Rostou! Dokonce i u nás a v takovém množství, že je nacházím i když je nehledám 🙂 Lesy jsou svěží, voňavé a plné plodnic všech možných tvarů a barev. Je to radost a člověk někdy neví, jestli dřív vytáhnout foťák nebo nožík! Lampičkám červených muchomůrek neodolám nikdy – tedy s tím foťákem 🙂
A tak se dnes ptám – sbíráte houby? Pokud ano, co s nimi pak děláte a v jaké podobě je nejradši jíte? Podařil se vám letos nějaký extra úlovek?
Tak jak jsem říkala, ty záda mě už bolí 😀 Našli jsme skoro plnej košík malých hříbků, ty velké byly sebrány o víkendu. Jednu růžovku, pár klouzků, ty jsem v lese ve velkém nechávala a pár slizáků, i pár dutonožek se našlo. Všechny jsou už podušené v krabičkách a až vychladnou, půjdou do mrazáku 🙂
Uvidíme jak bude a když tak půjdem v pátek na ty velký hřiby. Potřebuju doplnit sušené 🙂
Musíte vyrazit hodně brzy před víkendem, jinak na vás zse zbude jen droboť 🙂
Houby rostou, ale nechodím – v lese se pohybujeme se dvěma psy a je málo ruk na nošení hub z lesa. Takže dneska jeden obr klouzek a jeden obr žampion – už jsou poduseny na cibulce a zítra budou vepřové plátky na houbách.
Čeho letos rostlo, to byly bedly – takže jsme už přejezení (smažené a ála držková). Naštěstí, protože teď už jsou nesbíratelné – přestárlé a vodové. Hříbky u nás moc nejsou, když tak máselnik či babka a pak holubinky. Ty sbírám, neb je znám – za mého dětství jich býval plný Hájek, kdežto těch hřibovitých pomálu (pravý hříbek jsem našla snad jen jednou). Co nesbírám, je masák, protože nemá mou důvěru – ale když mi ho podstrčí nějaký houbař, beru.
Růžovku poznám, ale nesbírám. Nějak mě nikdy neoslovila.
Tak si opét dovolím povylézt ze své komfortní nory a nezřízeně se pochlubit, že dnes qečeři budou ryzce pravé oprásklé na másle s čerstvých chlebem. Houby celkem rád sbírám, mám-li čas, leč nerad konzumuji (měl hospodu, ale chodili mu tam lidi ;-)).
P. S.
Pro ctěnou Mamutěnku (k článku z 2. října):
1. Pomůcka pro určení druhu obilí je sqělá ;-).
2. Váš dědeček byl asi ročník 1888 (jak už kdosi podotkl v příslušné diskusi), stejně jako dědeček můj. A určitě nepamatoval císaře a krále Josefa II, ale Jeho císasřské a královské Apoštolské veličenstvo Františka Josefa I. a především blahoslaveného Karla I, dost močná největší, bohužel nenaplněnou, naději našeho národa.
S přátelským zvoláním
INDIVISIBILITER AC INSEPARABILITER
Libor „Bilbo“ Kopp
Milý Libore, ryzce sbírala maminka a milovala je na másle, přesně jak píšeš 🙂 Já jsem však pravé ryzce neviděla tolik let, že bych si je netroufla sbírat, ani kdybych na ně narazila! A to mám pocit, že jsem narazila… ale jak říkám, nebyla jsem si jistá. A pokud si u hub nejsem jistá, neberu je.
Houby miluji, zrovna nedávno jsem jich hromadu čistila, dusila a v sáčcíh dávala do mrazáku (při plnění ale šla tak každá třetí, čtvrtá vrchovatá lžíce ne do sáčku, ale mé pusy).Evropský způsob houbaření si tady v mokré divočině AL neužiji (v chladných státech US ano), takže když mám štěstí, houby nacházím hlavně na veřejných travnatých parcelách, nebo při okraji lesa, kde si jich běžní Am nevšímají a asi nechápu, proč je sbírám.
Houby použivám do rizota, gulášů, bramboračky apod. Ale nejvíce si je vychutnám jako smaženici. Tu jím pouze já, na manžela je to „moc hub najednou“. Je to moje večeře, když ohřívaný zbytek předešlé večera stačí jen pro jednoho – pro manžela, já si umíchám houby.
Zkouška : jestlipak se objeví můj komentář? Zatím se to 3x nepovedlo. 🙁
Že by na komentáři o bedlách bylo něco závadného, že ho nemohu procpat?
U nás vypukla úroda bedel asi před deseti dny, posléze se přidaly i další druhy hub. Měli jsme bedly osmažené na másle a kmíně, byla to lahoda! Ty jediné se totiž dají sbírat na procházkách s Culkem, neb jsou dobře vidět, vyskytují se v hloučcích a člověk tak nemusí dělit pozornost mezi houby a strakaté torpédo. 🙂
Sežral to antispam, netuším proč – já proti bedlám nic nemám.
Já se minule taky rozepsala a nepropašovala… 😉 . Tak jsem to vzdala
Je to zpropadenost protože houby strašně rád sbírám ale skoro vůbec je nejím. Ergo když je budu sbírat, budou se mi doma hromadit protože množina lidí kterým je možné nasbírané houby vecpat je …. inu, omezená.
rostou, asi někde jinde, u nás ne..trmácení za gribami,nějak nevyšlo,v lese víc lidí jak stromů..všechny lesní cesty se proměnily v parkoviště..všude stovky muchomůrek,jedlého nic..za celou dobu jen 12 hříbečků…
Pamatuji si, že když jsem byla malá, chodili jsme na houby s mámou a tátou. Oni nacházeli vše krásné, voňavé, jedlé.
Já – vachomůrky (tak je překřtil syn, když byl malý).
Takže bezpečně poznám všechny – zelenou, červenou, tygrovanou, všemi mastmi jedovatými mazanou 😀
A tak jsem se naučila jíst houby sušené, od rodičů, po té od tchánů, dodané.
Dnes už sbírám sama – občas – něco – najdu – ale vždy si to nechám zkontrolovat kamarádem houbařem (zásadně chodím s ním, abych…) a pak to nasuším.
Houby ve stavu živém jsou pro mne stále zdrojem nedůvěry.
Ty mám nejraději před objektivem. A jak krásně se umí některé vybarvovat 😀
My se tedy chystáme na houby dneska odpoledne, jestli nám tam tedy víkedoví nájezdníci něco nechali 😀 . Na dvoře nám rostou travní špičky a žampiony, před domem žampiony. Těch je několik druhů, ve kterých se nevyznám, tak je nesbíráme. V lese sbíráme kromě hřibovitých a růžovek a bedel, lišky, ryzce, když je nouze i klouzky (jsou chutné, ale to čištění !), a i velmi dobrou jedlou houbu slizák mazlavý. Tu si s jinou určitě nikdo nesplete, ale málokdo je zná, takže když rostou, máme žně. Holubinky nesbírám, protože některé jsou výborné, jiné nejedlé a já z nich mám obavy.
Tady letos nerostlo NIC a to doslova. Teprve tak před cca 10 dny se začaly houby objevovat a my v malém lesíku u vedlejší vesnice našli hříbky a byly na smetaně. Mňam !. Smaženici sním, ale moc po ní neprahnu, spíš mám ráda houby jako řízky. Houby suším nebo dušené dávám v krabičkách do mrazáku. Jo a taková držkovka z růžovek nemá chybu, stejně tak kulajda, ta může být i z jiných hub. Houby sbírám ráda, ale potom to čištění a krájení! Už teď mne předem bolí záda 😀
žampionů plná zahrada, ale k jídlu nejsou….
Na houby chodíme rádi. Bohužel v bezprostřední blízkosti nejsou ideální lesy (po kůrovci zbyly listnaté křoviny s vysokou trávou, domovem klíšťat). Do vysoké smrčiny musíme dojíždět a navíc se při pokračující těžbě zmenšuje plocha lesů a zvyšuje koncentrace houbařů. Letos bylo mimořádné množství kuřátek, teď začínají praváci, suchohřiby a růžovky. Včera donesl chlap velký koš, z růžovek budou dnes řízky a polovina zbytku už je v sušárně. Ta druhá ještě čeká na balkoně na zpracování (sušárna má jen 8 pater). Co se nevejde, půjde do mražáku. Sušené houby nepoužívám, jdou na jih Moravy za rodinou.
Tak já houby ráda jím a ráda sbírám. Tedy – sbírala jsem. Chození ve vysoké trávě mi zrovna moc nevyhovuje, takhle vysoký les, to ještě. Ale tady u nás je spíš ta vysoká tráva.
Naši mají chalupu ve Slavkovském lese a tam jsem se teda vždycky vyřádila. Na vřesovištích rostly hlavně křemenáče rozměrů nevídaných a v lesíku za chalupou růžovky. Protože houby s chladičem tam nikdo nesbíral, mohla jsem ségru vyslat hodinku před obědem s lískou na určený počet hlaviček a nikdy se nevrátila s prázdnou.
Když jsem začala chodit na houby na Kolínsku, bylo to zase něco jiného. A taky jsem musela změnit repertoár, protože po prvním houbaření s Bimbem nastal problém. S chladičem maximálně bedly, holubinky všech barev mu přinášely přímo hysterické stavy. Takže všechno muselo být s molitanem, ještě tak václavky vzal na milost. Jo a vatovec, vzhledem k tomu, že je molitanovitý, na stůl mohl
Se mnou a houbama je to tak, že nenajdu skoro nic (s výjimkou klouzků, které asi nikdo nesbírá:)) dokud neroste doslova záplava hub. Jednak chodím v lese obvykle jen po cestách (proč přidávat Rexovi další pokušení, když se docela pěkně snaží poslouchat – ovšem zvěři, který má vyběhne pod nosem prostě neodolá) a jednak moje motivace není moc velká. Nikdo doma houby moc nemusí – nám s Martinem stačí mít za sezónu jednu smaženici a jednou klobouky na másle (s kmínem:)). Ovšem aspoň trochu sbírat musím, protože jak čerstvým houbám snadno odolám, tak sušené houby mám v jídle moc ráda. Takže „musím“ hledat houby na sušení. V takovém případě jdu do lesa bez psů – a přijde mi to divné 😛
Jinak letos jsem neodolala a po mnoha letech udělala vymazlenou smetanovou omáčku s čerstvými houbami. Byla skvělá! Ovšem já jsem opět zjistila, že je to na mě jídlo moc těžké.
Jinak jsem si letos všimla, že se do lesa v hojnějším stavu vrátily duťásci – tedy hřib dutonohý. Nepatří mezi nejchutnější houby, ale pro mě je příznakem zdravého lesa – jak je sucho nebo les není v pořádku, duťásci prostě nejsou (tady u nás).
U nás konečně něco začalo růst, ale jen a pouze žampiony a bedle. Tak snad se ostatní houby ještě objeví.
Bedle jsou skvělé na vídeňské řízky nebo plněné, jako papriky, s pečivem či brambory. A dršťková je z nich taky báječná, i ze sušených.
Bedly pouze obdivuju a fotím. Letos jich tu bylo moc moc 🙂
Na houby chodím odjakživa. Ty poslední roky – např.vloni, kdy není ani prašivka díky letnímu suchu, bez bouřek, jsou pro mne nepochopitelné.
Září je měsíc sběru hub! Konzervuji je sušením, nebo je podusím a zamrazím. Dřív jsem je podušené zavařovala.
U nás z hub frčí omáčka, z bedlí řízky v trojobalu, když se zadaří najít pýchavku obrovskou, tak z ní řízky předčí i ty bedlové. Když potřebuji rychlovku, tak smaženice. Začátkem letošního léta jsem si vymyslela jakýsi houbový páj. Linecké těsto, houbová podušená směs a přikrýt opět těstem. Prostě místo jablek vše na slano a houby. V sobotu jsem umřela jednoduché slané těsto. Do něj místo rozinek podušené houby, nasekala šunku, cibuli, nadrobno papriku, sníh místo prdopu, koláčová forma na závěr posypat strouhaným sýrem. Je to opět fofr jídlo.
Jó, houby ty já miluju 🙂
Když je opravdu úroda, že nevím, co s nimi, dělám i houbofleky a karbanátky s houbama. Jo a zavařené na kyselo do octa , to je potom v zimě dobrota !
To bych mohla zkušit rodině propašovat na talíř, kluci koukají na vyloženě houbová jídla nedůvěřivě. 😀
Alex, ty slané koláče vypadají luxusně, i jen z popisu.
Jeden rok, když jsem houby přehazovala vidlemi, jsem je dávala i do leča (klouzky) a bylo to výborné.