Od dětství jsem si přála mít doma ochočenou veverku. Náramně se mi líbily. Tatínek mi ale trpělivě vysvětloval, že je jim lépe na svobodě, když se mohou volně prohánět v korunách stromů. Také říkal, že veverky mají hodně blech, a to mě dost od jejich vlastnictví odrazovalo. 🙂
Uteklo pár let a koupili jsme domeček s velkou zanedbanou zahradou na venkově. Zahrada zůstala přírodní, jak se dneska módně říká, a dokonce na ni můžete dostat certifikát, když jste ochotni za ten kus papíru zaplatit. Nadšení se mě zmocnilo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že máme za spolubydlící kromě jiných kamarádíčků i veverky. Vídali jsme je na stromech, pít u obnoveného zahradního rybníka, občas nějakou psí holky držely v šachu na stromě, pod smrky byly okousané šišky. Vždycky to bylo takové přátelství na dálku. Až letos…
Začátkem listopadu se najednou rezavá veverka objevila pod krmítkem u kuchyně. Mohla jsem ji pozorovat na tři metry. Obrovská radost. 🙂 Další den se objevila hnědá veverka. S velkou chutí se ládovala slunečnicovými semínky jako ta rezavá. Třetí den už jsem ráno vyhlížela veverku. A přišla! Od té doby chodí každé ráno veverky na snídani. Když mám čas, pozoruji je a snažím se je od sebe odlišit. Tak jsem napočítala sedm různých veverušek.
Většinou chodí snídat postupně, jindy přijdou i tři najednou. Mají několik stanovišť s krmítky. Na přilepšenou dostávají oříšky. Na smrcích pro ně opět uzrály šišky plné chutných semínek. Koncem prosince začaly námluvy. To byla teprve podívaná. Honily se, hrály si, zaháněly konkurenci, značkovalo se teritorium…a tak doufám, že jednoho dne přivede některá máma veverka svá mláďata na slunečnici a pochlubí se s jimi.
Naše veverky jsou ostražité. Nejsou to ty parkové ochočené veverky. Fotit je mohu jen velmi opatrně na dálku přes okno. Fotky jsou mizerné, spíš takové památeční. Ovšem to pozorování, to je pro mě i po těch týdnech zážitek.
Vrtá mi hlavou, proč najednou po tolika letech začaly chodit na slunečnici. A jak rychle si to stačily říci. Přišla první, ochutnala slunečnici a už to šlo ráz na ráz. Patrně mají nějaké porady. K mojí velké potěše máme svoje veverky. 🙂 Už se pěkně vykrmily, kožíšky jim jen září.
Třeba v dnešním slunečném ránu byla v prostorné zahradní hodovní síni s modrým nebem nad hlavou pod jedním krmítkem tmavá veverka, čtyři sojky, kos, polní i domácí vrabci a hejno čížků. Když je vidím, hned mám hezčí den. 🙂
Veverkám zdar! A zítra, zítra ráno se zase hned po probuzení poběžím podívat do kuchyně, jestli tam bude snídat některá z našich veverek. 🙂
Pro ty, kdo nechodí na FB: Jarka je chovatelka leonbergerů, bylinkářka a obecně milovnice přírody 🙂 Byla bych ráda, kdyby nám jednou představila své leonky… třeba na to taky dojde:))
A dnes se ptám – máte také rádi veverky? Vídáte je ve svém okolí? Co udělá ráno venku radost vám? 🙂
Jarko, to je krásné povídání a fotky!!! A ááách jak já bych tu v Alabamě ráda měla tyhle evropské zrzavé či hnědé fešandy. Že na naší zahradě žijí veverky společně s kočkami asi většina čtenářů ví a ty naše šedivky za to nemohou, že jsou tak obyčejné. Mám je ráda i takové. Nikdy se ráno nemohu dopočítat, kolik se jich seběhne „ke stolu“, protože se vzájemně odhánějí a honí, ale v krátké době po nasypání je jich bývá tak 10-14, možná víc. Jen žasnu, jakým fofrem slunečnicová semínka loupou a jak to vůbec dokáží, černá semena nejsou nijak velká. Ráno ovšem na stole leží už jen prázdné slupky.
Občas zahlédnu na netu nějaké video či článek o veverce, kterou si někdo ochočil a má doma (viděla jsem jednoho pána, který takovou veverku měl, nosil jí celý den na rameni). Jenže jak mám vypozorováno, tak veverky velice často, dost rychle za sebou učůrávají. Každé ráno vidím několik maličkých loužiček na stole se semeny. Stejně jako veverka, která si přiběhne pro oříšek, často, než si ho ode mne vezme, si nejprve „uleví“ a zanechá žlutý mokrý flíček. Samozřejmě mi to venku vůbec nevadí, ale zajímalo by mě, jak si s tím poradí ti co je mají doma jako mazlíčky – třeba ten zmíněný pán :). Že by si veverka nechala nasadit „titi-plenku“ se mi nezdá, stejně jako naučit jí na kočkolit či si říci, že potřebuje jít ven. Takže Jarko je možná lepší, že máš veverky za oknem, kde jsou skoro jako domácí, ale nemusíš se starat o jejich hygienu.
Jinak vítej a moc ráda si přečtu nejen o tvých pejscích, ale i dalším osazenstvu zahrady a okolí.
Ty fotky máš, milá Jarko, parádní – i když na dálku. Zachytit veverku je kumšt:))
Děkuji. Hlavně tím mým mini foťáčkem. 🙂
Bydlíme ve starší zástavbě řadových domků. Jenom my máme za zahradě velké borovice a jeden mohutný cypřiš. A také jenom k nám chodí řada veverek na ptačí krmítka, na slunečnice. Manžel jim vyrobil podle návodu na internetu luxusní veveří krmítko, ale to k jeho smutku veselé ignorují. Také je fotím přes okna (musím je umýt). Jsou to divoké veverky, chodí z okraje blízkého lesa.
A vítám Jarku na Dedeníku!
Děkuji, Alex, za přivítání. 🙂
No, u nás běžela akce „krmítko“ také, ale nedošlo na realizaci. Slunečnice a volně hozené oříšky na zemi bohatě veverkám stačí. Zatím. 🙂 Uvidíme, jak se bude naše soužití vyvíjet, možná ještě na veverčí krmítka dojde. 🙂
Jéé – to bylo roztomilé povídání o vlastních divokých veverkách 🙂 🙂 .
Veverky miluju, ale na vlastní se asi taky nezmůžu – holt přece jenom bydlím dost daleko od lesa. Ale v Kančí oboře sem tam na nějakou tu veveruchu narazím (a to nemluvím o těch v zámeckém parku). A to mám potom krásný den.
U nás dneska fičí fičák – na venčení jsem buď utíkala nebo stála na místě – podle toho, jak se stočil větr. Ale jinak je u nás vymeteno jak ve sváteční světnici. A ráno bylo 16 °C – to ani v červenci nebývá!
Děkuju. 🙂
U nás je také fičák převeliký, ale veverky nezklamaly a přišly se nasnídat.
Veverky se mi líbí, ale u nás nejsou. Holt potřebují vysoké jehličnany a my máme v okolí jen akátové remízky a špendliková houští. Tak tady mám smůlu.
Jeden nemůže mít všechno. Akáty jsou krásné, léčivé, voňavé a je z nich báječně chutnající med. 🙂
Dnes jen prolétám, budu číst znovu až večer. Moc hezké povídání a veverkách! Veverkám tedy zdar! 🙂
Díky! 🙂
Dneska jedu do Hradce na kontrolu s očima a strašně doufám, že to bude jen kontrola:)) Paní doktorka minule nevyloužila, že si laserovou show zopakuju. Jede se mnou Dana coby řidič – ještěže ji mám:))
Jo a hnusně tu fičí. Jak je u vás?
Přeji ti ať to všechno dobře dopadne. Buď na sebe opatrná, očka si chraň při té dnešní čině.
Díky 🙂 Paní doktorka usoudila, že laseru není nikdy dost 😛 Takže si jdu lehnout, protože prd vidím a bolí mě hlava ❤️
Dede, děláš dobře, že odpočíváš a oko (oči) zbytečně nenamáháš !!!
U nás fičí tak, že opět popadaly stromy na silnici při průjezdu lesíkem směrem k městu a staly jsme se nedostupnou vesnicí. K tomu nešel od rána proud. Vydrželo nám to až do jedné hodiny.
Držím palce, ať je už jen a jen fanfárově zdravě! 🙂
U nás to zatím funguje, dokonce jde i elektrika. Měli jsme tu poslední rok tolik ošklivých větrných bouří, že co si nebylo jisté v kořenech už spadlo. Díkybohu stromy zatím nemají listí, takže větru neposkytují takovou oporu. Jak dopadnou lesy uvidím, až se tam zase dostanu…
Jarko, děkuju moc za krásné povídání – taky mám moc ráda veverky! Líbilo by se mi je mít poblíž – naše zahrada má stromy i spoustu keřů, asi by jako přírodní obstála:)) Ale veverušky v okolí moc vidět nejsou. Popravdě zatím je to možná úleva, protože psí holky veverky honí. Ari je vyhlíží i v korunách stromů! Je fakt, že žádný z mých psů nikdy veverku nechytil. Ani v Anglii, kde z mého pohledu sebevražedně běhaly dlouhé vzdálenosti po zemi, než aby vylezly na první možný strom.
Jenže veverka soustředěná na krmítko by nemusela být tak ostražitá, že jo.
Takže moje ranní radost jsou ptáci kolem domu a že jich je!
A pak dobytci na poli před domem. Myslím srnky, jeleny nebo poslední dobou ty zatracené muflony. Ti jsou taky krásné na pohled, jen je musím vidět dřív než Ari, pokud jdeme ven 🙂
Děkuju. 🙂
Moje láska k veverkám dostala základy velmi časně, když mi tatínek četl z knížky Dobrodružství veverky Zrzečky. Dlouhé hodiny jsem si dokázala prohlížet ty nádherné Svolinského ilustrace a v hlavě spřádat nekonečné příběhy Zrzečky a snít o tom, že budeme mít doma ochočenou veverku. Ta knížka se mi někde zatoulala, bohužel, a moc mě mrzí, že už jí nemám ve své knihovně.
Naše psí holky veverky zatím nijak neřeší. Naštěstí!
Ty nemáš veverky a já nemám za zahradou srnky. Bývaly tu, každý rok bylo pod košatou lípou srnče čekající na svou maminu srnku, ale zoufale hospodařící soukromník to všechno už zničil. Srnky sem nechodí. Je jich ale stále dost po okolí, tak je vídáme na procházkách. Ovšem mufloni, to je jiná liga. Musí to být náramné je pozorovat. Jak se znám, hned bych je přikrmovala alespoň senem. 🙂
Díky, že můžeme pozorovat volně žijící zvířata v našem okolí. 🙂