Dívám se na pulsující kolonu vozidel před námi. Dálnice je plná, jede se rychle a rozhodně ne plynule. Opět na mě zasvítí řada rychle se rozsvěcujících brzdových světel a já se nedokážu ovládnout. Ruka mi sjede na kliku dveří a noha stlačuje neexistující brzdu.
Můj muž po mně blýskne nevlídným pohledem. Já vím! Já vím, že ho tohle chování ruší, protože mé pohyby bez problémů registruje periferním viděním a snaží se pak okamžitě přijít na to, čeho se bojím, když on ohrožení nevnímá. Končí to jako obvykle. „Buď tak hodná a neřiď!“ zavrčí na mě. „Spi nebo se dívej kolem, ale pokud nedržíš volant, neřiď!“
To se mu snadno řekne! Jenže jak si mám vypnout hlavu? Řídím auto denně po mnoho let, vnímání okolního provozu mám zautomatizované. Spát v autě vydržím tak deset patnáct minut, víc ne. A na co se mám dívat, když jedeme zdánlivě nekonečným betonovým dálničním korytem?
Přemýšlela jsem nad tím, proč to vlastně dělám. Obvykle jsem ukázněný spolujezdec. Umím mlčet a nekřičím ani když se leknu. Martinovi věřím, vím, že je výborný řidič. Má spoustu zkušeností, skvělé reflexy a rozhodně víc trpělivosti než já. Proč tedy mimovolně brzdím?
Zjistila jsem, že je to jednoduché – má jinou techniku jízdy než já, což mate řídící jednotku v mé hlavě. Pokud nemám zavřené oči, automaticky vyhodnocuje rychlosti, úhly a vzdálenosti. Jenže nemá všechny potřebné informace, které dostává, pokud za tím volantem sedím já. Výpočty tedy úplně nefungují a mozek tak každou chvíli spustí planý poplach.
Situaci by vyřešilo, pokud bych si mohla za jízdy číst. Jenže s tím zase kategoricky nesouhlasí můj žaludek! Nejsem já chudák? 🙂 Nedá se nic dělat – pokud jsem spolujezdcem, musím i nadále trénovat sebeovládání. Hlavu si totiž pořád ještě vypnout nedokážu:))
A tak se dnes ptám – jak zvládáte být spolujezdci? Jestlipak vám taky ruka sklouzává ke dveřím? V anglicky psané literatuře jsem pro držadlo na dveřích spolujezdce našla skvělý termín: Oh sh*t bar 😀 Kdyby někdo náhodou nevěděl, co znamená zvolání „oh sh*t“, pak hvězdička napoví:)) Slušná verze je „a sakra“ 😛
Jako spolujezdec jsem v pohodě, když řídí Marek. To se i kochám, protože prostě za jízdy spát neumím. Když řídí MLP, tak se kochá on a já jsem na prášky 😀
Řidička jsem nic moc, spolujezdec vzorný. Dbám tatínkových rad, že spolujezdec do řízení nemluví, sleduje cestu, hovoří-li s řidičem, pak o veselých, nezávazných tématech a pokud možno nespí. S tím spaním při návratu z dovolených je to někdy 50/50, ale snažím se 🙂 David i Ondra jsou výborní řidiči, s nimi se nebojím a hlásím, jen když vidím opravdu divnou situaci ( osobák, co se určitě nestihne zařadit nebo prase přes cestu ) předmětné prase se chtělo svézt s firemní škodovkou při cestě do hor, neuspělo..
Nejraději řídím sama a jezdím sama.MLP je v tomto směru nepoužitelný a to i jako spolujezdec.Je to radič,neřídící.Že mám odbočit mi hlásí v půlce křižovatky.Ještě,že jsou všude kruhové.Vzhledem k tomu problému,jak výše vtipně naznačuje Yga,už jezdím jen tam kde vím,že to bezpečně zvládnu.
Řidičák jsem si udělala na mateřské, ale pa jsem bohužel neřídila skoro 20 let. Nebylo co řídit (MLP ráno s autem odjel a večer přijel). Až když se náš synek rozhodl pracovat na Novém Zélandu, zůstalo doma druhé auto. Tak jsem se odhodlala a začala jezdit – už 7 let. MLP je rád, že ho někdy odvezu, ale delší trasy řídí on, pokud tedy jedeme spolu. Jako spolujezdec mi do řízení nekecá, jenom někdy konstatuje, že má pocit že jedeme v příkopu. Není zvyklý na sedadlo spolujezdce.
Jo, to se řidičům stává, že se vidí v příkopech:))
Jinak začít jezdit dlouho po udělání řidičáku chce odvahu a odhodlání. Jsi dobrá! 🙂
Ehm, to o příkopu už jsem slyšela taky… nebyla to pravda 🙂 Řídit jsem začala ve 40 po přestěhovní na dědinu a řídím dodnes. Poměrně dost. Pokud člověk není fanda dvoukilometrového pochodu na stanici autobusu, jet jednu zastávku a další kilometr jít domů, tak jezdí denně. Dá se jezdit na kole, ale vedlejší dědina má strašně rozbité silnice a jezdila bych ráno potmě. V létě odpoledne ve 34 stupních ve stínu. Tak jsem kolo odpískala a fakt jezdím jen autem. Gréto, promiň, ale s jedním autobusem za hodinu se to fakt nedá…
Dlouho, opravdu dlouho jsem trpěla coby spolujezdec – když všichni ostatní jezdili úplně jiným stylem než já. Vlastně jenom s taťkou jsem se nebála jezdit i v době, kdy jsem sama se stala řidičkou. Ale jak rody šly, tak jsem nějak rezignovala a oddala se při jízdě slastnému nicnedělání.
Ovšem jak se blíží můj konec, a já ho rozhodně nechci urychlit, tak zase začínám mít obavy ve vozidle, které není pod mou kontolou. Naučila jsem se při nastupování automaticky pokládat pravou ruku na madlo a pevně zapřít nohy o podlahu – a při prekérních situacích potom není tak vidno, jak zatínám prsty a zuřivě brzdím 🙂 🙂 .
Ygo! 😀 Opět perlíš:))
Kdyby jen to pasivní řízení pomáhalo, že jo?
Můj taťka byl skvělý spolujezdec, když jsem měla čerstvý řidičák – vydržel všechno, jen rukou svíral pás a občas tiše prohodil nějakou tu faktickou poznámku (jako třeba – z té louky snadno vycouváš 😀 )
Jako řidič… to bylo horší. Řídil dobře, ale rád se kochal. Takže velmi často, při jeho okouzleném „Podívejte na tu krásu!“ (obvykle hory nebo divoká voda) jsme my, jeho spolujezdci, zoufale sledovali silnici… 😛
Jj, to znám, takhle jezdí MLP. Co to támhle bylo za ptáka ? Podívej, ty mraky, vypadají jako….já zoufale koukám na silnici, nevidím mraky natož ptáka a jen sleduju, kdy už skončíme v příkopu.
Řídím od svých osmnácti, nejdřív motorku, pak auta. Nikdo není dokonalý, ale nehodu jsem nikdy neměla. Svého muže jsem chtěla vysadit už mnohokrát. On je velký Pozor! Proti nám jede náklaďák jak činžák a on vzrušeně oznamuje, pozor náklaďák! Pozor, máš tam auto! Pozor závory! Kolikrát jsem chtěla zařvat Pozor, teď tě vyhodím ven! Taky jedu po stokrát jeté cestě a uslyším, teď do prava. V běžném životě vypadá, že mi důvěřuje, ale jak sedne do mého auta, je z něho nervózní pomatenec. Není dobrý spolujezdec, to tedy ne!
No, hlasitá „pozor“ nejsou od spolujezdců nic moc. Mimochodem jsem zjistila, že pokud je třeba Martina opravdu na něco upozornit (taky se stalo, konec konců spolu jezdíme skoro 40 let:)), klidný hlas funguje líp.
s klidným hlasem máš stoprocentní pravdu, Dede! Náhlé zaječení vede akorát tak ke strhnutí volantu na stranu.
U většiny řidičů jsem ukázněný spolujezdec, nešlapu na pedály, vedu debatu, je-li vítána, podávám pití a hlídám odbočky. V případě neuposlechnutí neřvu a hledám další- sice mi navigace zjednodušila život, ale občas s ní vedu debatu taky (to nemyslíš vážně, že tudy? Je to o pět metrů kratší?) Dřív jsem hodně spala, ale po jedné dlouhé noční cestě, když Kája fakt usínal za volentem a museli jsme jet dál, protože jen ten před námi věděl kam, jsem spát přestala, leda když jsem si jistá (dálnice přes Rakousko do Itálie, než převezmu řízení já). Mohla bych si číst, nic mi to nedělá, ale je mi to blbý vůči řidiči. Navíc to jde jen za dne a tam se dá koukat kolem.
Taky děkuju za navigaci! 🙂 I když ji taky aspoň rámcově hlídám.
Jo a stím čtením máš pravdu – na dálnici bych si číst mohla, ale taky cítím, že vůči řidiči je to nezdvořilé. Pokud mu nečtu nahlas 🙂
Sice řidičák mám už od 18 let, ale nikdy jsem doopravdy neřídila.
Tudíž jsem spolujezdec vzorný.
Do řízení nikomu nekecám a v řidiče mám důvěru.
I když samozřejmě poznám dobrého a špatného řidiče.
Naposledy jsem jela z hospitalizace z Berouna do Plzně taxíkem. A to byla perfektní plynulá jízda jako po másle a ještě jsme si s panem taxíkářem dobře popovídali.
Měla jsi kliku – ne každý taxikář jezdí opravdu dobře 🙂 A jestli byl i fajn, pak to nemělo chybu.
Mám podobné pocity, ale naštěstí u mě nejsou spojeny s vnějšími fyzickými projevy, takže to na mně není poznat. Jen jednou, když kolega nedobrzdil v koloně, ale naštěstí šlo uhnout za krajnici, jsem nesmírně sprostě zařval…chcete vědět co? Byla to strašlivá nadávka…já se hrozně stydím, snad to ani nenapíšu…anebo jo…zařval jsem „u všech všudy !“
🙂 🙂
Ty si ale umíš ulevit!!! 😀
Já jsem dokázala mlčet dokonce i při jednom grandiózním smyku, který Martin dostal na zasněžené silnici, když jsme vyjížděli nahoru na Makov (Beskydy) – kdo to zná, jsou to samé serpentýny hodně do kopce. Měli jsme tehdy kliku, že to brzy ráno a nic proti nám nejelo, jinak to byl průser.
Martina nějak nepotěšilo, že jsem té zatáčce, kde se to stalo, začala říkat Martinova zatáčka 😛
To bylo v době, kdy pracoval v Rožnově, takže jsme tudy jezdili opravdu často:))
Proč ho to nepotěšilo, svou vlastní zatáčku má u nás jen Guiseppe Farina. Je v dobré společnosti.
Nejsi bratr Marka Ebena? 🙂
Po pedálech nešlapu, na to mám naježděno málo, ale taky mám trochu jiný styl a nedělá mi to úplně dobře.
Dřív, obzvlášť když jsem bydlela v Plzni, jsem často viděla jen ceduli konec Plzně… pak čůrací benzínku… pak ceduli začátek KM. 350km mezi tím jsem se krásně vyspala. No a pak jsem se odstěhovala a potřebovala řídit sama – a usínala dál. Když jsem to vybojovala, přišel P., naučila jsem řídit jeho a spala dál. Do okamžiku, než jednou usnul taky. Naštěstí na skoro prázdné dálnici, takže to odnesl jen levý bůček, ale ze spaní v autě mne to vyléčilo dokonale.
Usínání za volantem je fakt problém – přichází to strašně plíživě. Bojovala jsem s tím mockrát, kolikrát zpěvem a otevřených okénkem. Taky hazard pro veřejnost 😀 jen při mých nočních dojezdech domů mě na okreskách mohly slyšet jen kočky, srnky a jiní noční obyvatelé silnic:))
Moje současné Subaru má systém sledování řidiče (hledí mi do očí:)), takže při rozptýleném pohledu řidiče protivně a hlasitě píská a vystrkuje na mě cedulku s nápisem „sledujte vozovku!!!“
Člověka to naštve a možná i trochu probudí:)) Rozhodně se neshodneme v našich serpentýnách (mám na běžných cestách dvoje), kdy na mě píská jen proto, že já sice sleduju vozovku, ale mám přitom otočenou hlavu do strany 😛 Tak na něj občas taky vrčím – copak nevidíš ty serpentýny???
Tyhlety „vylepšení“ aut nesnáším.
Já věděla, že usínám (zpívání a okénko potvrzuji!), jenže když jsem zastavila, tak jsem se, dle naučeného vzorce, probudila. Zkusila jsem se prospat, ani omylem. Vyjela jsem z odpočívadla… zíííív.
Předminulý víkend jsem vyfasovala řízení do Slavkova na závody, brzo ráno vstávačka, 250km, celý den na závodech, 250 zpátky. Ovšem dostala jsem tak dobrou posádku, že dokud jsem je nevyložila, smích rozhodně usnout nedovolil. Pak už jsem si ovšem povídala i s autem, jak jsem byla utahaná.
Taky řídím jako spolujezdec a trpím…i u dobrých řidičů…naštěstí můj Drahý není z těch,co by ženské za volant nepustili ani v rodině…takže je mi velice povděčen,že ty naše cesty,odřídím…narozudíl od něj,mě to baví a on nešlape na imaginární pedály ani mi do řízení žádným způsobem nezasahuje…
naposledy jsem měl ařidiče do Brna na Strojírenský veletrh, po 12km a 6 hodinách na výstavišti, kdy jsem se dostala k autu,jsem snad prvně vnitřně neprotestovala a byla ráda, že nemusím řídit..dokonce jsem mu v jednom z úseků blízko Havlbrodu, usnula 😀
I věčný řidič se unaví:)) Já jsem byla takhle utahaná, když jsme jeli s Patrickem z Havlbrodu po celém dni na výstavišti (a balení) domů. Bála jsem se že usnu… jenže pak volal Marek (jedoucí tou dobou z Doubravice domů:)) a měl tak bezvadné historky, že jsme se s Patrickem smáli a jeli v pohodě, i když jsme na obchvatu Chrudimi potkali potkali potenciální vrahy – dvě auta se v hustém provozu honila a předjížděla bez ohledu na plné čáry i provoz. Je fakt, že nejdřív snaha těm debilům uhnout a následný vztek mě držely vzhůru taky dost dlouho.