Musím uznat, že během let se mé zvukové preference ohledně relaxu dost měnily. Byla doba, kdy jsem poslouchala folk – Jarek Nohavice, Pavel Dobeš, Spirituál Kvintet… pak jsem hodně poslouchala Mozartovu Malou noční hudbu. Důvod, proč jsem si ji zamilovala, je natolik šílený, že by nikoho nenapadl.
Když byly děti malé, dávali kolem půlnoci pár dílů Star Treku Nová generace. Nebyla jsem schopna přežít v bdělém stavu, a tak jsme si to vždycky nahrávali na video. No a mezi jednotlivými díly hrála Malá noční hudba… Paradoxní bylo, že si ji zamilovaly i naše školkové děti a často si ji pouštěly z kazety, i když by každý očekával žížalu Julii.
Pak byla dlouhá doba výuky a já jsem milovala každý okamžik, kdy na mě nikdo nemluvil – takže Louskáček (kdybych to stihla a měla s kým, chodím na ten balet každý rok) a Vivaldiho Čtyři roční období. Proloženo Radúzou a Hradišťanem, když mi nevadili lidi.
Pak bylo dlouhé období ticha. Nikdo netelefonoval, nepráskal dveřmi, neťukal na okno, nezvonil Teams (obvyklé zvuky mé práce).
A loni na podzim jsem zaregistrovala při pobytu ve wellness hotelu v Luhačovicích, že nám k jídlu decentně hrálo něco, co bych nazvala kavárenský džezík. Na YouTube to najdete pod pojmem Relaxing Jazz Music, obvykle k tomu dodají něco jako s praskajícím krbem, padajícím sněhem, k práci a ke studiu…
Bonusem je krásný obrázek, kde AI dodá třepetající plameny svíček, oddechující spící kočku nebo psa a plameny v krbu. Když se v tom nebudete moc šťourat – občas je na terase pod střechou romanticky zasněžený plápolající krb a podobně – tak možná zjistíte, že vás to uklidňuje stejně jako mě!
Děkuju Matyldě za skvělé téma, protože dnešní otázka je jasná – zvuky nebo ticho? Pokud zvuky, jaké? 🙂
I doma i v práci poslouchám vesměs ticho, až na výjimky. Když chci slyšet nějakou pěknou hudbu, jdu na koncert. V autě posloucháme Vltavu nebo Ddur.
Oboje a jak kdy…někdy stačí běžné zvuky z okolí: klapající podpatky kolegů na chodbě, šumění kopírky, projíždějící auta na vzdálené D11, ptáci za oknem, chroupání a prskání kávovaru. někdy si pustím výběr na youtube a pracuji u toho. právě teď Iron Maiden a Empire of Clouds z alba Book of Souls.
Doma přes týden většinou ticho, o víkendu posloucháme Rádio Beat, nejlepší rádio na světě, jak jim říkáme, když si píšeme do Rockové pípy o písničku 🙂
Vidíš, já jsem si vlastně nikdy o písničky do rádia nepsala, pokud jsem je chtěla, pustila jsem si je sama…
Ale u toho „kavárenského džezíku“ dokážu háčkovat i vařit, proszě je to fajn pozadí… třeba tohle: https://www.youtube.com/watch?v=FrA4Y4NhBEY&list=PLbF-GpiXLTF2qcQ5mUnhVw4v_TEKRgVvx&index=26
Ó to je pohodička naprostá! Díky za odkaz.
Pěkné.
Já mám silný tinnitus, takže úplné ticho už stejně nikdy nezažiju. Takže hudba. Musel jsem učinit i jistá tlumivá opatření, abych nerušil sousedy. Enya, Clannad, Pink Floyd, bratří Oldfieldové, Vangelis, J.M. Jarre, RUSH, Jan Hammer…
Tohle jsem kdysi poslouchala hodně, pak jsem měla období Ronana Hardimana (skládá pro Flatleyho) a dneska spíš tu relaxační….
To by se ti myslím líbil Terry Oldfield (méně slavný bratr hvězdného Mikea Odlfielda), hlavně starší věci. Zkus třeba Illumination nebo Out of the depths. I když mám obavy, že při Tvé tendenci k usínání bys žádnou jeho skladbu neslyšela celou. :o) Hardimana mám taky docela rád.
A tak asi bych si to pustila dřív, prostě vstávání v půl šesté a filmy do noci se spolu neslučují 🙂
To bezesporu, já vstávám až v 6:45 a když přetáhnu půlnoc, je ráno zle. :o))
to je krásný výběr!
Děkuji. :o)
Jo! Měla jsem dlouhé období, kdy jsem žila potichu. Ale vracím se k hudbě. Hodně tíhnu ke country, bluegrassu a tak podobně, ale vcelku cokoliv.
Před časem jsem objevila Malina Brothers, přijdou mi takový… optimistický? A hrajou kromě bluegrassu i baroko 😉
Jo, Malina brothers znám .) Na folkový koncert si zajdeme každé léto, máme rádi teplý večer s folkovým koncertem… Byli jsme takhle na Hradišťanu, Second Grass, Žalmanovi- zklamal mě jen Folk team, co hrál rock místo folku a to dost nahlas…
My v teplém létě rádi chodíme na bigbít. 🙂
Engelbert je balzám na duši
https://1url.cz/V1c2E
https://1url.cz/D1cHZ
a další gentleman Al Martino
https://1url.cz/g1cHc
https://1url.cz/81cH6
:o)
Engelbert je balzám na duši
https://1url.cz/h1cHh
https://1url.cz/D1cHZ
a další gentleman Al Martino
https://1url.cz/g1cHc
https://1url.cz/81cH6
:o)
Teď už preferují ticho, ale bývaly doby, kdy mi sluchová hudební kulisa nevadila. Ráda si tak čtvrt hodiny před spaním pustím, v podstatě cokoliv kde neječí Lucie B. a netřískají činely. Ale i to snesu a hudbu mám ráda.
Před spaním obvykle spím 🙂 a to u čehokoliv. Jsem z práce tak utahaná, že usnu u filmu na pohovce, pak se seberu a v polospánku dojdu do postele o patro výš a spím dál. O víkendu dospávám pracovní týden 🙂
Naprosto s tebou soucítím, mám to stejně. Kudy chodím, tudy chrním. Ani řev Godzily mě nevytrhne večer z dřímoty. 🙂
A kromě potřeby spaní máme i podobný hudební vkus (ten jazzík si teprve pustím, ale asi taky bude fajn).
A ani se podepsat neumím.
Hm hm, ale tak by to být nemělo. Já vím…
Podobně jako Matylda jsem vždycky měla raději folk a podobnou muziku. Jazzu jsem po pravdě nikdy úplně neholdovala, ale zase mi nevadil natolik, abych kvůli tomu vypínala rádio. Zhruba 15 let jsem hrála na klavír, a tak jsem se naučila poslouchat klasickou muziku a dokonce si ji zamilovala. Škoda ale, že spousta skladatelů se ve 20. století tak trochu zbláznila v různých experimentech, a to se někdy poslouchá opravdu těžko. Přijde mi, že jim často uniklo, že hudba je pro posluchače, kteří nejsou povinni poslouchat nějakou kakafonii. Dokonalým příkladem byl nějaký Japonec, varováním už bylo to, že to byl živý autor. K jeho skladbě program uvedl, že se inspiroval u své těhotné ženy a představoval si, jak se v jejím břiše šplouchá jejich ještě nenarozené dítě v plodové vodě. K tomu tam bylo upozornění, že jde o náročnou hudbu pro vychovaného posluchače. Kdyby nenásledovala Mahlerova symfonie, tak bych bývala odešla. „Stálo“ to opravdu za to.
V tomto směru klasická hudba uhnula někam, kam neměla. Přitom je spousta krásné filmové a jiné hudby, kterou je radost poslouchat.
Ale abych jen nehaněla skladatele 20. století. V pátek jsem byla na koncertu České filharmonie. Spolu s Filharmonickým sborem a Kühnovým dětským sborem předvedli a sólisty, mezi nimi s mluveným slovem, Honnegerovu skladbu „Svatá Jana na hranici“. Tato skladba byla poprvé předvedena v roce 1938. Málokdy jsem do předvedené hudby tak vtáhnuta, jako to bylo tentokrát. Bylo to 80 minut neskutečného dramatu, hrálo se bez přestávky a jakékoli pauzy, ale seděli jsme jak přibití. Po konci nejdříve dlouhé ticho a pak jsme se mohli úplně zbláznit. Dlouho jsem nic takového neslyšela. Ohromující zážitek. Mimochodem, jde o skladbu, kterou Ivan Medek v roce 1970 vybral k uctění prvního výročí památky Palacha. Mělo se to hrát na den jeho sebeupálení, ale na poslední chvíli si toho soudruzi všimli. Koncert se přesunul asi o dva týdny, prý to byla úplná demonstrace, a Medka vyhodili.
Málokdy mě hudba uhrane tak jako na tom koncertu. Ale onehdy jsem v televizi viděla, jak André Rieu hraje pro válečné veterány a to jsem byla strašně naměkko.
No, zrovna tohohle pána (Rieu) fakt nemusím, kýč jak bič. Skuteční muzikanti ho vážně neberou. Ale zas vydělá, to jo. Nezávidím, přeju mu to, našel si své publikum.
Apino, myslím, že teď jdi napsala podstatnou věc – mnoho moderního umění mi přijde, že je uměním jen samo pro sebe. Pro svého autora. Možná pro kritiky.
Nic proti tomu. Pokud nezačnou obviňovat obecenstvo nebo čtenáře, že nemají vkus, když se jim to nelíbí.
Poslouchám spoustu různé muziky, ale jsem prostě staromilec, který věří v harmonii, no. Neříkám, že disharmonická hudební díla jsou špatná – jen nejsou pro mě, takže je neposlouchám. Pokud mě mají čemusi naučit, pak to nefunguje.
Souhlas, já jsem se s umělcem tohoto typu kdysi střetl. Namaloval plátno celé do černa a na to nacákal barevné cákance a nazval to „Noční louka“. Pořád ze mne páčil vyjádření a chtěl slyšet něco ve smyslu že je to epochální dílo, ale já si to nemyslel, tak jsem se vyjadřovat nechtěl. Nicméně byl otravně urputný, tak jsem se naštval a řekl mu, že není malíř ale natěrač a k tomu ještě mizerný natěrač. A byl klid.
Mně nezní dobře ani Janáček a to už je v podstatě taky starší hudba….
Janáček je pro málokoho stravitelný, byť uznávám, že byl geniální skladatel a ve světě jeho hudbu, zvláště opery, vynášejí do nebes…
S trochou nadsázky řeknu, že je to hudba, kterou si poslechneš, máš-li opravdu dobrou náladu…abys o tuto přišla 🙂
Souhlas, já do jeho hudby nedokážu proniknout, podobný problém mám třeba s Petrem Ebenem. To není chyba jejich hudby, ale moje, nicméně už to tak prostě je.
Děcka, na Janáčka mi nešahejte, byl to génius a jeho hudba je opravdu pěkná, jen nedoceněná. Jen to holt chce mít naposloucháno, no a ještě nějakých 50 let a sedne si to..
Hele, když byli impresionsisti/expresionisti/pointilisti/fauvisti noví, všichni je nesnášeli, smáli se jim a opovrhovali jimi. Dneska to bereme málem jako kánon moderního umění.
Janáček je fakt skvělý, jedna z nejlepších věcí, které může česká kultura nabídnout světu.
Šmarjá Aido, nikdy NIKDY NIKDY bych si nedovolil se Janáčkovi smát nebo jím dokonce opovrhovat. Jen říkám, že mu prostě špatně rozumím a opakuji že to není vina jeho, ale moje. Jenže s tím prostě nic dělat nemůžu, 50 let už asi k dispozici nemám.
Aido, čti přesně, co píšu, co píše Pů a nepodsouvej nám něco, co jsme nenapsali ani si nemyslíme, ano? My jsme se na Tebe taky nesesypali jako sršni za to, že jsi našeho oblíbeného A. Rieu označila za kýč…
No ale on fakt kýč jak bič je, s tím nenaděláte nic, opravdoví muzikanti jím pohrdají, nebo z něj mají přinejlepším legraci, no. Ale opravdu.
Hele, já netvrdím, že jsem nějaký odborník na muziku, ani v nejmenším. Na nic nehraju, do hudebky jsem nechodila, nezpívám (i když jsem celé dětství – asi omylem – strávila v pěveckém sboru) prostě fakt odborník nejsem, ale troufnu si říct, že mám kapku naposloucháno a dobrou hudbu poznám. Jen jsem se vám neuměle snažila vysvětlit, že Janáček je fakt fajn, v lecčems předběhl svou dobu (ty jeho nejznámější opery jsou 100 a víc let staré). Ve světě je z našich skladatelů asi nejuznávanější a asi i nejhranější, spousta operních pěvců se kvůli němu snaží naučit česky (nebo aspoň českou výslovnost, vynikající je v tom třeba Nicky Spence). Tož tak, tím bych to za mě uzavřela.
Tu Janu z Arku ale mohu doporučit, tam ta harmonie je. Možná bude někde záznam z koncertu, nahrávalo se to. Jen to asi nebude mít tu atmosféru přímo ze sálu.
Ale souhlasím, umění by nemělo být uměním jen samo pro sebe. Jinak si vzpomínám, že maminka jednoho našeho známého byla mladá ve třicátých letech, letěla taková ta avantgarda a zhlédla se v tehdejší současné klasické hudbě. Čili právě takové ty různé kakafonie. Výběr hráli i na jejím pohřbu, dožila se asi 95 let. Na hostině nám pak ten známý vyprávěl, jak ho a jeho bratra nutila právě tuto muziku poslouchat a snad i hrát v hudebce. On to upřímně nenáviděl. Až v dospělosti pak zjistil, že existuje třeba Dvořák a že klasická hudba není tak strašná…
Hudba má trochu smůlu, že je třeba ji často k něčemu přidat, například k filmu, kde existuje obrovské množství krásné hudby, protože ti skladatelé věděli, že s nějakou disharmonií by je hned vyrazili. A jde to. Také spousta skupin dělá skvělou muziku, má to často přesah až do klasiky. Takto jsem byla jednou na koncertu hradecké filharmonie, která hrála Pink Floydy a bylo to nádherné. Podobně další skupiny, samozřejmě klasika Beatles, ale i Queen a další.
Dost podobně to mám i s moderním výtvarným uměním. Někdy je umělcovo ego až příliš veliké a opravdu nemám na to rozumět kdejaké skvrně na plátně nebo nějaké spletenině drátů, která se vydává za sochu. Také by u portrétů nebo soch bylo fajn, kdyby byl dotyčný k poznání, což opravdu není pravidlem.
I Led Zeppelin koncertovali s egyptskou národní filharmonií…
V Karlových Varech v letním kině byla Omega s Karlovarskou filharmonií. Měli hodně dlouhé standing ovations. Ale kombinovaný koncert je něco jiného. Ty předělávky písní do „jakoby“ klasiky, s tím myslím kdysi před lety začala Královská filharmmonie, postupně vydávali v symfonickém aranžmá Queeny, Beatles, ABBu, Pink Floydy, kde koho prostě. Ujalo se to.
Ano, to si pamatuji a líbí se mi to také, rock v symfonickém hávu…
Přesně, když je muzika dobrá, tak se hraje, i na různé způsoby, a je v principu jedno, jaký je to styl.
Pock v symfonickém hávu je velice ošemetný, ne vždy se to povede. Základem je, aby ta původní hudba byla kvalitní, pak si to sedne na první dobrou.
Jo, ještě bych přidala jeden zvukový fenomén – znáte ušní červy? 🙂 Tedy situaci, kdy vám v hlavě uvázne melodie a drží a drží?
Já se s něčím takovým umím i probudit v hluboké noci… A je zajímavé, že někdy tu písničku ani nemusím moc znát. A vrtá a vrtá.
Pokusy ji přehlušit tím, že myslím na jinou písničku obdobných kvalit málokdy pomáhají. Jakoby si to vybral sám mozek a na své volbě trval:))
Pokud to znáte, jak s tím bojujete? nebo ji prostě necháte znít?
Znám, ale moc to neřeším- obvykle se musím tak pekelně soustředit na jiné věci, že mi občas se probudivší písnička nevadí- a v noci mě teda hudba nepotkává, to zpracovávám problémy a děsy…
Znám velmi důvěrně. Nejčastěji to bývají písničky (musí to mít slova), obvykle takové, z kterých si pamatuju tak dva řádky. Nejde to vypnout a připadám si jako totální pako…
Teda naštěstí mě to neprobouzí.
Dva řádky a pak tadadadaaaa… 🙂
Ó jé…by ne. Boj s tím není jednoduchý, pomine to jen když se ti povede přepnout soustředění na něco jiného.
Dede, dost často se ráno probudím a v hlavě mi zní písnička…a jdu do sprchy a pořád je tu. Zpívám si ji a opustí mě někde na cestě na bus do práce 😀
Souhlasím, pomůže přezpívat od začátku do konce. Mozek si odškrtne, že má hotovo, vypne tohodle červa – a podívá se po jiném.
Super je, když je to něco z vlastního playlistu, kde znám slova 🙂 Kočky jsou zvyklé, takže se nijak neznepokojují, když panička chodí po kuchyni, vaří kafe na cestu a zpívá třeba “ Kluci mi říkali, chce to pomalej hit, musíme hypotéky platit a z něčeho žít…“
Já měla a vlastně pořád mám ráda ABBU.
Ale hodně jsem jako dítě a mladá žena poslouchala rozhlasové hry nebo pohádky.
Teď jsem objevila kouzlo načtených knih na CD.
Poslouchám je při vaření.
Momentálně Šikmý kostel od Karin Lednické načtený Vilmou Cibulkovou.
Mám na CD i díl II a čekám až vyjde III.
Mimochodem vyšlo to i knižně a je to opravdu zajímavá kniha.
Šikmý kostel jsem zahlídla v knihovně, ale prý je to čtení o těžké době a na to jsem náladu neměla, tak jsem si vzala dvě velmi prostinká čtení a šla domů…
Jj, je to těžší čtení o životě běžných lidí z hornického prostředí se všemi jejich starostmi, strádáním i radostmi. Přečetl jsem všechny tři díly a je to dost dobře napsané.
ABBA je famosní. Švédský pop je z nějakého důvodu vůbec skvělý. Benny Andersson, jeho syn Peter Gronvall, Per Gessle…
souhlas, naprostý souhlas 🙂
Kdysi to byla muzika, když to šlo. Nahlas i potichu.
Teď víc ticho. Možná i proto, že mi stejně obvykle nějaká muzika v hlavě hraje.
Ovšem k vaření, úklidu a žehlení muzika patří. Jo a jsou chvíle, kdy hudba skutečně burácí celým domem (výhoda veliké zahrady a domu na samém konci vesnice:)) To tehdy, když ji potřebuju. No a většinou je to něco zvukově mohutného, miluju bubny, třeba:))
Ale ticho potřebuju čím dál víc.
Dřív jsem si pouštěla občas hudbu nahlas, ale dneska oceňuju spíš to ticho 🙂
Ticho! Miluju ticho a když hudbu, tak kromě dechovky jakoukoliv, ale potichu!! Mám ráda posezení na pergole a zvuky vesnice, sem tam štěkne pes, huláká sousedův přes ulici černý krasavec kohout (už jsem mu slibovala velký hrnec 😀 ), ptáci řvou, to mi lahodí, to poslouchám ráda. Kdysi v práci na mě pořád někdo mluvil, něco chtěl, telefonů nepočítaně… Teď na mě občas mluví jen MLP. ale má jeden zlozvyk a mě s toho už vstávají vlasy na hlavě. Jen co vstane, pustí telku, nejlépe 24h, a jde od televize, vůbec to neposlouchá. Jdu, telku vypnu. Za chvíli hraje znova, jiný program třeba, ale MLP nikde, stejně to neposlouchá. Tak si takhle hrajem na pouštění a vypínání televize…
Jo, takhle navečer taky miluju zvuky vesnice- akorát když je u nás open air metalový festival, tak to se dokážu i v teple zavírat doma 🙂
Mám ráda takové to běžné ticho – zvuky z ulice, ptáci… Občas v bytě pod námi vyje pes, to mi nedělá dobře, tak pustím muziku. Hudba také patří k žehlení a ponurým zimním večerům. Spektrum je hodně široké a vybírám zásadně podle nálady. V poslední době mi dělá radost David Garrett se svým pojetím populární hudby a mistrovstvím v hudbě klasické.
K žehlení jsem si začala pouštět z archivu rozhlasu načtené povídky, to se mi líbí taky. Klasickou hudbu teď poslouchám málo…
miluju ticho, naučily mne to moje kočky…ale když muzika,tak ať to za to stojí, taklže u Drahého , kde zviřátka nejsou,to někdy duní celým domem… Znouzectnost,Visáči,Wanastowky,Lucie,Totální nasazení,Nirvana, Demofobia,Tři segry, Disturbet a radio Rock (R.Beat už upadá)
PS: nejen pro Matyldu, Vivaldi trochu jinak…
https://www.youtube.com/watch?v=7kFAAvtOTi8
a
https://www.youtube.com/watch?v=7vADDgYIkVU
Tak „duní celým domem“ není nic pro mě, ale proti gustu 🙂