komisní hlas a správný povel ke mně. To se lekne, co se stalo a proč se na ni zlobím. Pokud ale jako muzikálně nadaný idiot zatrylkuju Berryberryberry… tak přiběhne natotata – dokonce i od psů!

Musím říct, že mě včera na vycházce velmi potěšil jeden pán, takto páníček německého ovčáka Jaspera, který po společné části vycházky o Berry s uznáním pravil, že je very responsive… tedy řekněme vnímavá či dobře reagující. A taky pravil, že je na svůj věk skutečně rychlá – to když viděl, jak za námi sprintuje od klubka španělích štěňat, kde se chvilku předtím jaksi zapomněla. A tak jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že zatím vždy sprintuje směrem KE MNĚ… Však nastupující puberta nám tyto dovednosti důkladně prověří.

Zajímavé jsou její reakce na psí štěkot. Když byla malinká, tak stačilo, aby Kazan varovně zaštěkal – třeba na kolemjdoucí – a Berry nesmírně rychle a absolutně bez výjimky zasvištěla do domu se schovat. Později začala rozeznávat víc druhů štěkotu a schovávala se jen někdy – jindy se už třeba ke Kazanovi přidala. Teď už většinou hlídá s ním, nebo i sama. Důležitě sedí na dvorku, kouká směrem do polí a občas blafne. Myslím, že nežít vedle tichého Kazana, měla by tendenci být dost uštěkaná – jako každá holčička se velmi ráda poslouchá 🙂

Štěkot cizích psů ji vždy hodně vzruší – je to tak napůl strach, napůl touha zjistit, co se vlastně děje a pokud možno se k té legraci přidat. Většinou se jí zježí chlupy na hřbetě a přešlapuje na místě, nejistá, který z těch dvou hlasů ve své hlavě poslechnout. Pokud nepovažuji za nutné ji při této příležitosti odchytit a uklidnit, tak vyrazí za oním psím hlasem a sama mohutně štěká, aby si dodala odvahy a povzbuzení. Slovo mohutně je tu místě – na poměrně stále drobnou fenku štěká hlubokým hlasem, když ne basem, tak hrdinným barytonem určitě 🙂

Ten štěkot je trochu problém – ve spojení s černou barvou, a už ne úplně zanedbatelnou velikostí, občas leká psy i lidi. Jsem moc ráda, že zrovna žijeme na anglickém venkově, kde to lidé i psi většinou přejdou a Berry tak má možnost se pěkně zbavovat možného strachu a nadále se socializovat. U nás doma by mě nejspíš časté výkřiky „držte si toho psa“ a vůbec obecný zákaz volného běhání nejspíš donutily držet Berry na vodítku, a kam by se její vztah ke psům časem vyvíjel, je vcelku jasné.

Naštěstí jak Berry roste a získává na sebejistotě, tak štěká méně a jakmile se už dostane do klubka psů, neštěká vůbec. Kde by taky na to brala myšlenky nebo dech, že? Když musí běhat jako blázen, každého očichat, s každým se přivítat a pohrát si s kýmkoliv, kdo má jen trochu chuť. Legrace byla, když jsme potkali za jedním plotem dospělého anglického setra, který hlídal štěně border teriéra. Maličká teriérka kníkala nadšením, že někoho vidí, zatímco její setří opatrovník vyštěkával výhružky a varování. Berry se nejdřív strašlivě lekla a utíkala po cestě zpátky.

V tom hlase bylo něco, co ji posílalo okamžitě pryč a nejlépe do úkrytu. Naštěstí to bylo v lese, daleko od silnice, takže jsem měla možnost ji přivolávat a konejšit, aniž bych se o ni musela bát. Nebylo to ovšem snadné, protože ledva se mi přiblížila k ruce, tak k plotu skočil Kazan a zařval onomu setrovi do tváře zřejmě něco jako „Neřvi mi na ni a ty mi taky můžeš…“ a Berry už zase zdrhala v dál.

Takhle jsme si to zopakovali asi čtyřikrát, než jsem pejsku odlovila a přilákala ji k prozkoumání onoho ďábelského místa. A to Berry normálně není vůbec bázlivý pes! Zřejmě určitý druh štěkotu v ní zapne tlačítko prchat a ukrýt se dřív, než to mozek stihle aktuálně vyhodnotit.

Ještě bych vám mohla říct, že…

… copak tu zase děláš? Bác, a mám zase půl psa v notebooku! Necháš tu myš? To je MOJE ruka… Že už mi to trvá už moc dlouho? Že musíme jít ven? Vážně??? Ne, nechci kostičku, dej si ten ožvýkanec jinam. Ani králíka. Tak já ho hodím, ale jen jednou, jo?… Ne, to je už po desátý, neumíš počítat.

A neslintej mi na počítač, podívej, jak potom vypadá. Já VÍM, že ti rostou zuby. Ano, taky mi rostly zuby… no dovol! To víš, že si to pamatuju! Nejsem stará jako prapes, jak jsi zrovna na tohle přišla?

Dalčí fotky najdete zde: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Anglie_-_Berry_a_Kazan_doma_a_kolem_domu_-_konec_srpna_a_zacatek_zari_2010/