Tak se prý mám taky představit. Povídala to Denyna. Vždycky mi štěkne, co mám dělat. Tak se teda představuju: Jsem Hafi. A jsem JEZEVČÍK! Teda jezevčice. Nemáte něco k jídlu? Ne? Tak nic. Jo, jsem jezevčice, dlouhosrstá černá s pálením a měla jsem být trpasličí. Jako Denyna. Ale nejsem. Když mám 11 kilo tak prostě nemůžu být trpasličí.

I když podle smlouvy, kterou si se mnou odvezli z mého původního domova, jsem fakt trpasličí být měla. No, asi nějaký omyl… o kterém ve chvíli, kdy si řekli, že jezevčíků není nikdy dost a pak si odváželi malinké, roztomilé a poslušně se tvářící štěňátko, které se tehdy ještě jmenovalo Hermiona, nic netušili.

Hele, fakt nemáte něco k jídlu? Ne? Tak nic, pokračuju… Už když mne vezli domů, bavili se o tom, že určitě budu jako nějaká Denynka, hodná, bystrá, nic neničící a celkově zlatá. Když mne přivezli, hned jsem poznala, kdo to je, ta Denynka. Vypadala trochu jako moje máma a taky se mně tak ujala. Hned se začala starat, abych v tom novém „doma“ všechno pochopila a vychovávala mně packou vlídnou a spravedlivou.

A taky psovídala něco o nějakých omylech, že jako dvounožcům musíme dokazovat, že se pletou, když říkají některé věci o nás. A to mi bylo hned jasné, jo táááák, aha, oni si myslí, dvounožci, že budu jako Deny… a to jsou teda na omylu a musím jim to dokázat!! Deny mně sice učila lovit míček a lehce zápasit a tak, ale já už promýšlela, jak je z těch omylů vyvedu!

Ještě, než jsem začala s nápravou omylů, kde se vzala, tu se vzala, najednou u nás byla taková veeeliká jezevčice. Prý Dixie. Tedy, ta byla obrovská. A dokonce na mně, malinkou, nevinnou mně, vrčela. Prý se bála o postavení ve smečce, nebo co, říkala dvounohá. A asi taky abych jí neujídala z misky (kdybyste měli něco k jídlu…co? Nemáte. Tak nic). A nezalehla jí místo na gaučíku! Ale dost rychle se z nevlídné vrčilky stala moje hodná tetička, s kterou jsme zabraly gaučík společně, a navíc jsme vymyslely spoustu bezva her a honiček.

A teď už tedy k těm omylům. No. Zatím co Denyna si přes svoje míčky záhonů všimne, jen když tam míček spadne, tak já jsem se rozhodla se jim důkladně věnovat. Záhonům, ne míčkům! Tam zakrátím kytky, tu upravím keř, proč mi říkají Střihohubá Hafi opravdu nechápu. Pečuji také o to, aby květiny měly teplo, zahřívám je vlastním tělem! A musí i dýchat, takže tu kůru, co na ně nandali, pilně odhrabuji pryč.

O vzorném kypření zeminy ani nemluvim, kolikrát mně packy od hrabání bolí… a nikdo to neocení. Stejně, jako nikdo neocení moje úpravy bot. Denyna prý si bot nikdy ani nevšimla. To je ale dost pskandál, protože ty boty vyloženě volají po úpravách, potřebují provzdušnit, přidělat nějaké třásně nebo naopak odstranit nevhodné tkaničky.

Dalším omylem bylo, že zvládnu nějaký ty jejich povely jako Denny. To zrovna. Jako jo, občas, když jsem viděla, že Deny na povel Sedni! fakt sedla, tak jsem jí napodobila. Ale většinou to dopadá jinak… např. zde reaguji na povel Sedni, uděláme hezkou fotku!

A když mi ty povely nešly a dvounohá se rozčilovala, tak jsem sebou práskla na záda a začla mydlit packami. Fungovalo to. Rozesmála se a bylo po rozčilení. Dělám to dodnes.

Dalším omylem bylo, že budu akční jako Deny, která neustále pobíhá, loví míček, stopuje neviditelné vzkazy v trávě, sleduje, kdo jde kolem a tak. Proč tolik zbytečného pohybu? Přece se nebudu vysilovat. Hezky na gaučík a klid, pohoda. V tomhle si opravdu rozumíme s Dixie… no a taky s dvounohým! Protože jako je Denny dvounohé a pořád spolu něco dělají, tak já jsem dvounohého… a hádejte, čí je gauč? Náš! A hádejte, proč mi někdy říkají Balda? A hádejte, z koho vždycky vyloudím něco dobrého, i když dvounohá vřeští něco o širokohřbeté kouli a dietě?

Netrvalo dlouho a s Denynou a tetičkou Dixi jsme vytvořily nerozlučnou trojici. Proč dvounozí co chvíli vykřikuj něco o teroristickém komandu, zkáze jejich nervů nebo demoliční četě, opravdu nechápu. Vy jo?

Počkejte chvilku, musím se zeptat Denyny, co vám ještě mám štěknout. Aha… tak prý hlavně se vás nemám ptát, jestli máte něco k jídlu. Tak nic. A pak vám mám štěknout, že my jezevčice jsme velkorysé, a tak už jsme dvounohým jejich omyly dávno odpustily. Hlavně, že pochopili, že mít JEZEVČÍKA znamená přijmout, že s nimi žije někdo významně chytřejší, krásnější a celkově dokonalejší než oni. Prostě, krátké nohy, dlouhé tělo a bystrá hlava, to jsme my. A abyste o tom nepochybovali, tak ještě jednou já, Hafi, JEZEVČÍK!