Dnes jsou Dušičky. Hřbitovy se rozsvítí, většina hrobů budou překypovat květinami a ozdobnými vazbami – o tolik hezčími, než byly umělé chryzantémy mých dětských let 🙂 Pojďme si povídat o tom, co pro nás Dušičky znamenají.
Vzpomínky určitě. Jenže ty s námi jsou v podstatě kdykoliv, ne? Nabízí se další věci – květiny, všelijaké ozdobné vazby převážně vonící jehličím. Už to nejsou zdaleka jen věnce! Potom cesty… obvyklé tour hroby 🙂 Různá setkání – v rodině i se zcela cizími lidmi na hřbitovech, které v tuto dobu vypadají mnohem… eh… živěji než obvykle.
Zkusme se zamyslet nad svými pocity. Máte tento svátek rádi? Je vám jedno? Plní vás smutkem? Obrací vaše myšlenky za hranice běžných starostí?
Jako bonus dnes přidávám příslušnou kapitolu Z Rozárčina zápisníku. A těším se na diskuzi 🙂
Dušičky
Minulou neděli mě panička vytáhla na vycházku v podvečer, kdy drobně mžilo a zima byla vlezlejší než naše kočky. Udivilo mě to, protože normálně tato doba a počasí paničku spolehlivě ukotví ke křeslu, čaji a knížce. Co je tak důležité, že ji to táhne do psoty sloty?
Sedly jsme do auta a vyjely. Panička ani nezapnula rádio, takže zvukovou kulisu nám dělalo jen sviš svuš stěračů. Zanedlouho už někde parkovala a já zjistila, že to tady znám, protože na vesnické hřbitovy mají psi vstup dovolen.
Mokrou tmu prosvěcovaly desítky blikajících světýlek, vzduch voněl mokrým listím, horkým voskem a spoustou chryzantém. Ne, nejsem psí botanik, ale poté, co jsem jich kvůli té zvláštní vůni několik rozkousala, už znám jejich jméno – panička tenkrát nebyla s to s tím bědováním přestat a pak jeden snadno něco pochytí.
Proplétaly jsme se mezi jednoduchými náhrobky na obvyklé místo – dozadu, hned pod velkou břízu, která rostla za hřbitovním plotem. Panička si posvítila baterkou a tiše vzdychla, když uviděla známý kámen zlatě se blýskající vrstvou mokrého březového listí.
Místo obvyklé snahy kámen uklízet jen chvilku zůstala tiše stát, pak si zase vzdychla a pustila se do obřadu rozsvěcení svíček. Tak s tím už mám zkušenosti, zvlášť v tomhle počasí. Začne to velebně, pokračuje popálenými prsty a sakrováním, aby to přece jen skončilo blikajícími světýlky.
Ten den to bylo stejné. Když nakonec svíčky hořely, říká mi panička: „Tahle je za maminku, tahle za tatínka, víš?“ A měla takový divný hlas. „Víš, s vámi zvířaty je všechno mnohem snazší. Láska bez výčitek, sporů, nedorozumění…“
Honem jsem vyskočila a aplikovala hojivé olíznutí. Bylo vidět, že ho panička moc potřebovala. A přemýšlela jsem, jestli maminka s tatínkem taky občas skákali se špinavýma nohama na gauč, váleli se v hnusech nebo slídili v kuchyni a jedli Zakázanou Potravu.
Přeju vám krásnej chlupatej den a buďte na sebe jako psi! Myslí si to i naše panička a ta má (skoro) vždycky pravdu!
Knížku si můžete koupit zde 🙂
Napadla mě ještě jedna dušičková záležitost, taková… no… odvozená. U nás v rodině bylo zvykem kolem Dušiček začít nosit zimní věci. No a jako děti jsme obvykle rok po roce potřebovali věci nové, boty určitě, často i bundy nebo kabáty. A právě na Dušičky, při návštěvě hřbitova, jsme to na sobě mívali poprvé 🙂
Tak, protože to byla sváteční záležitost. Moje přízeň z tatínkovy strany spí na malém hřbitově v Rudné u Prahy a návštěva hrobů byla vždycky spojena s velkou návštěvou příbuzných, kteří tam dodnes žijí 🙂
Ano, vnímalo se to jako slavnostní akt 🙂 I když jsme v Praze za nikým nešli, jen před dům na hřbitov:))
A zrovna letos se vyplatilo mít po Dušičkách vytažené zimní věci…
Jo, už mám zimní bundu. A libuju si 🙂
Takhle to včera vypadalo – zajímavé světlo, ale do dálky vidět nebylo, takže panoramata se nekonala 🙂
https://www.rajce.idnes.cz/yga/album/2024-listopad-1-na-dusicky
Ygo, tvoje Vrbice je nádherné místo… 🙂 ❤️
Ygi, u Vás je krásně! Požehnaný kraj…
Já mám Dušičky ráda – kór když je pravé dušičkové počasí, mlhavo, fučavo a přesto barevno. I když v poslední době to na Dušičky často vypadá jako na Velikonoce (tím myslím teplotu vzduchu).
Včera jako poslední hřbitovní destinace (během týdne jsme byli u tchyně a tetičky se strýčkem) byla návštěva u našich (vždycky si s holkama posíláme fotky hrobu s nápisem U našich) na hřbitově Radost poležet. Bylo docela teplo, svítilo sluníčko, ale tentokrát žádné výhledy – což je škoda, od hřbitova je jindy vidět kraj světa.
Vždycky si s našima vykládám – Ahoj, jak se máte, podívej mami, přinesla jsem ti červené kytky (po hříchu umělé, protože rostlé tam vydrží hezké maximálně dva dny, pak jsou z nich hnusné seschotiny). Aha, byla tady Danuška, máte tu nového andělíčka. Tak vám tu kapku vymetu – ne, mami, nemáš tu bordel, to já jenom abych tu zbůhdarma nestála. No jo, dnes je krásně (popřípadě – dnes je hnusně zima, tak se neodkopávejte). No, tati, jak to, že ten andělíček zas nesvítí, že mu ty baterky taky někdy nevyměníš. Tak já to dneska udělám za tebe… Papá, mějte se hezky, zase přijdu.
P.s. samosebou že na své blízké odešlé vzpomínám kdykoli a kdekoli, ale stejnak si nejvíc povykládám s něma na kerchově, tak říkajíc z očí do očí.
Ygo, mluvíš mi z duše 🙂
(Neodkopávejte se! 😀 ❤️)
Baže tak, Ygi 🙂 Taky si s našima povídám, když je jdeme navštívit na velký hřbitov tady v Pardubicích. Pamětliva tatínkovy hlášky „Lidi jsou zlí, kradou i na hřbitově“ zařídila jsem místo pro urničky v horní řadě a tak tam vždycky postojíme, já koukám na ně nahoru, oni na nás dolů a povídám, co je nového. Jak jsem pozorovala, nejsem sama, kdo si tam povídá se svými předky a příbuznými 🙂
Mám to přesně jako Matylda – aby měla rodina dušu v peří, že jsme tam byli ( i když u nás se to takhle neříká, ale strašně se mi to líbí).
Byli jsme včera, jako důkaz jsem vyfotila hroby a poslala sestřenkám, abych měla svatej pokoj. Bylo hezky, svítilo sluníčko, lidí přiměřeně (bylo dopoledne), hroby vesměs už svátečně vyzdobené.
No jo, ale já hřbitovy moc nemusím a tahle davová šílenství přivádí k šílenství mne 😀 . Já mám své drahé v hlavě a vzpomínám tak nějak průběžně, stylem – co by tomu mamka řekla, tátovi by se to určitě líbilo, od internetu by ho nikdo nedostal :D. Taťka by mne chápal, ten měl ke hřbitovům stejný vztah jako já, ale aby byl doma klid…. Tak to beru taky tak -aby byl tam někde klid…. 🙂
Hřbitovy jsou pro mě tak nějak přirozený habitat Z okna mého dětského pokoje jsem mohla koukat na nejstarší část Olšanských hřbitovů, u babiččiny chaty, kde jsme trávili velkou část prázdnin, byl zase královédvorský hřbitov. Oba tyto hřbitovy jsou takřka lesní a já se tam (coby živá:)) cítila dobře Dušičky pak pro mě byly lezavě zimní světel a kytek (Rozárka to popsala dobře, jen mě nikdy nenapadlo chryzantémy okusovat:)). Moc se mi líbilo, když jsme s maminkou chodili zapalovat svíčky k velkému kříži na Olšanech a vždy to byl počet n+1. Tedy za naše a za ty, kdo už nemají nikoho, kdo by za ně svítil. Nikdy mi nepřišly smutné – ta zima, světla a kytky pro mě byly… sváteční.
Mluvíte mi z duše obě, Dede a Matyldo 🙂 Na návštěvu chodíme před nebo po Dušičkách, nepotřebuji k tomu davy lidí ( viz výše, chceme si v klidu popovídat). Svíčky zapalujeme celý rok a vzpomínáme taky tak…Když něco zařizujeme kolem domu nebo řeším nějakou pracovní složitost kolem nehod, kolikrát říkám “ Dědo, co s tím?“
Hřbitovy mne neděsí, tatínek vyrostl v domku, který stojí přímo proti hřbitovu v Rudné u Prahy a jeho strýček byl dokonce hrobníkem 🙂 náš místní velký hřbitov je vyhlášený, neb v něm stojí Janákův rondokubistický skvost – zblízka to je ohromující budova, vzbuzující respekt a trochu mrazení. Na promítání Spalovače mrtvol bych tam opravdu nešla.
Tour de hrob už máme za sebou. Dušičkový hřbitov je hezký, ale cesta k němu je peklo. Vyrazí lidi, co obvykle nejezdí, no a zaparkovat u hřbitova je peklo. A zkuste jet jinak z JJM do Olomouce… nemyslím z Brna, myslím z dědiny kus za Brnem. To by bylo na celý den. A to obětovat nehodlám.
Jinak na ty lidi, kterým tam zapaluju svíčku a nesu chryzantémy ze zahrady, si spíš vzpomenu během roku než na Dušičky, kdy tam jedu, aby měla rodina dušu v peří, že jsme tam byli.
Ale tu kytici vlastních chryzulí nesu vždycky (děda by byl rád) a hřbitov potmě má neuvěřitelné kouzlo.
Taky si nemyslím, že je to primárně záležitost vzpomínek. Ty mě provází pořád, vůbec teď na taťku, to je velmi intenzivní.
Za mě je to společenská akce a na přesném datu bych netrvala. I tady u nás na hřbitově začínají Dušičky minimálně dva týdny před datem 😛 přijde mi to rozumné – viz dnešní návaly. Mrtvým je přesné datum jedno a chryzantémy, vůbec ty v květináči, bez problému vydrží.
Ti, kteří již odešli, jsou ve vzpomínkách s námi pořád, na datu nezáleží…A buď jista, že na nás shlížejí a dávají pozor, když je to třeba 🙂