Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Z Blízkého Východu
BTW
Nová knížka
Doporučujeme
Náš Zvířetník - DeDeník © 2014
VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN
Já vám všem děkuju za příspěvky, byť jsem se vlastně skoro nedozvěděla, jestli ten problém vnímáte. Ale hlavně, že jste šťastní tam, kde jste. Já bych do města nešla ani za zlaté prase a to jsem bydlela v Praze a v Kolíně.
Inko, o tom problému vím, vnímám ho, akorát, že nás se netýká – nejsme tu dostatečně atraktivní místo pro tento typ lidí – obvykle dojíždějí do práce do měst a od nás je to daleko.
Ale vím o tom. Není to nic vymyšleného.
Se zájmem jsem si přečetla všechny komentáře a souhlasím, že ani já už bych nemohla žít v nějakém (velko)městě, přestože jsem také vyrostla v centru Prahy. To, že mohu každé ráno (nebo kdykoliv během dne) vyjít s kočkami ven do zeleně by mi už nesmírně chybělo. Po mnoha stěhování jsme trvale zakotvili v malém městečku (něco přes 28 tis. ob.) , kde máme (téměř u ruky) vše, co potřebujeme ke spokojenému životu, včetně skvělé nemocnice a zdr. středisek všho druhu. Asi i proto, že je tu vojenská základna, takže rozhodně nejsme zapadákov, spousta vojáků se zde usadí na důchod. Ovšem bez auta by se tu člověk neobešel, žádná pravidelná městská doprava tu není, ani vlakové spojení a vlastně nevím, jestli i nějaké autobusové (možná až v okresním městě, hodinu od nás). Zcela jiný maloměstský či vesnický život, než jaký by si Evropan přestavoval, ale člověk si zvykne a nám oběma zcela vyhovuje.
Jsem z města ven už 23 let a nelituji. Mám všechno,co k životu potřebuji,lékař je vzdálen 3km, pošta taky, takže v podstatě je to v místě, vzhledem k větším městům,jen za odborníky pokud to jsou odbornící skutečně, se musí dál ale to dnes i ve městech.Tady u nás moc noví lidé nejsou neb pro starousedliky nejsou žádoucí a léta letoucí brojí proti přípravě území pro novou zástavbu, není to dobré pro daně ale pro lidi asi ano. Občas někoho přijmou, většinou toho, který se nějak zapojí, u ostatních neznají ani jejich jména. Komunity tu máme různé a na akce jimi pořádané se celkem chodí, důležité je zapojit děti a ty za sebou natáhnou jak rodiče ,tak i prarodiče. Pro mne osobně je nutná blízkost přírody pokud možno nezničené turistickým ruchem a to tady je i v okolí,což do konce života budu adorovat. Jsem tak ráda sama venku,se psicemi v patách a sedím tam do noci jak bosorka. A když přijdu domů a okna zůstanou otevřena, všechno venku voní, někdy i smrdí ale to ke koloritu patří,jsem šťastná Do města bych se nevrátila, leda by mne strčili do nějakého zařízení. 🙂
Milá Inko, že svého úhlu pohledu se domnívám, že je dost těch, kteří vybavenost apod. vesnice jako města neočekávají, a o těch nevíš. Protože ti nevyžadují řešit tyhle problémy.
Spíš pozoruji, že se ti nově příchozí, zvláště mladí, snaží na vesnici budovat komunity a pořádat všemožné komunitní akce, přijde mi, že podle zahraničních vzorů, ale že mezi starousedlíky málokdy uspějí.
Toť pozorování bývalého lufťáka, nyní už spokojené vesničanky občas dojíždějící do práce do města, většinou ale na home office.
Jo jo, vesnice běží obrovskou setrvačností a bývá ke změnám velmi odolná. Nicméně pokud jsou mladí lidé vytrvalí, mohou mít úspěch – z mého pohledu tedy nejčastěji pokud jde o akce pro děti, ty pro dospělé se prosazují hůř.
Já ovšem nemám co říkat, jsem většinou zalezlá a mechem obrůstající. Společné akce mě nelákají. Ale aspoň je v žádném směru nebojkotuju! 🙂
Jsem na tom úplně stejně 😀
Můžu potvrdit. Mám pocit, že tady je každý příbuzný s každým, byť přes desáté koleno :-), a moc mezi sebe „náplavu“ nepustí. Znají se vesměs od mala, není se co divit. Syn tady má daleko víc známých a kamarádů, než my, v těch jeho 14-15 letech se nějak lépe začlenil.
Obec tady pořádá akce pro děti a pro dospělé posezení s dechovkou (možná i taneček), takže to opravdu nemusím 😀
Pokud se sem někdo stěhuje nastálo, jsou to chalupáři – důchodci, alespoň, co vím. Práce tady, ani blízkém okolí není, jedině dojíždět do Plzně, což se sice dá autem i vlakem, ale jsou i vesnice blíž u Plzně, že.
Jé, nedávno jsme byli nedaleko Stříbra v krásné komunitní zahradě, říkají tomu Zahrada ticha, byla moc krásná, všude bylinky a kytky a záhadná zákoutí. A ta obec Jezná, kde to je, je ta nejvesnicovatější vesnice. Pořádali tam komunitní akci, za kafe zdarma jsem úmyslně zaplatil stovku a nechali nás tam opéct si buřta na ohni.
O komunitních zahradách jsem četla a slyšela. Teoreticky se mi to velmi líbí!
Prakticky jsem šťastně zalezlá na té své. Co už.
Tak to chápu, že kdo má svou zahradu, tak nemá obvykle potřebu zkoumat jiné. Na téhle měli i psy. Jeden malý špic vytrvale vyžadoval házení tenisáku. Jedna paní tam měla choďáka, okamžitě jsem si vzpomněl na duo Kazan/Daník blahé paměti. 🙂
Tak já se v průběhu let stěhovala sem a tam – prvních pět a dvacet let jsem bydlela na maličké dědině, na jejím úplně nejopuštěnějším konci. Dalších dvacet roků v paneláku na sídlišti okresního města. Následovalo deset roků v turisticky a lázeňsky zajímavé vesnici. A včil zpátky v městě, ale v domku s velkou zahradou.
Kupodivu (když pominu nezapomenutelné dětství, dospívání a první roky dospělosti na Vrbici, které jsem prožila obklopená poli, vinohrady a lesem), nejblíž k přírodě jsme to měli v tom paneláku, neboť jsme byly poslední barák a poslední vchod – za náma už bylo pole a les.
Ale jinak bych parafrázovala klasika – všude, kde jsem bydlela, bydlela jsem ráda. A kohouti – tak ti mne budili prakticky všude, aj na tom paneláku. 🙂
Milá Inko, taky jsem už nad tím přemýšlela, i když naší vísky se to až tak netýká. Jsme dost daleko od jakéhokoliv většího města, že se to jako dojížděcí bydlení prostě nehodí.
Když jsme se sem přestěhovali, znala jsem Prahu (taky jsem bydlela v centru), malé město (Dvůr Králové) a horskou samotu (tatínkův rodný dům). Vesnice byla zase něco jiného a přes všechny nevýhody (kdysi jeden malý obchod, teď už mnoho let žádný, mizerná doprava kamkoliv pokud to neznamená ráno odjet a odpoledne se vrátit – ani do Hradce odtud ten autobus nejezdí a vlak je za prudkým kopcem) se mi na bydlení líbí víc než to malé město 🙂
Jo, navzdory tomu, že tu jsou mouchy, ovce, slepice, kokrhají kohouti, ptáci se v toto roční období začínají ozývat o půl čtvrté a štěkají tu psi. Hnojení polí chce opravdu výdrž – nebo velmi silnou rýmu:))
Možná ta totální nevybavenost (z městského pohledu) nás zatím chrání před přílivem lidí, kteří chtějí být na vesnici, pokud bude jako město 🙂
A ještě k té nevybavenosti – byla jsem 8 let v zastupitelstvu a moc dobře vím, že s ročním rozpočtem plus minus 5 milionů se tu dělá maximum – a v podstatě bez dluhů. Jeden větší byl vlastně jen v souvislosti s plynofikací, ale byl správně řízený a už je splacený. Lidé z měst nemívají ponětí, jak taková obec hospodaří.
My jsme koupili téměř před 30 let chalupu na vesnici s tím, že stačí vymalovat. Chachachacháááá, kdybych tenkrát věděla, co mě tady čeká, vzala bych nohy na ramena a zastavila se až v Mostě 😀 . 20 let jsme tady každý víkend a každou dovolenou dřeli všichni včetně synka, tomu bylo 14-15, když jsme to koupili. Světe div se, nás to bavilo !!! Při koupi jsem si vůbec nemyslela, že bychom tady někdy bydleli nastálo. No a bydlíme tady napořád 12 let. Je to vesnice, kde je obvodní lékař, knihovna, pošta, obchody vč. vyhlášeného řezníka. Jezdí tady vlak i autobus. Škola i školka. My bydlíme tak nějak uprostřed, sice u hlavní silnice, ale zas takový šílený provoz jako je ve městě, tu není. Je pravda, že tady štěkají psi, kokrhají kohouti (tomu černému krasavci od souseda přes ulici už rok slibuju velký hrnec 😀 ) řvou ptáci a když statkáři hnojí pole, stojí to za to 😀 . Nic z toho mi nevadí, naopak, připomíná mi to dětství, protože já sice bydlela ve městě, ale na jeho kraji a tohle všechno – až na to hnojení 😀 , tam bylo taky. Vím o pár lidech, co se sem z města přistěhovali, ale žádné nářky jsem nezaznamenala.
Hezké ráno, tak pokud dovolíte, já bych se ráda na něco zeptala. Jak vidíte stěhování z velkých měst na vesnice. Už mě to straší delší dobu a ejhle – dneska volné téma a navíc článek na Seznamu.
Já jsem rodilá Pražka a to festovní, narodila jsem se v centru Prahy. Prahu miluju, ale žít tam nemohu a nemohla jsem ani před těma pomalu padesáti lety. Teď už vůbec ne. Žiju na vesnici a jsem tu ráda. V posledních letech dochází k přívalu lidí z měst, kteří žijí na vesnici, protože bydlení ve velkém městě je prostě nad jejich možnosti. ALE chtějí, aby ta vesnice byla jako město. Vím o několika včelařích, kteří museli přestěhovat úly. Vadí štěkající psi, kokrhající kohouti, hýkající osli. Smrdící dobytek, noční kombajny. Prosím, nepřeháním, tohle všechno je pravdivé. Po obci se chce vybavenost, jaká je i v Praze nadstandardní.
Můžete mi, prosím, napsat svoje názory či zkušenosti?
No můj názor je, že jsou na hlavu. Pokud někdo chce poměry jako ve městě, tak má zůstat ve městě. Vesnice mají své atributy (některé jste vyjmenovala) a kdo chce na vesnici žít, tak je holt musí přijmout. Pokud je centrum velkých měst nad jejich možnosti a přesto se nechtějí výhod měst vzdát tak mají zvolit města menší. Bydlím na okraji menšího města, do lesa to mám 10 minut chůze, do centra 10 minut autobusem nebo 5 minut autem. Takové okrajové čtvrti co mají přírodu doslova za rohem jsou i v Praze, třeba Jižní město – Háje.
Nojo, ale furt je to Praha a bydlení drahé. I Velká Praha už je drahá
Ale jo, já to chápu, že to může být nad finanční možnosti mnoha lidí. Ale očekávání těch lidí je úplně stejně liché, jako kdyby se člověk ze vsi nastěhoval do města a čekal že tam bude málo aut a vonět seno a v noci hvězdnatá obloha a že se může procházet kolem rozkvetlých makových polí a pak se rozčiloval, že aut je moc a „voní“ tam tak leda rozpálený asfalt a noci jsou díky kandelábrům bezmála bílé jak v Petrohradě.
Jen perlička: původně obyvatelé panelákového 8.patra se v novém domě na vesnici podivovali nad pavouky 😀
Ti jsou i ve městech, ale je fakt že ne tak výrazní. 😀
Pro mě byly šok ty mouchy. Ve městě v podstatě nebyly a na horách taky ne (tam byly miliony jiných mnohonožných tvorů). Doteď jsem se s nimi nesmířila 😛 Ne, že by to mouchy nějak zajímalo.
Mouchy mě taky štvou, v 7. patře paneláku jich moc nebylo. Minulý víkend syn přivázal do obýváku na lustr mucholapku, funguje, chytlo se asi 15 much, táta a já :D.
To je těžké, když je zima a jsou zavřené dveře a okna jen pootevřená ventilačka, mouchy nejsou, když je vedro, dveře a okna – alespoň v kuchyni určitě , dokořán, je much fůra a sítě mít nemůžu, protože kočky 🙂 .
Tak musí kočky chytat mouchy. 🙂
To tedy nevím, jak jim vysvětlím 😀
No já nevím, já jsem asi vládce much – v každém mém domově byly! Že na vesnici, to se nedivím – měli jsme (a všichni kolem) slepice, prasata, králíky a hnůj na dvoře (i když aspoň my za dřevěnýma vratama, ale i tak). Ale že budou i v paneláku ve třetím patře, tak to mne překvapilo. Hlavně se jednalo, a stále jedná, o masařky – naši stařeček jim říkali truskavice – ty nenávidím velice velmi. S tesknou slzou v oku vzpomínám na naši holokrčku, kterou, sedíce na smetáku, jsme nosily po kuchyni a ona ty muchy sezobávala. 🙂 🙂
Ygo!! Myslela jsem, že mě už svým psaní nepřekvapíš, ale tohle mě dostalo do kolen:))) Jo, masařky jsou hnusné – u nás s nimi bývá největší potíž se začátkem podzimu…