Třetí povídka ze série, navazuje na povídky Vave a Adam (včera).

Policejní vůz se pomalu šinul po nezpevněné lesní cestě. Starší, šedovlasý kapitán Tomek, sedící na sedadle vedle řidiče byl už trochu unavený. Martyrium odbavení na ruzyňském letišti, poté tříhodinový let a další podobné martyrium na letišti Helsinki-Vantaa, pak dlouhá jízda do lesů ve středním Finsku, to by nikomu zrovna nepřidalo sil. Seděl, mlčel a přemýšlel. Policistka, která řídila auto, jeho náladu respektovala, ale když se blížili k cíli, nedalo jí to a oslovila Tomka anglicky.

„Víte, jak se to stalo?“

„Ano,“ odpověděl kapitán Tomek „četl jsem zprávu vašeho komisaře. Je to strašná škoda.“

„Promiňte, ale co v tom domě chcete dělat? Případ je uzavřen, nic zvláštního tam nenajdete.“

Tomek chvíli přemýšlel, jak zformulovat odpověď. Policistce do toho nic nebylo, ale na druhou stranu, návštěva posledního místa úkrytu Pavla Adama Týneckého byla jeho soukromou aktivitou a kriminální policie v Kuopio neměla žádnou povinnost tam kohokoliv nechat okounět. Přesto, zřejmě z kolegiality, povolili Tomkovi nejen návštěvu, ale i krátký pobyt. Proto se nakonec kapitán Tomek rozpovídal.

„Byl to nejhorší případ mého života. Pracoval jsem na tom více než rok. Nakonec…v životě jsem neviděl takovou bestialitu. Unášeli lidi, mučili je kvůli čemukoliv. Někdy kvůli penězům, jindy kvůli nějaké službě, občas i jen tak. Pravé pachatele jsme dopadli příliš pozdě, zásahovka s nimi svedla regulérní bitvu. Víte, potřebuju vědět, pro sebe to potřebuju, pochopit Týneckého myšlenkové pochody, proč se schovával, proč zrovna tady, co měl v úmyslu, co čekal, co plánoval. Mám strašný pocit neuzavřenosti celé té věci a taky dluhu vůči těm dvěma. I když jim to samozřejmě život nevrátí.“

Tomek se na chvilku odmlčel a policistka se domyslela, že chce ještě něco říci, proto mlčky čekala.

„Četl jsem jeho zápisky, váš komisař mi je půjčil ale jistě sami tušíte, že on tam nenapsal všechno. On ty zápisky psal jaksi jenom skrze svůj vztah k té dívce. O sobě samém tam nechal jen pár náznaků. A jsou tu i další podezřelé okolnosti, neříkejte, že vás to samotné nenapadlo.“

„Co máte na mysli, kapitáne?“

„Ta dívka Vave, byla mistryní v bojových uměních. Víte… tihle lidé, kteří jsou v bojových uměních skuteční mistři, myslím tím, že jsou vhodní nejen pro rvačky v hospodách, ale jsou opravdu dobří, jestli mě chápete… ti to mají v hlavách srovnané daleko lépe, než my, běžní smrtelníci.“

Tomek si svou angličtinou nebyl jistý, proto mu dělalo potíže myšlenku vyjádřit. Policistka ale vypadala, že chápe, co tím mínil, proto pokračoval.

“Je mi prostě divné, jak prudce reagovala. Proč – když jí došla Týneckého pravá totožnost – a můžeme se jen dohadovat, jak to vlastně zjistila – i na to bych rád přišel – proč se nepokusila s ním nejdřív promluvit. Bát se ho nemusela, kdyby byl agresivní, přemohla by ho snadno. A pak ta její sebevražda…tihle lidé se jen tak psychicky nezhroutí a nejednají v afektu. Četl jsem, že když ji našli, v rukou ještě svírala uschlý květ bílé růže, kterou jí on dal. Já prostě pro svůj vnitřní klid potřebuju na všechno tohle mít odpovědi a z jeho zápisků jsem je nevyčetl. Jsem vám velmi zavázán, že mi dovolíte se tam podívat. “

Policistka zamyšleně přikývla a dodala: „Dobře. Upřímně si nemyslím, že tam ty odpovědi najdete, ale buďte tam jak dlouho chcete a až vás to přestane bavit, zavolejte.“

„Je tam pořád ten Loquis?“ zeptal se Tomek.

Policistka znovu přikývla. „Je. Komisař s ním mluvil, já jsem o to nestála. Je děsivý. A stejně nic relevantního neřekl. Nevím, jestli ještě vůbec funguje, bude nejspíš vybitý.“

Tomek si o tom pomyslel své, ale už nic neřekl a jen se díval do ponuré temnoty lesa kolem cesty. Po chvíli  policistka zastavila vůz.

„Jsme tady. Je to asi půl hodiny tímhle směrem. Mám jít s vámi?“

Kapitán Tomek se usmál. „Děkuji ale nechtěl bych vás zdržovat. Už takhle vás obtěžuji až moc.“

Policistka to nepopřela, nicméně odpověděla: „Víte, já bych nerada abyste se ztratil. Nemohu říci, že bychom neměli jiné starosti než hledat zbloudilého kolegu. Oblečení i boty máte pořádné, jak vidím, vybaven jste snad dobře. Ale tenhle les je hrozně jednotvárný, kdo to tu nezná….“

Tomek se přestal usmívat. „Byl jsem půl roku na české polární stanici Johann Gregor Mendel na Rossově ostrově a musel jsem se sám dostat na základnu Scott-McMurdo. Umím se orientovat v jednotvárném terénu.“

Na policistku to dojem neudělalo, nicméně se zeptala: „Co jste tam dělal?“

„Vyšetřoval smrt vědce.“ odvětil Tomek.

„Prosím vás, bez ohledu na polární základnu, raději vás k tomu domu doprovodím.“

„Děkuji vám.“ odpověděl Tomek a vystoupil z auta. Ze zadního sedadla si vzal svůj batoh a krátce se rozhlédl po větvích nejbližších stromů. Říkal si, kde asi visel ten černý pás, ten na kterém se nešťastný muž nakonec oběsil. U něj to až tolik podezřelé není, říkal si Tomek v duchu. Když je toho na člověka prostě příliš…takových jsem viděl desítky. Ale i tak…něco tam ještě muselo být. Něco co v deníku nepopsal jinak než několika náznaky.

Tichým lesem šli mlčky, nepotkali ani živáčka, Tomek se začínal nudit, a když se najednou policistka jdoucí před ním zastavila, málem do ní vrazil. Ale pak už věnoval pozornost potemnělé mase dřevěného domu, který stál uprostřed jakési světliny, či palouku. Plastiková páska s nápisem „místo činu“ ve finštině a švédštině, visící na dveřích, do daleka svítila svou červenou barvou.

Policistka ji bez okolků strhla, otevřela s jistou námahou dveře (byly jen provizorně opravené, poté co je policisté tehdy vylomili) a baterkou posvítila dovnitř. Udělala pohyb jakoby chtěla vejít, ale pak si to rozmyslela, ustoupila stranou a řekla:

„Prosím. Je to tu vaše. Vrátím se pro vás za týden, já dříve nemám čas. Kdybyste ale dospěl k názoru, že chcete odtud, zavolejte. Někdo jiný pro vás zajede. Co tu budete jíst? “

„Zásoby si nesu na dva dny a pak si zajdu do městečka. Přesně jako to dělal on.“

Pokrčila rameny. „Jak myslíte. Na shledanou.“

A klidně odkráčela. Kapitán Tomek se za ní chvíli díval, pak pokrčil rameny, zhluboka se nadechl a vešel do tmavé předsíně, zavřel za sebou dveře a zajistil je závorou.

Detektiv opatrně prošel tmavou předsíní, míjel o stěnu opřené nejrůznější nářadí, vešel do místnosti, která pravděpodobně bývala obývacím pokojem. Očima přejížděl z místa na místo, vidět bylo naštěstí dobře. Světla propouštělo okno dost. Krb s připravenou trochou dřeva. Stůl, židle. Svícen. Lůžko. Obrazy na stěnách. Ty byly zvláštní. Kapitán Tomek se nevyznal ve výtvarném umění, ale tolik věděl, že portrétisté malují portréty většinou tak, že se člověk na obraze dívá pozorovateli do očí. Ne tak zde. Portrétované osoby na všech obrazech, a že jich Tomek napočítal porůznu po zdech celkem dvanáct, se dívaly stranou. A co bylo ještě zvláštnější, všechny se dívaly do stejného místa. Totiž ke vchodu do místnosti. Jejich výrazy byly víceméně neutrální, zvláštní byl opravdu jen ten směr pohledu. Portrétní výzdoba pokoje musela být vytvářena přesně s tímto úmyslem, jinak by bylo stěží možné docílit takového efektu.

Když se na to detektiv dosyta vynadíval, odložil svůj batoh na zem vedle lůžka, otevřel jej a pro jistotu si z něho vyndal baterku. Pak vyšel z místnosti ven, nahlédl do koupelny a podivoval se chvíli mechanickému čerpadlu, pomocí kterého se dala vypumpovat voda ze zdroje kdesi v hloubce do zásobníku v koupelně. Chvilku váhal ale pak uchopil páky a několikrát mocně zapumpoval. Soustava sice nepříjemně vrzala ale zurčení vody v zásobníku dokazovalo, že systém funguje. Z toho měl Tomek radost. Byl to v podstatě upravený klasický hydrant. Když detektiv vyšel ven z koupelny octl se u schodů. Tady poprvé ucítil něco jako tíseň. Schody byly strmé, zašlé, kovové zábradlí na stěnách omšelé. A vedly kamsi nahoru do tmy. Tomkovi se prostě vůbec nechtělo ty schody vyjít. Ale věděl, že pokud se tu má dobrat nějakého výsledku v tom smyslu, že se dozví víc o tom, co se tu odehrávalo, musí prohlédnout celý dům a to podrobně. Bezděčně udělal pohyb jako kdyby chtěl vytáhnout pistoli a pak se usmál své pošetilosti. Pochopitelně ji sebou neměl, byl na soukromé cestě a převézt letadlem zbraň do cizího státu, byť v rámci Evropské unie, by byl zbytečný problém. Tak namířil do tmy nad schody alespoň rozsvícenou baterku a přemítal, co na něho vybafne. Nevybaflo na něj ovšem nic, takže se pomalu vydal do vyššího patra. Šel tiše, kamenné schody nevrzaly.

V patře pak pomalu odstrčil rukou pootevřené nejbližší dveře a vstoupil do pokoje. Rozhlédl se a musel se bezděčně usmát. To byla krása. Týnecký tu místnost vlastně nikdy nepopsal, ale vypadalo to tam jako na zámku a detektiv si pak sám pro sebe tuto místnost pojmenoval „Zámecká“. Nicméně pocit tísně Tomka neopouštěl ani tam, prostě proto, že to nebylo normální. Do prčic, která rodina nechá při stěhování napospas lesu takový nádherný a jistě velmi drahý porcelán a nábytek? A nejen to ale také písemnosti, fotografie, jak se přesvědčil nahlédnutím do šuplat. Jenže když písemnosti i fotoalba prohlédl důkladněji, tak jak byl zvyklý ze své detektivní praxe, zarazilo ho něco, co jeho tíseň rozhodně neumenšilo. Neviděl totiž nic, co by mohlo alespoň náznakem směřovat k odhalení identity někdejších majitelů. Nic, co by obsahovalo nějaké jméno. Byly tam účty, různé návody (to Tomek poznal podle obrázků), dokonce i dopisy ale z těch byla jména pečlivě odgumována. Doklady žádné.

Co za lidi tohle udělá? Utíkali odtud narychlo? Ale proč, není tu nic poškozené, boje jak Zimní války tak ani Pokračovací války, na toto území nepronikly, stejně tak Druhé světové. Navíc – Tomek pohlédl na broušenou skleněnou sadu váz v jedné z vitrín –  tohle je souprava vyrobená kolem roku 1950 u Moserů. Poznal to velmi dobře, kdysi tam cosi vyšetřoval. Museli odejít později. A jak to, že to tady nikdo nevykradl? Nejsi v Čechách, odpověděl si trpce v duchu sám.

Nakonec detektiv vyšel z místnosti a rovnou vstoupil do další naproti. Tam mu znovu údivem spadla brada, i když údiv byl doprovázen zintenzivněním pocitu tísně. Byla tam knihovna. Všechny knihy byly pečlivě umístěny v regálech, s výjimkou jediné, která ležela na zemi uprostřed místnosti. Zvedl ji a přečetl si na deskách titul. Jednalo o filosofický traktát „Svět duchů a posmrtný stav člověka“. Tomek se zachvěl. Byl sice pragmatik, jako většina policistů ale samota a věčné šero uprostřed lesů už stihlo s jeho psychikou udělat svoje. Ze stránek vypadla omšelá záložka, Tomek ji zvedl, zběžně prohlédl a pak se plácl do čela. Bylo mu v té chvíli jasné, jak dívka Vave odhalila Týneckého totožnost. Bylo to směšně jednoduché (a pro Týneckého neskutečná smůla), ale detektiv chápal, proč to finská policie neví a ani se na to Vave při výslechu nezeptala.

Je to všude ve všech zemích stejné. Policie vyšetřuje to, co musí. Finové nevyšetřovali žádný zločin který by Týnecký spáchal, ať už domnělý či ne, žádný zločin ke kterému by v tomto domě došlo. Protože tu k žádnému nedošlo. Finové jen zadržovali uprchlého muže kterého hledal Interpol. Nic víc. Během těchto úvah se detektiv probíral podivnou knihou až z ní vypadl další, složený arch papíru. Když jej Tomek rozložil, ztuhl. Papír byl hustě pokreslen a popsán Týneckého písmem, které detektiv bezpečně poznal. Uvědomil si, že se konečně něco dozví, ale současně se z tohoto zjištění nedokázal zaradovat. Vzal si knihu, záložku i arch papíru sebou zpět do obývacího pokoje s úmyslem prostudovat vše v klidu poté, co si připraví něco k jídlu. Měl už hlad, jedl naposledy před několika hodinami.

V obývacím pokoji položil nalezené předměty na stůl a sice s jistou neobratností, ale nakonec přeci jen úspěšně zapálil oheň v krbu. Už při příchodu do domu si všiml, že pohlcovač kouře z komína dávno spadl, ale to mu nevadilo, neboť na rozdíl od předchozího obyvatele tu byl víceméně legálně. Pak vyndal z batohu vietnamskou nudlovou polévku, přenosný vařič s kartuší, vidličku a plechový rendlík. V koupelně vypustil vodu, kterou předtím vypumpoval a načerpal si novou, aby omezil riziko rzi ve vodě. Pak nabral vodu do rendlíku a za chvíli už byla silně nezdravá polévka hotova. Neměl bych to jíst, uvědomil si. Věděl, že za jeho problémy s tlakem může přesně tohle. Rychlá a nezdravá jídla. Nicméně se ale raději zaobíral těmito neveselými myšlenkami, než aby myslel na to, kde je. Nemohl se totiž stále zbavit pocitů tísně vyvolaného samotou, šerem, stínem nedávné tragédie. Když se pohyboval mezi místnostmi, musel se zuřivě bránit nutkání se ohlédnout. Je to všechno pitomost, utěšoval se. Není tu živá duše, tak čeho se bojíš. Bojiš se mrtvé duše, našeptal mu zlomyslně jeho vlastní mozek. Ale prosím tě, mrtví nekoušou, živých se boj – zopakoval si známou poučku. A mozek zlomyslně odpověděl – a jsi si tím jistý? Detektiv zatřásl hlavou, aby zahnal divné myšlenky. Vždyť je to směšné, řekl si a pustil se do jídla.

Během jídla po očku sledoval předměty, které si přinesl z knihovny. Když dojedl, vymyl v koupelně rendlík a uvařil si ještě hořký čaj. Během jeho popíjení rozložil na stole popsaný arch a začetl se do něj.

„…čím dál víc mám pocit, že Swedenborg ví o čem mluví, to co jsem považoval za bláboly pošahaného filosofa je ve skutečnosti manifestace archetypální paměti lidstva a denně se mi nepříjemně zhmotňuje před očima. Naštěstí jen venku. Kdyby za mnou chodil i dovnitř, zešílel bych. I tak k tomu nemám daleko. Kdybych alespoň nebyl tak sám! Viděl jsem postupně všechny podoby té věci….“

Pak následovaly podivné ilustrace jakýchsi zvláštních útvarů a bytostí a Týnecký k tomu připojil nadpisy „fosfenická forma“, o kousek dál „přechodová forma“ a nakonec „formy theriantropů a duchů“. Z kreseb šel strach. Ne proto jak vypadaly, ale tím, co by mohly představovat. Jedna z kresbiček byla silně zakroužkována, a u ní připsána krátká věta. „ježíšíkriste pomozte mi někdo…“

Detektiv se narovnal na židli a odstrčil od sebe arch papíru. Vytáhl z kapsy mobilní telefon, vyfotil pečlivě s bleskem několik částí archu a odeslal fotografie na číslo svého známého psychiatra. Pak čtvrt hodiny čekal a čekání trávil tím, že knihu vrátil do knihovny, usrkáváním čaje a civěním na dveře od místnosti. Za živý svět se nemohl rozhodnout, co mu vadí víc – jestli když je nechá otevřené, nebo je zavře. Když mu po čtvrthodině zazvonil mobil, nadskočil leknutím na židli tak, že z ní málem spadl. Rychle přijal hovor.

„Ahoj Slávku, prosím tě, zběžně jsem si to prohlédl ale nevím co přesně po mě chceš.“, ozvalo se z telefonu.

„Ahoj, potřeboval bych vědět, jestli autor těch textů a malůvek nebyl na hlavu.“, odpověděl detektiv.

„Podívej…to co ten člověk vídal by mohlo zdánlivě vypadat jako pozitivní příznaky schizofrenie, konkrétně kombinované intrapsychické halucinace se zoopsií. Možná dokonce i Séglasovy jevy v písemné formě…jenže nějak ti člověče nemám pocit, že by byl blázen.“

„Proč ne?“

„No jen si to přečti pořádně…on má na ty věci vnější náhled. Uvědomuje si, jak je to absurdní a zuřivě se vzpírá tomu všemu uvěřit. Tak to nemocní schizofrenií nemívají.“

„Naznačuješ mi, že to, co popisuje opravdu viděl???“

„To sotva….hele toho člověka mi přiveď, strašně rád bych s ním mluvil. Takhle naslepo ti řešení nevymyslím. Můj rychlý tip je, že si z nudy vymýšlel šílenosti a fantazii má teda jak nikdo druhý. Přivedeš ho? “

„Tak to lituju kamaráde, není naživu.“

„Aha, škoda. No, kdybych ti mohl ještě něčím prospět, klidně se ozvi.“

„Díky ti. Ahoj.“

Detektiv odložil mobilní telefon a přitom si povšiml, že je již skoro vybitý. Vyndal proto z batohu powerbanku a telefon na ni připojil. Čím dál tím lépe, říkal si přitom. Blázen tedy Týnecký asi nebyl. Bezpochyby ale musel být v příšerném psychickém stavu.  Detektiv přiložil do krbu, pak si lehl na lůžko, ruce si dal pod hlavu, zíral z okna a přitom přemýšlel. V tom se ale zase ozval zlý skřet v jeho mozku a našeptal mu jízlivě – ležíš na lůžku mrtvých.  Tomek nervózně vstal a začal přecházet sem a tam. Když se objevila Vave, muselo to pro Týneckého být jako živá voda. Jak je ale možné, že jí nic neřekl? Bál se, že mu neuvěří? To těžko, píše ve svých zápiscích, že byl ochoten o všem mluvit. Nechtěla tedy ona. Proč ne? Z toho, co se o ní ví, byla nedůvěřivá jako divoké zvíře a chlapy neměla ráda. A nikdy nejednala impulsivně. Takže suma sumárum, barabizna uprostřed lesů, jejíž obyvatelé se vypařili i se svojí identitou, pak člověk skrývající se před zákonem se tady naprosto pomine a holka která sem zabloudí úplně změní v krátké době svou povahu. Krucinálfagot co je tohle za místo??

Kapitán Tomek se dočkal odpovědi na tuto v duchu pronesenou řečnickou otázku dřív, než by mu bylo milé. Zvenčí se ozval táhlý prapodivný jekot. Nebyl nijak zvlášť hlasitý, ale v okolním tichu vynikl. Nejhorší na něm bylo, že se nedal určit jeho původ. Jsou zvuky, které vydává člověk a jsou zvuky, které vydá zvíře ale jaké zaujmout stanovisko k něčemu, co se nedá zařadit ani do jedné této kategorie, přestože ho evidentně vydává něco živého? Živého? Ozval se skřet v mozku. To křičí mrtvý. Detektiv se vymrštil na nohy a instinktivně opět hmátl po pistoli. Když zjistil, že ji nemá, vylétla mu z úst nesmírně sprostá kletba. Běžel k domovním dveřím a přesvědčil se, že je závora řádně zastrčena. Pak se o ně opřel a přerývaně oddechoval. V mysli mu vytanula představa Týneckého stojícího u dveří s židlí v rukou, jak o tom psal v deníku. To to na mě přišlo rychle, nejsem tady ani pár hodin. Vší duševní silou, jakou byl schopen ze sebe vydolovat se uklidnil a vracel se do obýváku, ale když stanul ve dveřích, tak si v té chvíli všiml toho, co ho zaujalo, když do obýváku poprvé vstoupil. Všechny oči na obrazech se dívaly přímo na něho. Hypnotizovaly ho jako hadi. Tomek se roztřásl, věděl, že stačí udělat krok kamkoliv a uteče ze směru těch pohledů, ale nebyl schopen ten krok udělat, dokud sám nezavřel oči.

Došel k lůžku a unaveně se na něj svalil. Lůžko mrtvých. Toto je lůžko mrtvých. Znělo mu v myšlenkách. Ale nevstal. Řekl si, že to přemůže. Přece se nenechá vyděsit atmosférou jedné staré barabizny. Ale zlý skřet v mozku jen trochu pozměnil výrok a šeptal dál. Toto je dům mrtvých. Jsi v domě mrtvých. Kapitán Tomek ale pocítil vzdor a vzpíral se pocitům úzkosti a snažil se nemyslet na to co mohlo vydat ten zvuk venku. Řekl si, že se pokusí usnout, sice se to v té chvíli nezdálo možné, ale právě proto to chtěl zkusit. Dokázat si, že se nebojí. V domě bylo nepřirozené ticho. Staré domy, zejména dřevěné, přirozeně oplývají nejrůznějšími zvuky, které jsou výrazné hlavně v noci, když je svět v klidu. Tento ne. V tomto domě bylo ticho jako…no jako v domě mrtvých. Přesto detektiv nakonec usnul a těsně před tím, než k tomu došlo, rezonovala mu v podvědomí myšlenka na to, že musí v domě prohlédnout každou drobnost, aby pochopil jednání obou smutných hrdinů tragického příběhu.

Když se kapitán Tomek ráno probudil, byl klidný. Pokoj se koupal v ranním slunci, které dokázalo zahnat noční chmury. Po ranní hygieně si nakrájel k snídani trvanlivý salám a přikusoval k němu bagetu. Při jídle stál. Nevadilo mu to, byl zvyklý. Při vyšetřovacích maratonech to často nebylo jinak. Díval se z okna na zelený les. Pátral očima mezi stromy ale marně. Viděl všude to samé. Stromy, trávu, mech, křoví. Žvýkaje kus salátu z bagety, přesunul se ke stolu a znovu nahlédl do popsaného archu a přemítal.

Honza je zkušený forenzní psychiatr. Tvrdí, že se mu nezdá, že by Týnecký byl nemocný. Ovšem, Honza nečetl jeho zápisky, jen pár úseků z tohoto archu. Kdyby četl jeho zápisky, hlavně ten šílený konec, asi by změnil názor. Měl bych si přečíst to filosofické dílo, abych věděl, co u Týneckého spustilo tyhle podivné vize. Jenže co když …. Přerušil úvahy, protože pocítil něco z včerejší úzkosti. Ne. Podívám se zatím do jiných místností v domě.

Vrátil se do prvního patra, zjistil, že dveře od knihovny i od Zámecké místnosti zůstaly otevřeny. Rozhodl se nechat to tak, vnášelo to do jeho mysli určitý řád – tady už jsem byl a tady ještě ne. A on strašně nutně řád v mysli potřeboval. Vešel rázně do dalších dveří a jakmile překročil práh, reflexivně okamžitě uskočil zpět a skryl se za zárubeň. Pak se tiše rozesmál a vynadal si do idiotů. Jistě, je tady. Úplně na něj zapomněl. Loquis. Týnecký ho umístil doprostřed místnosti tak, že figurína stála přímo proti vcházejícímu člověku. Detektiv rychlým krokem běžel zpět, seběhl schody, vešel do obývacího pokoje a z postranních kapes svého batohu vyndal kabel. Podíval se na něj a usmál se. Na rozdíl od policistky, která ho do domu zavedla, si Tomek nemyslel, že by byl Loquis vybitý. Věděl, že Loquis má silnou grafénovou baterii.

S kabelem v ruce se Tomek vrátil k figuríně, obešel ji, na svém mobilním telefonu, který už byl dobitý, vytvořil internetový hotspot a kabelem mobil připojil ke konektoru na zádech figuríny. Věděl přesně, že tam je, když totiž v Praze při vyšetřování prohlížel Týneckého věci, základní Loquidovo schéma si pečlivě prohlédl. Připojený mobil pak Tomek strčil Loquidovi do kapsy. Nakonec mu zamával rukou těsně před jeho strnulýma očima a se značným napětím čekal, co se stane.

Dočkal se poměrně rychle, zašuměly vnitřní větráky – a o jejich funkčnost se Tomek bál nejvíc, kvůli prachu – v očích figuríny se jemně zablesklo.

„Dobré dopoledne.“, řekla ta věc. Vnitřní hodiny mu zjevně stále fungují, pomyslel si Tomek a odpověděl na pozdrav.

„Nikdy jsem vás neviděl.“, řekl Loquis. „Avšak odhaduji s pravděpodobností 75%, že jste kapitán Miroslav Tomek z pražské kriminální policie, který vyšetřuje případ mého tvůrce a kamaráda. To vy jste mne připojil na internet? Děkuji vám. “

Loquis měl překvapivě melodický hlas. Nemluvil monotónně jako robot. Tomkovi chvíli trvalo než se vyrovnal s nezvyklou situací. Robotického svědka ještě nikdy nevyslýchal.

„Ano…nemýlíte se.“

„Děkuji, že mi vykáte, pane kapitáne. Z internetového připojení, které jste mi poskytl se nyní dozvídám, že případ mého tvůrce je již uzavřen a že můj přítel spáchal sebevraždu v zadržovací vazbě v Kuopio. To je veliká tragédie.“

„Je vám to líto?“, zeptal se Tomek.

„Tak to nemohu formulovat. Jen v obecnosti extrapoluji.“, odpověděl Loquis.

“Máte potíže s interpretací subjektivních lidských citů?“, zeptal se Tomek.

„V obecném významu ne, ale musíte se vyhnout pokusům o mou personifikaci a nesmíte ode mne čekat projevy citů.“

„Hm….“, zamyslel se Tomek. „Dobře. Potřebuji od vás abyste mi pomohl s rozborem chování Pavla Týneckého.“

„Vynasnažím se.“ Loquis na všechno odpovídal okamžitě, bez prodlev, jeho procesory analyzovaly slyšené velmi rychle a stejně rychle koncipovaly reakce.

Kapitán Tomek se rozhlédl po místnosti, objevil v koutě židli, která vypadala že je docela bytelná a bez ohledu na to, že byla zaprášená, se na ni posadil. Vzápětí zabzučelo servo v krku figuríny. Loquis pootočil hlavu směrem, kde Tomek seděl.

„Loquide….máte šifrovanou paměť, proto musím spoléhat na to, že co mi řeknete bude pravda.“

„Spolehněte se, pane kapitáne. Ke lhaní nemám motivaci.“, odpověděl Loquis.

„Mluvil s vámi váš tvůrce někdy o tom, čeho se bojí?“, zeptal se Tomek.

„Ano, často. Bál se odhalení policií.“, odvětil Loquis. „Radil jsem mu jak zamaskovat skutečnost, že v tomto domě někdo žije.“

„To nemyslím.“, řekl Tomek. „To je logické. Projevil ještě nějaké jiné obavy? Nebo dokonce hrůzu?“

Loquis tentokrát chvíli mlčel. Nakonec řekl: „Ano, něco neustále ho pronásledovalo když byl mimo dům. Až teď, když jsem připojen na internet, mohu říci, že se pravděpodobně jednalo o reálný jev a ne o příznaky duševní choroby.“

„Jste schopen říci, co ho pronásledovalo, čeho se tak bál?“, zeptal se Tomek.

„Zpočátku jen blíže neurčitých jevů, které se ale postupně rozvíjely ve zcela konkrétní věci.“

„Jaké věci?“, zeptal se Tomek a v napětí přimhouřil oči.

„Zvířata.“, odvětil Loquis.

„Například?“

„Los evropský.“

„Ale los nepronásleduje. Pokud ho člověk vyruší, může ho napadnout, ale nehoní lidi po lese.“

„Toho jsem si vědom, kapitáne. Ale jsem přesvědčen, že mého tvůrce pronásledoval los.“

Tomek si pomyslel, že tento rozhovor nikam nevede, ale Loquis byl jediný interaktivní zdroj informací, který měl k dispozici a nechtěl to tak rychle vzdát.

„Nemáte pocit…“, začal Tomek znovu.

„Nemám.“, odvětil rychle Loquis. „Personifikujete mne, pane kapitáne.“

„Ovšem, beru zpět. Nevyložil jste si to všechno tak, že váš tvůrce trpí schizofrenií, a má halucinace, které spadají do kategorie zoopsie?“, zeptal se Tomek.

„Jen zpočátku, pane kapitáne. Ve světle našich dalších diskusí a hlavně v kombinaci s informacemi které jsem nyní získal z internetu už nikoliv.“, odtušil Loquis.

Tomek vstal ze židle a zamyšleně přecházel po místnosti. Loquidova hlava se za ním otáčela.

„Jste obeznámen s obsahem díla Emanuela Swedenborga Svět duchů a posmrtný stav člověka?“, zeptal se nakonec.

„Nikoliv. Vím, že toto dílo existuje a o čem pojednává ale přímo obsah nemohu nikde na běžně dostupných stránkách nalézt. Není vyloučeno, že některé servery univerzitních knihoven jej mají, stejně tak, že by bylo možné jej nalézt na temném webu, ale k tomu nemám prostředky.“, řekl Loquis.

„Takže nelze říci, že by duševní stav vašeho tvůrce byl přímo ovlivněn touto knihou?“

„K tomu nemohu nic říci, pane kapitáne, nemám dostatek informací.“

Tomek chvíli mlčel a upřeně hleděl Loquidovi do strnulých očí. Nakonec se pomalu zeptal: „Slyšíte něco i když jste vypnutý?“

„Ano.“, překvapil ho odpovědí Loquis. Tomek vzrušením málem nadskočil.

„Jste schopen analyzovat zvuk, připomínající křik, který se ozval zvenčí včera kolem deváté hodiny večer??“

„Vím, který zvuk máte na mysli, pane kapitáne. Nikoliv, neznám jeho původ a vím, že můj tvůrce se ho velmi děsil.“

Aby ne, pomyslel si detektiv. Sám jsem se málem po…no nic.

„Jak na vašeho tvůrce působila přítomnost Vave?“, zeptal se Tomek.

„Nevím. Od té doby co se tu objevila, mne můj tvůrce zapnul jen jednou, pravděpodobně proto, aby mne jí představil. Pak už ne. Usuzuji, že mne už nepotřeboval.“, odvětil Loquis.

„A jak na vás reagovala Vave?“

„Polekala se. Chtěla, abych předpověděl budoucnost. Ale protože k tomu nemám dostatek informací, podal jsem jí o budoucnosti jen takové informace, jejichž pravdivost bylo možno označit za vysoce pravděpodobnou.“, řekl Loquis.

„Co jste jí řekl?“

„Že zemře.“, odvětil bezelstně Loquis a Tomek začal pociťovat, že se mu opět kradmo vrací do duše včerejší tíseň.

„Děkuji vám, Loquide.“, řekl unaveně Tomek a odpojil od stroje svůj telefon. „Vypněte se.“

„Rádo se stalo kapitáne.“, odvětil stroj a jeho oči pohasly. Tomek ho chvíli pozoroval. Je vypnutý ale stále slyší. Zvláštní. Geniální stroj. Týneckého je strašná škoda a je to moje vina. Neodhalil jsem pravé zločince včas a pronásledoval jsem nevinného.

Zbytek dne, kromě jídla a topení v krbu strávil kapitán Tomek prohlížením knih v knihovně. Vybíral si takové, které Týnecký pravděpodobně četl, jako rozlišovací znamení, zvolil detektiv stupeň pokrytí knih prachem. Ty, které byly zaprášené málo či vůbec, o těch usoudil, že byly čteny v nedávné době. Jedna kniha se vymykala tím, že se jednalo o moderní vydání. Byl to finský epos Kalevala, veliký tlustospis, který by čtenář mohl využít k posilování, kdyby ho už přestalo bavit číst. Tato kniha byla nejdojemnější. Ne snad svým obsahem, ale byly do ní založeny popsané listy a lístečky a obsah těchto lístků víceméně dokladoval vztah Vave a Adama. Na jednom lístku hráli piškvorky, na jiném „lodní bitvu“, na dalším zase společně malovali jakousi vtipnou obludku. Každý střídavě vždy přimaloval nějakou část. Na dalším lístku bylo finsky napsáno „Mikä on salaisuutesi, Adam?” A u toho namalované srdce.

Tomek si na mobilu spustil překladač a text do něj vložil. ”Jaké máš tajemství, Adame ?”,  vypadlo z překladače. Vave o tom evidentně přemýšlela, ale otázku napsala finsky, asi proto, že věděla, že její partner tomu neporozumí. Proč? Proč k sobě nebyli upřímnější? Nemuselo to tak dopadnout.

Ne, ozval se skřet v Tomkově mozku. Nemuselo to tak dopadnout, kdybys lépe dělal svou práci! Krucifix, hádal se Tomek sám se sebou, já mu snad nechal v kapse ten Vavein pás??

Obsah dalšího lístku byl znepokojivý. Byla na něm namalovaná losí hlava s vyloženě zlýma očima. Kdosi ten obrázek začmáral, ale ne dostatečně. Začmárala to asi Vave, protože to bylo provedeno jinou tužkou než obrázek losa.

Než se kapitán Tomek nadál, nastal opět temný a tichý večer a stíny se opět začaly vkrádat do detektivovy duše. Podvědomně čekal, kdy se zase zvenčí ozve zlý zvuk, ale k tomu tentokrát nedošlo. Došlo k něčemu jinému. Když si zamyšlený detektiv v kuchyňce míchal rozpuštěný obsah konzervy, domem se rozlehl zvuk varhan. Mohutný temný akord, jako kdyby někdo dupl na všechny pedály současně. Tomek vyjekl leknutím a třeštil oči kolem sebe. Tón neustával, jakoby se hráč rozhodl, že už pedály varhan nikdy nepustí. Zvuk hrůzně rezonoval domem a mučil Tomkovu duši. Detektiv se zoufale pokoušel koncentrovat. Věděl, že varhany v domě jsou a to že hrají, znamená, že není v domě sám! Jistěže nejsi sám, našeptal mu skřet v mozku. Je tu s tebou mrtvý! Detektiv se ale už vzpamatoval, zařval vzteky, vyběhl z kuchyňky, popadl motyku opřenou v předsíni, vytáhl z kapsy baterku, rozsvítil ji a pádil nahoru do posledního patra. Když tam doběhl, kopancem rozrazil dveře, za kterými by měly varhany být. Varhany tam byly ale neseděl za nimi nikdo. Kužel světla vydávaný Tomkovou baterkou přejížděl z místa na místo. Na některých píšťalách byla dusítka, ale na většině ne. Válela se na zemi vedle. Akumulátor napájející kompresory jiskřil. Zkrat??? Asi ano. Bože to je kravál!! Co si mám počít?! Tomek odhodil nepotřebnou motyku a surově odtrhl kabely akumulátoru od kompresorů a varhany ztichly.  Kdoví jak se ty obvody dokázaly propojit s klaviaturou. Neustálé střídání tepla a chladu…kdoví.

Konsternovaný detektiv se opřel o stěnu a oddechoval. Tohle místo mně zabije, pomyslel si. Ano, přesně tak, zašeptal skřet v mozku. Konečně ti to dochází. Detektiv se chytil za spánky a zaúpěl. V duchu se Adamovi (začal ho v nyní duchu také tak titulovat, namísto jeho příjmení) omlouval.

Nakonec znovu sebral motyku a vrátil se zpět do přízemí a do obývacího pokoje. Tam zjistil, že oheň v krbu dohasíná a že bude chtě nechtě muset ven, protože uvnitř už žádné dříví nezbývalo. A ven se Tomkovi ukrutně nechtělo. Nakonec se k tomu však přemluvil. Odsunul závoru a otevřel dokořán dveře. Chladný večerní vítr mu zostřil smysly. Vyšel ven a opatrně obcházel dům, rozhlížel se kolem, odolával pokušení obracet se a hledět za sebe. Nakonec našel za domem hromadu dříví a začal postupně nosit polena dovnitř. V jednom polenu byla zaseknutá zrezivělá sekyrka. Když šel pro čtvrtou dávku polen, už byl notně zadýchaný. A když se znovu ozval ten ošklivý táhlý jek, leknutím Tomek upustil polena na zem a v panice se rozhlížel.

Tam, na kraji světliny, se proti světlému nebi rýsovala parohatá losí hlava. Tomek doopravdy zpanikařil a vyrazil tryskem ke dveřím domu. Když už už dobíhal, průvan dveře zabouchl a detektiv do nich nechtěně plnou silou naběhl a bolestivě se udeřil do hlavy. Otočil se a viděl, že los stojí jen asi deset metrů od něho a….věčný Bože, ty oči…jeho oči se zdály být lidské a zíraly na Tomka s démonickou  nenávistí.  Tomek na nic nečekal, obrátil se, chvatně otevřel dveře, vpadl do domu, zabouchl za sebou a zarazil závoru. Nakonec se sesunul na podlahu a těžce přerývaně dýchal. Posléze vstal, dovlekl se do obývacího pokoje a vyhlédl z okna na prostranství před dveřmi. Los byl pryč. Prostranství bylo zcela prázdné. Tomek zasténal a svalil se na lůžko. Lůžko mrtvých…hloupost! Okřikl se. Opak je pravdou, na tomhle kanapi ti dva nejspíš celkem hodně dováděli…Jen se tím utěšuj, chechtal se zlý skřet v jeho mozku. Zvenčí se opět ozval onen zlověstný sten. Křik mrtvého. Tomek znovu zaúpěl a zabalil si hlavu do své bundy, která mu na lůžku sloužila jako polštář. Pak už ale bylo ticho a asi za hodinu Tomek usnul, ani nevěděl jak. Tvrdým spánkem beze snů, podobajícím se kómatu.

Další den byl detektiv unavený a otupělý. Nechtěl ani jíst, pil jen instantní kávu, seděl u stolu a zíral do popsaného archu, nalezeného v knize. Pohrával si s myšlenkou, že uteče, ale nechtěl jít ven, bál se losa. Vynadal si za to v duchu, protože si uvědomil, že Adam měl víc odvahy než on. V tom mu padl zrak na poznámku vlevo dole téměř u rohu archu. Adam tam popisoval dveře ve sklepě, měly by být ocelové a uzavřené zvláštním mechanismem. Adam k tomu jen lakonicky podotýkal, že se tam nemůže dostat, a zkusí to až se budou s Vave nudit. Návod na otevření, že by měl být mezi ostatními písemnostmi. Detektiv si uvědomil, že ještě nesebral odvahu sejít do sklepa. Znovu se mu rozbušilo srdce, odstrčil arch a vyběhl nahoru do Zámecké místnosti. Pamatoval si totiž, že tam něco jako návod na jakési mechanické zařízení viděl, ale protože neuměl finsky a obrázky mu nic neříkaly, neprohlížel ho nijak podrobně.

Našel ho rychle, tentokrát se na něj pořádně podíval a nachystal si mobil, aby mu s textem pomohl překladač. Brzy poznal, že ten návod se skutečně týká obsluhy dveří a co ho hlavně zaujalo, u posledního názorného obrázku byla tužkou domalovaná kresba kříže a vedle ní jakýsi ošklivý sardonicky se šklebící obličej, kterému šla z úst bublina jako to bývá v komiksech. V bublině byl všeříkající nápis ”ha ha ha.” Tomek pomalu složil návod, schoval ho do kapsy a celý se roztřásl. Po chvíli přeběhl chodbu do knihovny a znovu popadl Swedenborgovu knihu, kterou tam dříve vrátil. Odnesl si ji znovu do obývacího pokoje a u stolu ji začal číst. Četl dlouho, některé pasáže přeskakoval, jiné četl opakovaně, ale nedal si pokoj, dokud se nedozvěděl, co potřeboval. Strávil tím řadu hodin. Když knihu odložil, znovu vytáhl návod a za pomoci překladače jej studoval. Nakonec na mobilu vytočil číslo policie v Kuopio, nechal se spojit s komisařem Paavoläinenem.

”To jste vy kapitáne…co pro vás můžeme udělat?

Tomek vzrušeným hlasem vychrlil do telefonu: ”Pane komisaři, potřeboval bych, jestli byste mi nezjsitil… nebo nenechal zjistit dvě věci. Může vám to připadat divné ale věřte mi, je to důležité.”

”No prosím, pane kolego.”, v komisařově hlase neznělo žádné zvláštní nadšení nicméně Tomkovu prosbu naštěstí apriori neodmítl.

”Vedete si statistiky úmrtí obyvatel z příčiny zabití losem?”

”Ano, jistě.”, odvětil lehce udiveně komisař.

”Šlo by zjistit, jestli v tomto lese byl někdo zabit losem mezi lety 1945 a 1955?”

”Ano, to není problém. A ta druhá věc?”

”Potřeboval bych znát kontakt na firmu, které ve stejném časovém období stavěla lidem v domech na zakázku protiatomové kryty jako reakci na možný útok ze strany Sovětského Svazu a na kolik desetiletí jsou konstruovány. Samozřejmě, pokud ta firma ještě existuje.”

Komisař Timo Paavoläinnen si povzdechl, ale slíbil českému kolegovi, že informace opatří.

Pak si detektiv vyndal z batohu skládací univerzální nástroj, ve kterém byly kleště i šroubovák, nůž, pilka, a  podobně. Pak se s baterkou a návodem vydal do sklepa k oněm dveřím, cestou vzal sebou i motyku. Ve sklepě se znovu chvěl hrůzou ale nepříjemným myšlenkám už uvykl. Pomocí návodu začal rozebírat uzavírací zařízení, vzhledově připomínající typické české hydraulické brzdy, kterým se obecně říká brano. V zubech Tomek držel baterku, přerývaně oddechoval a poté co odstranil vnější kryt, snažil se šroubováčkem přepnout určité malé přepínače do správné polohy. Když se mu to povedlo, zařízení zacvakalo stavítky mechanismu, zasyčel stlačený vzduch a dveře se pootevřely.

Tomek do vzniklé štěrbiny strčil motyku a vší silou se snažil páčením otevřít těžké dveře dokořán. Šlo to nesmírně špatně. Když se mu to podařilo, šel dál. Nikoliv bez námahy, třásly se mu nohy, dílem strachy, dílem prodělanou fyzickou zátěží. Rozhlédl se, svítil kolem sebe baterkou a pak se tiše sesunul do podřepu. Hlava mu klesla do dlaní. V místnosti se nacházely seschlé mrtvoly v hrůzných pozicích, bylo znát, že se ti lidé před smrtí snažili dostat ven, že prožívali strašlivou agónii smrti hladem a žízní, poté co spotřebovali všechny zásoby, které tu měli. Suchý a chladný vzduch mumifikoval těla, takže se nerozložila.

Detektiv věděl, že má před sebou odpověď, kam zmizeli obyvatelé domu a co je příčinou strašné aureoly hrůzy a smrti prostupující domem. Trhl sebou když uslyšel zvonění svého mobilního telefonu. Nechal jej ležet přede dveřmi protože tušil, že s kvalitou signálu to uvnitř krytu nebude slavné. Ztěžka vstal, vyšel z krytu a zdvihl mobil.

”Kapitáne, nevím jak jste na to přišel, ale na podzim roku 1953 byl nalezen mrtvý mladý muž kolem 25 let, ušlapaný a ukopaný losem na kraji lesa. Podle stop, které tehdy kolegové zajistili, musel bezhlavě běžet lesem a tomu zvířeti vběhl přímo do cesty. Nepodařilo se zjistit odkud běžel, tehdy neležel ještě všude sníh. Co se týče vaší druhé otázky, bohužel ta firma už neexistuje.”

”To nevadí pane komisaři.” odpověděl třesoucím se hlasem Tomek. ”To mi stačí. Znáte totožnost toho zabitého?”

”Jen s jistou mírou pravděpodobnosti… je vám něco, kapitáne? Máme pro vás přijet?”

”Ano… byl bych vám vděčen.”, odpověděl Tomek.

”Tak vydržte. Bude to hodinu nebo spíš dvě trvat.”

”Děkuji vám.”

Ten, kterého ušlapal los, byl vrah. Pod nějakou záminkou nalákal ostatní obyvatele do protiatomového krytu a zavřel je tam. Podle návodu zablokoval dveře tak, že je zevnitř nedokázali otevřít. Asi chtěl pro sebe jejich majetek. Pečlivě odstranil z písemností všechny údaje, které by mohli naznačovat, kdo v domě bydlel. Úřady krátce po třech po sobě jdoucích válkách o tom neměly jasno a vrah se rozhodl toho zneužít. Proto domem prostupovala atmosféra hrůzy, smrti a démonického vzteku. Vrahovi jeho plán z nějakého důvodu vyšel jen napůl. Získaného majetku si neužil, slepé síly přírody ho vyštvaly ven a nahnaly do náruče smrti.

Swedenborg ve svém traktátu přesně popisuje, jak může k takové věci dojít. Vraha nakonec štvalo a uštvalo samo peklo. A strašným zločinem poznamenaný dům se změnil v proklatost, která ovlivňovala psychické rozpoložení, dokonce i povahy svých obyvatel. Swedenborg říká, že bojovat proti tomu lze jedině Boží láskou a tu přinesla do domu Vave. Boží láska nemusí být jen modlitby a vzpínání rukou v kostele. Tento vnější faktor na chvíli přinesl světlo do temného domu, ale bohužel díky hloupé náhodě ne navěky.

A kapitán Tomek seděl na prahu v otevřených dveřích domu. Losa se už nebál. Hleděl do lesa a přemýšlel jak tuhle metafyzickou absurditu podá finským kolegům tak, aby si nemysleli, že se tu úplně zbláznil. Nakonec si řekl, že jim jen předá hmatatelné důkazy. Výklad ať si udělají sami. Z fyzické i psychické únavy Tomek usnul, hlavu opřenou o zárubeň. Zdál se mu sen o tam jak před ním stojí Vave a Adam, drží se za ruce a hledí na Tomka s úsměvem. Křesťanská věrouka se k sebevraždám staví velmi přísně, ale jestli existuje nebe a peklo, tak pokud jsou oba teď spolu, není v tom pro ně rozdíl.

Tomka probudila ruka finského policisty, která mu jemně zatřásla ramenem. Detektiv se probral a cítil v duši nesmírný klid, jaký postrádal už velmi dlouho.

KONEC