V poslední době na mě na sociálních sítích vykoukl decluttering. Česky to je objasněno jako třídění věcí a vytváření příjemnějšího prostoru, já tomu říkám debordelizace.
Zaujala mě dáma, která má stránku na Instagramu a tvrdí, že když se vám odstěhují děti, tedy tzv. vylétnou z hnízda, je čas na decluttering. Jednak už nepotřebujete v garáži patnáct míčů, čtyři polorozebraná kola a hromadu neúplných puzzlí, druhak je dobré si udělat v domě nebo bytě pořádek. Jste ve středním věku a za tu dobu se vám doma nashromáždila neuvěřitelná hromada věcí. Nepotřebujete je, ale ze sentimentality je nechcete vyhodit.
Tady je potřeba si připomenout další věc – vaše děti o ty věci nestojí a nejspíš nikdy stát nebudou (je dobré se zeptat – já jsem to udělala a vím, že lego je na vyhození tabu). Dnešní děti nejspíš nejen že nestojí o hračky a věci ze svého dětství, ale nejspíš nikdy nebudou stát o broušené skleničky po babičce nebo váš porcelánový servis se zlaceným okrajem, který nesmí do myčky. Pokud ho tedy schováváte jen jako rodinné dědictví, nejspíš narazíte. Něco jiného je, když tyto věci sami používáte a máte je rádi. To je úplně jiná kategorie.
No a co s tím? V podstatě máte tři možnosti – prodat, darovat nebo vyhodit. Prodat něco lze, ale stojí to spoustu času a úsilí. Darovat taky lze, hodíte fotku třeba na Marketplace nebo jinam, že předáte do dobrých rukou. Někdy se zájemce najde, někdy ne. Darovat to někomu z příbuzných může být ošidné – dotyčný si to sice vezme, ale v podstatě jen ze zdvořilosti a přijetím těch věcí se dostane do vlastního kruhu s názvem Co s tím. Vyhodit to můžete vždycky.
Nejtěžší je oprostit se od pocitu viny, když se těch věcí zbavujete.
Takže jsem loni začala s opatrným tříděním a vyklízením. Nevěřili byste, kolik toho doma najdete!
Tak co, debordelizujete? Debordelizujete dostatečně? 🙂
Debordelizovala jsem ještě předtím, než to začalo být in a Insta a ještě než vyšly knihy o japonském udržování pořádku v tokijském minibytě, švédském death cleaning (aby po vás nemusely hromadu haraburdí uklízet děti). Důvod bylo, že jsem zažila spoustu stěhování a taky bohužel byla blízko několika povodní. Takže jsem už měla povšechné povědomí o tom, že většinu věcí, co mám doma, nebudu nikdy postrádat, kdyby najednou zmizely.
Dlouho jsem třídila systémem „zjistím co opravdu vyhodit“. Pak jsem našla systém „zjistím, co si chci nechat a zbytek vyhodím/prodám/pošlu dál“ – což je fakt velký krok. Posílám je dál tak, že je odnesu do antikvariátu nebo na nějakou výměnnou bazarovou akci. Nechci nic tlačit kamarádům nebo příbuzným s tím, že si to mají vzít, jinak to vyhodím, nebo k rodičům na půdu.
Když jsme u názorů dětí na jejich staré věci – zažila jsem zajímavou situaci, když jsem kdysi sháněla látkovou ohrádku pro netopýře na cvičení letu. První domluva padla, když se potomek dárkyně postavil proti. Další dvě nabídky jsem tedy opatrně oťukávala – dokud se neozval čtvrtý dárce s tím, že inzerát našel právě potomek, který kdysi ohrádku používal, a nadchla ho myšlenka darovat ji pro netopýří mládě.
Pořád mám ale renonc… asi bych měla víc místa v komoře pro spižírnu, kdybych se dokázala rozloučit s několika velkými krabicemi věcí po potkanech… přestože poslední zemřel už před sedmi lety a mám doma netopýry, kteří mě nejspíš přežijou.
Ty výměnné bazarové akce zní dobře, ale tady na venkově jaksi nejsou. A jezdit kvůli tomu do Brna a hledat místo na zaparkování, abych ty věci nevlekla odněkud z periférie….
navrhni je na obci..třeba to projde…
Je opravdu podivuhodné, že po odchodu z rodného domu jsem se ještě 3x stěhovala, pokaždé do většího, a zatím vždycky jsme i ty větší prostory dokázali slušně zaplnit. 🙂 Naposledy jsem třídila v létě s prostřední vnučkou svoje oblečení, sama si to vymyslela jako součást prázdninového programu. 😀 No, zvědavá! Ale jak ty police teď vypadají vzdušně, to je paráda!
Ne všechno ale likvidujeme, dětské knížky (některé) se hodily vnoučatům a ta radost, když se přinesla krabice angličáků nebo celá indiánská vesnice (původem z NDR)!Ovšem teď už i vnoučata odrůstají těmto věcem, tak uvidíme, jestli je ještě pošetříme pro další generaci. 😀
Nějaké nevyhoditelné hračky a dětské knížky tu máme taky, jenźe my jsme navíc domácnost plná divadelních kostýmů. To třídit je děs.
Letos v zimě jsme malovali ložnici a trochu obnovili úložné prostory, takže jsme debordelizovali ve velkém. I včetně nábytku. Oblečení jsem taky vzala zgruntu- do čeho se nevlezu, nebo jsem to neměla poslední 2 roky na sobě, to skončilo v kontejneru na oblečení nebo rovnou v popelnici. Zbylo pouze pár kvalitních kousků pro dceru , ať si vybere. ( je profesionálka v oděvním oboru). Po mojí mamce, která byla královnou secondhandů, jsme vyklízeli byt. Asi 10 pytlů vyhodit a pořád si měla co obléknout.
Tchýně je taky královna sekáčů a nevyhodí nic. Na co má sedmery černé kalhoty nechápu….
týden má 7 dní , milá Matyldo 😀
Cha, vzhledem k tomu, že jsme se několikrát stěhovali, debordelizovali jsme mohutně.ALE to už je 20 let, děti vyletěly, ale jejich pokoje jsou stále plné a plnější. To mi tolik nevadí, spíš se děsím přestavby obýváku a s tím spojené výměny nábytku. A určitě přijdeme o nějaký ten úložný prostor. Takže jsem zbaběle nechala na ségře dědictví po rodičích a jen zoufale sleduji, jak moje panímáma odklání jejich kousky ke svému synkovi. Pravda, jsou to staré a unikátní věci, pohledy z první světové, udělátka po dědečkovi, ale bobtná mi to tady. Takže až jednou budou naše děti likvidovat po nás, nijak jim to nezávidím. Protože Bimbo stále přináší a nic nemizí
Kája musel začìt dělat iřádek v bílně, kde bylo jeho vybbavení, vybavení díly jeho táty….
Nemám večer psát z monilu, nemám večer psát z mobilu…
A viditelně ani ráno.
Jak vám všem rozumím,naše věci plus troje dědictví, a to po syslech, tolik už jsme prodali,rozdali, dali do charity, do re-use, ale pořád ještě toho zbývá mraky. Moje děti nemají vitríny se sklem a porcelánem, přitom to dnes stojí spoustu peněz. Nedávno jsem dala háčkované ubrusy a dečky do charity, minulý týden jsem v jednom retro bazaru viděla, že to tam prodávají.
A tak ber to tak, že se to dostane k někomu, kdo to ocení.
Moje babička Marie ročník 1922 syslila úplně všechno.
Zažila 2.světovou válku a vždy nám říkala : “ za války jsme přešívaly úplně všechno, látky nebyly. Byly jsme vděčné za každý kousek oblečení k přešití. “
A díky tomu jí přetékala skříň s oblečením. Měla tam opravdu staré kousky.
Také vždy měla ve starém kufru mouku a cukr.
No, moje babička nebyla lepší a když už vyhazovala, tak měla talent vyhodit dobré věci a nechat si šunty 🙂
Na podzim jsem začala s debordelizací bot. Člověk se musí oprostit od emocí a přemýšlet pragmaticky. Zatím mi žádné nechyběly.
Boty jsou kapitola sama pro sebe. To nepřešiješ 🙂
Otec vzpomínal na šaty z kopřiv a jak po válce nic nebylo.Byl ze sedmi dětí, boty měli jen do kostela.Asi proto nechtěl nic vyhazovat, všechno odtahal do garáže a na půdu, všechno se přece může hodit.
šaty z kopřiv mohu potvrdit, mluvil o tom tatínek – ročník 1931. z kopřiv se tkalo mnohem dříve a je to přes ten původ dost zajímavý materiál. mám z ručně tkané látky z kopřiv vsadku do gotických šatů, barvenou odvarem ze špenátu. četla jsem, že kdosi dělal pokus s výrobou košile z kopřivového vlákna, zabralo mu to dost dlouhý čas, ale dosáhl výsledku.
co jsem pochopila, říkalo se též „šaty z kopřiv“ levným ne příliš kvalitním konfekčním kusům, vyráběným za války a těsně po ní. tatínek říkal “ ty kopřivový hadry“
Můj otec ročník 1932. Prý to hrozně kousalo.
asi ano, protože to bylo zpracované, jak to stálo a leželo i se stvoly a vším – bylo málo úplně všeho. Když se kopřivy žahavky zpracují způsobem jako len a jen ten čistý materiál, je látka z toho pevná a lehká a nekouše ( tu vsuvku mám ve výstřihu).
moje matka 1931…potvrzuje….
SWAP, charita a útulek u Pavly H. Jediné, co občas chybí, je čas na třídění – chuť se najde skoro vždycky. A co se vyskytuje vždycky vždycky, jsou asistující kočky 😀
Na swap nemám lidi, jsem výrazně vyšší nebo jinak tvarovaná než ženy, co mám kolem sebe. Navíc mi ukažte toho, kdo unosí retrošaty…
retrošaty by asi brala Baru klobouková z Kutné Hory…
Taky jste si vzpomněly na památnou scénu ze Sex and the City – film, jak Carrie třídí šatnu? Tři dny, tři kamarádky a nepočítaně krabic s oblečením 😀
Tak tenhle seriál mě šťastně minul 🙂
Hezké téma…
Já (s ohledem na manželovo sběratelstvi čehokoliv – to se jednou může hodit) debordelizuji byt každé jaro, většinou v dubnu. Oficiálně to vydávám za jarní úklid, neboť také myji okna, peru záclony a leštím nábytek, nicméně hlavním posláním je vzít VŠE co máme doma do ruky a třídit (mimo dvou polic ve skříni na chodbě, které obhospodařuje můj choť, a kde se nachází tzv. údržbárský materiál). Máme celkem širokou rodinu, takže většina nechtěných věcí najde další uplatnění.
Pravidelnost této činnosti zaručuje, že přebytků není až tak moc. Já osobně toho využívám i k obměně šatníku.
Už jsem párkrát třídila, ale tentokrát to beru tak nějak víc z gruntu. A není to úplně jednoduché.
Je pravdou, že máme doma ve skleníku v obývací stěně sbírku skla a porcelánu. Sem tam něco i používáme a je mi jasné, že to moje děti jednou vyhodí. Ale mě je to líto dát pryč. Jsou tam pěkné kousky.
Hračky po dětech a vnukovi rozdávám dál.
Dále už mám velkou a pro mě krásnou sbírku pohlednic.
Dokonce mám jedno velké album retro vánočních pohlednic.
Tuhle jsem říkala vnukovi, aby to jednou nevyhazovali.
Že tam jsou i cenné kousky. Jedna vánoční pohlednice je dokonce z roku 1930.
Hodně jich mám i z poválečných let, 50 i 60, 70 a 80 let.
Co teda bez milosti umím debordelizovat, to je oblečení.
Zrovna minulou neděli jsem bez milosti probrala skříň v předsíni s bundami a kabáty. 2 velké pytle šly na charitu do sběrného boxu červeného kříže a 2 pytle nemilosrdně do kontejneru.
Jela jsem podle hesla, kdy jsme to měli na sobě naposledy. Pokud si dotyčný nevzpomínal, tak to letělo.
A skříň je poloprázdná a přesto máme co na sebe.
My jsme se snažili zbavit jízdních kol našich dětí, když je nechtěl ani jeden. Nechali jsme si jen svoje. Oblečení je problém, když Kája řekne „a není to škoda?“ a já tvrdím, že škoda je jen dobrého člověka…
pravdu díš, Matyldo, škoda je jen dobrého člověka!
jednoho Ondrova starého bicyklu ( neopravitelného) jsme se na radu spřáteleného majitele bazaru zbavili tak, že jsme ho nechali před tím bazarem. Majitel odešel spokojeně na oběd a po návratu bylo kolo pryč – někdo se o něj postaral 😀