Seděla na vrcholku stromu a rozhlížela se kolem sebe. Před sebou viděla v dálce les, pod sebou měla velkou louku, nad sebou modrou oblohu, bez jediného mráčku. Teplé ranní sluneční paprsky se zrcadlily v krůpějích rosy a vypadaly jako zářivé drahokamy. Lehký větřík, čechrající jí peří, voněl rozkvetlými šeříky.

Mávla křídly a vznesla se do vzduchu. Podívala se dolů a pod sebou viděla louku, s rozkvetlými kytkami, les, se svou svěží jarní zelenou barvou, dávající příslib nového začátku. Staré listí na podzim opadalo a teď se objevilo nové. Šumělo, když si s ním pohrával větřík. Milovala ten zvuk třepetajících se lístků. Ne, neměla hlad. Chtěla se jen proletět. Její radost z letu byla velká. Cítila, jak kolem ní proudí vzduch a nechala se jím unášet.

Svým letem vyjadřovala dík za život, za volnost, za svobodu. Na louce stálo děvčátko se svým otcem. „Jé, tati, podívej!“ Malá ukazovala prstem do vzduchu na letícího ptáka. Otec se podíval tím směrem. „To je káně,“ řekl. I jemu se líbilo její plachtění ve vzduchu. Děvčátko se zasnilo: “Také bych chtěla mít křídla a létat.“ „Kam bys letěla?“ „Za babičkou,“ odpověděla holčička. „Už jsme u ní dlouho nebyli a stýská se mi po ní.“