Letošní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě se blížil, a já pořád ještě neměla vyřešenou zásadní otázku – kdo mi bude dělat parťáka na stánku? Najednou mě napadlo: což takhle vzít si k ruce jedenáctiletého vnuka?
Patrick byl nadšen. Už na pražském knižním veletrhu za mnou denně zaběhl, věděl tedy, oč jde. Navíc je na moje psaní náležitě hrdý, což zase velmi těší mě.
Nebývalo tomu tak vždy. Malý Patrick k nám odmala jezdil, a já jsem tak nějak klasicky babičkovala. Teprve když mu bylo asi tak sedm mě napadlo se ho zeptat, jestli ví, co dělám. Jako za práci.
Zvedl ke mně nevinné modré oči a s přesvědčením odpověděl: „Vaříš!“ Přiznám se, že mě to zaskočilo. Jistě, jako každá babička vařím, když přijedou děti! Ale aby to bylo to jediné, co ho napadne… to fakt ne. Zahájila jsem tedy osvětu.
Vyprávěla jsem mu, co a proč píšu. Ukazovala jsem mu kulisy našeho divadla, kostýmy, a vysvětlila mu, o čem jsou moje divadelní hry. Vzala jsem ho na naše představení. Díky tomuto vzdělávání byl na veletrh vybaven potřebnými vědomostmi. Ostatní mu ukážu na místě.
A víte co? Fungovalo to! Patrick nejen pomáhal a hlídal stánek, když jsem si musela odskočit. Opravdu aktivně knihy nabízel! Sice jsem se musela – potají – smát, když jsem slyšela, jak prezentuje můj román Alžběta a drak, ale lidé ho poslouchali, a občas si skutečně po jeho doporučení některou z knih koupili. Byl tak hrdý!
Když jsem však jednou pokynula zákaznici, že drobné jí vydá Patrick, překvapeně se na mě podívala. Opravdu? Kudrnatý kluk s rošťáckýma očima a pihami na nose vůbec nevypadal jako pokladník! Usmála jsem se na ni. „To víte, pokud mají děti doopravdy pracovat, nemůžete z nich dělat jen podrž podej. Potřebují mít zodpovědnost!“
Paní pochopila. Také se usmála, a v klidu dokončila svižně provedenou platební transakci. Však měl Patrick drobné dokonale srovnané!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2024
Tak co, pracovali jste někdy v „rodinné firmě“, ať to bylo cokoliv? Brigády se také počítají! 🙂 (Myslím práci za plat a se zodpovědností za výsledek, ne běžnou pomoc v domácnosti, na zahradě a podobně:)) Co vás bavilo nejvíc? Co jste nachystali svým dětem/ pradětem? 🙂
Všechny potřebné informace najdete na stránce www.alzbetaadrak.cz 🙂
Ta vnoučata dost nezodpovědně rostou 😀 . Blond ti sluší a ještě víc podtrhuje, že jste si opravdu podobní. Jak rostou, vidím na naší Ani, je o kousek mladší než Patrick, jí bude jedenáct 12.12. 😀 . Rozárku už přečetla a byla ve škole za hvězdu, že má knížku podepsanou paní spisovatelkou 🙂
Když já byla mladá, žádný rodinný firmy nebyly, chodila jsem na brigády do Fruty a samozřejmě odjakživa na chmel – jak jinak v Žatci, že ?
Takže moje brigády (ty školní, povinné pomíjím, byly to na střední brambory a chmel, za brambory jsme nedostali skoro nic, za chmel už jen něco málo; pak na výšce chmel, tam už byla výplata lepší, navíc jsem se tam seznámila se svou první tzv. vážnou známostí, takže další rok jsme tam ze sentimentality jeli znovu – a pak se za nějaký čas rozešli, nešlo by to). Jinak, od 15 jsme chodila kamkoliv, vždycky (až na jednu výjimku, to jsem byla ve večerní distribuci tisku, chystali jsme balíky novin a časopisů pro jednotlivé trafiky v Brně, bylo to opravdu zajímavá) se to aspoň trochu točilo kolem jídla a pohostinství. Takže v 15 měsíc v samoobsluze (naučila jsem mj. se vyprazdňovat/vyklepávat mlýnky na kávu a získanou kávu jsem předávala vedení té sámošky, no fakt brr, to nechcete, brala jsem vrácené lahve, doplňovala regály, atd. atp.). Pak na gymplu cukrárna – nejdřív mytí nádobí, pak nošení zboží na prodejnu, pak jsem i obsluhovala za pultem. Ta cukrárna už není, teď je z ní pivovar. Kromě peněz to mělo jedinou výhodu, pak jsem snad 15-20 let vůbec nemohla jíst sladké, to prostě nešlo, vadil mi ten „sladký smrad“, kterému jiní říkají „příjemná vůně sladkostí“. Pak prázdniny v sodovkárně u nás na Lesné, mezitím nějaké úklidy všude možně, pak jsem řadu let o víkendech myla nádobí nebo uklízela v různých brněnských Interhotelech. To bylo dost lukrativní, za jednu víkendovou směnu bylo 100 až 120 Kčs, což bylo na začátku 80. let opravdu hodně peněz. Tehdy jsem vlastně nevěděla, co s těmi penězi dělat (nekouřila jsem a nechodila do hospod, jen za kulturou a kupovala si knížky), takže jsem si ty peníze vždycky částečně směnila za bony a nakoupila si nějakou kosmetiku v Tuzexu, často i látky nebo pletací příze tam a z toho jsem si šila nebo pletla. Ty Interhotely brněnské jsem vystřídala v podstatě všechny, snad až na Metropol. Taky jsem dělala pokojskou (dodnes si pamatuju, jak jsem se při brigádě v Internacionálu učila na maturitu z češtiny, vždycky o přestávkách – to už jsem kouřila a šla si zapálit na balkon), to se málo ví, ale je to opravdu fyzicky hodně náročná práce, maximum je tak 12 „odjíždějících“ pokojů za den a jste opravdu hotová. Pak byl zlom, nástup na VŠ, začátek byl opravdu hodně náročný, z prvních několika let si (kromě učení) nepamatuju téměř nic, až snad od třeťáku-čtvrťáku to šlo, chodili jsme s kamarády uklízet do různých (Inter)hotelů a jejich kuchyní přes noc. To bylo taky dobře placené, hlavně tam člověk nemusel být po celou pracovní dobu, jen po dobu toho uklízení. Moje poslední brigáda byla v Grandu a hned po jejím skončení (a promoci) jsem nastoupila do svojí první opravdové práce. Máti mi v tu dobu nedávala kapesné, naopak chtěla, abych jí přispívala, doteď nevím, kde byla pravda. Tož tak.
Tu „příjemnou vůni sladkostí“ důvěrně znám, já chodila celou průmku na praxi do Orionky. Moje nejmilejší „sladkost“ byla kyselá okurka a rybí salát z kanýny 😀 Já nikdy na sladké moc nebyla a po téhle zkušenosti už vůbec ne. A to doteď. Ještě mě nad nenapadlo, koupit si čokoládu 😀 .
Zcela chápu, je to fakt hrozné.
Z podobného důvodu dodnes v podstatě nemůžu jíst vepřové (až asi na panenku). My na VŠ chodili na praxi na jatka, nebo na různá jatka jezdili na výjezdy, a největší zápach, který jsem kdy zažila, je zápach z pařicí vany na prasata (aby je zbavili štětin), to se fakt nedalo, doteď to v tom vepřovém cítím – legrace je, že ve škvarcích to necítím, ty občas můžu. 😀
Teda ještě horší puch byl na střevárně (místo, kde se vyprazdňují obsahy střev a ta střeva se pak čistí, aby šla dál použít), tam jsem se jednou málem pozvracela, něco hrozného.
K těm pachům – já to měla opačně. Pracovala jsem nějaký čas (prý praxe, na vejšce) v lahůdkách v Hybernské u Masaryčky. Celý den jsem hlavně krájela salámy, myla nádobí, uklízela – jen sem tam mě pustili k prodeji (na vejšce!). Brzy jsem měla všech těch uzenin stejně dost, jako vy těch sladkostí. Chodila jsem vedle do pekařství nadýchat se vůně koblih 😀 Tam taky vypomáhala nějaká slečna, která – logicky – toužila po těch nešťastných salámech 😀
Nikdy jsem nepracovala v cukrárně nebo pekárně, takže se mi sladké (bohužel!) nezprotivilo…
Aido, byla jsi pilná dívka!
K tomu přispívání – brigády naši nepočítali za výdělek. Přispívala bych, kdybych u nich bydlela a už chodila do práce. Navíc, co jsem si koupila za peníze z brigád jsem už nechtěla doma:))
V mládí jsem na chatě často pomáhala tatínkovi s prácemi na zahradě, s bratrem jsme zase chodili na klacky,šišky a chrastí mamince na zatopení. Šisky do košíků, ale někdy jsme jich z lesa táhli velký jutový pyel – ve dřevníku je sypali do necek. Šišky byla spíše zábava, ani u záhonů jsem si nesedřela. Žádný honorář jsem nečekala. Placené brigády byly až letní, prázdninové a byly různé. Povinná školní bramborová brigáda byla bezplatné, asi „platba“ pro školáky byla ta, že nám odpadla výuka.
Dede, Patrik je fešák a ráda čtu, jakým skvělým pomocníkem ti na veletrhu byl. Blond vlasy ti sluší a jak jsem psala, do Rozárky se začtu zítra v čekárně u očního – už se těším
Děkuju Maričko! 🙂
Jsem moc ráda, že knížky došly 🙂 Užij si Rozárku – ať ti uběhne čas! 🙂
Za mě už byly školní brigády placené – sice dost bídně, ale byly.
A šišky jsme sbírali taky! jsou dobré na zátop:))
Patrick už vyrostl, je z něj mladý muž! A nezapře rodovou podobu 🙂 Máš z něj radost, viď?
Děkuju. Mám. Myslím, že se nám povedlo si vytvořit hezké vzájemné pouto a mám z toho radost 🙂
To znám DEDE, mám to tak se svým vnukem Samíkem.
Zaplať bůh .
Zcela OT, Dede (jen nakukuju a nemám čas, když tak se na téma brigáda ozvu až navečer) – ale ty blod vlasy Ti podle mě neskutečně sluší! A jak jste si s Patrickem podobní!
Já Ti to říkala, když jsem kdysi viděla tu fotku pěkné kudrnaté blondýnky v sukni a u stanu, že Ti to tenkrát moc seklo; tak ses k tomu vratila, což je dobře. Opravdu moc a moc chválím!
Děkuju 🙂 Inu, byl to jeden z návratů 🙂 Úzce souvisel s návratem mé kadeřnice z čtyřleté mateřské „dovolené“ 😛 😀
Fakt úžasné, moc Ti to sluší, ale opravdu (a to jsem na pochvaly hodně skoupá). Konečně je vidět, po kom ta vnoučata jsou.
Já musela tak od patnácti chodit na brigády a „vydělat“ si na to co jsem nepotřebovala, ale chtěla. Kamarádky chodily do Fruty, do zahradnictví a já dřela v sámošce, které velela moje maminka. Tenkrát do normálních samoobsluh chodily i učenky, bez svých učitelů, jejich praxi obstarával personál prodejny. Holky mne litovaly jak mne moje rodná mať péruje, citýruje a honí. Jak já toužila chodit na brigády někam jinam! Na brigády jsme chodili takřka všichni. Prostě čtrnáct dní z prázdnin padla na brigádu. Jenom pár rozvaděčů nemusela chodit. Myslím, že jsem se ihned naučila hodnotu peněz.
…pár rozcapenců…
Jo, ona je jedna věc ten balíček stovek na dlani na přilepšenou a druhá, když se to rozpočítá na hodiny a odečtou náklady na byt a stravu… tohle vykládám synovi, když se tváří, jak je při penězích a jak by ho brigády uživily 😀
brigádxy byly fajn i proto, že člověk vypadl z rodiny 😛 Ta tvoje kombinace tedy nebyla nic moc 🙂
Já pracovala obvykle větší část prázdnin. Chvíli pro sebe (normální placená brigáda – co kdybych někde sehnala pravé džíny!:)) a pak obvykle desítky hodin na jízdárně. Tak jsme měli povinně (bezplatně:)) odpracovat 100 hodin ročně a čekalo se, že ten počet překročíme. Ono se jinak v oddíle nedalo nic udělat. nebyly peníze. Ani na tehdejší dobu vysoké měsíční kurzovné nestačilo – péče o koně spolkla všechno, takže péče o ostatní byla jen na nás.
Jsem na tom asi jako většina z vás – doma se pracovalo, ale samozřejmě zadarmo, často pomocné (čti otravné) práce. Hodně neplacené práce jsem dělala na jízdárně, přičemž kydání hnoje mi přišlo zajímavější než úklid vlastního pokoje. Bylo to totiž důležité! 😀
Samostatně jsem akorát prodávala třešně u silnice, když jsme ještě měli zahradu ve Dvoře Králové. Se střídavými úspěchy 🙂
Hm… kydání hnoje a úklid pokoje… někdy to není až takový rozdíl.
😀 ne, není:)) Jen u těch koní mě to těšilo, zato doma jsem při vynuceném úklidu ukřivděně vyla 😛
Makala jsem na zahradě a chalupě, samozřejmě pro rodinu, že. Na brigády jsem chodila jinam a to od 15 let, hned jak to šlo. Rodinný podnik ani nic podobného tehdy neexistovalo, osobně si myslím, že pro práci v rodinném podniku je potřeba obrovská tolerance na všech stranách a u oběda neprobírat obchod.
Souhlasím – s tou rodinnou firmou.
Já jsem na brigády chodila až od střední školy a to každé léto. Studovala jsem na střední ekonomické škole obor ekonomika zemědělství. A my ještě měli v prváku praxe v kravíně a na poli. V dalších ročnících pak už v účtárně.
Každý rok také na 3 týdny na brambory.
Moji synové, zvláště ten mladší Pavel zase pomáhali bejvalému manželovi. On je malíř a lakýrník.
A vnuk Samík bydlí na vsi a pomáhá doma docela dost.
Jak v domácnosti, tak kolem zvířat. Mají koně.
Samík se má!
Zemědělské brigády byly otročina – s výjimkou ručního sběru chmelu. To byla zábava a placená 🙂
Brigády jsem měla ráda. Nejvíc mě bavilo být v telefonní ustredně – to jsem dostala v to léto, kdy jsem druhého července spadla z koně tak blbě, že jsem měla komplet nohu v sádře. Až do půlky srpna!
Brigáda mi pomohla ten čas vydržet a ještě jsem poznala spoustu lidí 🙂
Byly otročina, ale dobře placená – za měsíc dřiny v teletníku (na směny – ranní začínala ve čtyři hodiny!) jsem si vydělala dva a půl tisíce! A to tenkrát byly nějaké peníze. Ovšem do sadů či do vinohradu bych dělat nešla, to mi stačilo doma – dodnes nenávidím hrabání v hlíně!
Šiš, byty povinné školní brigády nezapomenu, brambory nebo chmel. Hnus to byl. Film Starci na chmelu jsem shlédla jako scifi.
Myslíme jenom na to,
že chmel je naše zlato,
jediné, co nám svato,
je chmela a jenom chmel.
(Kecáte!)
Protivo, protivo,
děláme to pro pivo,
pro pivo, protivo,
češe každý Čech
Myslíme jenom na chmel,
tak se, občane, nachmel,
chmel, to je naše zlato,
chmel národa je tmel.
(Nekecáte!)
Kecáme, kecáme,
to si vzíti nedáme,
jenomže, občané,
taky makáme!
Od Tater až po Brdy
buď každý otec hrdý,
až dá si jedno tvrdý,
že chmel jsem česal já.
Myslíme jenom na to,
že chmel je naše zlato,
jediné, co nám svato,
je chmel, jen chmel, jen chmel!
Jakmile jsme byli na kombajnech, zábava při práci zmizela. Zato při ručním česání se nám pusy nezastavily:)) Což byla ta zábava.
to byla – na kombajnu to bylo místy i nebezpečné. ty ovšem za doby vzniku téhle písničky ještě nebyly ( aspoň myslím) 🙂
Taky myslím, že nebyly.
Kombajny už byly… Nesuchyně 1965, já od 1967 na válečkách, 68 v Oráčově strhávání a na váklečkách…
Něco k tématu 😀
https://www.youtube.com/watch?v=P03eo0pxBL0&ab_channel=RadekKlaudis
Tak to jsem netušila. Díky Jajko!
Jajko, v době natáčení toho filmu asi nebyly, nevím, to jsem ještě nežila, jsem ročník 1965.
https://www.csfd.cz/film/8026-starci-na-chmelu/prehled/
ano,otročila jsem v rámci rodinných akcí Z.. (zadarmo)..nebavilo mne to,pořád jen jak to děláš,udělej to pořádně…kreativita se nepřipouštěla..naštěstí tohle nemám komu předat…
Tenhle přístup je zabiják – ochoty, kreativity i zájmu. Celkově k ničemu.
Nějak nám ty děti a vnoučata rychle rostou, z Patrika je už kus chlapa. A zjevně velmi schopného.
Pro rodinu jsem dělala ledacos, ale znáte to, peníze mladého člověka jen kazí :), takže nemůžu napsat za peníze. Ale když vidím, hlavně o prázdninách, ty děti vedle rodičů v dovážkách či za pultem, ani barvou nehnu a zdvořile mladým podnikatelům tak od deseti nahoru vykám. Ten potěšený výraz za to stojí.
samozřejmě, taky vykám, protože to je pan/slečna příručí 🙂
Máte pravdu – obě 🙂