Když ke konci šedivých sedmdesátek pracujete na čarodějnickém speciálním oddělení kriminálky, můžou vaše případy vypadat… všelijak.

Tato povídka vznikla v rámci soutěže Klišé Bingo na téma „přírodní katastrofy“. Jak známo, pršet může cokoliv, žábami počínaje a houpacími křesly konče.
Za námět, spoustu nápadů, zapůjčení Blažeje Dmýška (vracím (snad) bez šrámu na pověsti) a průběžný betaread děkuji Aries. Doufám, že se budete při čtení bavit přinejmenším tak, jako já při psaní.

Kterak pršely židle

Dne dvacátého července 1977 byla oslava výročí založení místní organizace Komunistické strany Československa dokonale připravena. Stoly zakryté bílými ubrusy se prohýbaly pod vahou chlebíčků, zákusků a lahví vína, piva a limonád. Taneční parket dokonale vyleštěn. Gramofon připraven.

Soudružka Vránová zasněně přehlédla sál kulturního domu v Zákolanech, zamávala na soudruha Nejepinského, který širokým dělnickým krokem obcházel stoly a rovnal židle, aby si pohnul, a zavřela dveře.

Předseda krajského výboru KSČ soudruh Josef Dráteník vystoupil z nablýskané Tatry 603. Pozdravil se s místním předsednictvem a oficiálně zahájil oslavu vstupem do sálu kulturního domu.

Načež zůstal nechápavě stát.

Zděšený dav se rozhlížel a pobíhal po prázdném sále. Jen gramofon v koutě naznačoval, že zde jakási příprava na oslavu proběhla. Vše ostatní bylo pryč. Včetně schovaného demižonu slivovice a soudruha Nejepinského.

„Co má tohle znamenat?“ rozkřikl se vztekle soudruh Dráteník.

Židle, stoly, mísy s chlebíčky, jednohubkami i zákusky a láhve vína, piva a limonád, demižon slivovice a poctivou prací zmožený soudruh Nejepinský se tou dobou – pochopitelně skryté pod posunutým vnímáním – blížili k hranici obce Zákolany. Nebýt soudruha Nejepinského, blížily by se s tvrdým Y. Nicméně soudruh Nejepinský rozhodil gramatiku a jak se za chvíli ukáže, nejen gramatiku.

„Doprdele!“ ozvalo se najednou zpod průvodu nábytku, poživatin a popitin. „My jsme nabrali nějakého strejdu!“

Následovaly další vyjukané hlasy, rachot, nadávky, rychlý klapot podrážek.

Kdosi neviditelný zavolal na ostatní: „Stůjte, pitomci, otevřu portál!“

Veškeré zmatené zvuky na moment ustaly a poté začaly znovu, tentokrát spořádaně se ženoucí do jednoho místa, kde náhle ustávaly.

Z pohledu místních nepozvaných soudruhů a soudružek najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, začaly z čistého nebe padat židle.

Místní hlídka VB přes tu spoušť málem ani nepřešla. Jeden příslušník lítostivě ohlásil objev rozbitého demižonu slivovice. Druhý byl styčná osoba pro zvláštní oddělení na Vyšehradě a už při příjmu hlášení soudil, že buď půjde o obrovské porušení utajení, nebo obrovskou hromadnou otravu alkoholem. Teď už měl poměrně jasno.

„Soudruhu kapitáne,“ pošeptal svému šéfovi a psychicky se připravil, aby se mu při vyslovení následujících vět nezauzloval jazyk ani mozek. „Musíme to tady zajistit a nepouštět sem lidi! Takový vandalismus mohli spáchat jedině nějací kontrarevolucionáři! Musíme to ohlásit na STB!“

Kolem se začali rojit místní.

„Občané, rozejděte se!“ zahřměl soudruh kapitán a problém s rojením svědků byl okamžitě vyřešen.

Starší vyšetřovatel oddělení porušování utajení Hynek Zavadil měl zrovna službu. Vytáhl z kanceláře zelenáče Dmýška. Dmýšek byl zelenáč jen služebně. Ve skutečnosti mu bylo třicet dva let. Ke kriminálce nastoupil před rokem.

Zavadil nesnášel tyhle druhy případů. Stávaly se málokdy, ale vyžadovaly zásahy do pamětí, protože v případě většího množství svědků byly protokoly o mlčenlivosti k ničemu. Na tohle bude třeba zavolat telepata.

„Přepojíte mě na Vrbenského od vražd?“

„Dneska nemá službu,“ odpověděla spojovatelka.

Paráda, pomyslel si Zavadil, zavolal Vrbenskému domů a zadoufal, že zrovna nevyspává po noční. Doufal marně.

„Co se doprdele děje?“ zeptala se rozcuchaná mátoha v tričku naruby.

„Zcivilizuj se a přijeď za náma do Zákolan, uvidíš sám,“ odpověděl mu Zavadil.

Zběžná prohlídka trosek ukázala, co bylo jasné na první pohled. Někdo odnesl z kulturáku stoly i se vším všudy. Včetně zašitého demižonu slivovice. Jen to přistání se nějak nepovedlo. Zavadil zakroutil hlavou. Kdo? Proč? A proč teď, zatraceně? Obyčejní si nevšímaj čarodějů a čarodějově obyčejných. Tak zněla dohoda. Co tohle mělo znamenat? Někdo si chtěl vystřelit z místních straníků? Anebo se někomu nechtělo chystat pohoštění na oslavu?

Dmýšek si najednou všiml pohybu pod jedním stolem. Přiskočil a rychle se podíval dolů.

„Kdy bude přípitek?“ zeptal se s rozmazanou výslovností soudruh Nejepinský.

„A sakra,“ hvízdl Zavadil. „Kdepak jste se tady vzal, soudruhu?“

Soudruh zaostřil a vyvalil oči na odznaky. „Pa-pánové, tohle jsem neudělal! Vážně! Usnul jsem a židle se mnou uletěla!“

Vedle Zavadila se objevil nazelenalý Vrbenský s rozcuchaným koňským ohonem. Na sobě měl mikinu s nápisem Deep Purple a džíny prodřené na koleni, kolem krku omotaný kostkovaný šátek. Možná by bylo lepší, kdyby si tu mikinu oblékl naruby, pomyslel si Zavadil. Když se Vrbenský nepřítomně posadil na jednu neporušenou židli a začal balit cigaretu, Zavadil překonal chuť ho něčím pořádně praštit a obrátil se na soudruha Nejepinského.

„Židle. Uletěla,“ zopakoval Zavadil. Vzal skleničku na panáka ze stolu, který jako zázrak přistál na všech čtyřech nohou a neztratil ani okurky z chlebíčků, vytáhl z kapsy kabátu placatku a nalil do skleničky trochu starorežné. „Poslyšte, soudruhu. Jste si jistej, že ty židle lítaly?“

Soudruh Nejepinský se podíval z jednoho na druhého. „Ne,“ pípl.

„Tak vidíte,“ prohlásil vítězoslavně Zavadil. Po ránu ho přepadala inspirace. „Já a tady pan kolega to s vámi sepíšeme…“

„Kolega,“ zamumlal pod vousy, sjel očima k Vrbenskému a po tváři se mu rozprostřela úleva. „Takže vy jste svědek a ne příšlušník?“

„Kdo?“ zeptal se nechápavě Zavadil.

„Tady ten mladý pán v džínách a mikině s nějakým anglickým nápisem…“

Zavadil se důkladně podíval skrz Vrbenského. „Kde? Takhle se přece policisté neoblékají.“

Dmýšek začal předstíral záchvat kašle.

„Musel jste se pořádně praštit do hlavy, soudruhu,“ zhodnotil situaci Zavadil. „Docela se motáte.“

Zavadil a Vrbenský schovali celé to nadělení za iluzi stavby na silnici a Dmýšek nechal odvézt soudruha na záchytku. Zatímco si Vrbenský vyhrával s iluzí do detailů, Zavadil zamyšleně vytáhl sirky a s nelibostí zjistil, že do terénu nevyrazil plně vybaven. Naštěstí se v tu chvíli vrátil Dmýšek. Zavadil ho pohotově pumpnul o cigáro.

„Představ si,“ přemýšlel Zavadil nahlas, „že pracně s několika kumpány – na to museli být minimálně čtyři – vytáhneš jeden po druhém oknem stoly a židle, sebereš i ten demižón, co měli určitě někde zašitý, a jdeš s tím směrem z města.“

„Ani si nevšimneš, že na jedné židli spí socialistickou prací unavený soudruh,“ dodal Dmýšek. „Jedna věc je mi jasná.“

„Jaká?“ zeptal se Zavadil.

„Tohle bych za střízliva nevymyslel.“

Vrbenský si přisedl k nim a zapálil si taky. „Ještě by to chtělo kafe.“ Zašilhal po spoušti na silnici. „Třeba to pustili, když si všimli, že vezou i pana soudruha,“ řekl najednou.

Zavadil se podíval týmž směrem. Žádné kafe. Nepoškozená mísa chlebíčků se šunkou a vejcem. Zavadil si ji přivolal kouzlem.

„Co s tím chceš dělat?“ zeptal se Dmýšek.

„Hádej,“ zakřenil se na něj Zavadil. „Snídali jste?“ Nechal mísu viset ve vzduchu a zakousl se do jednoho chlebíčku.

„Poslyšte,“ ozval se po chvíli Vrbenský, když se natahoval pro druhý obložený chlebíček, „všimli jste si, kam vede tahle silnice?“

„Kolem Budče do…“ Dmýšek se zarazil. „Moment, jak to myslíš?“

„Nekonaly se tenhle týden závěrečné zkoušky?“ nadhodil Vrbenský.

„Takže jedeme do Budče. Co s tímhle?“ ukázal Zavadil na hromadu socialistického nábytku.

Soudružka Vránová chodila po Zákonalech jako tělo bez duše. Taková ostuda! Neohlídat hostinu! Soudruh předseda Dráteník byl pořádně naštvaný. Pohrozil jim VB, STB, KGB i NKVD. Nakonec mu jeden policajt řekl, že se stal omyl, že dodávka s pohoštěním nedorazila, protože narazila na rozkopanou silnici a na objížďce asi někde zabloudila, a že židle a stoly asi odnesli nějací vtipálci, ale ty zanedlouho pochytáme. Soudruh nakonec vychladl, mohutně si připil s místními z narychlo doneseného rezervního demižonu slivovice, který nezmizel, neboť jej měla soudružka Vránová doma, a poté v bodré náladě nasedl zpátky do své Tatry 603 a odjel pryč. Dav se postupně rozešel.

Vlastnoručně chystala chlebíčky i zákusky! Na vlastní oči všechno viděla a zavřela dveře! Jak je tohle možné?

Prošla kolem sokolky a zarazila se.

Na hřišti byly do dokonalé pyramidy vyskládané židle a stoly z kulturáku.

Zavadil, Dmýšek a Vrbenský vyšli z portálu za vnější hradbou budečské školy a vešli na třetí nádvoří. Z chatek vykukovali studenti. Zavadila zaujalo, že někteří mají kruhy pod očima.

„Na závěrečné zkoušky je tady docela klid,“ prohlásil.

„My je měli včera,“ oznámil mu student s přívěškem kruhu vlků.

To leccos vysvětlovalo.

Prošli nádvoří kolem dokola. Kolej jestřábů byla podezřele tichá.

Zavadil se zrovna rozhlížel po chatkách u vnější hradby, když si najednou všiml, že Dmýšek Vrbenskému něco naznačuje posunky. Zavadil se podíval inkriminovaným směrem. Bránou zrovna procházela skupinka studentů, která se o něčem tiše dohadovala a trojice vyšehradských si ještě nestihla všimnout. Zavadil rázně došel k nim. Skupina se okamžitě rozprchla. Zavadil popadl za rameno studenta, který utíkal nejpomaleji.

„Copak?“ zeptal se. „Máš špatné svědomí?“

„Já nic!“ vyhrkl studentík.

„Co o tom víš?“ zeptal se Dmýšek ostře.

Studentík se podíval z Dmýška na Zavadila a Vrbenského. „My jsme dostali hlad,“ pípl. „Sváťa vykládal tu pověst o rabbim Lowovi, jak odnesl ze zámku stoly a pak je vrátil vyjedené…“

„… a vám to přišlo jako skvělý nápad,“ dokončil Vrbenský, začichal, popadl studenta za plášť a čichnul si ještě jednou. „Mexická tráva?“

„Já nic nehulil!“

„Jasně. Všichni hulili na tebe.“

„My to chtěli vrátit!“

„To už jsme zařídili za vás,“ ujal se výslechu Zavadil. „Víte vy vůbec, co jste vyvedli?“

„Víme. My jsme objevili toho obyčejného…“

„Co jsi řekl řediteli školy?“

Zavadil pokrčil rameny. „Incident už nahlášený má, jména taky. O potrestání těch pitomců se postará sám, to je v jeho kompetenci.“

„Začnou život se záznamem.“ Vrbenský se podíval na strop. „Do dneška jsem si myslel, že jsem na vysoké vyváděl strašné věci.“

„A ještě se u toho nechali nachytat,“ přitakal Zavadil. „Dokonce obyčejnými. Kam ta dnešní mládež spěje?“