Matýsek zamračeně sledoval sníh, padající za oknem. Tak krásně by se stavěl sněhulák! Nebo koulovalo se ségrou! Místo toho sáňky trčí ve sklepě a on v posteli. Zatracená angína! Zamračil se ještě víc a polkl. Řezavá bolest mu projela krkem. Honem se napil už vychladlého čaje. Moc to nepomohlo, bolest ne a ne zmizet.

Otevřely se dveře. Do pokoje, kam se pomalu vkrádalo šero, vešla babička. Z hrnečku, který nesla, se ještě trochu kouřilo.

„Nesu ti nový čaj. A taky léky, je nejvyšší čas vzít si další dávku.“

Matýsek bez odporu spolkl tabletu. Zapil ji zbytkem vychladlého čaje, ale když babička zvedla prázdný hrníček, zadržel ji ruku.

„Zůstaň tu se mnou, babi.“

Babička se usmála. „To víš, že zůstanu. Budu tu u tebe celý týden, než se vyléčíš, ano?“

„Tak jsem to nemyslel. Povídej mi něco. Bolí mě v krku, nemůžu spát, a když si vezmu tablet, bolí mě hned hlava. Nudím se.“

Žena odložila hrneček a posadila se k chlapci na postel. Pohladila ho po tváři. „To bude dobré. Zítra už léky zaberou, bude ti lépe. Tak já ti povím nějakou pohádku, chceš?!

„Babi,“ zakabonil se Matýsek. „Na pohádky jsem už velký! Povídej něco jiného, třeba… třeba ze života!“ napadlo ho.

Babička se zamyslela a pak se usmála.

„Dobře, Matýsku. Povím ti příběh. Bude to příběh o srdci. Nebo srdce s příběhem? Uvidíme. Zalez pod deku, já si přitáhnu křeslo, ta pelest mě tlačí.“

Matýsek se pohodlně uložil, hlavu si podložil panem Kulišákem a přitulil k sobě duhové kotě Čičíka. I babička se pohodlně usadila.

„Na začátku zimy, na první adventní neděli u nás začalo sněžit. Ale hodně. Tak, jako dnes tady u vás. Sníh se sypal a sypal, vše kolem dostalo sněhovou čepici. Byl to krásný pohled. Nevydržela jsem, oblékla se, obula a vyrazila ven.“

„A co děda, babi?“

„Ten zůstal doma. Nechtělo se mu do té sloty, jak říkal. Šla jsem sama.“

„Já bych s tebou šel, babi, kdybych tam byl!“

„Já vím, broučku,“ usmála se babička a pokračovala. „Šla jsem po cestě kolem řeky. Všude bylo ticho – víš, takové to ticho, kdy jen slyšíš, jak ti křupe sníh pod nohama a šustí na kapuci. Nikde kolem ani človíčka. Sníh se sypal a sypal a já šla a šla. Každým krokem jsem objevovala další a další krásu – geometrii zapadaného drátěného plotu, jemné barvy zpola zasněžených zlatých listů, křivky větví, které sněhovou přikrývkou zvlášť vynikly.“

„To musela být krása! Babi, až budu zdravý, půjdeš se mnou a ukážeš mi to?“

„Ráda, moc ráda. Jen budeš muset mít chvíli pusu na zámek, abys tu tichou krásu slyšel, víš?“

Matýsek horlivě přikývl. „A co bylo dál, babi?“

„Po stezce kolem řeky jsem došla až tam, kam už přede mnou nikdo dál nešel. Sněhová pokrývka na cestě byla čistá, neporušená. Jak plátno, připravené pro malíře. Chvíli jsem šla a ani si to neuvědomovala, ale pak mě něco zastavilo a já uviděla tu neposkvrněnou plochu přede mnou. Jako by byla připravená jen pro mne. Bylo škoda projít ji jen tak, zkazit tu bílou krásu obyčejnými šlépějemi. Napadlo mě, že do sněhu vyšlapu obrázek srdce.“

„Proč zrovna srdce, babi?“

„Jen tak, z čiré radosti. Uvědomila jsem si, jak krásnou etapu života zrovna mám. Mám skvělého dědu, úžasné děti a vás – ještě úžasnější vnoučata, spoustu přátel… Víš, štěstí není ani zlaté prasátko, ani zlatá muška. Jsou to tyhle chvilky, kdy si uvědomíme, co všechno máme. A tím nemyslím hodinky, peníze, hračky… Myslím tím lidi kolem sebe. Nebo krásu přírody, co ti až svírá srdce.“

„A vyšlapala jsi ho do sněhu?“

„Jistě, však mě znáš, co si usmyslím, to udělám. Vyšlapala jsem krásné velké srdce, však počkej, najdu ti fotku, až ti to dovyprávím. Pak jsem obešla jeho obrys ještě jednou, aby bylo pořádně vidět. Vyfotím ho, řekla jsem si, a pošlu všem lidem, kteří jsou mi milí. Udělám z té fotografie novoroční pozdrav. Aby věděli, že je mám ráda.“

„Super nápad!“ pochválil babičku Matýsek.

„Viď,“ usmála se babička. „Jenže, představ si, co se nestalo. Než jsem poodstoupila pár kroků a stihla udělat první fotku, proběhl kolem mě běžec a do toho mého ve sněhu vyšlapaného srdce šlápl. Přímo doprostřed! Za celou dobu, co jsem venku, nepotkám člověka, a zrovna teď, když si tu vykreslím srdce pro mé milé, se kdosi přihrne a bez okolků mi do něj dupne!“

„Takže žádný novoroční pozdrav nebude,“ zkonstatoval chlapec. „To naštve!“

„To si piš! Já měla takovou zlost! Jak si to ten člověk mohl dovolit? Copak ho neviděl? Jak já k tomu přijdu? Tak krásný nápad a teď je k ničemu! Nedalo se nic dělat. Vyfotila jsem srdce tak, jak bylo, i s tou jednou cizí stopou uprostřed. Pak jsem mobil zastrčila do kapsy a poodstoupila, abych se na obrázek ještě jednou podívala, než se obrátím a půjdu domů.“

„Smutný pohled, co?“ Matýskův hlásek zněl taky smutně.

„Zezačátku ano. Jenže pak mi najednou došlo, že takhle je to správně. Že to tak mělo být. Že bez té stopy to to nebylo ono. Protože přesně takhle to v životě chodí, a to mé srdce je toho teď symbolem. Možná to pochopíš spíš, až budeš větší, ale takhle to prostě je. Občas se zničehonic najednou vynoří odněkud člověk, kterého jsi do té doby nikdy neviděl, a zanechá v tvém srdci stopu.

Někdy krásnou, vroucí, milou. Někdy, bohužel, bolavou a smutnou. Stejně tak i my zanecháváme stopy v srdcích jiných lidí. Zezačátku cizích, časem možná jedněch z nejbližších. A i když se pak v běhu života zase od sebe vzdálíme, vzájemná stopa v našich srdcích zůstane. Tak to bylo, a tak to vždycky bude.“

Matýsek se zamyslel. Před očima se mu mihla Adélka, holčička z vedlejší lavice. Zrzavé kudrny, pihy na nose. Jak rád ji zlobil! Líbilo se mu, když se čertila. Vůbec se mu líbila. Občas si na ni vzpomněl i doma. Že by tohle byla ta stopa, co babička myslí? Napadlo ho, jestlipak si třeba Adélka taky na něj doma vzpomene. Ale jak?

„Víš, Matýsku, je to jen na nás, jaké stopy v srdcích jiných lidí zanecháme.“

Matýsek sebou trhnul. Babička snad přesně ví, na co myslel! To je prostě celá ona! Ví všechno! Pro jistotu přinese Adélce hned v pondělí bonbóny! A přidá maminčiny perníky!

„Babi,“ odhodil peřinu a skočil babičce do klína, „víš co? Seš super!“

„To ráda slyším,“ usmála se babička. „Však ty jsi taky můj zlatý kluk.“

„To byl skvělý příběh, mami,“ ozvalo se od dveří.

Matýsek se otočil. Ve dveřích stála maminka, tatínek a Anička, jeho starší sestra. Všichni se usmívali.

Za oknem padal sníh a Vánoce přešlapovaly za dveřmi.