…ať jsou tu s námi spokojeně a ve zdraví co nejdéle! 🙂 Ano, je to tak. Ari a Rex mají narozeniny ve stejný den, 14. ledna, a dělí je přesně deset let. Ne, určitě jsem nevybírala štěně podle data narození. 😛 Ale když jsem na tu shodu přišla, měla jsem dojem, že je to jakési… znamení:))

Jak na tom momentálně oslavenci jsou?

Ari (Narya White Ancilias) je jedenáct let. Celkově se, myslím, cítí dobře, i když ta její kolena! Jak se jí dařilo projít životem s vrozeně bezchybnou páteří, kyčlemi i lokty, její stav teď výrazně ovlivňují následky ošklivého úrazu, který měla v sedmi letech. V prudké otočce na blátě uklouzla a málem si utrhla levé koleno. Léčba byla zdlouhavá, obsahovala tedy i delší dobu kulhání.

Mimi Aryška

Vyléčila se, ale bohužel tak vznikl základ pro pořádnou artrózu, která ji poslední dva roky už opravdu trápí. Nicméně léky pomáhají (už je to Librela), takže Aryška si s chutí aportuje, hraje s juniorem a občas vyběhne i za zvěří. Naštěstí už opravdu jen vyběhne a rychle se vrací, takže konečně jsme s ní dospěli do stádia, kdy vodítko používáme jen ve městě (kde ho z principu používám vždy).

S hračkami od chovatelky

Jak po Berryině smrti zmlkla, zpomalila a ztratila jiskru, s příchodem Rexe opět ožila. I když zpočátku jen proto, aby nám dala na vědomí, že TOHLE ona doma prostě snášet nebude! Jistotu, že ho nehodlá sežrat, jsem měla až za tři dny po příchodu štěněte. Na opravdové přijetí nás nechala čekat skoro tři týdny…

Teď je z ní spokojená rozmazlovací tetička. Že je pořád ještě ve skutečnosti alfa poznám jen ve zřídkavých okamžicích, kdy Rexe jedním zavrčením umravní. Jinak to z mého pohledu vypadá, že jí mladík co chvíli doslova skáče po hlavě. Dovolí mu toho tolik, že občas zasahuju já – z obavy o její zdraví. Junior umí být jak vystřelená dělová koule.

Slečinka 🙂

Rex (Gandalf z Bramogrodu) je momentálně nohatý puberťák, který si jen těžko vzpomíná na věci, které jsem ho naučila předtím, než mu hormonální vzepětí odclonilo větší část mozku. Podařilo se mi navázat na předchozí výchovu pouze v případě, že jsme v klidném prostředí bez větších vzruchů. Pak předvádí dokonce i velmi slušné přivolání. Ovšem pokud by se objevila zvěř nebo pes ochotný si hrát, vyrazí na první signální a mozek nechá daleko za sebou.

Skočná fenka! 🙂

Další problém máme s chozením na vodítku. Jakmile ho něco zaujme, táhne jak zdivočelé spřežení. Přitom jindy učení přístupný je! Třeba to štěkání při chystání jídla se odnaučil prakticky okamžitě poté co zjistil, že každé zaštěkání mě v podávání krmě zastaví. Chytrý je dost, učí se snadno, jen nesmí mít mozek zaplavený adrenalinem. Což je samozřejmě opravdový problém.

S tetičkou Berry 🙂

Kde je správné používání pamlsků, když si jich z jakéhokoliv důvodu vzrušené zvíře ani nevšimne? Sice jsem nezkoušela krvavé syrové maso, ale jiné dobroty ano. V klidu na běžné pamlsky reaguje dobře, díky tomu cvičíme aspoň doma.

„Co jste to sem přinesli???“ Ari a malý Rex

Pomalu se mi podařilo odbourat velmi nebezpečnou hru, kterou s námi začal hrát někdy na deseti měsících. To něco popadl do huby a začal kolem běhat s jednoznačným „o co, že mě nechytíš?“ V takovém případě ignoroval jakékoliv povely, nedalo se k němu ani přiblížit. Takže základem bylo nikdy si nevšímat a nebrat do ruky cokoliv, co v té tlamě nosil.

Skočný pejsek!

Za druhé jsem místo přivolání začala intenzivně cvičit sedmi a lehni – na dálku 🙂 Když to akceptoval, začala jsem k němu (sedícímu nebo ležícímu) chodit a dotýkala se ho. Nebylo to zpočátku snadné, snažil se utíkat, abych mu nevzala jeho poklad. Přesto se to dařilo – bez pamlsků. Ty samozřejmě nechtěl, měl přece svoji kořist.

Malý Rex mě neopouštěl ani v koupelně… 🙂

Zatím se zdá, že tento přístup nějak funguje. Když mi u královédvorské nemocnice utekl si zaběhat kolečka s přátelským greyhoundem, který – stejně jako Rex – vesele neslyšel jakýkoliv povel své paničky, byl to právě zblízka zařvaný povel „sedni lehni“, který honičku zastavil a já mohla udýchaného delikventa lapnout a uvázat. Jsou to jen začátky, ale počítám, že časem i Rex svůj mozek dohoní 🙂

Uměl koukat velice vážně!

Jinak je pořád dobromyslný, milý a láskyplný pes. Pravda, trochu hromburác. Pokud píšu (v křesle) a on se cítí citově deprimován, nacpe se mi půlpsem na klín, jako když byl ještě štěně, zalehne notebook a snaží se mi olíznout cokoliv, na co dosáhne – obvykle je to nos. Mazlí se rád. Rozlišuje dospělé a malé děti – k těm je o hodně jemnější. Což nezabrání tomu, aby je sem tam omylem nesejmul přátelsky mávajícím ocasem.

A běhat! 🙂 V lese byl odmalička, jako všichni ostatní.

Mimořádně miluje Patricka. Myslím, že jsme svědky vzniku moc krásného přátelství. Když minule děti odjely, Rex našel v horní koupelně jeho kalhoty od pyžama. Popadl je do zubů, přinesl mi je do kuchyně a hodil přede mě na zem s jasnou otázkou: „Kalhoty jsem našel, ale kde je kluk?“ 🙂

Ve spaní pokud možno vždy spolu…

I když to na první pohled nevypadá, je láskyplný i k Ari. Snaží se být u ní co nejblíž, ať jsou vzhůru, nebo odpočívají. Pokud spí, snaží se jí aspoň maličko dotýkat, stejně, jako když byl maličký. Ale nejdojemnější je jeho noční dohled. Není to tak dlouho, kdy Ari odmítla chodit doma po schodech a začala spát dole, na gauči v dětském pokoji. Rex, do té doby spící převážně u mé postele, začal spát na podlaze pod schody. Odmítl jít jinam, takže jsem mu tam na noc začala dávat pelech.

Pořád je tak trochu mimi 🙂

Brzy jsem zjistila proč. Ari si nikdy moc neuměla říct když v noci potřebovala ven – obvykle jen nesměle koukala. A teď nahoru do ložnice ani nevyjde. Jistě, dveře máme vždy otevřené a hlasitější zakňučení mě obvykle probudí. Obvykle… Takže se do toho vložil Rex. Spí dole a pokud Ari potřebuje, vyběhne nahoru a někoho z nás vzbudí. Mám to ověřené.

Chlupatá skartovačka

Jednou byl velmi naléhavý v jakousi nelidskou hodinu (kolem třetí ráno). Vylezla jsem rozespale z postele, sešla po schodech a… u zadních dveří už stála hodně neklidná Ari! Otevřela jsem, ona vyběhla na zahradu a Rex pomalu vyšel za ní. Sedl si na zadní schody, nikam nespěchal. Zařídil, co bylo třeba. On se venčit nepotřeboval:))

Čekáme na pánečka aneb socializace v Pardubicích na nádraží 🙂

Jsem velmi vděčná, že jsme zase aspoň na nějaký čas dvojpsí. Tiše, ale o to víc doufám, že nám to ještě nějaký čas vydrží.

Moji milí 🙂