Novou divadelní hru jsem psala s takřka budovatelským nadšením. V první řadě se mi líbil námět. V tomto případě rizika na první pohled zodpovědného přístupu k životu, který nám ve jménu práce a osobní efektivnosti velí odkládat zájmové aktivity a osobní potěšení až „na potom“. Tedy… až budu mít čas, až budou děti velké, až budu v důchodu.
Zrovna tak se mi líbila myšlenka navázat na úspěšnou hru Vánočnice. Diváci si akční čtveřici žen z horské vísky oblíbili, proč jim tedy neposkytnout volné pokračování. A za třetí jsem se pustila do experimentu s formou. Jak se snažím vzdělávat, zanechal ve mě velký dojem jeden scénáristický seminář. Odlétala jsem z něj na křídlech inspirace. Budeme dělat divadlo jinak! Moderněji!
Ukázalo se, že některé věci mi jdou, protože ladí s mým viděním světa a cílů našeho malého amatérského divadla. Například potřeba a použití improvizace. V jiných případech to šlo ztuha. Jenže dva roky stálého angažmá zavazují – Dedivadlo se přece musí vyvíjet.
Moje ženstvo, tedy členky souboru, však nad výsledkem velké nadšení nejevilo. Zkoušky nové hry podle toho vypadaly. Poznám, kdy jdu proti zdi, takže jsem začala zkoumat, co se děje. Nová, řekněme umělečtější, forma, je neoslovila.
„Co je špatného na obyčejném vyprávění příběhu? Se zápletkou, která lidi baví? Funguje to! Vidíme to při představeních, není to žádná teorie.“ Zkoušela jsem jim vysvětlit své stanovisko. Opakovaně. Mělo to jediný výsledek. Uvědomila jsem si, že ve jménu požadavků jakési teorie ustupuju od toho, čím doopravdy jsem. Co umím.
Víte co? Snědly jsme pizzu, daly si nějaké víno, a dohodly se na změně. Nápady jiskřily, pracovaly jsme společně. Sice postaru, ale s nadšením. S trochou štěstí tak opět vzniká komedie, která, pravda, nebude inovativní, ale lidé se budou smát a odcházet z divadla s lehčím srdcem. To se konec konců taky počítá.
Vánočnice
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2024
(Poznámka – je to už fejeton č. 550:))
Tak co, taky se někdy necháte unést představami a trendy, abyste později zjistili, že to prostě není váš šálek kávy? 🙂
Milá Dede,
dovolím si opět (lehce s křížkem po funuse, dřiv jsem se k vlastnímu počítadlu nedostal) povylézt ze sv0 komfortní nory:
1. Moc kráduluji (*) k pozvání do Španěl, určitě se tam s Dedivadlem vyprav, ostudu tam neuděláte.
2. Téma článku je kromobyčejně zajímavé, to nejdůležitěší je shrnuto ve Tvám komentáři v 08:55. Na jedné straně hrozí Skylla laciné líbivosti, na druhé Charybda (rádoby) intelektuální exhibice a pohrdání publikem. Asi by se tady dalo ocitovat, že moudrý člověk kráčí vyrovnaným krokem, zatímco šašci kolem něj křepčí dobové tance. Na druhé stravě, někdy kolem roku 1960 přeci VŠICHNI v nahrávacích společnostech věděli, že chlapecké kytarové hudební skupiny jsou úplně passé… Ale časem se pozná, kdo je autentický a kdo jen křepčí ty dobové tance. A jak psal ctěný Pů, ty kurzy pomůžou s technikáliemi, ale kde není talent a píle (a troška štěstí), nic nezmůžou. A pak jsou taky takoví, kteří netuší (nikdo je to nanaučil), že něco je „prostě špatně“, a změní k lepšíu svět (Broučci neznali noty…).
3. Škoda, že bydlím daleko, Dedivadlo bych moc rád viděl naživo. Napsat (a pak zrežírovat a zahrát) komedii, která baví a přitom se bepodbízí je dost velký kumšt (a i ten Čespír (*) měl v těch svých kusech akční scény, podle mnohých proto, aby mu tam chodilo víc diváků). Ukrutně přávidím přímým divákům – o záznamech na YT vím, ale na živo to má určitě ještě úblně (*) jiné grády.
S přátelskýmn zvoláním INDIVISIBILITER AC INSEPARABILITER
Libor „Bilbo“ Kopp
(*) pan H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N nechává pozdravovat 😉
Milý Bilbo, děkuju! Víš, my opravdu nejsme nějaký zázrak. Prostě jsme obrazně řečeno „ti s maringotkou“. Tím nás nesnižuju, jen konstatuju, že naším cílem je vyprávět příběhy, které lidi rozesmějí a třeba i přimějí trochu přemýšlet. Není to vysoké umění. Lidé se v nich obvykle poznávají, což je baví. No a my se bavíme taky. Když člověk ví, co chce dělat a proč, časem obvykle přijde i na to, jak 🙂 Cestou samozřejmě prozkoumá i pár slepých uliček:)) Podstatné je rozeznat ty slepé od těch průchozích 😉
Milá Dede, Mike Oldfield, když se pokoušel o hudební vzdělání, dostával z úkolů mizerná hodnocení a nakonec ho vyrazili. A jaká je to hvězda. Dělej své umění tak jak to cítíš a bude to víc než ok. Různé kurzy a semináře mohou pomoci s technikáliemi, ale tvůrčí přístup má a musí mít každý svůj.
Máš pravdu. Je to tak 🙂
Odkládat? Neodkládat 🙂 To je stejné jako hýčkat si ve skříni hezké oblečení „na parádu, až se někam půjde“ a ono člověku za čas třeba už nepadne a co pak? daruješ se slzou v oku na swap a neužila sis ho.
Evo, s tím oblečením jsem to celá já! Koupím si něco hezkého na nějakou akci, ta se pak nekoná a věci visí ve skříni. Protože co s tím v mém obvyklém životě?
Asi bych se měla zamyslet i nad tímhle…
S tím oblečením – mám žalostný zážitek, jak jsem si kdysi koupila takový krásný světle zelený kostýmek, fakt mi slušel. By tak krásný, že jsem ho nechtěla jen tak otahat a tak dlouho jsem ho šetřila, až jsem nějak přibrala a už se do něj nikdy nevešla…
Uf.
Taky mám jeden takový 🙂 ještě z Anglie. Prakticky nový! 😛
Experimenty jsou fajn, ale jak mám silně nastavené instinkty na to, co drhne, setrvám u novinky nebo se vrátím k tomu, co ladí. Klasicky u organizování nábytku a zařízení 🙂 Kočky jsou v tomhle spolehlivý ukazatel a arbitr. Když něco nesedí jim, není to dobře a dřív nebo později na to my lidi taky přijdeme 🙂 A že to ty potvůrky umí ukázat sakra expresivně 🙂
S kočkama máš pravdu! I když přemýšlím nad mírou té expresivnosti 😛 Ony ty potvůrky to umějí i docela drsně:))
Kdysi ano, inovace, to bylo ono! Ale jak stárnu, používám v životě to, co je mi blízké, co umím a znám. Asi je to tím, že ty staré osvědčené metody mi trvají mnohem déle něž dříve. A co teprve ty nové! Než abych se plácala a trápila „novotou“, sáhnu po roky osvědčené metodě.
Eh, jsou novoty a novoty – co auto a třeba mobil? 🙂 Pokud vím, zvládáš inovace dobře, byť občas se skřípěním zubů:))
Já tedy moc ne, jsem stará konzerva. I když při vaření se experimentům nebráním, ale to je asi tak všechno. Mým koníčkem jsou ruční práce, tak i tam se nebráním novým vzorům a střihům, no ale svetr je zase svetr 😀 MLP se mnou kdysi sváděl boje o přemístění nábytku, já to „své“ původní uspořádání bránila jak lvice 😀 . To snacha stěhuje pořád něco 🙂 .
Ale pokud možno, není dobré žádné odkládání až….. protože až to „až“ nastane, už to třeba nejde.
Jo, Alimo, vydloubla jsi to, proč jsem tu hru psala – neodkládat potěšení, nemuselo by přijít vůbec 😛
Jo a taky jsem nestěhovavá – pokud mi dosavadní uspořádání vyhovuje. Ovšem znám lidi, kteří stěhují, dokonce docela často – asi to nějak potřebují 🙂
Jj, o tom už psal pan Horníček v Dobře utajených houslích. 🙂
Ano….skříň stála čelem k rohu pokoje a rohem k čelu vstupujícího. :o)))
😀
Musím si najít něco od Horníčka, najednou se mi zastesklo 🙂
Ano, alimo, s tím tvým posledním odstavcem souhlasím do puntíku!
Já teda jsem ukázkovej staromilec, ale třeba při vaření se klidně nechávám unést něčím novým. Naopak, když se věnuji svému koníčku, chtěla bych se hodně posunovat. Chtění je jedna věc a možnosti druhá. Nakonec si řeknu, že to prostě dělám proto, že mě to baví, takže hlavní je ten pocit. Holt ze mne vypadávají hodně stejné kousky.
Hodně stejné kousky:)) Jo, někdy to u nich zůstane. Možná i proto, že jsou to ty správné – právě pro tebe.
Někdy. Někdy se experimentovat naopak osvědčí a zůstanu u něj. Učitel je na jevišti tak nějak pořád. 🙂
Učitel mívá to nejstrašnější i když nejvděčnější publikum (občas je to zároveň:)). Experimenty jsou nutné. Ale pořád to jsi ty a tvoje výuka postavená hlavně na tvém přesvědčení, co je správné, co funguje – a co jsi tedy ty 🙂
Máš naprosto pravdu, Dede. Dobré nápady kolegů lze převzít, ale nelze je doslova okopírovat – v tom případě opravdu nefungují.
Stejně obdivuji vaši odvahu vyjít na jeviště, klobouk dolů. (Jak to říkal Kohn, když našel Roubíčka v posteli své manželky? Se jim divím, Kohn, já musím, ale kdo jich nutí??? 😀 )
😀
Ono to jde tak nějak samo:))
Navíc se věci dějí – dostaly jsme pozvánku hrát pro krajanský spolek ve Španělsku:))
páááni! pojedete, že pojedete?
Oléééé ! :o)) Určitě jeďte pokud to bude alespoň trochu možné. :o))
No to musíte, to by byla škoda nevyužít a následně by sis to vyčítala, teď je to správné „až“ 🙂
věci vždycky přijdou v ten správný čas, když je mysl i srdce tomu otevřeno…a pozvání je právě teď a správně. víš, kolik radosti přivezete a kolik zážitků si odvezete? Neúrekom!
Možná ještě víc. :o)
Tý jooo! Kupujte letenky, holky, to bude stát za to! Gratuluju!!!
Bylo by to až za rok. Ale myslí to vážně 🙂
Jen s těmi letenkami – když my musíme vézt i to divadlo a to do kufrů nedáme. Určitě bude muset jet aspoň jedno auto – až úplně na jih! 🙂
Paráda.
Dedivadlo proslulo do světa.
Ano. Zažívám to u kreslení. Nechávám se unést jiným směrem, abych se vrátila ke svým zářivým barvám a rozmáchlým pohybům štětce 🙂
Jo, to je ono. On člověk nějak kráčí vpřed, samozřejmě. Tedy měl by 🙂 Ale nejlépe svojí vlastní cestou. Je prima se inspirovat, zkoušet nové věci, ale jak se uhne od autentičnosti, je to prostě znát.