Příběh navazuje na povídku Vave

Konečně se mi podařilo natahat si sem všechno vybavení které tu chci, nebo přinejmenším, které potřebuji. Hlavně dieselgenerátor a taky Loquida, já… já prostě potřebuju s někým mluvit. Škoda, že ho nikdo nikdy neuvidí, dostal bych za něj asi dost peněz. Přitom jeho vývoj nebyl až zase tolik složitý, jen syntéza už existujících technologií. O něm ale více až později. Zaplaťpámbu za to, že tady si lidi hledí svého a cizinec ne že by je nezajímal ale nemají ve zvyku si jich všímat. Ani sami sebe si tolik nevšímají.

Konečně se tady přestávám bát. Nikdy jsem neměl sklony děsit se domů považovaných za strašidelné. Ale tady je ta samota přímo hmatatelná a noci jsou vpravdě černé. Černější už je jen stav mé duše. Pořád v noci brečím do polštáře, pořád a pořád se mi vrací vzpomínky na to co udělali mé rodině a hodili to na mě.

Neumím se mstít. Strašně bych chtěl, ale neumím to. Jako asi každý, také jsem v novinách čítal různé zprávy o zločinech a psal jsem pak do komentářů silácké tlachy o tom, jak stát se to mně, viníka bych pověsil za koule do průvanu. Jsou to kecy, věřte mi. Když se to pak opravdu stane, málokdo má na to, aby se krvavě mstil. Ok, dobře, řeknu to jinak protože sám nemám rád generalizace. Já na to nemám. Stejně jsem musel utéct. I zdejší policie ví, že jsem někde v téhle zemi. Komisař Paavoläinen osobně varoval obyvatelstvo, aby se nepokoušelo mě zadržet, jak šíleně jsem nebezpečný. Pane Všehomíra! Jak snadné je uvěřit, že je někdo zrůda. Ale nemají ponětí kde mě hledat a sem nikdo nechodí. I tak si ale dávám setsakramentský pozor na to, abych dělal změny na domě jen uvnitř a zvenku to stále vypadalo jako opuštěná ruina. Byť to byl kdysi velkolepý dům.

Opravdu velkolepý. Jen těch balkonů. Nikdy jsem se na žádný neodvážil vyjít, aby to se mnou nespadlo, stačilo úplně, že jsem málem sletěl z komína, když jsem na něj upevňoval provizorní pohlcovač kouře. Nesnáším výšky. Ale první patro bylo jako někde na zámku. Našel jsem tu i fotky majitelů. Kdoví co se s nimi stalo. Interiér vypadal, jako kdyby to tu opustili ještě za Zimní války. Bože a ty varhany nahoře. Dalo mi dost práce vyrobit 420 dusítek na píšťaly, aby ty varhany neřvaly po celém lese, když na ně hraju. Ale nakonec, co bych tu jiného dělal, kromě čtení anglických knih, brečení do polštářů a planém přemítání o neexistující budoucnosti.

Musím zajít na dřevo. Tahám se s tím vždycky z hrozné dálky, aby nebylo poznat, že tu někdo žije, kdyby sem přeci jen někdo zabloudil ze Siilinjärvi. Děsí mě, co bude až napadne sníh. Lítat fakt neumím a moje stopy tu prostě budou.  Asi tady v té tmě zmrznu a bude pokoj. Takovými chmurnými myšlenkami se zaobírám, když sekyrkou přesekávám hluboko v lese delší kmínky, aby se mi pak lépe nesly. Silnější dřevo si obvykle dovleču ke krbu a slabší klacky hromadím v přístěnku za domem. Není tam vidět, leda by člověk stál přímo před ním.

Jo. Vidět tam není ale zato odtamtud slyším kde se co šustne a to co jsem zaslechl… no krve by se ve mně nedořezal. Někdo si to mašíruje kolem. Slyším zvláštní šustění zmrzlé trávy, to člověk pozná, zní to stejně jako když po ní chodím já. Mám tu vymyšlený takový oblouk, okliku. Vydal jsem se na opačnou stranu, našlapoval jsem jak pštros, abych se nepozorovaně dostal z druhé strany k místu, odkud kročeje zazněly. Srdce mi bušilo jako zvon, doufal jsem, že mě strachy neraní mrtvice. Vypadá to, že to není policie. Je to mladá dívka s batohem na zádech a nejde úplně lehce, něco jí je. Nekulhá, to ne, spíš je hodně vyčerpaná.

Tak a teď rychle, pomoct jí, nebo nepomoct? Už se stmívá, mrzne a do města to má daleko. Kde se tu sakra vzala? Nakonec jsem se rozhodl, že jí zkusím pomoci. Na rozdíl od názoru zdejší policie, já opravdu nejsem darebák a kdyby tu měla někde v lese umrznout. Už takhle nemám klidné spaní a sotvakdy ho mít budu. Nepřidám si ještě k tomu vinu za smrt mladé holky. Tak jsem uvažoval a úvahy vyústily v to, že jsem se jí zeptal kde se tam bere. Zkusil jsem angličtinu, protože Finové anglicky vesměs umějí, a hlavně, já neumím finsky. Dívka se trochu lekla, ale pak do mě zapíchla pohled ostrý jako kinžál. Chvilku jsme rozmlouvali a pochopil jsem, že o mou péči nemá nejmenší zájem, což mi usnadnilo situaci. Jen jsem jí tedy ukázal směr do města a šel jsem do svého domu.

Hlavou se mi přitom honily smutné úvahy, komu všemu prozradí, že tu někoho viděla.  Periferním viděním jsem si ale všiml, že klesla na kolena. Něco ji asi bolí nebo je vážně k smrti unavená. Tak dost. Odložil jsem sekyru a běžel k ní. Pomohl jsem jí na nohy. Nebránila se, a nakonec šla se mnou do domu. Odhadoval jsem to na nějakou bolest v žebrech. Snad to není vážné, říkal jsem si. Nejsem lékař a sotva bych jí uměl pomoci. A volat lékaře by znamenalo se prozradit. Zatčení. Vězení. Soud. Deportace. Další soud. A další vězení a tentokrát hodně dlouhé, dost možná doživotní, mezi nejhorší lidskou svoločí, za kterou mě také považovali. Tohle všechno se mi honilo hlavou, ale nemohl jsem tam tu dívku prostě jen tak nechat.

Když jsem jí pomohl sundat pořádně těžký batoh a odložit bundu, zavedl jsem ji do pokoje s krbem, kde trávím nejvíc času. Bylo znát, že mi moc nevěří. Bylo mi z toho smutno, ale nemohl jsem se jí divit, takže jsem jí nic nevyčítal a ohřál jsem jí kuřecí polévku, která mi zbyla od oběda. Sice ji nejdřív očichávala jak ohař, ale nakonec se do ní pustila. Chvilku jsem se na ni díval, jak hltavě jí a uvědomil jsem si, že je moc krásná. Kdo to asi je… Představil jsem se jí, z opatrnosti jen svým druhým křestním jménem a ona se představila se jako „Vave.“ Zahnal jsem hříšné myšlenky, počkal až dojí a vzal od ní prázdnou misku. Pak jsem jí donesl na pohovku pod oknem polštář a pokrývku, popřál jí dobrou noc a šel do své ložnice pod schody (nadnesený název, vešla se mi tam akorát postel a malý stolek).

Pro jistotu jsem ji požádal ať v noci nechodí po domě, nedá se tu svítit a kdyby někam spadla byl by to problém. Nebo jestli nedejbože objeví to muzeum v prvním patře. Nakonec jsem jí nabídl, že jí to třeba ráno ukážu sám. Nebude to aspoň tolik podezřelé. V ložnici jsem strašně dlouho koukal z postele do stropu a v duchu rozebíral tohle nadělení. Tak nakonec mě dostane do vězení to, že nejsem takový hajzl, jak se o mně píše v novinách a nenechám mladou holku umřít v lese. Je to otázka času, někomu bude vyprávět, že mě tu viděla, ten někdo to také řekne někomu a za využití teorie memů bych dokonce mohl vypočítat, jak rychle si sem pro mě dojde zásahovka.

Vave vypadala jako sportovkyně, byla vážně krásná, byť ta krása byla poněkud chladná. Trochu jsem se zasnil. Byl to zvláštní, příjemný pocit, že v domě kromě mne ještě někdo je. Obraz neznámé dívky se mi před očima prolínal s obrazem mé mrtvé manželky, chvíli jsem je jasně rozlišoval, chvíli mi splývaly v jedinou bytost, až jsem z toho zmatku nakonec usnul. Ale pozitivní na tom bylo to, že jsem po velmi dlouhé době v noci nepromáčel polštář slzami stesku a pocitu propastné hrůzy z toho co se stalo mé rodině, který se mi doposavad se železnou pravidelností vracel řadu týdnů.

Spánek ovšem ani tentokrát nebyl moc kvalitní, často jsem se probouzel, nakonec jsem vstal ještě za tmy a šel udělat snídani. Ve sklepě tu byla vykopaná jáma na led a také tu zbylo po majitelích cosi, co jsem po úvaze identifikoval jako odpařovací bednu, která měla ve stěnách prostory pro vodu a jejím odpařením se dal trochu chladit obsah bedny. Tu jsem ale na nic nepoužil, stejně tam byl ledový vzduch. Udělal jsem tedy snídani, z nádobí někdejších majitelů jsem vybral talíře, které jsem považoval za pravděpodobně české výroby a s tlukoucím srdcem jsem vstoupil do pokoje, kde Vave tvrdě spala. Za okny svítalo. Nu což.

Položil jsem snídaně na stůl a do jedné z nich jsem se pustil. Špatně se mi polykalo, jak jsem byl nervózní. Dívka se samozřejmě probudila a šla se upravit do koupelny. Zatímco tam byla, rozhodl jsem se, že se pokusím prolomit ledy trikem, který jsem se kdysi naučil podle návodu z internetu. Rychle, než se vrátí! Odešel jsem rychle do místnosti vzadu za schody, je tam prosklená terasa, která je zvenčí už téměř zakrytá křovím. Udělal jsem si z ní skleník, který jsem opatrně vytápěl, a kromě zeleniny jsem tam měl malou bílou růži. Bez lítosti jsem jí odtrhl květ, navlhčil ho a běžel s ním rychle zpět. Když se Vave vrátila z koupelny, „vyčaroval“ jsem květ bílé růže z prázdných dlaní. Není to složitý trik, ale trochu cviku to chce. K prolomení ledů to přispělo, aspoň se mi tak zdálo, protože se dívka kouzelně usmála a její hnědozelené oči, které člověka doslova krájely jak laser, měly náhle přece jen měkčí výraz.

Nakonec dokonce souhlasila i s tím, že ji provedu po domě. Byla nadšená jako malé děcko, čemuž jsem se vůbec nedivil. Já, když jsem to viděl poprvé, bych byl tak nadšený také, kdyby mi netížily duši vážné věci. Nejvíc se jí asi líbilo nádobí, kterého tu je vskutku pozoruhodná i když dost nesourodá sbírka. Německé i české věci, něco zřejmě čínské a japonské. Ale to ještě nic neviděla, rozhodl jsem se jí ukázat Loquida. Mého mluvícího společníka, který uměl díky jazykové databance, syntezátoru řeči a speciálním algoritmům vést docela inteligentní rozhovor. Témat na výběr nebylo mnoho, protože jsem ho neměl jak napojit na internet a rozšířit tím jeho znalosti, ale i tak s ním byla zábava. Možná to někdy půjde, jestli se mi povede sem propašovat satelitní přijímač a více baterií. To mě ale spíš dřív zavřou.

Výsledek byl poněkud rozpačitý. Loquis Vave ohromil, to ano, ale v žertu si řekla o předpověď budoucnosti a Loquidovo proroctví bylo jaksi příliš přímočaré. Utekla z místnosti a chtěla jít domů. Vrhl jsem bezděčně pohled na schody vedoucí do podkroví.  Doprovodil jsem ji pak skoro až k cestě do městečka a odvážil jsem se zeptat, jestli ještě přijde. Ani nevím jak, ta otázka ze mě sama vyskočila. K mé šílené radosti souhlasila a vzápětí mi tu radost zmrazila tím, že bude chtít vědět proč jsem tady. Do hajzlu s tím, řeknu jí to. Děj se vůle Boží. Dokonce mi zamávala, srdce mi málem vlétlo až do krku.

Volným krokem jsem došel zpět do domu, sedl si na schody na zápraží a přemýšlel. Seděl jsem tam dlouho, dokud jsem se nerozklepal zimou jako ratlík. Pak jsem teprve vešel do domu a zbytek dne mi plynul v jakémsi polosnu.

Večer jsem si došel do knihovny v prvním patře pro knížku. Měl jsem tam rozečtené dílo filosofa Emanuela Swedenborga „Svět duchů a posmrtný stav člověka.“ Není to zrovna nejvhodnější četba pro někoho osamoceného uprostřed temných lesů, ale byla to jedna z mála knih, která byla tištěná v angličtině a nikoliv ve finštině nebo latině. Zaujala mě hlavně děsivá pasáž o „představitelích“ a „korespondentech.“  Swedenborg se domníval, že lidé jsou doprovázeni zlými duchy, kteří se jej snaží zničit a já, od té doby, co jsem tak strašlivě přišel o rodinu, získal jsem pocit, že je to pravda, jakkoliv jsem nikdy předtím afinitu k temnému mysticismu neměl. Ale věřte, samota, tma, tragická minulost, tohle všechno dohromady vám nadělá s psychikou hotové divy.

Autor té knihy tvrdí, že zlý duch se někdy může zjevit jako „korespondent“ ve zvířecí, „korespondující“ podobě. Budete se mi smát ale několikrát jsem v lese narazil na zvíře, které jsem za takového  „korespondenta“ začal považovat. Byl to los. Totiž, oproti mému předpokladu, že postačí jít mu z cesty, tenhle si nějak umanul, že bude chodit za mnou a dalo mi často dost práce se ho zbavit a v jeho očkách jsem spatřoval vztek. Snažil jsem se mu do nich nedívat, protože v říši divokých zvířat je pohled do očí považován v lepším případě za nevychovanost, v horším pak za výzvu ke konfrontaci. Ale v těch krátkých setkáních našich pohledů, jsem si pokaždé v jeho očích přečetl o své smrti. Najednou se prostě objevil mezi stromy, a zíral na mě s nepopsatelnou zuřivostí. Asi se vám to bude jevit směšné, ale zkuste se vžít do mé situace. Jednou na mě ten los i vyběhl. Hodil jsem po něm špalek, který jsem zrovna držel a pádil jsem jako šílený pryč. Doběhl jsem do domu, zabouchl dveře a stál za nimi s napřaženou židlí v rukou, doopravdy jsem čekal, že to zvíře vběhne za mnou. Ale kde mu byl konec.

V noci jsem rozečtenou knížku založil kusem starých novin a hodil ji zpátky do knihovny. Po následující dny se mi obraz dívky Vave pořád vracel, přistihl jsem se, že se culím jako trouba, když na ni myslím. A myslel jsem na ni pořád. Kalilo mi to jen pomyšlení, že jednoho dne mi zabuší na dveře nikoliv Vave, ale policie. Rozum pravil sebrat se a zmizet, ale kam? Je pravda, že podobných domů je tady v lese víc, ale žádný není tak zachovalý jako tento a já už nemám sílu všechny své věci tahat po lese. Úplně mi stačilo, kolik jsem zažil hrůzy, když jsem je nosil sem.

Když pak po třech dnech někdo zabouchal na dveře, leknutím jsem si upustil na nohu prázdnou plynovou bombu, kterou jsem právě odšroubovával od plotýnky vařiče. Chvíli mi trvalo, než jsem se domátožil ke dveřím. Otevřel jsem je a ona tam opravdu stála. Musel jsem vypadat dost nejapně, protože nejdřív se začala usmívat a úsměv jí postupně víc a víc vykvetl do upřímného smíchu. Netrvalo dlouho a seděla v mém ušáku a už vůbec se netvářila podezřívavě a otráveně, jako když tu byla první večer. Panebože, byla tak krásná…. Nalil jsem nám víno a povídali jsme si o všem možném i nemožném.

Kupodivu – a to mne docela zaráželo ještě dlouho poté – nenaléhala abych jí objasnil svou situaci a důvod svého poustevničení v tomto domě. A já byl za to rád a nevnucoval jí to. Vyprávěla mi o sobě a skutečně byla aktivní sportovkyní. Pěstovala bojové sporty, byla v nich asi dost dobrá, což jsem velmi obdivoval. Dočista mě pak vyvedla z míry tím, že si při poslední návštěvě všimla, že něco určitě musím mít v podkroví, protože jsem se tam díval. Nebyl důvod to tajit, pověděl jsem jí o varhanech a doprovodil to malým, nepříliš vydařeným vtipem, za který mě praštila polštářem. Srdce mi zběsile uhánělo, protože takové gesto by neudělala, kdybych se jí nelíbil. Nakonec jsme nahoru šli.

Přemýšlel jsem cestou, co jí zahraji a doufal, že se ještě povede kompresorům nafouknout měchy. Bachovu toccatu v D? Efektní, ale na tu nemám náladu. Nakonec jsem zvolil Dvořáka. Asi se jí to líbilo a musela o tom i něco vědět, protože uhodla odkud jsem. Což by nebylo to nejhorší, spíš mě vyděsilo to, že si varhany fotila mobilem a přišla na to, že se odtud dá volat, to jsem jí posledně tak napůl zapřel. Napůl proto, že ona volat mohla, já ne. Posledně měla mobil vybitý, proto ostatně bloudila a já jsem ten svůj vypnul a schoval. Nebyl tu k použití ani kdybych o to stál. Nakonec jsem se ovládl a vymluvil se z toho. Když jsme se vraceli po schodech dolů odvážil jsem se vzít ji za ruku a ona se nebránila. V takových chvílích je člověk šťastný a já jsem takový pocit zažíval poprvé po dlouhé době. Strašně dlouhé.

Když mi pak ale vyprávěla o své bývalé práci v security, kdy chránili s kolegy a kolegyněmi ruské podnikatele a ti po nich chtěli služby které rozhodně nebyly ve smlouvě, protože za těmi se chodí do podniků zcela jiného druhu, než je ochranka, tak mi hodně zatrnulo. Hlas se jí najednou změnil, zhrubl, podrobně líčila, co všechno po ní žádali a já si všiml, že ona to vlastně neříká ani tak mně, jako že se prostě snaží z toho hnusného zážitku vypovídat. Věděl jsem už, že je sirotek a že prostě zřejmě nikdy neměla nikoho, komu by se s něčím takovým svěřila.

A když jsem viděl, jak se její krásná tvář ošklivě stahuje, z očí jí srší rudé blesky a jak nespravedlivě generalizuje a dělá prasata z mužů obecně, bylo mi jí strašně líto. Nezlobil jsem se na ni za to zobecňování, protože ona za to v podstatě nemohla, tohle je takový hnus (nebudu sem doslova přepisovat co mi tehdy řekla, samotnému je mi z toho nanic), že se jí prostě nešlo divit. Najednou se ale zarazila a podívala se mi do očí. Měla v nich překvapení. Ale šli jsme pak už raději spát. Ona na pohovku pod oknem a já do svého kutlochu. Půl noci jsem pak strávil tím, že jsem si představoval, co by bylo, kdyby ležela tady u mě a ne tam. Ale u těch představ také zůstalo, nikdy bych se neodvážil ji jít obtěžovat, a to ani kdyby neměla bojové schopnosti, které měla.

Druhý den už jsme měli lepší náladu a odvážil jsem se vyprovodit ji až přímo k cestě do městečka a slíbil ji, že tu na ni budu čekat, když mi řekne, kdy se vrátí. Ukázala mi strom a na něm visící černou cosi jako stuhu. Byl to její judistický pás, černý jako uhel, prý si tak označila místo, kde má sejít do lesa. Nebyl jsem z toho nadšen, ale nedal jsem to najevo. Ona pochopitelně zatím nemohla tušit proč nechci být nalezen a já se děsil dne, kdy ji to začne zajímat. Víte, co je ale zvláštní? Tímto dnes, jako když utne, opustily mne temné děsy, přestal jsem myslet na mystické výklady švédského filosofa o světě duchů a toho losa jsem už nepotkával. Možná je pravda to, co říká jiná duchovní škola, že člověk svým rozpoložením přitahuje události a já jsem tak přitáhl toho losa. Čím jsem ale přitáhl to, že mi někdo povraždil rodinu, to se už asi nedozvím. Vave ale dokázala zázrak – už jsem na to tolik nemyslel.

Začala ke mně chodit pravidelně a jednou, když jsme si spolu vařili podle jakéhosi receptu její babičky, vyndala z batohu kelímek s nápisem „Smetana“ a já na to koukal jako na zjevení. Vyptala se, čemu se divím a vyšlo najevo, že finsky se slovo „smetana“ řekne úplně stejně jako česky, i když je tím míněna konkrétně smetana kysaná. My se vůbec navzájem učili své jazyky a čeština jí lezla do hlavy rozhodně lépe než mně finština. Věřili jsme si navzájem čím dál víc a já se přestal bát, že mě prozradí. Jednou přitáhla obrovitou knihu a já se zeptal, jestli nepřivlekla Ďáblovu bibli. Věděla o co jde, viděla ji kdysi ve Švédsku, v muzeu ve Stockholmu a věděla i to, že pochází z mé země. Nicméně se zasmála a řekla, že ne, že to je epos Kalevala a že mi ho přečte, abych se taky něco dozvěděl o zemi, ve které poustevničím. Rád jsem poslouchal její hlas, tak melodický, netypicky pro seveřanku. Dovolila mi někdy abych ležel s hlavou v jejím klíně a poslouchal její plynulý překlad z finštiny do angličtiny se zavřenými očima. Byly to úžasné dny. Venku tma, že by se dala krájet, ale mně konečně zase v duši svítilo slunce. Tragédie mé rodiny mi samozřejmě v srdci zůstala, věděl jsem, že to už tak bude navždy, ale Vave dokázala, že jsem ty zlé vzpomínky dokázal zapouzdřit a přestal jsem se jimi trápit. A věděl jsem, že Vave miluju.

Opravdu jsem na ni čekával poblíž visícího černého pásu, který mi nakonec darovala, když jsem jí o něj poprosil. Chvíli se na mě pobaveně dívala, ale pak mi ho pověsila se smíchem kolem krku, za oba konce si mě pak přitáhla k sobě a políbila mě. Smotal jsem ho a dal do kapsy.

Měl jsem starou krabici s hrou Člověče, nezlob se. Asi to neznáte, je to druh stolní hry, u nás relativně populární. Naučil jsem ji Vave a užili jsme si při ní spoustu legrace. Jednou nemohla přenést přes srdce, že jsem jí třikrát za sebou vyhodil figurku, tak mi ty moje prostě smetla z hrací desky na zem. Vyskočil jsem a naoko se strašně rozhořčil. Se smíchem utíkala kolem stolu, já za ní. Dohonil jsem ji a chytil, když stála na měkké kožešinové předložce u krbu, ale než jsem se nadál, elegantně mě na ni složila. Vyvedla mě z rovnováhy, pak jsem upadl přes její nastavenou nohu a žuchnul do té kožešiny.

V následující sekundě si mě osedlala, rukama mi přitiskla mé ruce k podlaze a pevně mě pod sebou sevřela svými svalnatými stehny, takže jsem sotva dýchal a nemohl jsem se ani hnout. Chvíli jsme se jeden druhému dívali do očí, až se ke mně sklonila a začali jsme se něžně líbat. Postupně jsme pak svlékali jeden druhého a vyústilo to v neskutečně krásné milování, které se pak během dalších dnů ještě mnohokrát opakovalo. A bylo vždy úžasné a nádherné, nezapomenu nikdy na žádné z nich, ale tohle první, to si budu pamatovat nejvíc.

Jednoho večera jsme usoudili, že bych se mohl pokusit zprovoznit dieselagregát, který mi přestal fungovat pár dní předtím, než Vave poprvé přišla. Bylo to bohužel vážné, nefungovala jedna souosá hřídel. Dlouho jsem přemýšlel, co s tím až jsem si uvědomil, že nic neslyším. Abyste rozuměli, po celou dobu jsem slyšel Vavein hlásek, jak si moje láska cosi pro sebe vyzpěvuje, ale najednou jako když utne a rozhostilo se ticho. Ne, nelekl jsem se. Co by se jí taky mohlo stát, ale udivilo mě to a šel jsem se za ní podívat. Našel jsem ji snadno, ale předtucha čehosi úděsného mě zpomalila. Slyšel jsem ji třesoucím se hlasem tiše telefonovat. Mluvila sice do přístroje finsky, ale natolik jsem už ten jazyk pochopil, že mi došlo, že mluví s policií a že s ní mluví o mně.

Nikdo si neumí představit co to je za pocit, když se na vás najednou zřítí všechny hrůzy pekla. Nějak se dozvěděla,  kdo jsem a co tu dělám, ale jak?? A odkud?? Nemělo smysl nad tím bádat, přiskočil jsem k Vave a vyrazil jí mobil z ruky. Ne, nechtěl jsem jí ublížit, vždyť jsem ji miloval. Ostatně bych na to ani fyzicky neměl.  Ale musel jsem nějak přerušit ta strašná slova. Divím se, že jsem neomdlel hrůzou. Nebyl jsem schopen rozumné úvahy, instinkt mi zavelel „utíkej!“ Obrátil jsem se a pokusil se utéci aniž bych věděl kam, ale to jsem se přepočítal. Vave se na mě vrhla jako útočící anakonda, strhla mě k zemi a nasadila mi příšerný chvat, kdy mi zezadu omotala paže kolem krku takovým zvláštním způsobem, kterým mne velmi efektivně škrtila a já ať jsem dělal co jsem dělal, nedokázal jsem její ruce od svého hrdla odtáhnout.

Současně mě pevně sevřela nohama kolem pasu jako do ocelového kruhu, takže jsem se nemohl ani zmítat, či přesněji řečeno mohl, ale nebylo mi to nic platné, ať jsem se převaloval jak jsem chtěl, táhl jsem Vave na sobě jako batoh. Byl jsem v nepopsatelné panice a už jsem ztrácel vědomí, když si Vave zřejmě uvědomila, že mne nechce zabít a změnila taktiku. Pustila mne z chvatu, převalila mne na břicho, zaryla mi bolestivě koleno do zad a vykroutila mi ruku. Neměl jsem šanci se nijak bránit. Křičela na mě, vykřičela na mě všechen svůj strašlivý vztek a zhnusení. Šílel jsem bolestí a prosil jsem ji aby mne pustila, sliboval jsem, že jí odejdu ze života, ale odpověděla jen tím, že mi zkroutila ruku ještě víc. Řval jsem bolestí.

Nedokážu si vybavit jak dlouho tohle šílenství trvalo, ale když jsem zaslechl charakteristické burácení helikoptéry a skrz okno vpadlo do pokoje světlo velmi silného reflektoru, pochopil jsem, že je konec všeho. Policisté vběhli do domu a Vave mne konečně pustila. Byl jsem naprosto bezvládný a chvíle, kdy jsem se oblékal a s policisty nastoupil do jejich helikoptéry (museli mne podpírat) jsem si prakticky neuvědomoval.

Měl jsem v cele k dispozici jen krátkou neořezanou tužku, ale psát se tím dalo. Stejně nevím jak bych to vylíčil. Byl jsem ve zvláštním psychickém stavu, jako kdyby mi někdo resetoval mozek a po resetu se na něj nic nenainstalovalo. Totální duševní prázdnota a lhostejnost. Odmítl jsem jakkoliv ústně vypovídat, odpovědi na komisařovy otázky jsem napsal na papír, spolu s těmito zápisky. Komisař mi nakonec jen suše oznámil, že ve vězení počkám na deportaci. Sebrali mi tkaničky od bot, pásek od kalhot a strčili mě do cely.

A tak tu sedím a teprve teď mi postupně dochází co se stalo. Přišel jsem o všechno. Něco mě nutí podívat se na stěnu. Ze stěny vyrůstá ohavná karikatura losí hlavy, dívá se na mě stejně jako se díval ten los v lese a z očí mu kane krev. Křičím a zavírám oči ale v duchu přímo plasticky vidím jak se ta hlava snáší vzduchem pomalu ke mně a šeptá mi do ucha příšerné věci. Nerozumím jaké přesně, protože hlas té hlavy se rozplizne ve výrazné echo. Třesu se a snažím se vlastním křikem tu hlavu přehlušit. Nedaří se mi to. Náhle jí rozumím, vysmívá se mi, ukazuje obrazy mrtvé manželky, dcerky a nad tím vším se objevuje obraz Vave sledující mě s bezbřehým pohrdáním, půjdu do vězení které nepřežiju…

Nevydržím to už… v kapse mám Vavein pás, pořád ho tam mám!!!

Deus misereatur mei!

Tady zápisky končí. Komisař Timo Paavoläinen je s třesoucíma rukama odložil.

„Konstáble…“ oslovil uniformovaného policistu stojícího před ním. „Vraťte pás slečně Hasselborn a řekněte jí co se stalo. Informace pro kapitána Tomka odešlu sám. Tyhle zápisky jí ale nedávejte. Co ten dům?“

„Zapečetěn, soupis věcí máte v počítači. Pokoušíme se dohledat potomky majitelů.“

„Dobře. Můžete jít.“

Pak si komisař sundal brýle a schoval tvář do dlaní.

KONEC