I v Olomouci, kde jsem prožila mládí, bývaly zimy s množstvím sněhu, kdy jsme se vracely (se sestrou) ze sáňkování úplně promočené, a mráz, že se dalo bruslit na Moravě. O víkendech nás bral tatínek na lyže, jezdili jsme do Karlova v Jeseníkách nebo do Beskyd.
O letošku bych řekla s Vančurou, že tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným. Nejhorší je ten vichr – v lese se necítím bezpečně a na loukách profukuje snad až do morku kostí, navíc jsou místy hodně podmáčené, takže se vracím s Denisem obaleným blátem.
Ale na horách je sněhu dost, dokonce přírodního, naši byli s dětma předminulý týden v Orlických horách a sněhové mantinely kolem silnic a chat na fotkách byly mohutné!

Tak já doufám, že zima už nebude, protože jedu do lázní. Tímto zvu zájemce o návštěvu mé osoby a lázní Poděbrady březen-duben. :))

Pamatuji jiskřivé zimy,je mi po nich smutno,bylo to fajn,zvláště když byly prázdniny. S boxerkami jsem později brouzdala po zamrzlé Bečvě až do okolních dědin, pak jsme někde vylezly na břeh a vrátily jsme se přes Žebračku zpátky do města.Užila jsem si zimní krásy hodně i tady na dědině,hned první zimu nás to zasypalo. Je mi taky líto,že děti dnes, to tak nemají.I když nevím,nevím,zda by se nechaly odtrhnout od tabletů a pecek. Ladovské zimy se už asi nevrátí,jsme ráda,že jsme je se synkem ještě zažili. Prolyžovala jsem a probruslila celý aktivní věk. Když si vzpomenu na ty vetché zimní oblečky mého dětství a raného mládí,je s podivem,že jsme to přežili. :-))

Pozoruju, že vstřícnost k zimě u mne kolísá s věkem. Jako malé dítko jsem zimu v podstatě nijak nevnímala, jako starší dítko až do hluboké dospělosti jsem ji naopak milovala – protože v zimě se co? v zimě se nepracuje na rodinných latifundiích a volný čas se může promarnit s knížkami a stolními hrami. Po opuštění rodné hlíny (a tím myslím hlavně vinohrad a pole s erteplami či řepou) jsem naopak nesnášela především sněhovou zimu – na hory nejprve jezdili Jeník a Terka sami, a když jsem začala i já jezdit, tak jsem se modlila, aby nastala hluboká obleva. No a včil tu zimu beru tak, jak je – konečně jsem pochopila, že už toho mám víc za sebou než před sebou, tak by bylo rozmařilé být jednu čtvrtinu z toho být naštvaná na něco, co stejně nemůžu ovlivnit 🙂

Poznámka: vzpomínky na jiskřivou zimu zas až takové nemám – u nás sice za mého dětství sněžívalo, leč ne zas tak vydatně a dlouhodobě jako v podhorských a horských oblastech. Ovšem co mám hluboko zaryté v mysli, to jsou drastické holomrazy – těch u nás bývalo požehnaně, mínus třicet téměř každým rokem. Ty mrazy byly v pravdě třeskuté, protože stromy s třeskem pukaly a autobusům zamrzala nafta, takže nebylo možné se dostat do práce. Zvlášť výživné to bylo v okamžiku, kdy nás sice první autobus dovezl do přestupní vesnice, a druhý už nedojel… 🙂