Nevím, jestli je to přibývajícími roky, ale v poslední době na sobě pozoruju zvláštní jev. Některé úplně běžné situace mi připomenou výseč z mého života – většinou je to sekundová obrazová sekvence nebo pár slov, co se mi pokaždé vybaví, když dělám určitou věc. Říkám tomu vázané vzpomínky.

Tak třebas – při loupání cibule si téměř vždy připomenu školní přírodovědná zkoumání pod mikroskopem a okamžitě mi před očima vyskočí štíhlé šestiúhelníkové? buňky sloupnuté blány cibulové slupky. A taky se mi vybaví dědičná ( :o) ) speciální preparační jehla, kterou  vyrobil taťka už pro Marušku (zasadil klasickou jehlu do opracované dřevěné ručky).

Nebo při výrobě kynutého těsta v momentě, kdy si říkám „Tak co, už je dost vyhnětené?“ mi v hlavě zazní mamčina slova „Stařenka dycky říkávali děvče nepřemiluješ a těsto nepřemísíš!“ a horlivě pokračuju v hňácání. No, když to říkali stařenka… už se nedovím, která pramáti tuto poučku trousila do světa, nikdy mne nenapadlo se na to zeptat.

Další vzpomínka je dokonce chuťová – když si chystám rohlík se salámem, na milisekundu cítím na jazyku chuť školní „housky se salámem“, jak nám ji chystali v hospodě U Kaňů a v kumbálku za korunu čtyřicet prodával nerudný školník. Jéžiš, i teď se mi sbíhají sliny na ten, den starý rohlík, v prostředku šustlý máslem a s třema kolečkama turistu. Asi si ho půjdu včil nachystat – pravda, rohlík čerstvý, másla tak akorát, aby klouzal do krku, s kvalitním salámem… No, pojedla jsem, ale tomu vzpomínkovému se  nevyrovnal. ( ;o )

Teď v zimě se mi vybavuje, při pohledu na kouřící komíny, básnička, kterou nás naučila mamka. Sedí stařec na střeše, kouří, ale nekřeše? Co je to? Komín! Po druhé ti prdlajs povím! Teda, maminka místo prdlajse použila slovo s daleko hutnějším obsahem.

A jsem u hodin, u magických hodin. „Já nevím, Maru, jak je to možný, že dycky, dyž ty se podíváš na hodiny, naskočí tam stejný čísla,“ pravíval prý taťka mamce. Já se tomu smála, taková blbost… No a včil se mi stává, že se podívám na hodiny a velice často jsou ta čísla buď stejná (teď jsem se mrkla na hodiny na monitoru a co byste řekli? Devatenáct devatenáct! Teda devatenáct dvacet devět, ale to je skoro to samý. Nebo je celá hodina či půlhodina. Náhoda? Nemyslím si! (:o))) A jako by za mnou někdo v ten mžik oka řekl „Já nevím, jak je to možný…“

Tak se ptám – máte taky takové vzpomínky, vázané na určitou situaci či věc?

Přeji vám krásné dny – vaše Yveta YGA

Poznámka – fotky k tomuto článku žádné nemám, tak jsem dodala pár letošních fotek Erníka.