Sedím v křesle, notebook na klíně a snažím se předstírat práci. Jde to těžko. Kolem totiž krouží vlčí stín s velkýma nadějeplnýma očima. Když mi necpe na křeslo oslintaný gumový kroužek, snaží se mi čenichem vydloubnout počítač z rukou.

Když nereaguju nebo ho odvrčím, jde mě (hravě) kousnout do prstů u nohou. To už nevydržím a houknutím ho usměrním. I když… usměrním. Šťastný, že má konečně moji plnou pozornost, dá hlavu na stranu a celým psem se ptá: „Paničko, co budeme dělat? Teď! Sezení v křesle je k ničemu. Pojď ven!“

Rexovi je už rok a třičtvrtě. Je to velký štíhlý psí mládenec. Momentálně vypadá vyšší a nohatější než obvykle a na dálku je poznat, že je to kluk:)) To je tím vylínalým/ vyčesaným kožichem. Až se zase zabalí do svého obvyklého medvědího hávu, bude na dálku jeho pohlaví prozrazovat hlavně velká, nepochybně samčí hlava s mohutnou hřívou halící krk. Popravdě, teď by mohl mít obojek o dvě čísla menší než obvykle. Ale žádný strach, brzy bude zase huňáč.

Zamyšlený:)) Vzít klacek nebo nevzít?

I když se mu blíží druhé narozeniny, po kterých by měl být uznán dospělým, pořád si drží svoji milou otevřenou a nekonfliktní povahu. ŤUK ŤUK ŤUK Pořád ještě má pocit, že konflikty se dají řešit jinak než rvačkou a opravdu vrčet jsem ho slyšela jen párkrát. Což ovšem zase stálo za to. Pod Aryščiným patronátem začal hlídat, i když na rozdíl od ní se obvykle neobtěžuje štěkotem. Ten si schovává jen pro procházející psy.

Když jsme v létě sedávali dlouho do noci venku, často stačilo, aby Ari jen zavrčela a kamsi se zadívala, a mladík to šel omrknout (když už bábrlinku bolí nohy:)). Obvykle tiše zmizel ve tmě a jen občas ve světle vzdálených pouličních lamp jsme zahlédli temný stín kontrolující hranice našeho pozemku. Ariin štěkot umí lézt na nervy, ale zase je jasně čitelný. Když se ovšem vedle nic netušícího kolemjdoucího v mezeře mezi keři živého plotu najednou zjeví tichý, ale velmi pozorný vlčí stín, je to tak trochu na po… I když je vlk za plotem.

Pořád abych čekal! 🙂

Venku je většinou v pohodě. Nemá konflikty s lidmi ani se psy, je ovladatelný. Neřeší auta, běžce, cyklisty. Běžně chodíme venku na volno – pokud se pohybujeme v městském lese. U nás je to s podzimem, kdy se do lesů stáhla zvěř z polí a luk, obtížnější. Jak ho dokážu odvolat od psů, pak pokud mu vyskočí zvěř před nosem, vyrazí na honičku. Naštěstí to není ani zdaleka vášeň, jaká charakterizovala Ari. Pokud není zvěř vidět nebo není stopa naprosto čerstvá, dokážu ho odvolat a přivázat – to se mi s Ari, dokud ji nebolely nohy, nikdy nevedlo.

Tak hodíš to nebo ne? 🙂

Jediné zvíře, které by rád prohnal, kdykoliv by to šlo, je sousedovic mourovatý kocour Lojza. Může za to žárlivost. Lojza k sousedům přišel až letos na jaře. Nejdřív byl jen hladové odrostlé kotě, později však přišel strašně nemocný. Milí sousedé zorganizovali pomoc. Podařilo se jim ho zachránit (cizího kocoura drželi týden na veterině na kapačkách!) a on si je adoptoval s veškerou kocouří láskou. Jenže jeho páník má rád Rexe… Což nemůže slušný kočičák nechat jen tak. A tak začal psího halamu provokovat. Úspěšně. Popravdě je tak drzý, že chodí k nám na dřevníky, hlasitě přede a na štěkajícího psa prakticky zdvihá prostředník. Byla bych mnohem radši, kdyby toho oba nechali. Ale co můžu chtít od puberťáků, že.

Srpečky 🙂

V mnoha ohledech mi Rex připomíná Kazana. Je hodný, chytrý, kreativní a má smysl pro humor. Kromě jiného se – na rozdíl od psích holek – naučil otvírat dveře. (Dělám všechno proto, aby to nedělal!:)) Přemýšlí. Podvádí! 😀 To jsem je tuhle chtěla doma zabavit a schovávala jsem jim přetahovací hračku. Aby to neměli jednoduché, dávala jsem ji na vyvýšená místa, aby byla nad úrovní jejich hlav. Zkušená Ari excelovala, Rexovi se nedařilo. Už proto, že doma mu nos moc nepomůže, musí hledat „hlavou“. Prohledávat možné úkryty, dívat se.

Takže jsem jednou nechala Ari zavřenou v jídelně a vyslala hledat Rexe samotného. Nedařilo se mu. Brzy bylo vidět, že má vztek. Nechtěl se vzdát! Na chvíli se zastavil, pak cílevědomě přeběhl do chodby, kde je košík s psími hračkami. Našel jednu, opět přetahovací a náhodou také zelenou. Vytáhl ji, přinesl ke mně, dokonale předsedl a hračku mi podal. Našel! Když ne tu původní hračku, pak řešení té ostudy určitě:)) Musela jsem se smát. Tak jsem mu ukázala, kde byla jeho původní kořist. Asi něco pochopil, protože tu, kterou jsem později schovala na schodech, už bez problémů našel.

Teď jsem na řadě já! 🙂

Aby to nebyla psí sága, zakončím to poslední příhodou. Když měl Rex trable s panostitidou (růstový zánět okostice dlouhých kostí), v obou případech to začalo pravou přední tlapou. Měl velmi těžký průběh, na veterině jsme byli častěji, než bylo slušné. No a když jsme byli na veterině na poslední kontrole, Rex tam vesele přitančil, žádné kulhání, radostně pozdravil svého oblíbeného mladého veterináře. Ten si k němu sedl, mazlil se s ním (krmil ho piškotama:)) a povídá mu – podej pac!

Rex je zvyklý potřást si pravou tlapou, jak to už mezi praváky při pozdravu chodí. Jenže jsme byli na veterině. O pravou tlapu ho žádal doktor, který mu ji – pro Rexe bolestivě – vyšetřoval. Pravda, měl piškoty a byl ochotný se o ně dělit. Co teď? Tlapu mu tedy podal, ale levou. Doktor se zasmál, pochválil ho, dal mu piškot a zavelel: teď podej druhou! Rex pochopitelně rozuměl. Jenže jsme byli pořád ještě na veterině, že? Takže dal hlavu na stranu, zasmál se, až mu jazyk plandal z tlamy… a opět podal levou tlapu:)) Jeden nemůže být dost opatrný!

Žádná větev není dost velká, aby se nedala nést. Nebo aspoň vláčet! 🙂

Mám radost, že navzdory těm růstovým potížím jsem dostala psa, jakého jsem si přála. Hodného, chytrého, spolehlivého. Mohl by míň mordovat tetičku Ari, ale to jen na ní, že si ho neusměrní. Když chce, dokáže to snadno – jako když chlapec zkoušel s nastupující pohlavní dospělostí harašit. Tehdy ho sprdla na dvě doby a už se to neopakovalo. Já se ji snažím chránit, ale v podstatě vím, že věci jsou, jak mají být. Ari je s ním spokojená, on s ní také. Jen aby nám to ještě nějaký čas vydrželo. Vždyť 14. ledna by měly být Rexovi dva roky a Ari dvanáct! Víte co? Strašně to letí…

Aryška 🙂