Jsou různé. Kompetitivní. Kooperativní. Semi-kooperativní. Dělí se na abstraktní, rodinné, strategické, vědomostní, určené pro párty. Mají různá témata – fantazy, scifi, dobrodružná, hororová (i zombie), závodní. A taky mají různé mechaniky – jako třeba Dice Rolling, Hand /Resource Management, Work placement, Placement, Tile Placement, Area control. Pro jednoho, pro dva, pro čtyři, pro šest…
Zkušenější už určitě vědí, o čem píšu. Píšu o hrách. O deskových hrách. O těch, které vyndáte z krabice, rozložíte na stole a hrajete. Deset minut, půl hodiny, hodinu, tři hodiny… O hrách, jako je například Člověče, nezlob se. Ano, i tato hra se dá přesně zařadit: je kompetitivní (vyhraje jen jeden), rodinná, mechaniku má Dice Rolling – házení kostek a je pro dva až osm hráčů.
Nikdy mě nebavila – ne proto, že jsem byla vyhazovaná, i já jsem ráda vyhazovala, ale proto, že je stavěná jen a jen na náhodě. Na tom, kdo jak hodí kostkou a jaké číslo mu padne. A taky mi přišlo vždycky strašně dlouho, než někdo konečně nasoukal všechny čtyři panáčky do domečku. Taky jsme měli šachy (ač je nikdo pořádně neuměl), dámu, halmu (další strašně zdlouhavá hra!). Mikádo, loto, domino. A karty, samozřejmě. Prší a žolíky jsme uměli všichni, kanastu jen někdo.
Pak přišly Dostihy a sázky, vy starší si určitě pamatujete jejich boom, kdy se tu prvně objevily. Tehdy jsem netušila, že je to napodobenina celosvětově známých Monopolů (které mimochodem mají minimálně 15 různých variací – Monopoly Berlin, Europe, Japan, nebo speciální Golf Edition, Pokemon Edition, Stargate Edition, Doctor Who Edition atd.). Párkrát jsem je hrála s nadšením, ale zas… ta herní doba! A opět, kostka, náhoda… Pravda, něco se tu už rozhodovat dalo, ale i tak mé nadšení postupem doby uvadalo.
První hra, která mě velmi, ale velmi zaujala, bylo Carcassone. Pro vaši informaci – herní mechanika je Tile Placement, tedy pokládání destiček tak, aby tvořily logický celek, navazovaly na sebe a hráč tím získával body či jiné výhody. Pokud ji někdo neznáte (pojmenovaná je podle městské pevnosti v jižní Francii, dodnes obehnaném hradbami s věžemi) je to půvabná hra, kde stavíte města, obsazujete louky či kláštery a zkrátka se snažíte obsadit a postavit mnohem více měst, než soupeř.
Carcassone
Přišly i další hry, které jsme s dětmi hráli. Pak ale najednou vyrostly a odešly žít vlastní životy a já na deskové hry zapomněla. Ne že bych si občas někde na návštěvě něco nezahrála, ale většinou nebyl čas a hlavně nebylo s kým.
Jenže pak se v naší rodině objevila další generace dětí a já se znovu začala nořit do světa deskových her. Protože kromě všech těch rozdělení, které jsem popsala hned v úvodu, má každá hra v záhlaví ještě jednu, velmi důležitou informaci, a to věk hráčů, pro které je určena. A ty první jsou opravdu už pro ty nejmenší.
A u těch jsme začali. Zabodoval třeba Ovocný sad, hra, kdy se s havranem přetahujete o ovoce ze čtyř stromů. Stihneme otrhat všechny stromy dříve, než nám švestky či jablka sežere ten zlodějský pták?
Ovocný sad
Pěkná je i hra Malá spolupráce, kde děti staví most, aby zachránily zvířátka z ledové kry a dostaly je do iglú. Hry pro dvouleťáky jsou samozřejmě většinou kooperativní. Jde o to, aby se dítě naučilo spolupracovat, pochopilo, že aby dosáhlo dobrého výsledku, je nutné se snažit a že vztekání opravdu nepomůže.
Malá spolupráce
Dítka utěšeně rostla a já s potěšením zjistila, že svět deskových her už není jen Člověče, nezlob se, šachy a podobné hry, co jsem mívala v dětství já. Svět deskových her je obrovský. Určitě je to i obrovský byznys. Ale nádherný byznys, plný nadšenců. Už jen ty hry pro předškolní děti!
Červená Karkulka. Doručit babičce košík s bábovkou, když za smrčkem číhá vlk, není vůbec jednoduché!
Červená karkulka
Mlsné myšky, snažící se dostat do bájné Ementálie, v čemž jim ale brání kočka Vilemína. Dostanou se všechny myšky k sýru? Nebo budou muset utéct a spokojit se s málem?
Mlsné myšky
Příšerky ze skříně. Abychom dokázali zahnat všechny příšerky zpoza postele zpátky do skříně, to musíme mít hodně dobrou paměť!
Příšerky ze skříně
Jak čas postoupil, dostali jsme se k drobet složitějším hrám.
Dragomino. Tak trošku jiné domino – kromě skládání kostek je nutno ještě nacházet draky, schované ve vejcích. Ale pozor, pukavce nebrat!
Dragomino.
Karak. Úžasné dobrodružství, kdy hráči staví katakomby, bojují s příšerami, na které v nich narazí, schraňují poklady a snaží se zabít draka. Mimochodem – Karak je původní česká rodinná fantasy hra, která velmi dobře prorazila i ve světě. Teď už je i verze Karak2, prý ještě lepší, než ta první. Tu jsem ale ještě nehrála, tu nemáme.
Karak
Tajná výprava čarodějů. Zvědaví studenti čarodějné akademie bez povolení utekli ze školy na půlnoční kouzelnický trh. Jenže je tam načapal duch Bludovít a tak mají plné ruce práce dostat se zpět do školy. Hra je kooperativní, stihnou to buď všichni, nebo nikdo. Dokážou s pomocí bludíků utíkat tak rychle, že je duch nechytí?
Tajná výprava čarodějů
Plný kurník. Není lehké mít slepičí farmu! Sbírat vejce, chovat kuřata, slepice… To rozhodování, mít kohouta, nebo raději víc slepic? Ale co když přijde liška? Nebo, pro všechny slepičí kvoče, slepičí mor?
Plný kurník
Diamantový les. Trpaslíci dobře vědí, že diamanty se dají nalézt jen za svitu luny. A tak se noří do nočního lesa, bloudí, padají přes stromy, lezou na skály, brodí se bažinami. Kdo první najde modrý, žlutý, zelený i červený diamant a dokáže se s nimi dostat ven z toho černého lesa?
Diamantový les
Kulišák. Velký hit, dokonce tak velký, že se rychle vyprodal a těžko se shání. Detektiv musí vypátrat, kdo nám to k sakru ukradl koláč. Liška, samozřejmě. Ale která? Motá se jich kolem plno. Jedna má šálu, druhá rukavice, třetí klobouk – koho to svědkové zahlédli? Stihneme zloděje chytit dřív, než nám uteče?
Kulišák
Želví závody. Všechny želvy mažou, seč jim síly stačí, na protější konec louky k šťavnatému salátu. Snaží se i vaše želva, ale ty ostatní jí to kazí! Postrkují ji tu zpět, tu zas dopředu! Navíc nikdo neví, která želva je čí (každý to ví jen o té své)! Zmatek nad zmatek, co si budem povídat!
Želví závody
S nástupem do školy sice ubylo trochu času na hraní, ale zase přibylo rozumu a dají se hrát i hry, kde je nutno už trochu čtení. Třeba Mláďata z Divukraje. Divukraj je hra, která je v deskoherním prostředí fenoménem, a Mláďata z Divukraje jsou její předstupeň. Mají podobnou mechaniku (Hand /Resource Management, tedy správu zdrojů), což obnáší sběr surovin a jejich výměnu za výhodné karty. Ty si každý skládá podle své potřeby a snaží se získat co nejvíce bodů, než slunce zajde a hra je u konce.
Mláďata z Divukraje
Dalším velkým fenoménem je hra Jízdenky, prosím! I k té existují dětské varianty, třeba Jízdenky prosím! Vlak duchů, či Jízdenky prosím! Junior. Každý hráč si vylosuje jízdenky, odkud kam se musí vlakem přepravit (zde pohádkově upraveno, takže se cestuje třeba z Perníkové chaloupky do Děsivého cirkusu) a sadu strašidelných vláčků. Pak už si každý jen musí dobře vybrat trať a karty vagónků a hurá na cesty!
Jízdenky, prosím!
Azul. V nádherně barevné abstraktní hře se snažíte co nejlépe vyzdobit palác Évora barevnými kachlíky. Není to jednoduché, kachle musí být složeny podle určitých pravidel, a pokud vám nějaký přebyde, rozbije se a ouha, hned jsou tu trestné body. Azul má několik variant, my máme Vitráže Sintry – tam zas plníte okna barevnými vitrážemi. I zde ale pozor na rozbitá skla!
Azul, Vitráže Sintry
A pak se jednoho dne kruh uzavřel a děti objevily moje staré Carcassone. S nadšením ho vybalily a stalo se jednou z jejich nejoblíbenějších her.
Jsem ráda, že naše děti hrají deskové hry. Hrají je totiž s nimi i jejich rodiče (a prarodiče). A každá hra má mnohem větší šmrnc, když ho hraje i táta nebo máma. A ta radost, když je dítko porazí!
Hry, které jsem zde uvedla, jsou jen zlomek toho, co je na trhu k dostání. Jsou krásné, většinou velmi precizně vypracované, s množstvím barevných komponent a krásných obrázků. Ano, nejsou levné. Ale dnes už je možné si hry půjčovat v knihovnách. Vyzkoušet si, zda vám budou sedět, či zda to není zrovna váš šálek čaje. A tu, která vás očaruje nejvíc, si můžete koupit s tím, že až se vám ohraje, můžete ji poslat dál. Prodat (bazary deskových her samozřejmě fungují též), či darovat někomu jinému. Jiným dětem, škole, klubům deskových her, knihovnám.
Každá hodina, strávená nad hrou společně s dětmi, totiž za ty peníze stojí.
Pokud vás mé povídání zaujalo, příště můžeme nakouknout do světa deskových her 14+, tedy těch pro velké děti a dospělé. Ano, i dospělí si hrají. A čím dál tím víc.
Za mě je to jen dobře. Protože kdo si hraje, ten fakt nemá čas zlobit.
Zcela OT, teď jsme (včetně téměř osmdesátileté tchýně) dokoukali „bílou“ Prodanku od Alice Nellis, něco úžasného, konečně se mi to líbilo (i když jsem různá nastudování viděla snad 20x). Ještě do zítřka je to na i-vysílání ČT, rychle si to pusťte nebo nahrajte, fakt je to skvělé: https://www.ceskatelevize.cz/porady/15840807815-prodana-nevesta/
Opravdu vřele doporučuju (a se mnou i MLP a babi).
Zkoukla jsem, super, díky!
Moc pěkné shrnutí stolních her, které ale v mém dětsvtí nebyly, nebo jsem je prostě neznala. V naší rodině a příbuzenstvu se hrály hlavně halmy, dáma a člověče. Halma nejvíce a když jsme s bratrem chtěli mamince udělat radost, hráli jsme s ní halmu. Jinak jsem nejvíce hrali karty – žolíky a kanastu (žolíky převládaly). Protože jsme hráli hlavně na chatě, když počasí dovolilo venku na dese, jeden, dva balíčky karet nebyla žádná příprava. Muži hráli mariáš, ten já neuměla.
Tady jsme už před pár lety zcela propadli dvěma hrám. První je Quirkle (pro 1-4 hráče), kterou mohou hrat i menší děti, takže jsem jí jako dárek přivezla do Prahy pro mého synovce, který má tři kluky. Byl to obrovský hit, ten den jsme hráli snad dvě hodiny. To jsem nevěděla, že se dá už koupit i u vás a když to synovec s manželkou zjistili, hru darovali několika příbuzným k Vánocům (navíc mi poslali fotku jako důkaz, že i u nich je hra stále oblíbená). Našla jsem české video.
https://www.youtube.com/watch?v=OAGhTkxqso4
Jojo, dříve tyhle hry nebyly, aspoň u nás ne. O Quirkle jsem už slyšela, ale ještě ho nehrála.
Toro zkus ho, moji prasynovci (8 + 10) se okamžitě nadchli. Jen jen jak jsem viděla, že bpjižeů u vás stojí o dost víc, než tady.
podívám se po tom, díky za tip
Druhá hra se jmenule Rummikub, myslím, že se také u vás prodává. Ale není třeba jí kupovat, je to vlastně vylepšená haretní kra (jen má destičky), které my říkali „autobus“. Ve hře jsou tercky a postupky, které se mohou různě dělit do nových seskupení. Já si ji často hraji sama třeba po večeri (mám sadu malých karet, které nezaberou tolik místa). Jen teď už trochu rozšířeně – kdy se i Rummikub může hrát jako „Scrabble“ – vždy musí zůstat sada nejméně 3 karet, ale jinak se mohou dělit, horizontálně, vertikálně, pjednotlivé karty přesouvat (z původní sady) z místa na místo. Vypadá to komplikoaně, ale není a je to skvělá hra (s kartami či destičkami). Když tu loni byla maminka naší bývalé sousedky Kris, pozvala jsem je k námk nám (přidal se i manžel) a hráli jsme víc jak 3 hod. bez přestávky (mezitím se setmělo a tak manžel zajel koupit pizzy k večeři).
Videi je na netu hodně, české jsem nenašla, tohle je v němčině, ale dá se pochopit
https://www.youtube.com/watch?v=zQb9_lafvos
ten máme, to je super hra,o té asi napíšu příště
Quirkle hrajeme na Beaveru už asi 10 let…dovezl to kámoš,co byl na Klondyku…naučil nás to a pořád se zlepšujeme…díky Maričko,že jsi se o něm zmínila…
Z dětství si pamatuji starou deskovou hru, které jsme u nás říkali Hadi – postup urychlovaly žebříky a zpomalovali hadi různé délky, ten nejdelší lstivě čekal před cílem a figurka po něm sjela téměř na začátek. Ještě si vzpomínám, jak jsem se u toho vztekala. 🙂
Naši kluci krom obvyklých her a karet (a pexesa – u toho jsem trpěla!) milovali Dostihy a sázky a Kamionem po Evropě. A taky jsme hrávali Nervíky – úplně jednoduchá hra, ale děsně jsme se u ní nasmáli.
A historie pokračuje s vnoučaty, jednu dobu bylo u nás populární Dobble a naposledy Cluedo na motivy H. Pottera. Ale poslední dobou tahle zábava ustala a byla nahrazena jinými zájmy. I když nedávno jsem navrhla Město, jméno, zvíře… a moc jsme se u toho bavili. 🙂
Jé, Kamionem po Evropě, to jsme vlastně taky měli, když byly děti malé, pravda! Na tu jsem si vůbec nevzpomněla. Je fajn, když se rodina baví u her, ať už jakýchkoliv.
Hančo, Hadi jsou v podstatě variace na Z pohádky do pohádky, to existovalo už kdysi 🙂 a děcka to milovaly! Hady jsme měli v magnetické variantě do auta- a na dlouhé cesty to bylo super!
My jsme hrály s máti Ovčín, plánek se namaloval, figurky byly z člobrda, jeden byl vlk a druhý ovce a nějak se měly ty ovce schovat do domečku. Už si to moc nepamatuji, je to padesát let. Nezná to někdo?
A ještě Město,jméno,zvíře,věc.
Když jsem otce přemluvila na pexeso, tak u toho usnul.
No jo, ovčín, znám! To jsme hrávali u tety. Namalované na kusu papíru a knoflíky místo ovcí. Jojo, taky jedna zapomenutá hra, už ani nevím, jak se to hrálo, abych pravdu řekla.
holky, tady to máte:
https://www.zatrolene-hry.cz/spolecenska-hra/ovcin-11177/
vida, vůbec jsem netušila, že to ještě existuje 🙂 ale proč ne, hra to byla dobrá
Za mých mladších časů si vzpomínám na tehdy „bombu“ Monopoly,to jsme hrávali v létě na chatě,před tím byly ty starožitné, jako Člověče.. atd. Dáma, šachy jasně, to bylo taky. Ale takový výběr jaký je dnes ani náhodou. Hrávali jsme hlavně karty, scrabble anebo česká obdoba Amos, ty dvě poslední bavily nejvíc mě.Tak nějak jsem to měla nastaveno spíš na četbu. Potomstvo ,včetně vnučky taky. Moc hravá teda nejsem.
Taky jsem nebyla, než jsem objevila ten hravý svět 🙂 A teď mě to baví moc.
Když vidím regály plné stolních her, strašně moc současným dětem závidím. Právě to, že hodně z nich nejní jen o házení kostkou… před půlstoletím jsme měli na výběr Člověče nezlob se, karty, šachy nebo dámu… a rodinný poklad Mah-jong s krásnými slonovinovými kameny. S dcerou jsme objevili Carcassone, Osadníky z Katanu a Dračí doupě, jejichž krabice teď čekají až na ně doroste vnučka… ta právě začíná objevovat kouzlo her na kategorii 2+, takže díky za tipy na kooperativní hry!
Jsem ráda, že jsem někoho inspirovala, o to mi šlo hlavně. A není třeba zoufat, hrát si přece můžeme pořád!
My jsme měli českou deskovku Proroctví, což je dost na motivy Dračího doupěte,a k ní dvě rozšíření (Vodní a Dračí říše). Tak s tím se Kuba odstěhoval.
Dračí doupě hrával syn ve své době. Já to nikdy nehrála, tomu jsem nepropadla.
Dračí doupě jsme hráli jako mladí dospělí 🙂 Hodně záleží na tom, jakého máš Pána jeskyně- jakou vymyslí zápletku, jak hru řídí, jak moc vás nechá kecat…
Já hrávala s rodiči jako malá domino, pexeso,člověče, dámu a prší. Také jsem měla ráda takové to vytahování špejliček z hromady-safra jak se to jmenovalo….
Ale jak jsem začala sama objevovat svět okolo, tak už mne hry nebavily a neměla jsem na ně čas. Vymetala jsem stáje, chodila s dogama lítat po Stránské skále ven a později na cvičák.
Mikádo 🙂 Jasně, hry jsou hlavně na dobu, kdy se nemůžeme pohybovat venku (nebo prostě nemůžeme tolik pohybovat). A dnešní hry jsou úplně jinde, než ty naše jednoduché…
No zrovna jsem chtěla říct, že mikádo se nám už někde ztratilo v propadlišti času a až na něj narazím, že je určitě zakoupím. Ale stejný princip má karetní hra záchod – na hromadu karet se postaví jednoduchý trojúhelníkový domeček ze tří karet… a odtud i ono potupné smrdí, když hýzl spadne. Safra, že by na něj dneska večer došlo?
To by bylo fajn 😀
Toro, díky za připomenutí. Mikádo! A ještě jsem ráda hrávala s našima blechy. Tedy ne, že bychom si je vybírali, ale byla to taková barevná, z tenké dýhy kolečka a jedním větším se na měkkém podkladu těmi malými cvrnkalo do misky.
jojo, to jsme taky měli. Existuje pořád, jen už je vše z plastu, myslím.
To je nádherný pohled do světa dětských deskových her.
Přiznávám, my s Terkou hrávali hlavně ty s kostkou (měla krásnou knížku, ve které bylo několik těchto her), pak samosebou domino, Černého Petra, pexeso a kvarteto. NO a netrvalo dlouho a přešlo se na žolíky.
Teď, co bydlí o patro víš, několik večerů v týdnu se k žolíkům vracíme a pečlivě zapisujeme skóre 🙂 . A tuhle prohrabávala šuplík s hrami a vytáhla Černého Petra a kvarteto – to byla ještě lepší zábava než žolíky – kór, když jsme prohravšího očmuchávali a častovali ho slovy „smrdííí, smrdííí“ (dětinská vzpomínka na naši mamku, která by se kvůli nám sice rozdala, ale při hrách nám nic nedarovala a takto potupně prohravšího častovala – ale my ji samosebou též). A minule, když se Jeník šprajcnul, že bude radši hledět na fotbal, jsme zase vylovily pexeso Rychlé šípy a posléze i na domino došlo.
Je bezva, že jsi připomenula, že se dají hry i půjčovat v knihovně. Zrovna dnes se tam chystám, tak se asi po nějaké poohlédnu.
Já taky dětem nic nedaruju 🙂 (kromě těch úplně nejmenších teda, tam občas přimhouřím oko). Ale s těmi většími už jdeme „na krev“. Ono je pak to vítězství taky mnohem víc těší, zjistila jsem…
Deskovky jsou mé oblíbené! Carcassone je samozřejmě jednička (máme všechna rozšíření, ale málokdo je ochoten je hrát), Osadníci z Katanu také ujdou. V knihovně bývá deskohraní, kde si můžeš vyzkoušet nějakou hru a pak si ji půjčit, nebo koupit. Mám vnoučata v pubertě a dospěláky, naštěstí jsou hraví.
A samozřejmě samostatnou kapitolou je kazdotýdenní Hospodský kvíz s přáteli.
Jojo, deskovky jsou super. Hospodský kvíz jsem teda nezažila, u nás to není a večer se mi nikam jezdit nechce.
Hospodské kvízy jsou super, to pak vždycky dozvíš, kolik toho vlastně nevíš. 😀
Jinak z těch vyjmenovaných znám většinu, ale jen z popisu (od Žluťáska, jak jinak), fyzicky máme doma jen Azul – to jsme před lety dostali od syna a je to docela zábavné (teda, po pravdě řečeno, hrála jsem to jen jeden večer). Jinak, co fakt nesnáším, jsou všelijaké karetní hry, mě to vážně nebaví. Když všichni hráli, zalezla jsem si někam s knížkou a bylo. Mně ty karty připadaly jako ztráta času, no.
Tak Žluťásek je odbornice :D. Azul je fajn. Mně tedy karty baví jak které. Třeba kanasta bývala bezva hra (i když se u toho rodina vždycky dost rozhádala :D).
Já vím moc dobře, kolik toho nevím, i bez hospodských kvizů 😀
To já taky vím, kolik toho nevím (moc), ale u těch kvízů to holt vyjde tak nějak víc najevo, no. 🙂
Ale jednou jsme náhodou (ale fakt náhodou) vyhráli, už je to hodně let.
Když pominu staré deskovky, tak nostalgie jsou Dostihy a sázky, z novějších Zeměplocha Ankh Morpork (šílené je, když to hrají čtenáři TP a jeho Zeměploch a jeden absolutní neznalec knih), miluju deskovky,ze kterých se spoustu věcí dá naučit – Jízdenky,prosím! , Anno 1880, Duna Imperium, ale hlavně kvízové a vědomostní hry Tipni si!, Česko, Svět, České i světové filmy…to vše současné i pro pamětníky…nejoblíbenějši je hra Time-line (všechny vyšlé verze a promíchané…), iknow… Na lovu…Hospodský kvíz…Výbušná koťátka také nejsou špatná… karetní – Skol ty Skoty a dokážeme se bavit i u Dobble.
ale abychom jen neseděli u stolu… dřevěné kolíky Molky, je jaro a kromě kuliček, je tohle moc fajn hra…
Molki máme taky, jsou super. A ty ostatní hry též.
Taky jsme hrávali všechno možný. Teď jsem vnoučata (spíš se zoufalství 😀 ) naučila hrát karty, malej už umí prší a Anička žolíky a kanastu. A máme doma sbírku různých kvartet 🙂
A já si s chutí zahraju Scrabble, jen k tomu vždycky musím někoho ukecat.
Zkus nějaké ty hry pro děti. Karak – pokud vím – chytil snad každé dítě.
Také jsem jako dítě hrála, ale už tehdy bez velkého nadšení. Když rozhodovala jen náhoda, nebavilo mě to. Karty byly lepší, ale nejlepší bývaly z moho pohledu šachy. Hrávala jsem s tatínkem, který to opravdu uměl a trpělivost – takže jsem se naučila hrát slušně.
S dětmi jsme také něco hráli (opět klasiku, i je šachy bavily víc:)), ale tam jsem – spokojeně – skončila. V zásadě mě to nebaví – příliš dlouho mě to drží od čtení 🙂
Jo, ještě scrabble, to mě bavilo.
Tahle nabídka mě ale donutila se zamyslet. Starší děti (vnoučata) už deskové hry hrají (doma, Ania je v tom fakt dobrá a chodí i do nějakého klubu), ale třeba by to byla legrace pro ten mladší pár 🙂
Děti většinou baví, když hraje někdo s nimi… takže nejen dát hru, ale věnovat i čas je většinou potřebné.
Baví mě hlavně vědomostní hry, tam se nemusím spoléhat na náhodu, která si ze mě dělá srandu 🙂 Timeline, Česko, Jižní Morava, Svět… no a taky Scrabble 🙂
S dětmi jsme hrávali odmala, třeba domino s obrázky ovoce, když ještě nepočítali puntíky, člověče s obrázky, hodně jsme hráli i pexeso a Černého petra.
Karty hrát neumím ani kanastu a žolíky, možná že bych zvládla to prší a Scrabble zase se mnou nikdo nechce hrát. A Člověče se mnou taky nikdo nehraje.
Ty jo, zjistila jsem, že naše Scrabble někde zmizelo v hlubinách času. Buď zůstalo na chalupě, nebo někde u známých. Škoda.
Ty mám taky ráda, vědomostní. A spoustu dalších.
Ahoj Toro, na 14+ se moc těším. Kluci už klasice pro malé odrostli a ráda bych je zase k něčemu zatáhla. 🙂
O.S. Halmu jsme hráli včera, zas tak pomalá mi nepřišla. Ale myšlení prý bolí… 🙂
Dík za hezký článek.
Jo,myšlení bolí, mám jednu hru a tu „mozkovar“ provází celou dobu, hrůza – ale baví mě to moc!