Andy tam byl, kdysi. Potom existuje reportáž Jiřího Peňáse, dal ji na svůj FB. Veřejně, takže kopíruju:
Vracíme se stejnou cestou k hranicím. Včera nás zaujala hrubá novostavba, z jejíž střechy vlála německá vlajka. Odbočujeme k ní, silnice se rázem proměňuje v prašnou cestu plnou kravských lívanců. Nikde nikdo, ozývají se však jakési rány. Až po chvíli najdeme starší ženu v ruském šátku, která sekyrou buší do tvárnice. Hned nás začne vítat, ústa plná zlatých zubů. Ptáme se na německou vlajku. Zprvu nechápe, pak zvolá: „Aha, to tam zapíchl syn. Pracuje v Německu, v Düsseldorfu.“ Nevadí vám, že je to vlajka bývalých nepřátel? „Proč by mělo? Vlajka jako vlajka.“
Zajímáme se o to, na kolik přijde postavit takový dům. „No, laciné to není, ale manžel má slušnou penzi, je to vojennyj, vysloužilec. A syn taky pomáhá.“ Je lepší žít tady, nebo v centrálním Rusku? „Tady se žije dobře. Jenom Litevci dělají problém, když chceme jet za příbuznými do Ruska. Musíte mít vízum a to stojí hodně peněz. Dřív, za Sovětského svazu, to bylo mnohem jednodušší. Ale snad se Putin postará. On je dobrý, silný.“ Raději se rychle loučíme.
Několik kilometrů odtud odbočujeme k mořskému pobřeží a vjíždíme do sídliště Priběrežnyj. Silný zážitek, fotograf říká: Afrika. Mezi omlácenými paneláky a auty se pasou kozy a krávy. Všude odpadky, pivní lahve, louže a bláto. Žena, která vyběhla nakoupit cosi do místního magazinu, nám s vervou vypráví, jak by tu chtěla všechno změnit, že je Litevka a tohle je dílo Rusů. „Víte, Rusové nejsou moc pracovití, ale ja, ja borec – bojovník!“ Zve nás do bytu a omlouvá se, že ještě není hotový. S manželem, samozřejmě opět vojenským vysloužilcem, byt nedávno vybojovali na úřadech.
Vcházíme do chodby a zadržujeme dech. Zápach připomíná veřejné toalety. Vyjíždíme výtahem do pátého patra, žena odemyká a volá na muže: „Sašo, podívej, jakou návštěvu jsem přivedla. Žurnalistov iz Pragy.“ Muž, který sloužil ve východním Německu, je rovněž nadšen. „Iz Pragy! Ja byl v Prage, krasivyj gorod!“ Raději nepátráme po tom, při jaké příležitosti Prahu navštívil. Výhled na moře je vš ak krásný. Srdečně se loučíme.
Poslední zastávka před hranicemi. Kousek od silnice ční zarostlá ruina cihlového kostela z pruských dob. Zůstala jen věž, kůr je zřícený, sutiny zarostlé plevelem, zbývající zdi počmárané azbukou. Hledím na truchlivé dílo zkázy, posléze se zde objeví starý děda s tváří alkoholika. Ptám se: „Eto německij sobor?“ „Da, německij.“ „A gdě russkij?“ „Russkogo zděs nět. Russkij sobor v Kaliningradě.“ A mávne rukou tím směrem.

Bratři Slované

Kolona aut před hranicí jako kdyby se vůbec nepohnula. Řadíme se na konec a nedovedeme odhadnout, jak dlouho budeme čekat. Vystupuji z auta, jdu podél nekonečné řady. Zastavím se u hloučku pokuřujících polských chlápků. Dávám se do řeči: To je vojna polsko-sovětská! Proč nás nechtějí pustit? Chlápci se smějí: „Tak, vojna.“ A jak dlouho to potrvá? „Tři dny.“ Zkoprním. Cože!? To není možné! „Tak. Tři dny. Půjčíme ti lehátko,“ chechtají se Poláci. A proč sem jezdíte? „Pašujeme cigarety a vodku. Aby se to vyplatilo taky Rusům, chtějí po nás výkupné. Dáš sto padesát dolarů a jedeš hned. Sto, čekáš den. Padesát, dva dny. My nedáme nic, tak musíme čekat.“
Nejsem schopen činu. Stojím a zhnuseně mumlám cosi o mravním bahnu, kriminálním státě, rudém běsu. Fotograf a životní praktik bere věci do svých rukou. Nechává si ukázat ruského mafiána, odporného typa, který vybírá dolary, a domlouvá s celníky „transakci“. Že jsme Češi, nedělají problémy. Cena: sto padesát dolarů. Slované jsou zkrátka bratři a nyní je třeba budovat kapitalismus; sovětského typu.