Jen počkej, až půjdeš do školy! Jen počkej, až budeš na střední! Jen počkej, až budeš mít děti!
Tak schválně, jak často jste ono legendární „jen počkej“ slyšeli vy? A nemyslím tím seriál, kdy to volal frustrovaný vlk na mazaného zajíce. Když si vezmu, kolikrát to řekli mně, mám dojem, že náš národ je plný sudiček. A sudiči také nezůstávají pozadu – stále ještě tu jsou generace mužů, kteří jako chlapci poslouchali od starších ono výhružné a zároveň hlubokým uspokojením drnčící: jen počkej, až budeš na vojně!
Musím uznat, že věštby obsažené za oním „jen počkej“ se dost často vyplnily. Ale co je důležité, nikdy neobsahovaly celou pravdu. Vždycky jen tu horší část. Ve škole jsem sice ztratila i to málo lidských práv, jaké dítě má, ale zase tam byli kamarádi, a sem tam nás učili i věci, které mě bavily.
Ano, na střední jsem se skutečně musela začít učit a srážka s realitou, že už nestihnu všechno jen tak zlehka odposlechnout při hodině, opravdu zabolela. Jenže učení bylo podstatně zajímavější a spolužáci také. Například žádná sudička mi nikdy neřekla: jen počkej, kolik tam bude zajímavých a chytrých kluků! Hlavně v matematické třídě. Nebudeš vědět, po kterém sáhnout dřív! 🙂
Pokud jde o děti, tak i v tomto případě měly sudičky pravdu. Skutečně mi obrátily život vzhůru nohama a měla jsem dojem, že jsem se nevyspala tak… určitě šest let v kuse. Ale nikdo mě nevaroval, jak ohromný kus lásky mi naráz vstoupí do života. Kolik něhy a legrace! Jen počkej, prožiješ úžasná a nesmírně cenná léta svého života! O těchto věcech sudičky nikdy nemluví.
No, a já v tom hledám naději, protože jsem dospěla do věku, kdy čas od času poslouchám: jen počkej, až budeš stará! To teprve uvidíš, za co stojí život. Bude hůř! Co s tím? Inu, doufám, že to bude jako zatím vždycky – na to špatné mě upozornili, a já se holt spolehnu na to hezké, co jim určitě z věštby vypadlo. Pořád ještě věřím v příjemná překvapení! 🙂
A tak se ptám – co věštili vám? A jak to dopadlo? 🙂
Také si honem nevybavuji zmíněné výzvy, jedině jsem občas od maminky slyšela „sama to jednou poznáš na vlastní kůži“. Ale to byla spíše výtka či varování, když jsem něco v lehkomyslném mládí u dospělých kritizovala.
Jinak na tím, jaký spád a směr můj život dostal a kde jsem šťastně zakotvila, by asi případné sudičky jen překvapeně kroutily hlavou. Ale co já vím, možná právě tohle byla jejich věštba 🙂
K tomu, kdo věští – rodiče obvykle říkají jen něco, hlavně: jen počkej, až budeš mít vlastní děti 😀
Jinak se to člověk obvykle dozvídá nechtěně od jiných, obvykle starších žen 😛 Většinou s více či méně afektovaným povzdechem.
Já toho slyšela dost. Možná i proto, že se snažím z principu jednat vlídně a nekonfrontačně, takže si dámy troufaly 🙂 Někdy to i myslely dobře, si tedy myslím.
Vlastně si nějak nevzpomínám, že by mi tohle naši říkali…asi by mě to nijak zvlášť nezaujalo 🙂 a stejně si člověk všechno musí vyzkoušet sám na sobě, ty zkušenosti jsou nepřenositelné. Možná říkali něco v tom smyslu “ Až ti bude tolik a tolik, budeš vědět to a to…“
Dede, Tvůj poslední odstavec opravdu psát na hedvábí! podepisuji ho a podtrhuji dvakrát!
Jestli to mně někdo říkal, tak jsem to úplně vypustila, prostě si nepamatuju, i když mi jinak hlava ještě slouží 🙂 . Zato si pamatuju, jak jsem říkala synkovi : počkej, až budeš mít děti !. Dneska na to vzpomíná a dává mi za pravdu. Taky je miluje, bojí se o ně, když jsou nemocné a když zlobí, má málem místo dvou čtyři 😀
to mi říkala máma o těch dětech..no a nemám, děti mi to nikdy nevrátí…hlavně tu vzdorovitou a rebelskou pubertu….
S těmi dětmi to ovšem funguje 😀 Vždycky, když mi Andy volá poté, co byl ve škole jednat o našem milovaném puberťákovi, se tiše v duchu směju 😀
Mám to jako níže David. Vybavuji si, že jsem to slýchal ale nějak jsem to ignoroval, vždycky jsem si říkal stane se, co se má stát.
Ona je to hodně ženská záležitost, řekla bych. Chlapi mají zase jiná specifika 🙂
Jen zatím nevím, kdy je to být starý… Babička kdysi chodívala do babince samých dam – paní přednostová a ředitelová a továrníková a já už nevím co ještě. Ona byla proti nim vlastně dost mladá, protože jí říkávaly: počkala Bobinko, až jí bude padesát. Takže stáří bylo podle nich padesátka? Pravda, je to asi věk, kdy se začínají ztrácet síly, ale i s tím se dá něco dělat.
( Když pozoruji svoji téměř 92 letou panímámu vím, že stáří nemusí být až tak strašné. ) Každopádně počkej, až budeš stár, i to stáří má své výhody.
Mohla bych se o nějaké dozvědět? Tedy o těch výhodách 🙂 .
Tak já jenom ze své zkušenosti: po poměrně hektickém pracovním životě je důchod a stáří velká změna. Nemusí to být k horšímu. Je nutné přijmout omezení, která s sebou stárnutí nese a hlavně se nerozčilovat, že nezvládnu to, co před X lety. Pantáta se s tím děsně trápil a prakticky otravoval život sobě a všem kolem sebe. Panímáma najela na starší rytmus a prakticky zvládá všechno, jen za delší dobu. Pravda, nejvíc jí vadí ztráta citu v prstech, ale snaží se plést a cvičit prstíky a šití nechala na nás.
Klidně použít veškerá udělátka, která usnadňují práci. Člověk může dělat to, na co v pracovním věku neměl čas. Mít nové koníčky, nemuset vstávat na budíka, být pánem svého času. Užívat si vnoučat, ale moci je vrátit. Celý den nic nedělat a nemuset se za to stydět. Dělat všechno, co tělo dovolí. Nedělat to, co mne otravuje. Hlavně myslet pozitivně a netrápit sebe ani druhé
Inko, to je moc hezky napsané a máš pravdu!
Taky jsem o výhodách uvažovala. Ono to asi závisí na osobnostním nastavení. Jak moc člověk dokáže akceptovat svá omezení a být nad věcí. A ano, taky znám staré lidi, kteří si dokáží život užívat i s velkými handicapy. Skoro bych řekla, že tady mají nevýhodu opravdu zdraví lidé 🙂 Nejsou zvyklí na omezení plynoucí ze stavu jejich tělesných schránek 🙂
Ano, spousta sudiček si to zkoušela, ale nějak je ignoruji. Dýchám, vidím, slyším, chodím, jakž takž i myslím, co si přát víc?
Hezký den všem.
Taky mě to říkali a je pravda, že je vždy něco za něco.
Na střední škole jsem byla na internátu. Do té doby jsme žila s maminkou a na intru jsem se musela hodně osamostatnit. Určitě mě to prospělo a ráda na to vzpomínám. A letos máme 40 let od maturity.
S těmi dětmi máš DEDE pravdu, ano člověk kmital a nevyspal se, ale také bylo hodně krásných věcí. První úsměv, první slovo a první krůček.
A víte nikdo mi neřekl, počkej až budeš babičkou.
A je to krásná role a já jsem opravdu osudu vděčná, že mám alespoň jednoho vnuka. Ale ten stojí za to. Je skvělej. No jsem nekritická babička.
Míšo, máš pravdu! Být babičkou je báječné a já si to taky užívám. Tolik lásky a legrace navíc, ovšem bez spousty starostí navíc.
Však se ne nadarmo říká, že vnoučata jsou odměnou za to, že člověk nezabil vlastní děti 😛
Mno, možná mi to někdy někdo řekl, ale podobná prohlášení jdou u mne většinou jedním uchem tam a druhým ven, protože nenesou vůbec žádnou informaci, kterou by bylo záhodno nějak zpracovat. 🙂
Mužům se to moc neříká – a pokud jo, snáz to pustí jedním uchem tam a druhým ven 🙂 Výhoda! 🙂
Počkej, až ti bude přes padesát- to říkali mně. No ano, jsem večer unavenější a mám poct, že veškerou energii vydám v práci a na víc prostě nezbude. Zbude sice na venčení psů, malování, jednou týdne výuku a běžně práce, ale večer už nemám ten drajv 🙂
To jsem slýchala… a pak jsem čekala…a ono nic! Jistě, člověk už potřebuje dobře spát, aby byl pořádně odpočatý a nevrčel. Možná platí o něco víc u kadeřnice a kosmetičky. Rozhodně utratí víc za oblečení, protože si pořizuje jenom kvalitní kousky a jestli se někomu nelíbí, že si obleče něco a la Vivienne Westwood, je to problém dotyčného, ne dámy přes 50 😀
Jo a odvaha nosit šperky od Lenky Bláži věkem rozhodně stoupá!
Je to pravda, s tím oblečením 🙂 Já jsem navíc začala být mnohem víc ulítlá na šperky 🙂
Ale jedna věc se zatím nevyplnila. Maminka mi říkala: jen počkej, taky ti jednou bude pořád teplo! Po většinu života byla stejně zimomřivá jako já. No a u mě pořád nic. Furt je mi zima! 🙂
Lenka má pořád nové a zajímavé kousky…pro mne vyráběla na zakázku a speciální srdcové přání pokovený list našeho ginkgo biloba. Velikánský podzimní ještě zelený list…
HOLKY, copak je padesátka nějaký věk? Za třicet let můžete naříkat, že už všechno nestihnete a jste unavené. Padesátka je krásná, šedesátka také a dál ?
a dál se to uvidíííí 🙂 Radost ze života, když je člověk trochu zdravý, není limitovaná věkem 🙂
Ono to chce trochu smíření, řekla bych. Že se člověk může radovat, i když ho kde co bolí.
S tím souhlasím, člověk musí být osudu vděčný, že se obslouží, obstará domácnost a potěší se s pejskem. To jsou ,,čisté radosti“. Jen s tou číslovkou se nějak nemohu smířit.