Toto, nově kovář z Vyššího města, dostane riskantní zakázku. Copak práce s koněm ho nepřekvapila, podstatně zajímavější byl mládenec, sloužící jako podkoní. A je to právě Mikael, který se – částečně i Totovou vinou – ocitl v pořádně velkém maléru.

Téma 11 Na pěst

Dejte si radši pivo…

Úvodní poznámka:

Toto zjistil, že jeho dosud poklidný život tak nějak přestává být poklidný:))

Hospoda byla v podvečer plná. Když ti ranaři vešli, všichni hosté zmlkli. Chlapi se postavili před Tota a začali provokovat. Ten vyklouzl zpoza stolu a klidně odpověděl.

„Neznám vás. Nestojím o při. Dejte si pivo…

„Však nás poznáš, až si budeš sbírat zuby z podlahy,“ ušklíbl se ten větší.

Toto se pousmál a stoupl si.

„Jsem kovář. Nechcete se prát. Dejte si pivo…“

Zaťali pěsti a zaútočili. Úspěšně!

Zdálo se však, že jeden na druhého.

Toto se ani nezadýchal. Překročil sténající borce.

„Říkal jsem, abyste si dali pivo…“  poznamenal.

Spolu s hostinským je vyhodili do škarpy za domem.

Hospoda ožila.

Téma 12 Poslední vlak domů

Když se myšlenky toulají

Na seřadišti dostavníků vládl obvyklý ruch. Lidé spěchali, prodavači pokřikovali, vozkové kleli, koně frkali. Hned vedle bylo tržiště, takže už tak přelidněný prostor ucpávaly i formanské vozy.

Toto se opíral o stěnu celnice. Vždy sem chodil, když nemohl vydržet prázdnotu, která mu v hlavě nahradila vzpomínky na celý život. S pravděpodobnou šedesátkou na krku to musel být slušný příběh! Existuje někde žena, která na něj toužebně vzpomíná? Vezme ho nakonec některý dostavník domů?

V duchu zaklel. Proč tu stojí jako ubrečené děcko? Tím ničemu nepomůže.

Vrátil se k práci. Snažil se utopit myšlenky ve žhavém železe.

A vykoval dýku. Zase.

Téma 13 Gumička na poušti

Slovo ze tmy

Toto stál u kovadliny s kladivem v ruce a zachmuřeně přemýšlel. Podle všeho dostal Mikaela do maléru, když mu poradil, aby si vydělal na svobodu muzikou.

Cink! Praštil kladivem do kovadliny.

Johanna dělala divné narážky, byla hodně znepokojená.

Cink!

Když ho hledal, zapřeli mu ho.

Cink!

Když se snažil zjistit, co jsou ti Strážci světla zač, přišli ranaři.
CINK! Au!

Co s tím? Co vlastně umí, aby klukovi pomohl? Mlátit kladivem do žhavého železa. To je mu platné jak gumička na poušti. Zarazil se. Kde se vzala tak divná myšlenka? Pouště znal, ale… gumička?

Co je to za neznámé slovo?

Téma 14 Otrávené jablko

Kdo je zkažený?

Úvodní poznámka:

Budova Strážců světla ve Vyšším městě.

Mikael klečí na tvrdé podlaze kamenné místnosti, prochladlý a bolavý. Oči mu ale odhodlaně planou.

Proti němu stojí tlustý muž s holou hlavou. Na sobě má hnědou kutnu převázanou provazem, v ruce jezdecký bičík.

„Nevíš, že každý, kdo je stižen magií, se musí okamžitě hlásit?“

„Umím hrát a zpívat. To je muzika, ne magie.“

Bičík zasviští. Mikael se ani nepohne, ani nesklopí oči.

Muž zasyčí.

„Nemáš právo na nic, ani na život. Jsi jedovatým plodem lidského druhu!“

„Hruška nebo jablko?“ provokuje Mikael.

Další úder. Rozseknuté rty mu krvácejí, hlavu ale neskloní.

Teprve když je sám, si konečně dovolí slabost.

Maminko!

Téma 15 Nápověda

Když to nejde přímo, je třeba najít okliku

Úvodní poznámka:

Toto opět navštívil Johannu, porodní bábu, která potají pomáhá pašovat ze země ohrožené magické děti.

„Johanno, řekni mi konečně, oč jde! Nemůžu Mikaela najít. Mám o něj strach.“

Johanna si ho kriticky prohlédla. Kovář odnikud. Ani pořádné jméno nemá. Ale… má poctivé oči. Opravdu se stará.

Takže mu to vysvětlila. Svoje aktivity vynechala.

Toto zaklel. Do přísně střežené budovy se nedostane. I kdyby… kam by Mikaela schoval?

V hlavě se mu objevovaly překvapivé scénáře zahrnující pátrání, léčky a boj. Odkud se berou? Je kovář! Přesto je následoval.

Zpovídal Johannu. Přemýšlel.

„Na Hradě má být příští týden slavnost. Co kdyby se pozvaní hudebníci někde… zdrželi?“

Johanně zasvítily oči.

„Vladař Strážcům velí. Nesnáší neposlušnost. A miluje hudbu…“

Téma 16 Defenestrace

Okno jako příležitost

Úvodní poznámka:

V drabble sledujeme myšlenky a činy mladého muže oblečeného v kutně Strážců světla. Nachází se ve Vyšším městě, na chodbě budovy patřící Strážcům.

Stál přede dveřmi a chvěl se nervozitou. Má nebo nemá?

Když oblékl kutnu učitelů a stal se Strážcem světla, doufal ve vlastní malou školu. Věřil v sílu vzdělání! Jenže pak se dostal… sem.

Nebyli takoví všichni! Aspoň doufal. Jenže pak našel ty děti.

Dostával příkazy, které nenáviděl, ale nedokázal se vzepřít. Takže nenáviděl i sebe.

Pak přivedli toho mladíka. Prý hudebník. Tak půvabný! Jenže oni ho zlomí, jako kdysi zlomili jeho.

Aspoň jednou se vzepřít! Klíče od cely měl…

Šel. Chlapec byl ostražitý, nemluvil.

Nemohl mu otevřít dveře, okno muselo stačit. Nebylo vysoko.

„Uteč,“ zašeptal.

Tiše ho za ním zavřel.

Téma 17 Babské ucho

Kdo slyší trávu růst?

Úvodní poznámka:

Je hluboká noc. Toto spí v koutě své kovárny, když ho probudí podezřelé zvuky.

Toto naslouchal. Co to je? Zloděj by takový hluk nedělal!

Buch! Boiiing! Pak překvapivě šepot: „Toto! Jsi tady?“

Vyskočil. „Mikaeli!“ Popaměti rozfoukal dřímající výheň, aby trochu viděl. Vzápětí držel mládence za ramena a pozorně si ho prohlížel. Zaklel, když uviděl stopy ran, ale oči měl Mikael jasné. Tiše ho vyzpovídal. Tak rád by ho schoval, ale nešlo to. Ti… o něm věděli. Domů Mikael jít nemohl. Co teď? Sám žádné kontakty neměl.

Najednou se pousmál. Kdo tu slyší i trávu růst? Johanna dávno není mladá, ale má odvahu a vyzná se. Řád o ní neví. Pomůže. Strážce světla opravdu nesnáší!

Téma 18 Respektující výchova

Podivná zakázka

Úvodní poznámka:

Je pozdě večer. Toto je v kovárně, dohání resty poté, co předal Mikaela Johanně a plnil všechno, co mu pro změnu nařídila ona. Trochu žasl, jak hladce celý proces proběhl. Johanna se nezdá! Tohle nemohla dělat poprvé. Takže teď byl Mikael bezpečně na cestě do Království. Toto byl rád. I když možná mu to bylo i trochu líto – s klukem byla legrace.

Toto zrovna uklízel nářadí, když se objevil. Nevysoký štíhlý starý muž s pronikavým pohledem.

„Mám pro tebe práci.“

Toto zpozorněl. Ten tón! Čekal.

Stařec vstoupil dovnitř kovárny a ztišil hlas.

„Ty nejsi jen kovář. Viděl jsem tě v hospodě složit ty chlapy. Byl v tom výcvik a zkušenost.“

Toto pokrčil rameny. Tohle komentovat nechtěl.

„Měl jsem vnučku, dívku se zvláštním… nadáním. Vychovával jsem ji s respektem k jejím potřebám, ale hlupáci rodiče se jí báli. Dali ji vojákům. Konečně jsem zjistil, kde je. Chci ji zpět.“

Toto se zamračil.

„Nejsem nájemný zabiják.“

Muž se nehezky usmál.

„Jak to můžeš vědět?“