Tak jsme se minulý týden vydali na cestu – já, můj otec a syn. Jeli jsme jen kousek, a přitom vlastně hodně daleko. Vysvětlím. Kilometrů jsme za ten výlet od nás do Jilemnice, Roudnice, Vítkovic a Benecka moc neujeli, ale v čase to byl už pořádný kus cesty.
Tak už to s cestami je – na mapách si je můžeme přesně změřit, ale ve skutečnosti je ta délka velmi relativní. V tom nejjednodušším případě stačí mít těžkou tašku nebo nohu v sádře, a hned měříte metry jinak! Nebo si vzpomeňte, jak jste vnímali délku a obtížnost cest, když jste byli malí.
Když jsme mladí, plní síly a sebedůvěry, tak se nám svět před nohama krásně scvrkává. Skoro nic není problém, s levnými letenkami se dá toulat po Evropě jak po vlastním dvorku a dál do světa je to prostě jenom dál. Pozoruhodné je, že cesty vlastně zkracuje i znalost jazyků, která umožňuje lépe se orientovat v možnostech, které se nabízejí.
Cesty se trochu prodlouží ve chvíli, kdy se narodí děti, protože s kočárky a kupou nepostradatelností, stejně jako s nutností pravidelně jíst, spát a čůrat se přece jen spěchá pomaleji. Definitivně nám nakonec cesty ztíží a prodlouží stáří, které kolikrát svazuje nohy a zkracuje dech. Ale ne nutně myšlenky.
Když se po letech vypravíme někam, kde jsme to měli rádi, ubíhají cesty pod nohama zase úplně jinak – člověk snad musí jít pomalu, aby stihl zaregistrovat známá místa ve všech časech, na které vzpomíná. A nejlepší je, když má s sebou někoho, komu to může říct. Tak se dá na několika kilometrech projít pořád kus života!
A tak vám přeju, aby vás prázdninové cesty zavedly nejen na místa lákavě neznámá, ale třeba i na ta pozapomenutá, kde se dá najít vzpomínkový poklad. Ostatně, jestlipak víte, že tohle je jediný poklad, který se rozrůstá tím, že se o něj podělíte?
Já občas jezdím kolem domu, kde jsem strávila prvních sedm let svého života. Najednou je nějaký menší a zchátralý. A ta sámoška naproti, je pořád stejná (rozuměj: celá ta léta na ni snad nikdo ani nesáhl)! Jenže ono je to už čtyřicet let, takže jak je pořád stejná, tak už nějak není tak pěkná. Mívala jsem tam ráda sobotní rána, kdy byla celá ulice zalitá sluncem a z kuchyně vonělo pravé vařené kakao. Snad v sobotu ráno bývá ta ulice ještě zalitá sluncem, nevím…
Před pár lety jsem byla poprvé od dětství navštívít svou pratetu v Teplé. A světe div se, bylo to jako kdysi. Poslední dům v obci, zelená vrata a v zahradě dům pod vysokými modříny, za domem skleníky. Tři schůdky ke dveřím, sváteční ubrus ve svátečním pokoji, hovězí polévka plná masa (kterou už od dětství strašně nemám ráda, ale tetě jsem to nikdy neřekla) a na záchodě pořád stejné dřevěné prkénko 😀 . Jako bych se vrátila o desítky let zpátky, kdy jsem tam bývala jako dítě na prázdninách. Ale prateta vloni zemřela, dům má teď jedna z jejích dcer a já vím, že už tam nikdy nepojedu.
Tyhle návraty jsou vždycky nostalgické, smutné, i když najdeme všechno tak, jak to bývalo. Právě na nich vidíme, jak čas nezadržitelně utíká. Vždycky si připomenu, jaké plány, naděje a očekávání jsem tenkrát měla. A jak byl život potom jiný, třeba ne špatný, ale prostě jiný.
Je par mist, kam nemam odvahu se vratit. Jako treba dedeckova vilka v krasnem udoli na Beleckem Mlyne u Prostejova. Nebyla jsem tam od svych 15 let, kdy jsme ji museli prodat. Ale dodnes se tam casto vracim v mysli a vzdycky je mi z toho dobre na dusi. Mama tam byla asi pred deseti lety a tvrdi, ze to byla zasadni chyba se tam podivat. Dum zhuntovany a kolem nastaveno desitky malych ackovych chat. Tak jsem mame slibila, ze ja tam nikdy nepojedu, abych si to udrzela v pameti tak, jak to bylo.
Děkuju všem za milé komentáře (inlove) a ptám se – máte odvahu jet se podívat na místa, která vám bývala drahá a kde jste strašně dlouho nebyli? Ono to není jednoduché – může to být spokojené dojetí i hrozné zklamání a člověk moc dopředu neví, co z toho si vytáhne… (angel)
Byla jsem v Řevničově, kde jsme měli chatu do mých 14 let. Je to tam takový… menší, obyčejnější… lesy si pamatuju hezčí (to je bohužel asi fakt a ne dojem). Jen ty čtyři kilometry od nádraží jsou furt stejně daleko 😀 .
Chalupu u Liberce jsem viděla několikrát a vždycky znova mě mrzí, jak ji ty lidi zničili (devil) . Ale místo nemá chybu.
V Pičíně, kam jsme jezdili se synkem, když byl malej, je pořád stejně krásně (ale statek trochu chátrá, co pán umřel).
V Českým Šternberku tábor, kam jsme jezdili (resp. podnik, co ho vlastnil) nevydržel, areál je sešlej, zčásti tam jsou Rusové nebo co… Ale zase hrad je čím dál pěknější a Sázava je nezničitelná (doufám).
Někdy ty návraty nejsou úplně snadný.
Ano,Dede,
nedávno jsem byla ve své rodné čtvrti Vršovice a byla jsem dost zklamaná – hodně domů je zjevně v soukromém vlastnictví a jen málo jich majitel renovoval,většinou jsou oprýskané,pomalované sprejery a tam,kde bývala hospůdka nebo sámoška je herna,snack bar a p.Zlepšila se doprava,několik autobusových linek místo (za mého dětství)dvou tramvajových.
Vlastně jsem se jednou zkusila podívat na mé milované místo a byla to poslední kapka, co mě vyhnala z města. Trasa za městem, kde jsem strávila dětství a kam jsme chodila výletovat a piknikovat s dětmi jako batolaty, kde jsme to milovali a mělo to pro nás své kouzlo, je cyklostezka a in-line stezka, kde je provoz jak na Václaváku, nedá se tam jít pěšky, na kole je problém zastavit a hlavně, já tam chci jít pěšky. A nemůžu. Tajže už v tom městě nemůžu bydlet, když nemám tenhle kout. Stravila jsem tam postupně 35 let. A už nemám jak.
Hmm, od pěti roků jsem jezdila na chalupu. Před časem jsem ji prodala. Nebylo vyhnutí. Později se ukázalo, že jsem měla vlastně veliké štěstí. Soused prodal pole a vedle chalupy vyrostlo spousta vil a už není vidět k lesu, ani hvězdy, ani hory. Ne, nikdy se tam už nechci vrátit. Ani fotky nechci vidět. V mé paměti je ten kout stále krásný.
Nemám, Dede, nemám tu odvahu. Stejně jako už nemám odvahu prohlížet staré fotky. Vždycky vidím to děvčátko, které má celý život před sebou, všechny možnosti, všechny naděje, a srovnávám, jak to dopadlo. A skoro pokaždé se rozbrečím. Radši se neohlížím.
Nemám, Dede (inlove) , nemám.
Dede, krásný článek, inspiruje! A díky za Zvířetník, jsem tu teprve sedmý rok, ale vás snad znám všechny odjakživa. (h)
Tak ještě jednou. A to jsem si ten svůj příspěvek strčila do paměti, abych jen udělala chytře ctrl+v. Kdepak, přišla bouřka a vypli mi proud 😀
Dede, je neuvěřitelné, že těch 10 roků tak rychle uběhlo. Veliký dík tobě i tvému mužstvu za Zvířetník. (inlove) (clap) (f) (f) (f)
Výlet tří generací byl nádherný nápad. (h)
Dobrý večer!
Zcela zmořená vedrem vylézám zpoza buku,abych ocenila cestu,kterou nás už 10 let vede Dede do této vlídné hospůdky ( (inlove) ) (clap) .Dík patří i jejím asistentům (wait) .
Jinak mně se cesty ( kamkoliv) čím dál víc prodlužují a stávají se obtížnější.Zdravím všechny a jdu si dát sprchu,abych přežila další tropický večer (wave) .
Milá Fallowo, hezky se opatruj, tohle počasí dává lidem zabrat, zvlášť, když navíc mají nějaký problém se srdíčkem. (h) (inlove)
Myslím hlavně na ty, kdo musí tohle počasí snášet ve městě – když je člověk venku, kde převládá zeleň nad betonem a asfaltem, tak je to přece jen snazší. I když Kazan se dnes dal slyšet, že už toho má plné zuby a na tu louku ať se jdu opékat sama… (wasntme)
Srdce mně nezlobí,kupodivu nemám ani vysoký tlak,ale ty klouby,hlavně kolena mi dávají zabrat,zvlášť před bouřkou,nebo deštěm.Kazana chápu,být na slunci v jeho černém kožichu je problém (WHEW) .Posílám jemu i Berry podrbání !
Cesty různě dlouhé, věrná pravda Dede. Jak jsem prolétla diskusi, někdo píše, že např schody se zdají po letech nižší. Ale tohle prosím NEPLATÍ o kopci k nám domů. Cesta do kopce je rok od roku namáhavější. Za mlada jsem se bláhově domnívala, že po letech vyběhnu do kopce jako křepelička. To jako, že budu trénovaná (fubar) .
Dede, je to neuvěřitelné, že už je to 10 let, co pan Neff ohlásil, že povedeš Zvířetník za paní Míšu. Velké díky za to co pro nás děláš (h) a poděkuj i mužstvu, které perfektně spolupracuje a pomáhá Ti. Hoši, mávám a děkuji (wave) (f) !
Týjofka! To už je to 10 let?
Tedy Dede budiž ti čest a chvála, žes to tak dlouho vydržela a v takové kvalitě! (y)
Milá Dede, díky za hospůdku, kterou tak obětavě vedeš. Taky jedna cesta, která utíká hodně rychle.
Vlastně je tak tohle zamyšlení k věci (inlove) .
Jejda Dede, jak slyším Jilemnice, Benecko….., srdéčko mi,tady v Brně, poskakuje radostí!… a co pak teprv, kdyby tam byl Studenec, Martinice, Vrchlabí…..:) 🙂
No jestli Vrchlabí, to nevím, ale Horka, Studenec i Martinice (a Hrabačov a Dolní Štěpanice a hoření cípeček Víchovský Lhoty…) musela mít Dede při cestě 🙂 Jo, je to krásnej kraj…
Dede, díky za zamyšlení nad cestama.
Jasně, Studenec i Martinice, ale třeba i Štěpanice, Roudnice… jen Vrchlabí ne, protože k nám radši jezdím údolím přes Borovnici, Borovničku a Mostek 🙂 Je to nádhernej kraj, ale náročnej – už teď jsem vděčná za mírnější kopečky u nás pod Zvičinou 🙂
Tu proměnu vzdáleností a proporcí jsem po prvé zažila když jsem už dospělá jela za tetou Aglaikou do Brna. Ten velikánský dům v Králově Poli v Hutařové ulici č.46 byl najednou tak maličký, no k neuvěření. :O
Proč už tam nestojí můj nick? Proč jej musím pokaždé doplňovat? Nikdy jsem dříve nemusela. Od té doby co mám vypůjčený mobilní přípoj k internetu tak se dějí v počítačovém světě záhadnosti. :S
Příspěvek kde jsem odhalovala svou totožnost zmizel. 🙁 Psát příspěvky na Zvířetník je loterie, jeden neví jestli bude mít štěstí nebo ne. (chuckle)
Já si raději vždycky před odesláním příspěvku zkopíruju text, co jsem napsala (CTRL C) a jakmile mi to napíše, že jsem moc rychlá, nebo se to neobjeví na obrazovce, tak to znovu překopíruju do okénka odpovědi a pošlu (inlove)
Zajímavý na cestách (a schodech) je to, že čím víckrát po nich člověk jde, tím jsou kratší (a nižší). Jako by nohy samy pamatovaly, kam šlapat a jak se natahovat.
Ale když člověk jde po iks letech kdysi známou cestou, zrada. Ony tam vyrostly kořeny, co tam nebyly, kameny se posunuly a hlína se taky pohnula! V krajním případě přes ni popadaly jiný stromy, než přes ni byly popadaný před těma rokama.
A když tam člověk idealista jde potmě…
… tak má ruku na psím hřbetu, páč ten (dog) vidí líp. 🙂
Což při Penušiné velikosti znamená, že lezu po čtyřech. 😀
Věz milá ioannino, že i nohy si ve svém stáří nedokážou vzpomenout i když neuběhl příliš dlouhý čas. Staré nohy zakopávají i na cestách které procházejí denně. (wait) (think) (chuckle)
Krásné BTW. Já se díky chalupě vracím do rodných míst pravidelně a občas mám silný pocit déjavu, ale pak s hrůzou zjistím, že si u toho rybníka nehraje moje kamarádka, ba ani její dcera, ale její vnučka!!!!! A s těmi cestami s potomky to krásně vystihla níže Xerxová. Syn tyhle výšlapy do okolí – a ještě ke všemu s mým vzpomínáním dřív moc nemusel. A nedávno (to už byla jeho první dcérenka na cestě) pravil, že to bude príma, až si bude „babi“ (to jako já osobně) brávat malou na výšlapy a povídat jí o Rohozné nebo Svojanově, kam jsem coby malá chodila na celodenní výlet a dnes si tam jen tak mezi odpolednem zaběhneme s pesy…. Prostě pořád platí staré latinské: Tempora mutantur et nos mutamur in illis.
To mi připomnělo: v posledním roce aktivní pedagogické kariéry mé maminky za ní došla žákyně a povídá: „Paní učitelko, vy jste učila moji maminku, mám Vás moc pozdravovat.“ Tak dobrá, že taky pozdravuje. „A babičku taky.“ Tak sice zvládla poslat pozdrav, ale doma se vyjadřovala v tom smyslu, že už je asi stará (chuckle) (inlove) .
Milá Dede, ach ty konejšivé vzpomínky na na ty cesty mládí a dětství. Mám krásné vzpomínky,jako dítě jsem probádala i sama mnoho cest, třeba tu úzkou pěšinku kolem Bečvy vyplněnou horkým pískem,který tak krásně hřál,studená v řece vymáčená těla nebo ty se synem s ruksáčkem kletráčkem na zádech,s dechem ještě nezkráceným. A pak ty psí cesty, které se dnes už nezdají tak schůdné (chuckle). Cesty životem se rovnají těm prochozeným stezkám odvahy a zážitků. Jen lituji, že jsem se rodičů málo ptala na to či na ono a moc cest už jsme spolu neprošli. I teď po letech mi při nějaké debatě proletí hlavou myšlenka, že se musím zeptat máti. Bohužel už není koho.Přeji všem aby ještě pospolu prošli hodně cest a měli se koho ptát.
Dede, díky za vše. (h)
Milá Dede (inlove) , dekuju Ti za vynikající BTW. (f) (y)
Bohužel zatím nestíhám nic víc napsat k tématu. 🙁
Přeju všem krásný den. (h)
Jestlipak víte, že 2, 8. to bylo 10. let, co dělám Zvířetník? To už je taky slušná cesta v čase… (inlove)
Dede (h) , jsi jednička! (y) A děkuju moc za skvělo Zvířenickou hospůdku s nejlepší hospodskou na světě. (h) (f) (h) (hug) (h)
:* (inlove) :* (y) (handshake) (toivo) (rose1) (f) (sun) (*) (h) (wave)
Díky !!!!!
Deset roků :O :O ?! Te nemůže být ani pravda, tak já víc jak jednu pětinu svýho dosavadního života strávila na Zvířetníku.
Jojo – pamtuju si články podepsané paní Míšou. A první článek, pod který jsem si dovolila dát komentář, byl o malých divokých prasátách, která do rána „zabloudila“ do východoslovenského dvorku – bylo to i s fotkou. Jojo – všichni se roplývali (no všichni – když bylo víc jak deset komentářů, tak bylo už narváno) a tak já jenom podotkla něco v tom smyslu, že zabloudivší prasátka byla pohádka pro nejmenší a pro ty starší bude pohádka později, až nastanou prasečí hody (chuckle) – já nevím, asi jsem se představila jako bohapustý materialista (shake)
I já děkuji za místo, kam se každý den můžu vydat pro pár vlídných slov a pohlazení na duši 🙂
Neskutečně to utíká.
Tak 10 let Zvířetník nečtu, je to míň, ale za tu dobu urazil kus cesty a myslím si, že jako redaktorka to nemáš vždycky lehké. Ale jde ti to mooooc dobře (inlove)
no páni, to už je slušné jubileum, Dede (clap) (h) (sun) (f)
Ten čas fakt strašlivě rychle letí! Na NP jsem začala chodit v r. 1999 a tak pamatuju i mně velmi sympatickou Míšu Neffovou, která tehdy redigovala zvířetnickou rubriku. Ale to, co dokážeš se Zvířetníkem Ty, Dede, je pro mne skutečná novinařina – navíc dělaná s nadšením a láskou, bez kterých není nic opravdu dobré (h) A to už ani nemluvím o tom, kolik dobrého se díky Zvířeníku podařilo za ty roky udělat (y) (rose1) (f) (cat) (dog) (heidy) (dance)
(f) (f) DEDE (f) (f)
děkuji Ti za Zvířetník, tu studánku vody živé.
Tebe uvádím jmenovitě, protože Ty jsi srdce, ale i pupek této nádherné společnosti. Vám ostatním (je vás tolik, že nemohu jmenovat, abych na někoho nezapomenula) díky za milou společnost. Ráda se s Vámi setkávám osobně i tady, v naší hospůdce. (h)
(f) Za (f) každý (f) roček (f) ti (f) tu (f) vykvetu (f) jednu (f) barevnou (f) kytičku! (f)
Díky za všechno (h) (h) (rose1)
Dede, diky moc za Tvoji praci. (rose2) (rose2) (rose2)
Deset let! To už je pořádný kus života. I já se připojuju s poděkováním za asyl, kde se můžeme scházet s lidmi podobného smýšlení. (rose1)
Díky
Díky Dede,
ještě že tě máme (h) . Dneska BTW perfektní jako vždycky (sun) . Přeji krásné další cesty a držím (y) celému týmu, kteří udržují Zvířetník nad vodou (inlove) (pi) (^) (beer) (d) (rose1) .
Onehdy, při návštěvě Cech, jsem zamířila do jednoho vilového letoviska u Prahy, kam si mě sebou, jako malou, brávála maminčina starší přítelkyně.
Najdu to? Nesla jsem si sebou představu o čase který půjdu od autobusu k vile… a já to přešla!! Tu cestu, kterou malé nohy odcouraly (Janičko, necourej se, pojd! …když tam byl motýlek a uletěl, bééé!) jsem já rázně odpochodovala za pár minut. Motýla jsem tentokrát nevnímala, ale zato jsem našla, po tolika desetiletích, floxy v sousední zahradě. U těch jsem se vždycky také musela zastavit.
A tady je to! Nakukuji přes plot na cestu k vile, pivonky, které ji lemovaly, jsou na místě, ale nevidím pubertální Jůlinku, která mi připadala tak krásná v průsvitných letních šatech. Kdepak asi je, Julie? Vtom přichází paní. Jůlinka, Julie, nevím, neznám… počkejte, že vy myslíte bábu Matějíčkovou!
Ach jo, člověk se asi nemá vracet. Místo, cesta se najde, ale do času se nevrátíte. Cesty jsou ted celkem krátké, ale obávám se, že budou zase delší.
Jani (inlove) , Tvůj příspěvek se mi moc líbí, takovým zvláštním způsobem mě silně dojal. (hug)
„jediný poklad, který se rozrůstá tím, že se o něj podělíte“ – moc hezky napsáno (inlove)
už jste se někdy vrátli po letech do míst, kde jste naposledy byli jako malí? všechno to velké, co si pamatujete, je obvykle taaaaakhle maličké a člověk jen žasne (ale chce to tu mezeru v čase, průběžně před očima se nám to nestíhá měnit)
Jo, jo, a někdy se různé cesty zkříží, potkají rozejdou, tak jako lidi nebo i psi. Jako my a Beky. Pár fotek ze včerejška :
http://emteska.rajce.idnes.cz/Vodni_hratky
Tak tenhle způsob léta se mi jeví býti více než šťastným 😀
ad „… jak jste vnímali délku a obtížnost cest, když jste byli malí …“
Vzpomínám si, jak nekonečně dlouhý a namáhavý pro mé dětské nohy byl ten kousek polní cesty, po které jsme museli jít, když jsme vyšli z hladivého chládku Hajku. Ten úporný žár a ta dálka na obzor, kde se cesta stáčela „k našemu“. A ve skutečnosti je to snad třicet metrů mírně do kopečka, darmo mluvit.
To úsloví „darmo mluvit“ je pořád tak nějak krásné a lidské.
(h)
Nejen s dětmi, i se štěňaty a psy dokáže být cesta různě dlouhá- onehdy mi cesta od pole do naší ulice připadala nakonečná, když jsme nesla v náručí háravou Světluši, na vodítku vedla Borůvku, která je od ní navoněná, a k nám byl jaksi přilepen černý pudl, který měl čumák vražený u Borůvčina zadku a stihl chtivě pokukovat po té, co jsme nesla. Světluška váží tak něco mezi sedmy a osmi kily, ale pronesla se pěkně. Majitelka stála na ulici a volala ho. Říkala, že je starej, slepej, hluchej a neškodnej, jenže mě tak teda nepřipadal 🙂
Vlastně ne zcela OT,
Taky jedna cesta a zatraceně dlouhá – CURIOSITY přistálo na Marsu. A ozvalo se !!!!
(y)
A ještě snad pro zájemce :
http://www.nasa.gov/externalflash/mars/curiosity_news3.html
A pro zájemce o předchůdce tohohle průzkumníka … http://unrealitymag.com/wp-content/uploads/2010/01/lonely-rover.jpg
Jo jo, koukal jsem na to. Dobře NASA! (y)
Bude se pěkně výzkumničit.
Jůůůů, Rputi, díky za O.T. a za odkaz.
V každodenním koloběhu starostí mi spousta zpráv uniká, ale díky Tobě mi TOHLE neuniklo úplně. A pokoukala jsem si. A početla. A ještě si počtu 🙂
Re: tohle je jediný poklad, který se rozrůstá tím, že se o něj podělíte?
Ne ne, to jsou taky ještě ořechy. 😀
Ale jinak moc pěkná úvaha o tom, jak je všechno relativní, což říkával už moudrý strejda Einstein. Za jedna z hvězdičkou, Dede. (rose1)
hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Dede, jsi správná dcerka (nod) Fakt (nod) A skvělá máma (nod) Možná to teď má Marek tak trošku za trest, ale cesty, na kterých mají dědové potomkům co vyprávět a ukazovat, patří k spokojenému šťastnému životu ve fungující rodině (inlove)