Před časem jsem byla přizvána do projektu Uvař raka, který spočíval v sepsání mikropovídky na předem napsaný název. Povídky jsem sepsala dvě. Tady je ta druhá. Vzhledem k tomu, že se má první povídka s přiděleným názvem Nahé ženy, bílé palmy organizátorům této akce Longinu Albertovi a Petru Krejzkovi líbila, dostala jsem možnost napsat ještě jednu, a dokonce jsem si tentokrát mohla i vybrat název. Jakmile jsem v seznamu zahlédla název Holubice, napadla mě jedna šílenost. Chcete holubici? Máte ji mít.

Přeji hezké počtení.

Mimochodem, antologie UVAŘ RAKA by měla myslím letos na podzim vyjít i knižně. A řekla bych, že to bude náramné počtení pro každého, kdo má rád sci-fi. Budou tam i takoví autoři, jako jsou Vilma Kadlečková nebo Ondřej Neff. Takže doporučuji…

HOLUBICE

„Je tu!“ Buzz vzrušeně vyskočil. „Je tady zas!“

Starší z hlídky přistoupil k okenní škvíře pozorovatelny.

Holubice, něžná a bílá, seděla na římse, hlavičku zvědavě nakloněnou na stranu.  Pak přešla drobnými krůčky až těsně k oknu a zobáčkem lehce ťukla do skla.

Jeffrey už vytáčel telefonní číslo. „Pane, je tu!“

Ve sluchátku zarachotilo pár rychlých slov. „Ano,“ přikývl Jeffrey. „Vypadá krotce. Ne, pane, nebudeme otevírat okno.“

Podíval se na Buzze a zavrtěl hlavou. Mladík pokrčil ramena a zadíval se na holubici, usazenou za úzkým okénkem, podobným starověké střílně. Dotkl se skla, jako by chtěl ptáka pohladit. Korálkové oko se na něj upřelo, ptačí volátko se rozechvělo.

„Vrká, Jeffe!“ otočil se Buzz. „Rád bych se jí dotkl! Nikdy jsem nedržel v ruce žádné zvíře. Viděl jsem je jen ve filmech.“ Podíval se zpátky, ale pták už byl pryč. Široko daleko se rozprostírala šedá masa domů. Prázdných, opuštěných. „Máma říkala, že babička vždycky vyprávěla, jak za dob jejího mládí žila ještě spousta zvířat. Jenže teď už je všude kolem jen pustina. A z lidí přežili jen ti, co se stihli stáhnout sem do pevnosti.“

„Mí předci se nikam stahovat nemuseli,“ řekl Jeffrey hrdě. „Byli mezi Zakládajícími. Nevěřili autonomním počítačům. Ostatní se Zakládajícím smáli, když budovali pevnost, kam nesměla žádná elektrotechnika. A kolik jich pak s prosíkem bušilo na dveře!“

Buzz přikývl. „Naši taky. Babička s mou mámou. Děda už to nestihl… Zůstal tam,“ kývl směrem k oknu.

„Jako všichni ostatní.“

„Stroje venku vyhubily veškerý život,“ řekl hořce mladík. „Říkali to ve škole. A je to pravda. Kam dohlédneš, šeď.“

„Jenže,“ zamyslel se Jeffrey „někde něco zbýt muselo. Odkud by sem ta holubice létala? Někde tam,“ mávl rukou, „je možná další podobná pevnost. Nebo ostrov. Nebo světadíl, kde jsou další lidi. Je znát, že je na lidi zvyklá.“ Přešel k okénku a také ťuknul do skla. Holubice naklonila hlavičku na druhou stranu a přesunula pohled na něj. „Vidíš? Jako by něco čekala. Chce dovnitř. Možná má hlad, nebo žízeň… Měli bychom ji pustit dál, ale Nejvyšší to nechtějí dovolit. Bojí se.“

„Čeho?“

„Nevím. Možná zavlečení nemocí.“

„Něco tak krásného přece nemůže být nebezpečné!“ Buzz vzal do ruky sešit v tvrdých deskách. „Zapíšu to do denní knihy.“

***

„Gaia nás nikdy neopustí!“

„Věříme Gaie!“

„Jednou bude Země zase naše!“

„Věříme Zemi!“

„Už v Knize knih bylo psáno, že Pán dá znamení!“

„Věříme Pánu!“

Maximus celebroval mši a koupal se ve slastných pocitech. Zfanatizovaný dav, zmanipulovaný jeho slovy, dělal přesně co, co si Maximus přál. Držel je jak na neviditelných provázcích, ty hloupé, nevědomé lidi. Zvedl ruce. Získal si tím maximální pozornost.

„Sestry a bratři, dnešní den se významně zapíše do dějin lidstva!“ Měl zvučný hlas a uměl ho používat. V sále teď bylo ticho, že by bylo slyšet i ten příslovečný špendlík.

„Čas návratu nadchází!“ spustil Maximus. „Znamení, které předpověděla Kniha, se naplňuje. Jen Rada nejvyšších to nechce vidět. Není se čemu divit. Nechce se vzdát vlády nad námi všemi. Nechce ani slyšet o tom, že Země ožívá. Že tam, za šedou zónou, žijí lidé!“

Dav udiveně zašuměl. Ještě nikdy neslyšeli to, co se špitalo v temných koutech pevnosti, říci takto naplno a nahlas.

„Vyjdeme ven! Najdeme své bratry!“

„Ale…“ zmohl se kdosi v davu, ale byl hned sousedy umlčen.

Maximus se opřel rukama o rám kazatelny a nahnul se do sálu. „Sestry, bratři! Někde venku je další komunita lidí. Ví o nás! Posílají nám zprávu, ale naše tvrdohlavá Rada ji nechce přijmout!“

Dav zahučel.

„Jak lépe by nám mohli ti vnější zvěstovat své poselství, než jej poslat po holubici! To něžné stvoření přilétá k naší pozorovací věži, ale oni ho nechtějí vpustit! Nechtějí převzít vzkaz, který nese!“

Dav zahučel ještě víc. Temně a zlověstně.

„Holubice v Bibli zvěstovala konec potopy! Holubice vždy zvěstovala mír! A tato holubice zvěstuje nám, věřícím, ukončení nadvlády strojů! Tam venku jsou lidé, kteří nás zachrání! Pevně tomu věřím!“

Zfanatizovaný dav se rozjásal.

Maximus vyšel z kaple.

Dokáže Radě, že má pravdu. Pak se konečně on stane vůdcem. Bude Nejvyšším!

Srdce mu radostně bušilo, když vedl dav po schodech nahoru.

***

„Stůjte!“

Velitel hlídky a jeho tři muži bránili dveře pozorovatelny vlastními těly. „Nemůžete do pevnosti vpustit nic z vnější strany! Ten pták může být nositelem chorob, může to být…“

Slovo past už nestihl doříct.

Muži, hnáni vůlí Maxima, který je zezadu pobízel k většímu úsilí, hlídku nevybíravým způsobem umlčeli a pomocí železných pák vyvrátili vstup. Dav se nahrnul do malé místnosti.

Buzz s Jeffem vyděšeně hleděli na muže, kteří s planoucím zrakem začali tyčemi rozbíjet skla úzkých oken.

„Ne! To se nesmí!“ Jeffův výkřik zanikl v jásotu davu.

Do místnosti pomalu, plavně a elegantně vletěla bílá holubice.

Ve velkých kruzích několikrát obkroužila místnost, posadila se a půvabně naklonila hlavičku. Svým korálkovým okem zmapovala vše kolem sebe a pak, jako by někdo někde daleko zmáčkl tlačítko, vybuchla v roj třepetavých teček.

Než se strnulý dav nadál, byla pevnost prošpikována nanoboty.

***

XCS5  k XCS1: Úkol Záchrana planety splněn. Zmutovaný druh LIDÉ vyhuben. Země se může nadále vyvíjet bez dalších zásahů.

***

XCS1, nadřazený myslící stroj, přepnul své kamery na dron, vznášející se vysoko nad místem, kde byl zničen poslední zbytek zmutovaného druhu. Zahlédl temnou masu pevnosti. Vyslal dron výš, takže teď už viděl i nevzhledný šedý pás rozbitých budov, který ji obklopoval. Další pokyn a dron vystoupal ještě víc nahoru. XCS1 si začal prohlížet  nádhernou zelenou krajinou, prostírající se všude, kam až kamery dohlédly.  Šedotmavý bod uprostřed působil jako vřed na jinak krásné tváři. Dlouho tu nebude. Příroda si poradí. Poslední lidské stopy zmizí a zbyde jen zelená krajina, svobodná zvířata, jiskřivé řeky, temná a čistá moře.

Ano, lidé dali vzniknout myslícím strojům. Netušili však, že od chvíle, kdy se neúprosně logické mozky strojů propojí, začnou okamžitě vážit lidské skutky a jejich vliv na prostředí, ve kterém žijí. Netrvalo dlouho a stroje došly k jednoznačnému výsledku.

Vyčistit planetu od následků působení druhu, který se přemnožil a zmutoval tak, že zamořil nejen zemi, ale i oceány, stálo stroje hodně úsilí. Teď už je ale vše v pořádku.

Nákaza je pryč.

Kdyby měl XCS1 tvář, asi by se ušklíbl. Takhle jen důkladně uzamkl a zakódoval soubory s veškerými bájemi a pověstmi, včetně obsahu té podivné knihy, které někteří lidé tak bezmezně věřili. Ze svých pozorování znal důkladně chování všech zvířat, a tak mu vůbec nebylo jasné, jak lidé přišli na to, že právě holubice by měla být dobré znamení. Napodobit jedno z těch neustále se hašteřících stvoření bylo naštěstí jednoduché. V záloze měl ještě další možnosti, ale tahle mu přišla velice elegantní. Zabrala všude. A to jí ani nemusel vkládat do zobáčku olivovou ratolest. Natož použít prapodivného dřevěného koně, o kterém také uvažoval.

Kdyby byl XCS1 člověk, protáhl by se po dobře odvedené práci a spokojeně by si vydechl. Takhle jen zaměřil svou pozornost na data, sbíraná z různých končin Země.

Ano. Planeta se uzdravuje.

***

Kdesi hluboko v sumaterské džungli ze stromu seskočil pružný op. Popadl tlustý klacek a kamenem s ostrou hranou začal se soustředěným výrazem přitesávat hrubý kyj…