Už v roce 1944 pan George Orwell dostal nápad na knihu „1984“. Svoji vizi věcí příštích a nepříliš radostných. http://en.wikipedia.org/wiki/Nineteen_Eighty-Four Není se čemu divit. Orwell, produkt své doby, velice dobře situované rodiny a anglického „establishmentu“ se projevil jako spisovatel a reportér s hlubokým sociálním cítěním a mezi dvěma světovými válkami koketoval s komunismem. Návštěva tehdejšího SSSR ho však z tohoto vyléčila, stal se zaníceným anti-stalinistou a v roce 1943 – 4 jej inspirovala k napsání známé knihy, „Animal farm“, tedy Zvířecí farmy či Farmy zvířat.

Od těchto dob uplynulo pod příslovečným mostem času už opět trochu vody a svět se zcela úspěšně řítí do budoucnosti. Zda lepší a radostnější, nebo snad jasnější to nám však ukáže jen ta budoucnost sama. Když pomineme předpovědi o konci světa, tak světová společensko – hospodářská situace moc růžově nevypadá, o politice už vůbec nemluvě. Dnes se budeme zajímat jen o jednu stránku, která nám posledních 150 let mění způsob života.

Techniku, či chcete-li technologii. Od dob pana Orwella zde vzniklo, a ohromně se rozvinulo, zcela nové odvětví. Kybernetika, počítače, kompjůtery a nebo informatika, či elektronika poznala nebývalý rozvoj. Ta nyní počíná vyrůstat z plenek a začíná nám tropit neplechu. Ano, mobilní telefony, Skype, potažmo Internet, bez těchto by si už hodně lidiček nedovedlo život vůbec představit. Kde je ale tato elektronická revoluce nejpatrnější, je výroba. Ať už průmyslová nebo zemědělská. Stavařina a těžařský průmysl také stranou nestojí.

Automatické výrobní linky a kmitající roboty jsou už jaksi okoukané. Staly se již všední záležitostí. Lidé za stroji v továrnách vymizeli. Podobně v zemědělství, tedy zde u klokanů, kde jsou lány převeliké, se uplatňují lasery, GPSky, počítače. Na příklad lán určený k zavlažování je ohromnými buldozery za pomoci laserů a GPSek zplanýrován tak aby na něm voda jen pozvolna stékala daným směrem. V mnohém případě tyto buldozery neřídí lidé ale robot. Zrovna jako kombajny při uborce urožája když dozraje zrno v klasech. Pracovní síla je drahá a robot vše udělá rychleji, přesněji a úsporněji. Abych ještě upřesnil zdejší rozměry lánu. Obvykle se jedná o 50 – 200 hektarů, mnohdy i daleko více. Stačí si zajet do zdejších zemědělských oblastí a přesvědčit se.

Tyto lány jsou hnojeny a práškovány z letadel. Zrovna tak se i seje rýže, jak jsem ke svému úžasu viděl u městečka Yenda v NSW. A pilot se neřídí jen svým zrakem a terénem pod sebou, ale i GPSkou, aby snad rýže nepadala tam, kam by neměla.

Klokánie je země oplývající nesmírným nerostným bohatstvím. Ať už to jsou různé rudy, uhlí nebo diamanty a zlato. Také surovou ropou, ale tu dnes vynecháme. Vše se zde těží velkorysým způsobem. Na to jsou ve zdejších dolech, převážně povrchových, zajímavě zařízeni. Podívejme se třeba do městečka Kalgoorlie v Západní Austrálii, které vzniklo už roku 1893, kdy se v jeho okolí začalo těžit zlato. Od té doby tam stačili vykopat jednu z největších děr na světě. http://en.wikipedia.org/wiki/Kalgoorlie

Městečko to je hornické, malé, má jen asi 30 000 obyvatel a leží kolem 470 metrů nad mořem v pouštní krajině. Voda je sem vedena potrubím z Perhu, 600 km vzdáleném už od roku 1901. Většina obyvatel je spojena s provozem tohoto velkodolu nebo městečka samotného. Ovšem přímých zaměstnanců dolu je jen kolem 550 a ti, pomocí moderních důlních strojů, stačí za rok vytěžit kolem 28 tun čistého zlata.

Majitelé dolu se snaží provozovat těžbu co nejefektivněji. Nejprve si ujasníme rozsah této operace. Povrchový důl „Super Pit”, jak je nazýván, je 3,6 km dlouhý, 1,6 km široký a 512 m hluboký. Vznikl na místě mnoha malých dolů, které skoupil a sjednotil později zkrachovalý magnát Alan Bond. Tato důlní operace je v provozu 7 dnů v týdnu, 24 hodin denně a 365 dnů v roce. Prostě jede furt. A má tak jet až do roku 2017, kdy už nebude co dolovat a vyhrabaná díra se nechá zatopit spodní vodou. Pak asi i městečko umře na úbytě a stane se z něj město duchů.

Každý den ve 13 hodin se v dolu koná odstřel a pak už se zlatonosná hornina nakládá na obří náklaďáky a vyváží z hloubi dolu ke zpracování v nedalekém zařízení na povrchu. Většina této velké práce probíhá téměř automaticky, ale s těmi důlními náklaďáky někdo musí jezdit a tak společnost ještě do nedávna zaměstnávala a draze platila řidiče. Ti měli velice dobré podmínky, kabiny řidičů náklaďáků byly klimatizovány a sedačky hyropneumaticky odpružené, takže jeden seděl jako v klubovce někde v kavárně. Tři dny práce, po 12 hodinách a pak dva dny volna. Za rok si takový řidič přišel na 150 000 klokaních dolarů, které mohl ve velké většině ušetřit, kdyby šetřil.

Jedna cesta z dolu k místu zpracování a zpět trvá zhruba 35 minut. Náklad jednoho auta je 250 tun a většinu času zabere relativně pomalý výjezd auta z hlubin dolu na povrch. Tam už pak může uhánět terénem rychlostí až 60 km/hod. Za směnu se tak každé auto otočí 20x.

Protože řidiči činili nejvyšší náklady na mzdy v podniku, tak byla jejich činnost pod mikroskopem vedení. Jak každý řidič ví, tak se dá jezdit různým způsobem. V prvé řadě bezpečně, pak na čas a také úsporně. Po čase přišlo vedení na to, že ženy řidičky dosahovaly daleko lepších výsledků než muži a tak byly postupně zaměstnány na těchto místech ženy.

Tyto náklaďáky mají „černou krabičku”, kde je zaznamenán jejich každý pohyb, čas, místo a spotřeba. Záznam je na konci každé směny stažen do počítače a vyhodnocen. Tak vedení ví který řidič má lepší výsledky než druhý, čili který se jim jako zaměstnavateli lépe vyplácí.

Po jisté době, kdy náklady na mzdy, nyní už řidiček, byly stále vysokou položkou v provozu dolu, bylo rozhodnuto vyzkoušet novou technologii. Řidiče robota. Tedy náklaďák bez lidského řidiče. Výsledky byly tak úspěšné a přesvědčivé, že dnes už tato obrovská monstra jezdí řízena roboty bezpečněji, přesněji a hlavně úsporněji než když je řídili lidé. Náklady na pořízení a provoz takového robota jsou jen 10 % nákladů na lidského řidiče. Tedy jednoznačný ekonomický úspěch. Dopady sociálními se budeme zabývat na konci tohoto blábolu.

Zcela analogicky proběhla tato technická revoluce v ostatních dolech v Klokánii. Profese řidiče těchto monster vymírá. Tento ekonomický úspěch neušel vedení velké důlní společnosti Rio Tinto, co těží železnou rudu v oblasti Pilbara v Západní Austrálii. Po dobrých zkušenostech s náklaďáky řízenými roboty, se vedení zaměřilo na svoji železniční dopravu.

Na příklad železnice „The Mount Newman Railway“ je 426 km dlouhá a je nejdelší soukromou železniční tratí v Austrálii. Vlastní ji společnost BHP Billiton. Byla oficiálně otevřena v roku 1969 a jezdí na ní nejdelší a nejtěžší nákladní vlaky na světě. http://en.wikipedia.org/wiki/Mount_Newman_railway

Jedna cesta, z Newmanu do Port Hedland, vezme průměrně 8 hodin. Typický vlak je 3,75 km dlouhý, čítá 208 vagonů a v každém je 126 tun železné rudy. Na takový vlak o nákladu 26 000 tun je radost pohledět. Připomíná hada plazícího se krajinou. Táhne ho obvykle 4 až 6 dieselelektrických lokomotiv, které jsou spřažené a vše to řídí jeden mašinfíra za přítomnosti „pozorovatele“, který by, kdyby strojvůdce klepla pepka, vlak zastavil.

Zde byl také vytvořen světový rekord nejtěžšího vlaku vůbec. V roku 2001 jel zdejší krajinou vlak vážící 99 743 tun. Čítal 682 vagonů, byl 7,3 km dlouhý a vezl 82 000 tun železné rudy. Byl tažen osmi lokomotivami a byl řízen jediným strojvůdcem se svým kumpánem, brzdařem.

Protože těchto vlaků jezdí po těchto soukromých tratích požehnaně, tak zcela zákonitě se vedení ve společnosti Rio Tinto nedávno rozhodlo uvést v život plán v hodnotě 483 milionu klokaních dolarů a umožnit tak, aby tyto vlaky byly řízeny roboty. Ušetří tak za mzdy 500 strojvůdců, co dosud tyto vlaky řídí. Roboti, jako u náklaďáků, tuto práci zvládnou bezpečněji, přesněji a daleko úsporněji jak na spotřebě paliva, tak na dalších provozních nákladech. První vlaky řízené roboty na této trati by měly vyjet v roku 2014 a v roce 2015 by měly být takto řízeny všechny vlaky této společnosti.

Jen tato společnost má 32 vlaků, každý o 234 vagonech. Ty vyjíždějí každých 25 minut a jedna cesta jim vezme 35 hodin. A jezdí opět jako náklaďáky, 7 dnů v týdnu, 24 hodin a 365 dní v roce.

Nyní trochu z jiného hrnečku. Nejen výroba a těžba objevuje nový odvážný svět nových technologií, ale i pojišťovny. Zdejší krajina a počasí je nadmíru vhodné k častým krupobitím. Tím myslím krupobití skutečné, kdy „kroupy“ mají velikost od golfových do kriketových míčků a dovedou zničit to, kam dopadnou. Ty větší hravě proletí taškami krytou střechou jako dělová koule. Škody pak jdou do mnoha a mnoha milionů dolarů.

Pojišťovny používají software, který je meteorologickou službou na základě radarového zobrazení automaticky upozorněno na možnost krup větších jako 2 cm. Software okamžitě vyšle varování klientům pojišťovny ve formě SMS, nebo na Twitteru, či Facebooku. Varování dostane pojištěnec 5 a více minut před hrozícím krupobitím. V dnešní době, kdy skoro každý má mobil nebo sedí před monitorem počítače, to je velice účinná zbraň kterak předejít značným škodám a také kterak ušetřit na platbách pojišťoven pojištěncům za náhrady vzniklých škod.

Takže životní styl moderní společnosti se mění krokem jarým. Zapípá vám mobil a dovíte se, že za 10 minut přijde velké krupobití tam a tam. Jak to software ale zrovna ví, kde jste vy, kde je vaše auto, to opravdu nevím.

Pro mnohé řidiče náklaďáků v dolech a strojvůdce důlních vlaků nastává doba rekvalifikace. Tedy naučit se novému řemeslu. Ale je jen těžké si představit jak pár stovek těchto chlapů a jemných žen sedí před monitorem počítače a sledují, zda dnešní kybernetické zázraky pracují, jak by měly.

Každá důlní společnost, po dohodě s odbory, se snaží nepotřebné jedince zaměstnat v jiných rolích. Řidiči nebo strojvůdci představují zhruba jen 5 % všech zaměstnanců společnosti. Takže nakonec takto postiženým jedincům nezbude než Leninovo „Učit se, učit se, učit se.“

Nová technologie robotů nás však potkává i v lékařství. Jak víme, tak lékaři se musí učit stále, tedy pokud vím tak ti u klokanů, kteří každý rok skládají zkoušky, kde jsou zkoušeni, jestli jsou v posledních trendech odborně na výši. A to i můj osobní ranhojič, kterému už bylo 80 let a stále pro kamarády ordinuje. Právě ten mi sdělil, že na poslední odborné přednášce jim byl představen robotický operační systém „da Vinci“, co zakoupil náš zdejší provinční špitál. Zatím to je druhý v celém velkém Sydney. Ostatně zde je odkaz a nezapomeňte si kliknout na video vpravo a prohlédnout si v režimu celé obrazovky jak to pracuje. http://www.davincisurgery.com/davinci-surgery/

Zde však robot nezastupuje chirurga, ale zdokonaluje jeho práci. Chirurg sedí u „workstation“ tedy operační konzoly, vzdálen od pacienta. Zde mu je poskytnut detailní, barevný, zvětšený stereoskopický obraz operačního pole a ovladači oběma rukama vysílá nutné pohyby či signály do počítače. Ten je velice chytrým programem filtruje a výsledný povel vyšle do jednoho ze čtyř interaktivních robotických ramen, které provádějí vlastní operační úkony na operačním stole.

Jakékoliv zachvění chirurgovy ruky je tak odfiltrováno a výsledné operační úkony jsou tak přesnější, jistější a dokonalejší. Takže kritické zásahy při operacích srdce, ledvin, prostaty, vaječníků a mnoha jiných se dají tímto způsobem provést lépe a navíc jen minimální incizí, dokonce menší než při laparoskopickém zásahu.

Chirurg tak nemusí být v operačním sále, ba dokonce nemusí být ani ve stejném městě. Odpadá tak do značné míry nebezpečí infekce zanesené do sálu lidmi. Pro pacienta se zde v blízké budoucnosti otevírá možnost být operován chirurgem světového jména kdekoliv na světě, kde bude tento systém instalován.

Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Pilbara_a_Kalgoorlie_v_Zapadni_Australii