Média jsou plná eskalace konfliktu mezi Gazou a Izraelem a zmiňují tu a tam i pouliční násilí ve smíšených městech jako je Lod nebo Akko. Jak se to všechno stalo a kudy z toho ven?

Na úvod je potřeba připomenout základní situaci, v jaké se Izrael a palestinští Arabové nacházejí, protože to není vůbec známá věc a podle toho (ne)pochopení celé situace vypadá.

Co je to Palestina: historická oblast tzv. Palestinského mandátu, což byl Británií po porážce Osmanské říše spravovaný jakýsi „inkubátor pro nové státy“. Měl omezenou časovou platnost a vyloženě jeho účelem bylo vytvořit v něm arabský a židovský stát. Nejprve vzniklo Zajordánsko (dnes Jordánsko) v roce 1921, a ve zbytku Palestiny měl vzniknout arabský a židovský stát.

V roce 1947 bylo navrženo rozdělení zbylého území mandátní Palestiny na Izrael a arabský stát (tehdy se neměl ještě jmenovat Palestina; tento název pro stát palestinských Arabů na západ od Jordánu existuje až od roku 1964), ale Arabové tento stát odmítli. Když pak den před oficiálním ukončením mandátu vznikl Stát Izrael, byl napaden sedmi arabskými zeměmi. Izrael se ubránil, mnozí Arabové odešli pomoct arabským armádám v boji proti Izraeli a někteří zůstali.

Z těch, co zůstali, se stali izraelští Arabové (arabští občané Izraele), z těch, co odešli a neměli se kam vrátit, protože je přeživší Izrael nepustil zpět, vznikli tzv. „palestinští uprchlíci“. Tenhle termín je klíčový, protože zatímco všichni uprchlíci světa, kterými se zabývá agentura OSN zvaná UNHCR (Agentura OSN pro uprchlíky), „palestinskými uprchlíky“ se zabývá agentura čistě pro ně zvaná UNRWA (Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě) a zatímco uprchlíci od UNHCR svůj status dědičný nemají, děti uprchlíků podle UNRWA jsou nadále uprchlíky.

Po roce 1949 se na linii příměří, která vedla přímo centrem Jeruzaléma, ovšem celé Staré město včetně Západní zdi bylo mimo izraelskou kontrolu, přestalo (s výjimkou občasné sniperské střelby na izraelské civilisty) bojovat a Gaza byla okupována Egyptem a tzv. Západní břeh Jordánu byl okupován Jordánskem. Takhle to bylo až do roku 1967, kdy arabští sousedé opět napadli Izrael, ale opět válku prohráli a Izrael rozšířil svou přítomnost o Gazu, Západní břeh Jordánu, Golanské výšiny a Sinajský poloostrov, který pak vyměnil s Egyptem za mír.

Zatímco Egypt Gazanům nikdy egyptské občanství nedal, Jordánsko ho těm, kteří ho chtěli, dalo, aby jim ho poté, kdy o území po roce 1967 přišlo, zase sebralo.

Takzvaná „palestinská teritoria“ jsou dnes dvojí:

• Oblasti A a B Západního břehu, které spravuje Palestinská samospráva, ustanovená v roce 1993 jako historicky první politická entita, kterou palestinští Arabové mají; tuto samosprávu (PA) uznává mnoho zemí, včetně České republiky, jako „Palestinský stát“.
• Pásmo Gazy, které má mít oficiálně pod kontrolou Palestinská samospráva, spravuje od roku 2007 hnutí Hamás, které v něm od té doby vytvořilo totalitní režim a ze sebe udělalo státostranu. Hamás pravidelně bojuje proti Fatahu, sekulárně nacionalistickou politickou stranou, která zase ovládá Palestinskou samosprávu.

Situace na Západním břehu a v Gaze je pro palestinské Araby natolik odlišná, že není možné o obou oblastech najednou mluvit jako o „Palestině“, jak mnohá média činí. Dvě různé vlády, dva různé politické systémy, navíc ještě znepřátelené, nemohou být brány jako jeden stát.

Teď k tomu, co se v poslední době stalo:

Když skončila válka v roce 1948 a mnozí palestinští Arabové zůstali za hranicemi Izraele a nemohli zpět, Jordánsko se je snažilo přimět k tomu, aby se vzdali statusu uprchlíků (a tedy nadějí na vrácení se na území Státu Izrael) a vzali si jordánské občanství. V rámci této snahy jim postavilo domy na půdě, která ovšem už od poloviny 19. století patřila židovským organizacím, které ji od místních více než před stoletím koupily a až do roku 1948, kdy vypukla válka, spravovaly. Jordánsko ovšem domy postavilo tak, že přestože slíbilo palestinským Arabům, že budou jejich vlastníky, nikdy se nimi nestali ani podle jordánského, natož izraelského práva, Jordánsko je jako vlastníky nikdy nezapsalo do katastru.

Když pak Jordánsko ztratilo v roce 1967 kontrolu nad východní částí Jeruzaléma (a Západním břehem Jordánu), byli tu najednou palestinští Arabové žijící v domech postavených Jordánskem bez jakéhokoliv práva k těm domům, ale také bez možnosti se vrátit do svých původních domů, které jim propadly právě tím, že odešli z Izraele v době války o nezávislost. Sami sice tvrdí, že byli vyhnáni, ale bylo to pouze jimi předvídané riziko, že vyhnáni budou: ti, kdo neodešli, zůstali a nic se jim nestalo; ba co víc, dostali izraelské občanství. Od té doby se vedl soudní spor o to, komu půda pod těmi domy patří a co se s tím má dělat. Tento soud před několika týdny tyto rodiny pravomocně prohrály a bylo tak nařízeno vystěhování.

Protože vystěhování samo o sobě bylo politicky výbušné, nemluvě o tom, že k němu došlo během svátku Eid al-Fitr (konce ramadánu), vypukly nepokoje. Jejich součástí byly útoky na chasidské Židy ve Starém Městě, které si arabská mládež nahrávala na sociální síť TikTok, na což reagovala židovská radikální mládež pochody po Starém Městě.

Aby se situace „nezhoršila“, trochu nešťastně izraelská policie uzavřela prostranství před Damašskou branou, kde se každoročně Eid slaví, takže místní Arabové ho šli slavit před mešitu al-Aksá. Protože ale letos Eid připadl na Den Jeruzaléma, kdy se chodí někteří Židé modlit přímo na Chrámovou horu, kde mešita al-Aksá je, policie tam přišla, aby je tam nepustila, bála se provokací. Její přítomnost ale vyhodnotili místní Arabové jako útok na Chrámovou horu v době jejich svátku, a tak vypukl uliční boj přímo před mešitou na Chrámové hoře. Na přítomnost policie pak reagoval Hamás vládnoucí v Gaze, který začal Izrael ostřelovat raketami coby odvetu za „pošpinění mešity al-Aksá“, na což pak reagovala izraelská armáda útokem na odpalovací rampy a další strategická místa patřící Hamásu v Gaze.

A protože Hamás rutinně používá místní civilisty jako živé štíty (a to násilím; často jim pod pohrůžkou smrti nedovolí odejít), jsou z toho civilní mrtví, které pak Hamás používá jako klacek na Izrael. Oficiální politikou Hamásu je, že je pro každého palestinského Araba nejvyšším životním cílem zemřít jako mučedník (šahíd), proto lidé, kteří by nechtěli jít vstříc tomuto cíli jsou viděni jako zrádci – a bývají popravováni.

Když Izrael v Gaze ničí cíle patřící Hamásu nebo (Íránem podporovanému) Islámskému džihádu, dostatečně dopředu varuje: esemeskami, telefonáty, letáky a těsně před útokem takzvaným „poklepáním na střechu“, zvukovou bombou, která znamená „za chvíli sem přijde nálet“. Potíž je v tom, když vojáci Hamásu přijdou s odpalovací rampou na něčí střechu a neumožní mu odejít – protože přeci by měl být rád, že může zemřít jako šahíd. A to jsou pak ty civilní oběti, které vidíme v televizi.

Hamás už dávno nemá jenom primitivní rakety Kassám; z Íránu má velmi pokročilé rakety, kterými je schopen dostřelit až k Jeruzalému, jak předvedl v tomto kole útoků. Nejsou to žádné „prskavky“, jak je mnozí lidé na Západě líčí, jsou to smrtící zbraně. To, že má Izrael méně mrtvých než Gaza, je pak dané právě tím, že Izrael chrání své občany jednak systémem včasného varování (ceva adom) a jednak protiraketovým systémem Železná kopule, který je schopen 96 % raket odpalovaných z Gazy sestřelit. Tedy za předpokladu, že jich nepošlou moc najednou. Každá odpálená antiraketa přitom stojí Izrael přibližně 850 000 Kč, což vzhledem k nízkým nákladům, jaké Hamás stojí odpálení jedné jejich rakety na Izrael jasně ukazuje, jaká bude strategie Hamásu.

Hlavním problémem ohledně Hamásu je ale zejména to, že je to státostrana v sice neuznaném, ale de facto státě, kde má totalitní moc. V Gaze existuje disent, ale protože riskuje smrt, snaží se nebýt moc vidět, jinak si představte Gazu jako místo plné konfidentů, kontrolních stanovišť, kde se musíte legitimovat a permanentní kontroly. Není to místo, kam se dá poslat komando, aby například zneškodnilo někoho z představitelů Hamásu; jestli něco Gaza je, pak taková Severní Korea Blízkého východu. Útočit na její režim lze jen dvojím způsobem: buď ze vzduchu na dálku nebo invazí. A ta, kvůli obrovským nákladům, jak v podobě životů, tak financí, nepřipadá v úvahu.

Tahle krize se samozřejmě dřív nebo později uklidní, ani Hamás nemá raket nekonečně mnoho. Ale než se tak stane, bude to stát životy nejen mnohých Gazanů a Izraelců, ale hlavně to bude masivní PR porážka pro Izrael. Světové veřejné mínění totiž nerozlišuje příliš mezi tím, kdo útočí a kdo se brání, navíc světová média běžně berou nekriticky prohlášení Hamásu tak, jak je Hamás řekne. Takže když Hamás řekne, že bojuje proti „okupaci“, myslí tím ne to, co si pod okupací představíme my, ale Stát Izrael jako takový.

Existence Izraele je pro Hamás tou „okupací“, slovo Izrael nikdy neříkají, aby ho ve svých očích nelegitimizovali. Jejich výroky pak světová média přejímají a po nich pak běžní občané na Západě, kteří si ale pod pojmem „okupace“ představí něco jiného, třeba okupaci německou za války nebo sovětskou. A protože Hamás svoje civilisty nejenže nechrání, ale vyloženě je nutí být na místě bojů, mrtví, a zejména ženy a děti, tu budou. Budou tu naschvál, a přestože jejich životy skončí bombou izraelské armády, vinen jejich smrti bude Hamás. Jenže to se dozví jen ten, kdo se o situaci bude zajímat blíž, ne běžný konzument zpráv.

Protože, co si budeme říkat, logika, kterou se vede velká část dnešní západní veřejnosti, a sice že kdo je v právu a kdo ne se řídí čistě tím, kdo je silnější a kdo slabší, je dost děravá. Zejména proto, že i ten slabší může být pořád dost silný aby zabil dost nevinných.