Na tomhle místě vždy aspoň přibrzdím. Pod sebou vidím půvabnou krajinu kolem Vřešťovského rybníka, ohraničenou hřebenem, jemuž vévodí Zvičina. Celý obraz pak uzavírá mohutný masiv Krkonoš. Tento pohled mám vyrytý v srdci, a to v mnoha podobách podle ročních dob a času, kdy přijíždím domů.
Návraty. Mohou se pohybovat na škále od něčeho velmi obyčejného, každodenního, až po srdce a duši lámající zkušenost. Není divu, že jde o velké téma v umění! V literatuře, filmu, i na mnoha obrazech byly ztvárněny tisíce a tisíce různých návratů. Šťastných, nečekaných, dlouho očekávaných, i těch, kdy se člověku strachem a napětím krátí dech.
Lidé se ale nevracejí jen… místně. V životě se vracíme pořád a mnoha způsoby. Má s tím ledacos do činění i věk. V první půlce života obvykle ve všech možných oblastech utíkáme kupředu. Bráníme se tomu starému, chceme dál a výš. Bez váhání zkoušíme žít jinak než dřív, po svém. Chceme dělat své vlastní chyby! Je to skvělé a dělá nám to dobře.
Časem však přirozeně zvolníme tempo, takže si chvílemi najdeme čas se zastavit a podívat se kolem sebe. Možná zjistíme, že jsme celé roky neutíkali vpřed, ale vlastně se pohybovali po široce rozkročené spirále. Jinými slovy, časem se vracíme zhruba tam, kde jsme kdysi byli, ale na jiné úrovni, vypodložené všemi získanými zkušenostmi. Řeknu vám, není to špatné! Učí to jisté smířlivosti a pochopení.
A ne, nejde jen o… vážné věci. Můžeme se vracet ke svým původním koníčkům, čtení pokleslé literatury, výletům nemotivovaným výkonem, nebo třeba jídlům svého dětství, byť často v nějaké mírně zdravější modifikaci.
Ani mě tyto návraty samozřejmě nemíjejí. Pravda, krupicová kaše mě ani teď nenadchne, ale vlasy mám po mnoha a mnoha letech opět v té nejsvětlejší blond. Nějakým způsobem jsem se vrátila ke svému původnímu, tehdy bez váhání opuštěnému, já. A víte co? Dělá mi to moc dobře:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2024
Tak co, vracíte se? Jakýmkoliv způsobem? 🙂
Zvířatům stačí k radostným návratům čich. Naše první kočka Kotě i fenka Trixie domov poznaly už řadu km před cílem. Mají tak tu výhodu, že je jim jedno, jak se okolí změnilo, hlavně že stále stejně „voní domovem“..Ráda se vracím ve vzpomínkách na různá místa, která – jak píše Dede – si „ordinuji sama“. Ovšem třeba moje rodné město Praha stále částečně „voní pražsky“, ale v mnoha směrech už to není Praha mého dětství a mládí. Je mi jasné, že to je typický názor emigranta, že kdybych tam byla zůstala žít (nebo tam létala častěji), možná bych si to tolik neuvědomovala.
Naše zdejší okolí nemá žádnou působivou dominantu, krajina je tu na kilometry jednotvárná, placatá. Přesto při návratu k domu s manželem skoro vrtíme ocasy a předeme, protože tady je nám dobře. Uvědomovali jsme si to zrovna dneska, kdy máme 53. výročí svatby, že kdy by nás bylo před těmi lety napadlo, že od staroměstské radnice a spoustě přesunů, spokojeně zakotvíme právě zde na am. Jihu.
Ahoj Maričko! Máš pravdu s tím nosem – ono to funguje i u lidí! Skoro bych řekla, že nos si někdy u člověka pamatuje víc, než vědomá paměť. Však si sami vezměte situace, kdy vás najednou nějaký pach, ať už libý nebo nelibý, vrátil rovnou do nějaké vzpomínky.
Ale hlavně – moc a moc gratuluju k výročí svatby! Padesát tři let… To už je úctyhodný výkon! Jste oba skvělí a mám radost, že tě zase vidím na Dedeníku ❤️
No nevím. Návraty do vzpomínek moc nevyhledávám. Spíše zaháním. I když je to samozřejmě celý můj život. Většinou ale vyplavou věci trapné, nebo nedodělané, věci které jsem měla udělat jinak, prostě vztyčený ukazováček. Přitom těch hezkých bylo určitě víc. Sebemrskačství?
Návraty do míst jsou jednodušší, volím sama. Ale zase… mohu se vrátit do místa, ne do času. Tam ale na pomoc přiskočí představivost, objeví se krátké šlehy událostí, místo je příjemné, smutné a i úsměvné. To je milé. Takže návraty, jak kdy 🙂 !
U návratů je fajn, že si je často (ne vždycky) ordinuješ sama. Pak je na topě, co si k sobě pustíš 🙂
Snažím se být pozitivní, i v těch návratech.
Já, když vyjedu nad naší samotu, na rovinu a rozhlédnu se kolem, vidím : na severu Ještěd, pokračuje to Kozákovským hřbetem, Trosky, Příhrazské skály, Drábské světničky, Bezděz, Ralsko … a končím opět dědem Ještědem. To je Český ráj, náš domov. 🙂
Tak u nás je všude hezky, ale ten tvůj konec je mimořádně povedený.
Maruško, máte tam u vás moc moc krásně!
Jsou návraty a návraty. Vždycky, když na obzoru zahlédnu siluetu Oblíku, Rané a Milé, jsem doma, to je moje dětství, v Lounech jsem měla babičku a spoustu příbuzných a 10 let jsme tam bydleli. I z mosteckého bytu jsem na ně viděla 🙂
Ale doma jsem byla v Žatci, který mám dodnes ráda, ráda se projdu po hradbách, historickém centru…ale tam, kde jsem bydlela, nemůžu. Ten dům stojí, ale…byly to čtyři domy v rozích velikánské zahrady, která byla sice rozparcelovaná na zahrádky, ale pomyslně, žádné ploty. Co my jsme se tam navyváděli, nahráli.. Zahrada není, vznikly z toho stavební parcely a stojí tam další 4 domy, pečlivě ohrazené ploty. Můj bývalý domov a i ty další tři sice stojí, ale na výstavbu těch nových byla navezena zemina (nevím proč), takže ty původní jsou v takových jako „zákopech“. Já to viděla dvakrát a stačilo. Všechno se ve mně sevře, prostě nemůžu. Když si vzpomenu na zahradu, tátovy růže, chce se mi brečet. Já vím, že život jde dál, čas nezastavím….
Alimo, ztráta milých míst bolí, ne že ne. Ovšem tys měla tu kliku, žes to zažila, to ti nikdo nevezme 🙂
Hm, spíš ta spirála, Dede. Každý návrat je v něčem jiný.
Jeden pozitivní: žilo bylo jedno jezírko, a v něm za mého dětství bylo tolik vody, že na něm bydlel párek kachen a spousta drobné havěti. A to jezírko už je plné zas, jen z té vody trčí keře a stromy, protože dlouhá léta fungovalo jako suchopár, v nejlepším případě mokřad. A potůček, který ho napájí, zase bublá, protože má kde vodu brát. Kdyby s těmi dešti nebyly spojené povodně, tak tady na Jižní Moravě by to bylo požehnání.
Za sebe bych řekla, že je to vždy spirála – ten uplynulý čas (pokud to není hodně rychlý návrat:)) to prostě o kousek zvede.
Jinak s těmi dešti souhlasím – kdyby nebylo těch povodní a jejich ničivých důsledků, taky bych řekla, že krajina vodu šťastně vcucla, protože ji moc moc potřebovala – i u nás pod horama.
chodili jsme na horách po lese… opatrně, abychom nepotkali vývraty ze zamokřených kořenů. ale ne, les byl šťavnatě zelený, spokojeně napojený a potoky a říčky se po dvou slunečných dnech vrátily do svých původních velikostí, jen zdravě vydatnější. moudří radní stihli dokončit několik protipovodňových opatření těsně předtím, než přišly deště – naštěstí!
Jo, voda je obvykle požehnání. Když začne ničit, záleží na jejím množství – někdy ani to nejlepší opatření prostě nevydrží. Ale vždycky je lepší udělat aspoň něco, než se vodě prostě vzdát.
Při návratu mám vždycky radost, ikdyž v dálce zahlédnu bílé skály Pálavy a kolem sebe vinohrady. Jo, tady jsem doma.
Vracím se k něčemu? Spíš ne, jen postupuju dál, ovšem svým tempem a nechci se už nechat popohánat okolím. Vrátila jsem se snad jedině k malování, se kterým jsem skončila ve třinácti letech. Jinak mě spíš popohání touha „když to nezkusím, do konce života budu litovat, že jsem to nezkusila“.
Musím říct, že existuje spousta věcí, které jsem chtěla zkusit a už nezkusím, protože na to prostě už nemám, obvykle fyzicky. Tak si to šetřím do příštího života:)) Až na to, že pokud to mám stihnout, měla bych být příště radši chlap! 🙂
Jooo, to bych alespoň zvedla tu motorku 😀 , udělala si řidičák a jak já bych se projížděla – teda projížděl 😀
Jééj, to ti taky šetřím do příštího života. 🙂
Ale kdoví, třeba si ji nakonec pořídím 😀
Tak samozřejmě si to přeberu podle možností a některé záležitosti jsem už zavrhla. Ale spousta jich je ještě přede mnou 🙂