Současné dění na Ukrajině nenechává nikoho, kdo není zrovna konzument ruských dezinformací, na pochybách o tom, kdo je v případě ruského útoku na Ukrajinu v právu. Ale Ukrajina je pro nás, Čechy i Evropany, daleko víc, než jen „země daleko od nás, o které nic nevíme“, jak se o nás vyjádřil Neville Chamberlain.

Pomineme-li fakt, že Ukrajina, a to zejména pravobřežní Ukrajina, má jasně evropský charakter, pokud jde o vzhled jejích měst a krajiny, nese, kulturně, historicky i lingvisticky vzato víc než jenom malou evropskou, a to zejména polskou a českou stopu.

Moderní ukrajinské dějiny jsou vyloženě jednou velkou katastrofou národa, který se snažil o vlastní emancipaci a o to, aby se stal plnohodnotným evropským národem na světové mapě, a kterému to v různých klíčových momentech bylo upřeno. Nikým jiným než Ruskem.

Pojďme si nalít čistého vína. Přes všechny řeči o internacionalismu a komunismu byl Sovětský svaz ruský imperiální projekt. Je úplně jedno, že byl Stalin původem Gruzínec a Chruščov Ukrajinec; ostatně Hitler byl také Rakušan a Napoleon Korsičan a nic to neměnilo na faktu, že nacistické Německo nebo francouzské císařství byly prostě Německo a Francie. A po ovoci poznáte jej: kdyby byl Sovětský svaz tak internacionalistický, jak o sobě tvrdí, nerusifikoval by své menší národy. A o Ukrajincích to platí vyloženě v první řadě.

Ukrajinské národní obrození přitom časově patřilo do stejné doby jako to naše – do devatenáctého století. Ukrajinští básníci, spisovatelé a intelektuálové měli s těmi našimi velmi čilé kontakty; básník Ivan Franko ostatně reprezentoval ukrajinskou inteligenci na Všeslovanském sjezdě na pražském Žofíně, kteroužto událost připomíná pamětní cedule na jeho vnější zdi. Největší ukrajinský národní básník Taras Ševčenko, přestože české území osobně nikdy nenavštívil, dlouhodobě spolupracoval s našimi obrozenci.

První ukrajinský samostatný stát ostatně vznikl už v březnu 1917; dlouho ale nevydržel. V lednu 1918 byla Ukrajina napadena bolševickým Ruskem, které o měsíc později obsadilo Kyjev, ale v rámci Brestlitevské smlouvy se podařilo ukrajinskou nezávislost z větší části obnovit formou ne zcela suverénního ukrajinského státu pod patronací císařského Německa. Po jeho pádu, který přišel s kapitulací v první světové válce, ale byl konec nevyhnutelný: Ukrajina byla příliš slabá na to, aby odolala armádě ruských bolševiků. Rok 1919 se ještě nesl v duchu boje o udržení aspoň kousku ukrajinského území, leč marně: na začátku roku 1920 bylo hotovo.

Tady bylo dobře vidět, jaké štěstí měla naše první republika, za kterou se postavily vítězné mocnosti Dohody místo císařského Německa. Tady byla právě hlavní zásluha TGM, v jeho diplomatickém úsilí ve Spojených státech právě pro vznik republiky, jak ji známe. Nemít jeho a mít na východě takového souseda jako Ukrajina, národní hnutí, jak ho známe od devatenáctého století u nás, by skončilo úplně stejně jako to ukrajinské.

A jak vlastně skončilo? Od porážky samostatné Ukrajiny to šlo od deseti k pěti. Zatýkání ukrajinských disidentů, v konečném důsledku marný, byť statečný gerilový boj proti ruské okupaci, a nakonec Stalinovo rozhodnutí Ukrajinu jednou provždy zlikvidovat: mezi lety 1932–1933 rozpoutal umělý hladomor, který je známý ve světě pod jménem Holodomor, jehož cílem bylo zničit veškeré ukrajinské ambice na samostatnou kulturní existenci. Nejenže byly uzavřeny vnitřní hranice všech oblastní a za jejich překročení byli Ukrajinci snažící se utéct hladu, vražděni sovětskou armádou, ale sovětská armáda šla vyloženě dům od domu a hledala – a konfiskovala – veškeré zásoby čehokoliv, co našla k jídlu. Za jediný rok Kreml tímto způsobem zavraždil na 3,5 milionu Ukrajinců, a jako „náhodou“ nejvíc zrovna tam, kde bylo nejvíce autentické ukrajinské kultury a jazyka.

Ale ono to nebylo jen to. Paralelně se snahou povraždit Ukrajince hladem šla snaha Kremlu o likvidaci ukrajinské kultury: v gulagu – a mrtví – skončili bezmála všichni ukrajinští intelektuálové a ukrajinská elita. Stalin pod záminkou „dnů ukrajinské kultury“ nechal nalákat místní znalce folkloru a ústních lidových tradic na jedno místo, aby je poté nechal všechny povraždit.

Paměť téhle hrůzy, které, jen tak mimochodem, nikdo na Západě v té době nechtěl věřit, dokonce ani čeští intelektuálové, kterých si považujeme, ne, na Ukrajině zůstává dodnes jako memento toho, co se stane, když Ukrajina znovu padne pod nadvládu Ruska.

Pokud se někdo diví tomu, proč tolik Ukrajinců dobrovolně rukuje v rámci mobilizace do obrany země proti ruskému útoku, divit se opravdu nemusí.

Nemusím ani dodávat, kým Stalin osídlil území, kde na Ukrajině zemřelo tolik lidí; loajálními Rusy, samozřejmě.

Když pak Ukrajina po další těžké – a komplikované – historii, která obsahovala spolupráci s nacistickým Německem během jeho útoku na Sovětský svaz, spoluvinu na šoa a volyňském masakru, při kterém docházelo ve velkém k vraždění Poláků na východ od Curzonovy linie, která se pak stala základem pro dnešní východní hranici Polska z rukou UPA, ukrajinské nacionalistické armády a naopak vraždění Ukrajinců ze strany Armii Krajowej tamtéž, jakož i marnou snahu o gerilový odboj až hluboko do padesátých let, získala konečně v roce 1991 nezávislost, byla ve stavu, který k obnovení loajality vůči vlastní zemi měl ještě daleko.

Na pravobřežní Ukrajině (od Dněpru na západ) bylo samozřejmě jasno, na rusifikovaném východě už ne. Až do roku 2014 byla Ukrajina dlouhodobě rozdělená zhruba půl napůl, a podle toho vypadala i ukrajinská politika. Přesto to byly právě události roku 2014, jakož i fakt, že stačila vyrůst necelá generace aspoň částečně mimo ruský vliv, které situaci hodně změnily. Proruský prezident Viktor Janukovyč se rozhodl, že na poslední chvíli zruší asociační dohodu s EU, kterou mnozí Ukrajinci očekávali, a místo toho uzavře podobnou dohodu s Ruskem.

Vypukly nejdřív pokojné demonstrace, do nichž když nechal Janukovyč střílet ostrými, přerostly v otevřený a násilný boj, který Janukovyč prohrál. Putin, který má od svého působení v Drážďanech hrůzu ze síly demonstrací, na tyto události reagoval okamžitě: obsazením Krymu a napadením Donbasu za pomocí „proruských povstalců“ v Doněcku a Luhansku. S čím ale Putin nepočítal, byl fakt, že se nechtěně stal autorem toho, na co Ukrajina čekala od znovuobnovení své nezávislosti: vytvoření autentické ukrajinské identity napříč celou zemí včetně oblastí mluvících rusky, kdy se konečně vytvořila jasná a silná identita, která měla jasno, kde chce být: v Evropě, na Západě, v NATO a co nejdál od Moskvy.

A přesně tohle je důvod, proč Putin narazí. On nebyl v Kyjevě v roce 2019 jako já, aby viděl ten rozdíl proti roku 2006, kdy najednou na ulici prakticky nikde nebyla slyšet ruština. On nezažil ruskou menšinu na Ukrajině, která se sama odvrátila od Ruska a od ruského pohledu na to, co by s Ukrajinou mělo být. Stále věří svým vlastním dezinformacím, že Majdan byl vlastně americký puč, že místní byli „koupení“, a to je přesně důvod, proč když se rozhodne k většímu útoku na Ukrajinu, bude muset mnoha a mnoha ruským rodičům vysvětlovat, proč se jejich synové vracejí domů v černých igelitových pytlích, a proč ta válka už trvá tak dlouho a je tak krvavá.

Atmosféra na Ukrajině je prakticky reprízou naší české (záměrně nepíšu československé, vzhledem k tehdejším náladám na Slovensku) mobilizace z roku 1938. Odhodlání bránit Ukrajinu je vidět úplně všude, stejně jako vědomí, že je na to Ukrajina, pomineme-li drobnou podporu ze Západu ve formě sankcí proti Rusku, sama.

Kromě zkušenosti s genocidou a snahou o likvidaci národní identity a jazyka, který mimochodem má s češtinou a polštinou daleko víc společného, než by u nás leckdo čekal, mají Ukrajinci něco jiného, co jsme my v roce 1938 neměli: dobré a odhodlané politické vedení, které nehledá „řešení eroplán“.

Uvidíme, jak tahle repríza podzimu roku 1938 bude vypadat. Jsem ale přesvědčen, že právě proto, že Ukrajinci zažívají to, co my tak důvěrně známe, máme my Češi za Ukrajinu zvláštní zodpovědnost, kterou žádná jiná země nemá. Buď pomůžeme, nebo už nechci nikdy slyšet nářek na to, jak nás v roce 1938 nechal svět ve štychu napospas nacistickému Německu.

Na závěr přikládám projev ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského z mnichovské konference, na níž před nedávnem vystoupil:

Dámy a pánové!

Před dvěma dny jsem byl na Donbasu, na delimitační čáře. Právně – mezi Ukrajinou a dočasně okupovanými územími. Ve skutečnosti na delimitační čáře mezi mírem a válkou. Kde na jedné straně je školka a na druhé straně je projektil, který ji zasáhl. Na jedné straně je škola, na druhé straně je projektil dopadající na školní dvůr.

A vedle toho je tu 30 dětí, které chodí… ne, ne do NATO, ale do školy. Někdo má hodiny fyziky. Se znalostí základních zákonitostí i děti chápou, jak absurdně zní výroky, že odstřelování provádí Ukrajina.

Někdo má hodiny matematiky. Děti si mohou bez kalkulačky spočítat rozdíl mezi počtem případů odstřelování za tyto tři dny a případy, které se v letošní Mnichovské bezpečnostní zprávě zmínily o Ukrajině.

A někdo má hodiny dějepisu. A když se na školním dvoře objeví kráter po bombě, děti mají otázku: zapomněl svět na své chyby z 20. století?

K čemu vedou pokusy o ústupky? Jako otázka: “Proč zemřít pro Gdaňsk?” se změnila v nutnost zemřít pro Dunkerk a tucty dalších měst v Evropě a na světě. Za cenu desítek milionů životů.

To jsou hrozné lekce historie. Chci se jen ujistit, že vy a já čteme stejné knihy. A že stejně rozumíme odpovědi na hlavní otázku: jak se stalo, že v 21. století je Evropa znovu ve válce a lidé umírají? Proč trvá déle než druhá světová válka. Jak jsme se dostali k největší bezpečnostní krizi od studené války? Pro mě, jako prezidenta země, která přišla o část území, tisíce lidí a na jejíž hranicích se nyní nachází 150 000 ruských vojáků, techniky a těžkých zbraní, je odpověď zřejmá.

Architektura světové bezpečnosti je křehká a potřebuje aktualizaci. Pravidla, na kterých se svět dohodl před desítkami let, už nefungují. Nedrží krok s novými hrozbami. Nejsou efektivní pro jejich překonání. Je to jako sirup proti kašli, když potřebujete vakcínu proti koronaviru. Zase to havaruje. Kvůli různým věcem: sobectví, sebevědomí, nezodpovědnosti států na globální úrovni. V důsledku toho máme zločiny jedněch a lhostejnost druhých. Lhostejnost, která z vás dělá spoluviníka. Je symbolické, že o tom mluvím právě zde. Právě zde před 15 lety Rusko oznámilo svůj záměr zpochybnit globální bezpečnost. Co řekl svět? Appeasement. Výsledek? Nejméně – anexe Krymu a agrese proti mému státu.

OSN, která má bránit mír a světovou bezpečnost, se nemůže bránit, když je porušována její Charta. Když jeden z členů Rady bezpečnosti OSN anektuje území jednoho ze zakládajících členů OSN. A samotná OSN ignoruje Krymskou platformu, jejíž cílem je mírová deokupace a ochrana práv Krymčanů.

Před třemi lety zde Angela Merkelová řekla: “Kdo vyzvedne trosky světového řádu? Jen my všichni společně.” Publikum tleskalo ve stoje. Bohužel ale kolektivní potlesk nepřerostl v kolektivní akci. A nyní, když svět mluví o hrozbě velké války, vyvstává otázka: je zde ještě co vyzvednout? Bezpečnostní architektura v Evropě a na světě je téměř zničena. Je příliš pozdě přemýšlet o nápravě, je načase postavit nový systém. Lidstvo to udělalo dvakrát a zaplatilo příliš velkou cenu – dvě světové války. Máme šanci zvrátit tento trend, dokud se nestane konzistentním vzorem. A vystavět nový systém místo milionů obětí. Máme staré lekce z první a druhé světové války, ne naši vlastní zkušenost z možné třetí, chraň bože.

Mluvil jsem tady o tom. A na půdě OSN. O tom, že v 21. století už nejsou žádné zahraniční války. Že anexe Krymu a válka na Donbasu ovlivňuje celý svět. A to není válka na Ukrajině, ale válka v Evropě. Řekl jsem to na summitech a fórech. V roce 2019, 2020, 2021. Bude mě svět poslouchat v roce 2022?

To už není hypotéza, ale ještě to není axiom. Proč? Je potřeba důkazů. Jsou důležitější než slova na Twitteru nebo prohlášení v médiích. Je vyžadována akce. Potřebuje to svět, nejen my.

Budeme bránit naši zem s podporou partnerů, nebo bez nich. Ať nám dají stovky moderních zbraní nebo pět tisíc helem. Vážíme si každé pomoci, ale každý by měl pochopit, že tu nejde o charitativní příspěvky, o které by měla Ukrajina žádat nebo je připomínat.

To nejsou žádná vznešená gesta, za která by se měla Ukrajina klanět. Je to váš příspěvek k bezpečnosti Evropy a světa. Kde je Ukrajina už osm let spolehlivým štítem. A už osm let odmítá jednu z největších světových armád. Která stojí podél našich hranic, nikoli hranic EU.

A rakety Grad zasáhly Mariupol, nikoli evropská města. A po téměř šesti měsících bojů bylo zničeno letiště v Doněcku, nikoli ve Frankfurtu. A vedro je vždy v průmyslové zóně Avdiivka – tam bylo horko v posledních dnech, nikoli v Montmartru. A žádná evropská země nemá vojenské pohřby každý den ve všech regionech. A žádný evropský vůdce nemá ponětí, jaká jsou pravidelná setkání s rodinami zesnulých.

Ať je to jakkoli, budeme bránit naši krásnou zemi bez ohledu na to, zda máme na hranici 50 000, 150 000 nebo jeden milion vojáků jakékoliv armády. Abychom Ukrajině skutečně pomohli, není nutné říkat, kolik vojáků a techniky je na hranicích, jaká máme čísla.

Abychom Ukrajině skutečně pomohli, není nutné neustále mluvit pouze o datu pravděpodobné invaze. Svou zemi budeme bránit 16. února, 1. března a dokonce i 31. prosince. Mnohem více potřebujeme znát jiná data. A každý dobře ví, která.

Zítra je na Ukrajině Den hrdinů Nebeské setniny. Před osmi lety učinili Ukrajinci volbu a mnozí za to položili život. Měla by o osm let později Ukrajina neustále volat po uznání evropské perspektivy? Od roku 2014 nás Rusko neustále přesvědčuje, že jsme zvolili špatnou cestu, že na nás v Evropě nikdo nečeká. Neměla by Evropa neustále říkat a činy dokazovat, že to není pravda? Neměla by dnes EU říkat, že její občané jsou pozitivně naladěni na vstup Ukrajiny do Unie? Nezaslouží si Ukrajina přímé a upřímné odpovědi?

To platí i pro NATO. Říkají nám: dveře jsou otevřené. Ale zatím pouze autorizovaný přístup. Pokud nás nechtějí někteří členové Aliance, nebo všichni členové Aliance, buďte upřímní. Otevřené dveře jsou dobré, ale potřebujeme otevřené odpovědi, ne roky otevřené otázky. Není právo na pravdu jednou z našich rozšířených příležitostí? Nejvhodnější čas bude na příštím summitu v Madridu.

Rusko říká, že se Ukrajina snaží vstoupit do Aliance, aby získala zpět Krym silou. Je potěšující, že se v jejich rétorice objevují slova “vrátit Krym”. Ale nepozorně si přečetli pátý článek Charty NATO: kolektivní akce slouží k ochraně, nikoli k útoku. Krym a okupované oblasti Donbasu se jistě vrátí Ukrajině, ale pouze mírovou cestou.

Ukrajina důsledně realizuje dohody z Normandie a dohody z Minsku. Jejich základem je nezpochybnitelné uznání územní celistvosti a nezávislosti našeho státu. Usilujeme o diplomatické urovnání ozbrojeného konfliktu. Poznámka: pouze na základě mezinárodního práva.

Co se tedy skutečně děje v mírovém procesu. Před dvěma lety jsme se dohodli s prezidenty Francie, Ruské federace a kancléřkou Německa na úplném příměří. A Ukrajina tyto dohody úzkostlivě dodržuje. Jsme maximálně zdrženliví na pozadí neustálých provokací. Neustále předkládáme návrhy v rámci Normandské čtyřky a Trilaterální kontaktní skupiny. A co vidíme? Střely a kulky z druhé strany. Naši vojáci a civilisté jsou zabíjeni a civilní infrastruktura je ničena.

Poslední dny se staly obzvláště názornými. Stovky masivních výskytů odstřelování zbraněmi zakázanými minskými dohodami. Je také důležité přestat omezovat vstup pozorovatelů OBSE na dočasně okupovaná území Ukrajiny. Jsou ohroženi. Jsou zastrašeni. Všechny humanitární záležitosti jsou blokovány.

Před dvěma lety jsem podepsal zákon o bezpodmínečném přístupu zástupců humanitárních organizací k zadrženým. Ale oni prostě nejsou vpuštění na dočasně okupovaná území. Po dvou výměnách zajatců byl proces zablokován, ačkoliv Ukrajina poskytla dohodnuté seznamy. Nelidské mučení v nechvalně známé věznici Izolace v Doněcku se stalo symbolem porušování lidských práv.

Dva nové kontrolní body, které jsme otevřeli v listopadu 2020 v Luhanské oblasti, stále nefungují – a pozorujeme přímé obstrukce pod smyšlenými záminkami.

Ukrajina dělá vše proto, aby dosáhla pokroku v diskusích a politických otázkách. V Trilaterální kontaktní skupině a v minském procesu jsme předložili návrhy – návrhy zákonů, ale vše je zablokováno – nikdo o nich nemluví. Ukrajina požaduje okamžité odblokování procesu vyjednávání. To ale neznamená, že hledání míru je omezeno pouze na toto.

Jsme připraveni hledat klíč ke konci války ve všech možných formátech a platformách: Paříž, Berlín, Minsk, Istanbul, Ženeva, Brusel, New York, Peking – je mi jedno, kde na světě bude vyjednán mír na Ukrajině.

Je jedno, jestli se účastní čtyři země, sedm nebo sto, hlavní je, že mezi nimi bude Ukrajina a Rusko. Co je opravdu důležité, je pochopit, že mír je potřebný nejen pro nás, ale že mír na Ukrajině potřebuje celý svět. Mír a obnovení územní celistvosti v mezinárodně uznávaných hranicích. To je jediný způsob. A doufám, že nikdo nepovažuje Ukrajinu za pohodlnou a nárazníkovou zónu mezi Západem a Ruskem. To se nikdy nestane. To nikdo nedovolí.

A jinak – kdo je další? Budou se země NATO muset navzájem bránit? Chci věřit, že Severoatlantická smlouva a pátý článek budou účinnější než budapešťské memorandum.

Ukrajina získala bezpečnostní záruky za opuštění světové trojky v rozvoji jaderného programu. My tu zbraň nemáme. Také nemáme žádnou bezpečnost. Nemáme také část území našeho státu, která by byla rozlohou větší než Švýcarsko, Nizozemsko nebo Belgie. A co je nejdůležitější – nemáme miliony našich občanů. Tohle všechno nemáme.

Ale něco máme. Právo požadovat posun od politiky appeasementu k zajištění bezpečnosti a záruk míru.

Od roku 2014 se Ukrajina pokusila třikrát svolat konzultace s garantujícími státy budapešťského memoranda. Třikrát bez úspěchu. Dnes to Ukrajina dělá počtvrté. Já jako prezident to udělám poprvé. Ale jak Ukrajina, tak já to dělám naposledy. Iniciuji konzultace v rámci budapešťského memoranda. Jejich svoláním byl pověřen ministr zahraničních věcí. Pokud se znovu nebudou konat, nebo jejich výsledky nezaručí bezpečnost naší země, bude mít Ukrajina plné právo věřit, že budapešťské memorandum nefunguje a všechna rozhodnutí o balíčku z roku 1994 budou zpochybněna.

Navrhuji také svolat v nadcházejících týdnech summit stálých členů Rady bezpečnosti OSN za účasti Ukrajiny, Německa a Turecka za účelem řešení bezpečnostních problémů v Evropě. A vypracovat nové, účinné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. Záruky dnes, dokud nejsme členem Aliance a ve skutečnosti se nacházíme v šedé zóně – v bezpečnostním vakuu.

Co jiného teď můžeme dělat? Nadále účinně podporovat Ukrajinu a její obranné schopnosti. Poskytnout Ukrajině jasnou evropskou perspektivu, nástroje podpory dostupné kandidátským zemím a jasné a komplexní časové rámce pro vstup do Aliance.

Podpořit transformaci v naší zemi. Založit Fond stability a obnovy pro Ukrajinu, program pronájmů pozemků, dodávky nejnovějších zbraní, strojů a vybavení pro naši armádu – armádu, která chrání celou Evropu.

Vyvinout efektivní balíček preventivních sankcí k odvrácení agrese. Zaručit energetickou bezpečnost Ukrajiny, zajistit její integraci do energetického trhu EU, když se Nord Stream 2 používá jako zbraň.

Všechny tyto otázky potřebují odpovědi.

Zatím máme místo nich ticho. A dokud tady bude ticho, tak nebude ticho na východě našeho státu. Tedy – v Evropě. Tedy – na celém světě. Doufám, že to nakonec celý svět pochopí, a Evropa pochopí.

Dámy a pánové!

Děkuji všem státům, které dnes podporují Ukrajinu.

Slovy, prohlášeními, konkrétní pomocí. Těm, kteří jsou dnes na naší straně. Na straně pravdy a mezinárodního práva. Neoslovuji vás jménem – nechci, aby se některé další země styděly. Je to jejich věc, jejich karma. A je to jejich svědomí. Nevím ovšem, jak budou schopni vysvětlit své jednání těm dnes dvěma zabitým vojákům a třem zraněným na Ukrajině.

A hlavně – třem dívkám z Kyjeva. Jedné je deset let, druhé šest a třetí je pouze jeden rok. Dnes zůstaly bez otce. V šest hodin ráno středoevropského času. Když byl ukrajinský zpravodajský důstojník, kapitán Anton Sydorov zabit v důsledku dělostřelecké palby zakázané minskými dohodami. Nevím, co si myslel v poslední chvíli svého života. Rozhodně nevěděl, jakou agendu musí někdo splnit, aby ukončil válku.

Ale přesně znal odpověď na otázku, kterou jsem položil na začátku. Přesně věděl, kdo z nás lže.

Ať jeho památka žije navěky. Kéž navěky žije památka všech, kteří dnes a za války zemřeli na východě našeho státu.

Děkuji.