Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Jen připomínám 🙂
Z Blízkého Východu
BTW
Nová knížka
Doporučujeme
Náš Zvířetník - DeDeník © 2014
VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN
A jejej, taneční.
V naší gymplácké třídě jsme my luzné děvy početně válcovaly jinochy v poměru 31 : 3. V ostatních dvou třídách ten poměr byl kapku vyrovnanější, ale přesto. Situaci do tanečních zachraňovali frekventanti místní Důstojnické školy pohraniční stráže, kteří účast dostali rozkazem. A přicházeli a odcházeli seřazeni, takže prchnout se podařilo jen málokomu.
Několik let jsem se zájmem sledovala, jací nováčkové vždy byli po prvním měsíci vypouštěni na vycházky. V těch 15. letech byli snad vybíráni podle kritéria čím menší, tím lepší. Naštěstí pak většinou vyrostli.
Taneční jsem absolvoval a užíval jsem si jich, moje partnerky už podstatně méně, neboť jsem byl snad největší dřevo kurzu. Takže jsem byl spíše takovým horkým bramborem, který si slečny předávaly. I proto u mě neplatilo, že dívky se namlouvají tancem. S MLP jsme, mimochodem, společně tančili poprvé až půl roku po svatbě. 🙂
V brzku by taneční měly čekat naše syny, takže bohdá můžeme zažít jejich prodloužené a zavzpomínat si na mládí.
Do tanečních jsem chodila víceméně povinně na intru do Lékařského domu na Pavláku. Jako partneři nám byli přiděleni kluci ze stavebního učiliště. Byl to děs běs, ten „můj“ byl ještě o půl hlavy menší a tancovat opravdu neuměl. Nicméně nějakým zásahem osudu jsem si tam našla tanečníka, se kterým jsem tamtéž absolvovala i „speciálky“. Naši, díky vzdálenosti, u toho naštěstí nebyli 😀
Tancovala jsem ráda a myslím, že i dobře, nevynechala ani jedny „čaje“ a plesy. MLP tancoval taky dobře, chodili jsme tancovat do té doby, než se nám narodil synek. Pak jsem tancovala kolem synka, hlídání nebylo 🙂
Dneska bych se asi přizabila 😀
Taneční jsem milovala! Hrozně ráda tancuju, ale jsem strašné dřevo, nevnímám rytmus a mám hudební hluch 😀
Chodili jsme celá třída na gymplu, bylo bas půl na půl, tak to byla zábava. Účastnili se i ti miň oblíbení. Kromě tance mě ještě moc bavily šaty. Vybrakovala jsem šatník svým mladým tetám, tak jsem měla na každou hodinu jiné.
Pak jme ještě jako parta chodili na vysoké, s manželem ještě pár venkovských plesů, ale on je taktéž dřevo, tak nás to nějak přestalo bavit, když jsme spolu nezvládli ani polku. A do tanečních se mi ho přemluvit nepodařilo.
Moje taneční byly bez rodičů a také taneční mých dětí, šli jsme jen na závěrečnou. Na maturitním plese jsem se pokusila zatančit si se synkem, ale myslím, že se za mě styděl 😀
Mně synek rázně oznámil, že se mnou tančit nebude! Byla jsem mu strašně vděčná :DD
A to zase můj synek si se mnou zatančil a myslím, že nám to i šlo. Já ho doma „doučovala“ valčík a on potom jen koukal, jak mi jde i džajv – spisovně snad jive ?
Taneční – chodila jsem jako mladá moc ráda, i když jsem taneční dřevo. Dcera chodila taky (na rozdíl ode mě hodně šikovná) a já si její doprovázení moc užívala.
Horší bylo, když jsme s manželem několikrát navštěvovali taneční pro dospělé. Někomu holt není shůry dáno. Byla to sice legrace, ale připadala jsem si často jako pitomec. Dcera v těch tanečních totiž dělala tu instruktorku a tak nás přemluvila, abychom tam chodili. Pak nás doma doučovala, to bylo! Museli jsme přitom zavírat psa (malého knírače), protože si chudák myslel, že se asi pereme, jak jsme se potáceli.
Že se někdy musí zavírat domácí zvířátka při sexu, už jsem slyšela, ale že i při tanci 😀
To jsem se od plic zasmála. Moc vtipné .
No, nejvíc vzpomínám na ty nešťastníky, kteří celí nesví zoufale šoupali volšovejma nohama. Mě to zlobilo, v tom ranném věku jsem neměla nadhled, byla jsem trdlo. Já jsem jsem se pohybovala v různých rytmech snad od furt a byla to jediná dovednost, kterou jsem se učila rychle a lehce. A nechápala jsem, že ty nohy někdo prostě neohne. Takže taneční byly spíše pro maminku, která si je nechtěla nechat ujít. Ale ano, bylo to fajn. Napětí, obavy, úleva, hudba, rytmus (tedy můj 🙂 ), jo, vzpomínky dobré.
Ne, proboha. Jsem strašné dřevo. Rodiče mě naštěstí nenutili.
chodila , do Muzea v Chrudimi..v prváku na průmce..fotky ještě mám, učili nás manželé Černí a bylo to moc fajn…jen jsem z nich občas zdrhala na Dynamo do Pardubic na hokej 😀
Jé, to je pěkné téma 🙂
Já chodila do všech dostupných tanečních (pokračovačky, speciálky) – na Žofín. Slavný Dušan Konečný byl skvělý a navíc, já tancovat chtěla – vlastně jsem tancovala v nějaké podobě od dvanácti, kdy jsem chodila na tehdy nazvanou jazz-gymnastiku, potom na jazz-balet do Domu železničářů. Tam nás dokonce užil baleťák z Národního divadla:)) Vím, ty názvy jsou divné, ale myslím, že to prostě krylo název moderní výrazový tanec, který byl asi moc kapitalistický. No a pak jsem si našla Martina, který netančí 😀
Moje taneční byl prostě kurz – v úterý odpoledne. Slavnostní a s rodičema byly jen prodloužené a potom ples (v Lucerně). Nemyslím, že by maminka a babička uronily kroupu 😀 Navíc jsem v tu dobu intenzivně jezdila na koních, takže maminka k tomu přistupovala způsobem – aspoň občas nevypadá jak nádeník 😛
Moc ráda na to vzpomínám, právě pro tu neformálnost běžného kurzu, byla tam legrace.
tady ve Dvoře se berou taneční smrtelně vážně, chodí tam snad všichni rodiče a je to v sobotu v podvečer.
Chodil tam Andy a já byla za děsnou matku, protože mi vysvětlil, že je lépe nechat ho být a přijít až na tu prodlouženou a ples. vyhovovalo nám to oběma.
Marek měl chodit a zrovna jsme se odstěhovali do Norska, takže i tu legraci přišel 🙂
No, Dede, to jsme na tom stejně. Taky jsem si vzala Martina, který netančí. 😀 Do tanečních sice chodil, ale proslul tím, že na valčík tančil polku, nedbaje svého otce, který se snažil zachránit situaci a na balkóně energicky dirigoval ve tříčtvrtečním taktu. 😀
😀 To bych chtěla vidět! 🙂
já taky, taky!
Na taneční nemám moc dobré vzpomínky…. neprozřetelně jsme se domluvily s kamarádkami, že budeme chodit společně. Takže jsme byly pod bedlivým dozorem cca 10 15 matek!! A protože jsem nepatřila k těm bohem nadaným na tanec a navíc nebyla ani hvězda třídy, tak si pamatuju pouze na radostný odchod z hodiny….
Já jsem chodila to tanečních ve svých 16-ti letech v prvním ročníku střední školy. Vždy v pátek, když jsem přijela z intru, tak jsem se dala do gala a šly s maminkou na tančení do Svazáčku. Vzpomínám na to docela ráda, i když tančit moc neumím.
Moji dva synové do tanečních nechodili. Autista asperger neměl zájem, ale ani ten mladší zdravý nechtěl.
Tak snad 14 letý vnuk za pár let chodit bude.
Do tanečních jsem chodila, ale byla jsme na gymnáziu, a tak bylo málo kluků. Přihodili nám třídu automechaniků, kteří utíkali už od druhé lekce, takže jsme často neměly s kým tančit. A z pokračovacích tanečních jsme se spolužačkou utíkaly obě, protože tam kdo neměl stálého partnera, jako by nebyl. Tak ze všeho umím jen základ 🙂 Moje děti taneční bavily víc a Kuba dokonce dělal toho instruktora, o kterém píše Hanča. Byla jsem pyšná matka 🙂
Tak já bych dnes nadhodila téma taneční. CHodili jste vy, vaše děti, vnoučata? Jak na taneční vzpomínáte, máte nějaké nezapomenutelné příhody?
Já si momentálně velmi užívám taneční s nejstarší vnučkou, snad víc než s vlastními dětmi. To víte, kluci to tak neberou a navíc těm koupíte jeden oblek a nějakou tu košili a je co do garderóby hotovo! Zatímco s vnoučkou jsme šaty vybíraly, dokonce i do Prahy jsme se spolu vypravily, a že bylo z čeho vybírat! Byla jsem se i podívat na jednu taneční hodinu, zamáčkla jsem slzu při vzpomínce, jak jsem nedávno to dítě ještě vozila v kočárku, a pak sledovala, jak si vede na parketu. Byla to nádhera! Jo a musím podotknout, že v Hradci mají moc dobře vymyšleno to, že taneční mistr má několik asistentů – dívek i chlapců, kteří sledují, zda tančí opravdu všichni a případně se sami zapojí, takže nehrozí, že by na někoho z účastníků nezbyl partner.