Nesleduju televizní seriály. Existuje ale jeden pořad, který doslova miluju a nikdy si ho nenechám ujít. Jmenuje se „Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli“. Kromě toho, že v něm nacházím plno inspirace, mě nepřímo přivedl k mnoha zajímavým místům i lidem. Jedním z těch míst je Centrum tradičních technologií, pobočka Muzea Novojičínska sídlící v nádherném areálu piaristického kláštera ve městě Příbor.

Centrum tradičních technologií, zkráceně CETRAT, se zabývá tradičními technologiemi zpracování přírodních materiálů. Uvidíte zde třeba papuče pletené na formě, kopřivové košile i šaty, klobouk z choroše, košíky z kořenů, trávy a ostružiníku, ošatku z orobince, čepici z vlákna borového jehličí, krajku z vlasů, slámy, koňských žíní a kdeco dalšího. V experimentáriu si pak můžete pod odborným dohledem některé rukodělné techniky sami vyzkoušet.

Když jsem se dozvěděla, že CETRAT pořádá nultý ročník tvůrčího setkání přadlen a přadláků, ihned jsem se přihlásila. Předení na kolovratu je mým koníčkem asi sedm let. Někdo říká, že být přadlenou je v dnešní době i životní styl, a asi na tom něco bude. Když jednou začnete příst a pohltí vás to, začnete trochu jinak pohlížet na svět kolem sebe, na přírodu, materiály. Dá se to příst, dá se tím barvit, z čeho to je…? Začne vás zajímat udržitelnost, začnete sami něco přadného pěstovat nebo chovat, možná se vám začnou doma hromadit kolovraty různých typů, původů a stáří. (Já už jich mám pět.)

Přihlášku na akci jsem měla podanou půl roku. Půl roku jsem přemýšlela, KTERÝ kolovrat se mnou do Příbora pojede. V úvahu připadal můj první, historický kousek po dědovi, na kterém jsem se učila příst a který s sebou vozím na ukázky, protože vypadá jako kolovrátek z pohádky. Ten má ale jenom jednu malou cívku, takže na celodenním tvůrčím setkání by mi nestačil a musela bych přízi složitě přemotávat.

Druhou možností byl moderní dvoupedálový kolovrat od novozélandské firmy Ashford, který má dostatečnou kapacitu na přízi (cívky jsou k němu tři a když je jedna plná, jednoduše ji vyměníte a pokračujete) a pohodlně se na něm přede, ale je neskutečně těžký a špatně se přenáší. Jaké dilema! Rozhodla jsem se, že si vezmu oba. Auto to uveze a uvidí se na místě.

Přítel sledoval mé rozhodování s nedůvěrou. Zřejmě si představil mě s mou chabou tělesnou konstitucí, jak odněkud z parkoviště nesu obří krabici vlny, krample, své osobní věci, a ještě dva kolovraty, z nichž jeden se mi hmotností povážlivě přibližuje, a gentlemansky mi nabídl, že do Příbora pojedeme spolu. Jelikož nedávno začal úspěšně vlnu barvit pomocí přírodních barviv, měl taky na setkání co ukázat. Z obří krabice vlny tak bylo několik krabic a k mým dvěma kolovratům přibyl jeden jeho. První červencová sobota nastala a my vyrazili na setkání přadlen a přadláků.

Cesta do Příbora nám trvala něco málo přes hodinu a půl. Přadleny a přadláci z větší dálky (z Čech, případně ze Slovenska) dorazili na místo už den dopředu a zajistili si ubytování. Nedaleko piaristického kláštera měli účastníci setkání vyhrazené parkoviště, kam jsme se bez problémů dostali. Počasí bylo ráno spíš chladné, ale podle informací z nedalekého letiště (ano, až takovou práci si organizátoři dali) pršet nemělo a mraky měly pomalu mizet.

Cestou od parkoviště ke klášteru jsem se musela smát – představte si ulici moderního města, celkem frekventovanou silnici, za rohem supermarket… A do toho chodí z různých směrů bytosti jako z jiného světa, pohádkové babičky, krojované dámy a horští bačové s kolovrátky v rukou, všichni jsou ověšení množstvím tašek plných vlny a některým to průběžně padá – stejně jako nám, i když jsme na to byli dva.

V areálu kláštera se nás hned ujala jedna z organizátorek, ukázala nám klášterní zahradu, kde už si první účastníci pozvolna chystali své věci, proti podpisu jsme dostali cedulky a objednaný počet židlí. Zjistili jsme, kde je zázemí pro přadleny, kde se podává občerstvení a kudy se jde na nově otevřenou výstavu Pravěké kopřivové šaty. Pak jsme si našli místo v zahradě a začali si vytahovat vše potřebné.

Čím víc přicházelo přadlen, tím víc se povídalo a okukovalo, protože jsme všichni byli zvědaví na to, co a jakým způsobem vyrábí ti ostatní, jaké mají typy kolovratů a vřetánek a z jakých materiálů předou. Nikde jinde jsem nezažila tak skvělou atmosféru. Bez jediného náznaku rivality probíhalo otevřené sdílení zkušeností, vzájemně jsme se inspirovali, povídali si jako staří známí.

V devět hodin začala hrát cimbálová muzika a do areálu byla vpuštěna veřejnost. Přadleny a přadláci zasedli „ke strojům“ a akce pokračovala ve stejně příjemném duchu, ne-li ještě příjemnějším. Zahradou procházeli jak lidé, kteří se přišli cíleně podívat na přadleny, tak náhodní kolemjdoucí a návštěvníci výstavy Pravěké kopřivové šaty. Troufám si říct, že každá přadlena velmi ráda mluví o svém řemesle, takže když se kdokoliv zastavil a na něco se zeptal, všichni s nadšením odpovídali. Někteří účinkující s sebou měli i krásné věci na prodej.

Návštěva zázemí pro přadleny ve mně nejdřív vyvolala záchvat smíchu – to když jsem se ve dveřích téměř srazila s typicky oděným beskydským bačou, který si v ruce nesl kelímek kávy. (Tenhle střet světů mě neskutečně baví.) Potom jsem zjistila, že samotné občerstvení je vlastně reklamou na výstavu o kopřivových šatech. Kromě jiného zde byly k ochutnání zelené „mechové“ muffiny barvené kopřivou a chléb s vynikajícím kopřivovým máslem.

Začala jsem se těšit i na výstavu, kam jsem později taky šla. Od některých návštěvníků kolem sebe jsem slyšela zklamané povzdechy, že je toho na výstavě málo – tito lidé si ale zjevně nedokážou představit množství práce, čas a úsilí, které za tím „málem“ je. Výzkumníci z CETRAT výstavou shrnuli deset let experimentování s kopřivami, při jejichž zpracovávání nepoužili vůbec žádné moderní nástroje.

Hodiny rychle ubíhaly, kolovrátky se spokojeně točily, přadleny a přadláci si dělali svou práci, ukazovali, povídali… Jenom bolavá záda nenápadně upozorňovala na to, jak dlouho už u kolovratů sedíme. V pět hodin odpoledne byl vyhlášen oficiální konec akce, účastníci si začali balit věci a rozcházet se, ale myslím, že řada z nich by byla schopná v předení ještě pokračovat.

My jsme si taky posbírali své věci, rozloučili se s organizátory a poděkovali jim, a vyrazili jsme na cestu zpátky. Zkušební nultý ročník setkání přadlen (kterých dorazilo celkem 78) se mimořádně vydařil a laťku nastavil opravdu vysoko. Příští rok se akce koná 1. července, takže kdo umíte příst, přijeďte, kdo neumíte příst, tak se to do té doby naučte 🙂  nebo se aspoň přijeďte jenom podívat. Bude to stát za to!

Stránky a Facebook Centra tradičních technologií:

https://www.facebook.com/cetratpribor

https://www.muzeumnj.cz/pribor/expozice

Dede: Děkuju za bezvadnou reportáž a pohled do starodávného umění. Každopádně moc doufám, že tohle je jen začátek tvé publikační činnosti 🙂 Vím, že už jsi předla ze spousty různých materiálů, včetně z vyčesané srsti vlastních psů:))

Dnes se kromě jednoznačného obdivu ptám – je tu mezi námi ještě nějaké přadlena nebo přadlák? 🙂