K prvním českým čtenářům tento týden doputovala kniha s příběhem mladé čarodějky, který už předtím oslovil 1,5 milionu lidí po celém světě. Ano, jednou už tu o ní byla řeč a já doufám, že informace o jejím vydání bude dobrou zprávou nejen pro ty z vás, kteří o ni už tehdy projevili zájem. Dnes vám tu nabízím několik dalších perliček z jejího zrodu. Třeba i o tatérce, která pro ni namalovala obálku.
Příběh knihy se začal odvíjet před pěti lety, kdy postupně vznikl scénář k první ze série her o čarodějce Alici. Jejich hlavní hrdinka dlouho neměla o svých čarodějných schopnostech ani to nejmenší tušení – a když se o nich dozvěděla, bylo už pozdě. Za trest ji totiž zavřeli do polepšovny pro čarodějky. A hráči jejích her – které vyšly pro mobilní telefony a později i pro počítače – jí pomáhají z polepšovny utéci a později i bezpečně projít zákoutími světa magie.
U některých knih je dopředu jasné, pro koho jsou určené, u Polepšovny pro čarodějky je to ale složitější. Ukázalo se, že hru Alice a Polepšovna pro čarodějky hrají lidé z celého světa, mladí, staří, dívky, kluci, dámy i pánové. Někteří z nich autorům píší a chtějí poradit, jiní třeba jen poděkovat nebo se zeptat, kdy vyjde další díl série. I když byste možná podle názvu odhadovali, že jde o příběh hlavně pro dívky, ukazuje se, že oslovuje daleko širší publikum. Trocha magie se v životě přece může hodit každému z nás…
Tatérka, která kreslí hry a knihy
U zrodu her stála už od počátku Jana Buštíková, grafička a výtvarnice, která se ale jinak živí zcela jiným druhem výtvarného umění… Jejím dávným snem, který se jí nedávno splnil, je totiž práce ve vlastním tatérském studiu. Nutno ovšem dodat, že Jana i do tetování promítá své zkušenosti – z grafické školy, z ateliéru kresby a malby i ze svých ostatních grafických prací, takže jde mnohdy o opravdu originální umělecká díla. Jen nejsou vytvořena na plátně, ale na lidské kůži.
„Jsem vlastně docela všestranná,“ říká o sobě Jana. „Byla to velká zábava ilustrovat příběhy čarodějky Alice a skvělá zkušenost! Věnuji se však také vlastní tvorbě, mezi kterou patří i tetování. Lidé jej často podceňují, ale já to vnímám tak, že mi kůže poskytuje další prostor pro vyjádření,“ dodává.
Čarodějové, alchymista i město na jezeře
Kniha Polepšovna pro čarodějky vychází z Aliciných zážitků ve hrách, přidává k nim ale i řadu nových dobrodružství. Čtenáři se tu setkají jak s hrdiny z her, například s vychovatelkami z polepšovny, s párem čarodějů Albertem a Gildou nebo s alchymistou Reginaldem, tak třeba s dříve mocnou rodinou čarodějů z bažin.
Také místa, kde se příběh odehrává, jsou různorodá: Svou roli tu hraje nejen samotná polepšovna pro čarodějky, ale i temné lesy, chýše čarodějek nebo město stojící na skalách v jezeře. Víc se tu ale teď asi nesluší prozrazovat…
Fakta:
– Autorem knížky je Petr Mandík, který je rovněž autorem scénářů her a sci-fi Příště se zmrazit nenechám (Triton, 2007)
– Autorkou obálky je Jana Buštíková, která nyní většinu času věnuje svému tatérskému salónu Medusa art tattoo ve Frýdku Místku.
– Knihu Polepšovna pro čarodějky vydalo nakladatelství LIREGO. Kniha má 240 stran a právě se objevila v knihkupectvích a v e-shopech. Na webu ji lze koupit už za 180 Kč.
– Informace o knížce lze nalézt na webu ProCarodejky.cz
Když jsme se v pondělí bavili o dopisech pro Ježíška, ještě jsem nevěděla, že už „Polepšovna“ vyšla:)) Napadlo mě, že by to mohl být dobrý tip na dárek třeba i pro slečny se zálibou v EMO 😀 A pokud jde o dnešní diskuzi, tak se zvědavě zeptám – hrajete nějaké hry na počítači nebo v telefonu? Pro mě je to skoro nepoznaný svět, nějak nejsem tímto způsobem hravá. Přitom mi kluci ukazovali dost opravdu zajímavých věcí. Grafika v hrách je už neuvěřitelně dobrá, příběhy jsou napsané tak, abyste se skutečně mohli rozhodovat…
Zkrátka se dnes ptám – jste digitálně hraví? 🙂
Na počítači občas Tetris a Botaniculu, to je vyloženě roztomilá hra.
A v telefonu cestou MHD miny nebo mahjong, vždycky mi to akorát vyjde na těch pár stanic, co jezdím.
Pamatujete se na hady, co byly na starších telefonech?
Jsme možná vojín Tupeček, ale Botaniculu jsem nějak nepochopila, co se po mě vlastně chce 🙂 Asi častěji čtu, než hraju, ale občas přece jen ano. Teda ne v MHD ani ve vlaku, protože tím jezdím vysloveně výjimečně, mnohem radši jezdím autem (a poté, co jsem tenhle týden jela šalinou a vlakem těch 30 km domů dvě hodiny, to zas dlouho neudělám). Vlastně nějvíc jsme hrávala s dětmi, když byly v pubertě, občas jsme na víkend vzali nějakou jednodušší hru a hráli společně- třeba Harryho Pottera nebo nějakou sbírací hru. V poslední době se mi líbila hra Room, tam se musí přemýšlet.
Ještě jsem si vzpomněla na Gobliiins ze začátku devadesátek – masakr. Tři skřeti, každý má jiné schopnosti – jeden kouzlí, druhý je bijec, třetí umí brát věci, dost náročné na fantazii, jak vyřešit. A jako bonbónek – je to ve francouzštině, takže jsem musela oprášit své chabé znalosti z gymplu a hrála jsem se slovníkem.
Přiznávám se, že nemám na hraní většinou ani čas, ani náladu. A když, tak logické oddechovky – tetris a nebo vysoce návykový Pathological (https://www.chip.de/downloads/Pathological_14585555.html). 🙂
Kluci teď donesli ze školy tip na hru Light Bot. Prima pro děcka – učí se programovat pohyb robotka a tak nenápadně vstřebají, co je to algoritmus, procedura, smyčka… Škoda jen, že je ve Flashi a brzo bude po podpoře. 🙁
Na mobilu se snažím hledat hry, které nejsou úplně na zblbnutí. Velmi mne bavil
RGB Express (naplánuj náklaďáčkům cestu tak, aby se neztratily, s kamarádem jsme si psali třeba týden, než jsme našli řešení jedné úrovně)
Digfender (kutáš pod zem, stavíš obranu a každé kolo se proti tobě pouští příšery, jednoduché a dobře hratelné)
Antiyoy hraju teď (Jednoduchá šestiúhelníková strategie, kde se na 2D mapce staví jednotky a dobývá území, ze začátku to vypadá jednodušše, ale časem to dá dost zabrat). Jde o odkaz na dříve populární hru Slay.
Hill Climb Racing: Klasika, kterou jsem hrál na Windows Phone, ovládá se autíčko co jede přes kopce, ale dochází vám benzín a ten se musí doplňovat, také překážky jsou čím dál těžší. Moc příjemná hra, ale časem monotónní.
Move the Block: Hlavolam, musíš vysunout červenou plošinku ven z mapy. Brání tam ale jiné, vše v dřevěném stylu, každá úroveň tak na 2 minuty, někdy i pár vteřin. Našel jsem ji tak, že byla kdysi předváděcí na telefonech Samsung galaxy S7
MiniMetro: Staví se metro ve stylu schématických map. Přibývá však lidí a stanic a hra tak zrychluje (placené, občas v akci)
FreeCell: Populární karty ze starých Windows. Na iPadu se hrají úplně skvěle (na mobil je to docela malý) a je to fakt těžký, ale odpočinkový
2048: Sčítáním bloků slož číslo 2048, kdysi velice populární hra, lidé sdíleli své úspěchy všemi sítěmi, ale to už je třeba 8 let. I tak dobrá hra co funguje i dnes zadarmo a prakticky bez reklam.
Ty hry mají společné hlavně to, že nejsou prolezlé reklamami skrz naskrz (v případě Antiyoy je úplně zadarmo bez reklam) a jsou v nich minimální mikrotransakce. To je totiž něco, co je fakt příšerné a kdo máte děti, dejte si na to pozor. Hry vás nechají dohrát do určité úrovně a pak vám úmyslně napálí takovou obtížnost, abyste si museli nakupovat speciální předměty či schopnosti za skutečné peníze. Případně se vám stále stupňují reklamy. Proto jsem přestal hrát Plants versus Zombies 2, přestože tu hru jinak mám moc rád (její první verzi především).
Hry nehraju, protože jsem zakletá ke knihám, nemám na hry trpělivost – což není chyba těch her 🙂 Tuším, že mi ledaco zajímavého uteklo, ale když potřebuju číst a psát, moc času na něco jiného už mi nezbude. Ale až budou vnoučata starší, možná se poučím – abych aspoň byla babička, co se orientuje 😀
K tomu se s dovolením připojím, jsem stejný případ. Jen s výjimkou těch vnoučat – ta zatím nehrozí. 🙂
Ale co se mi líbilo moc, byla hudba ke hrám Botanicula a Chuchel, nahrála ji totiž moje oblíbená skupina Dva. Ty hry znám od dětí, jsou od firmy Amanita Design, ještě mají jednu, Machinárium, k té dělal hudbu Floex.
Hudba z Botaniculy je na youtube zde: https://www.youtube.com/watch?v=mxfRPPEpS3g
A tady o ní píšou na wiki: https://cs.wikipedia.org/wiki/Botanicula
Je tady spousta zajímavých postřehů… Pravdou je, že existuje spousta žánrů her a ty o Alici spadají do kategorie dobrodružných – a právě proto, že mají děj, dají se „propojit“ s knihou – i když v knížce je toho děje samozřejmě o hodně více 🙂 – a vůbec ničemu nevadí, že čtenář hru nehrál.
A aby mě někdo nechytil za slovo 🙂 – úplně přesně se žánr těchto her nazývá „point and click adventure“ a patří do něj třeba v komentářích zmiňovaný Indiana Jones nebo Kyrandia (také jsem je rád hrával). Jen dnes už je v těchhle hrách většinou nápověda (i Alice a Polepšovna pro čarodějky ji má), dříve ale zase hráči často čekali, až návod vyjde v nějakém papírovém časopise :). Protože u těchhle her se musí trochu (a někdy dost) přemýšlet – jak získat nějaký předmět, jak ho chytře použít… V tom je čtení každé knížky snazší – ale zase vyžaduje po čtenáři vlastní fantazii, aby si svět dané knihy představil. Takže je to vlastně 1:1 :).
Pamatuju, když jsme kupovali herní časopisy a tam se objevovaly mapy světů aktuálních her, tipy a triky nebo nějaké skryté kódy, mělo to opravdu své kouzlo. Dnes se všechno najde hned na internetu
Tak za prvé – ano, já na PC hraju i hry, ale musí to být takový hry pro děti, abych to pochopila (rofl) – třebas typu Monkey Go Happy nebo Snail Bob (chuckle) . Na složitější hry nemám trpělivost. Ale kdysi s Terkou jsme takové hry hrávaly, ovšem to už bude takových patnáct roků zpátky…
Ale díky za tip na dárek pro EMO slečnu – protože jsem si řekla, že letos to bude o knížkách, tak na speciálně na tuhle se podívám.
Včera jsem viděla mládence v černočerné bundě se stříbrným nápisem ASPHALT 2GO a hned jsem si na tebe vzpomněla, slečně EMO by se mohlo líbit, ne?
Po krizových letech s naší Terkou jsem se zařekla, že z oblečení jako dárek budu kupovat maximálně ponožky… (rofl) .
Asphalt byla kdysi hodně populární závodní hra na mobil. Nikdy jsem nepochopil jak se dá na mobilu závodit (mobil se používal jako volant). Pro mě už to je trochu mimo, na pořádnou hru chci pořádnou obrazovku. Na mobilu mám radši jednoduché hry s plochou grafikou
jsme si vzpomněl ana HAnkuW, jak ta ráda odpočíval au Pasiánsu..a vlastně Marička ho hraje taky..občas i já, ale nějak raději s kartama,ne s bednou….
Ano Sharko, na počítači jsem hrávala Pasiáns a jeden čas I Mahjong. Ale pak jsem objevila karetní hru „Free Cell“ a ta je přímo návyková 🙂 Jako ty předešlé dvě hry, také už byla instalovaná v počítači při koupi a je zdarma. Je to obdoba Pariánsu, který jsem si hrála už v mládí a na počítači mi ho v začátku někdo doporučil, jak se naučit manipulovat s myší. Výhoda karetních her na počítači je ta, že se karty samy fofrem rozdávají :). Navíc si můžu vybrat vzorek (ale i velikost)karet a já mám takové hezké (skoro Evropské) obrázky na které se ráda dívám. Free Cell hraju nejvíce v době, když mi k počítači vyskočí Woody,šmajchluje se mi pod nosem a nakonec se položí přes klávesnici a moje ruce. Nemám srdce ji vyhodit, tak si alespoň uvolním ruku, odtáhnu myš a hraju karty, dokud se kočka sama neuráčí seskočit.
pro mne jsou hry jednou velkou neznámou, vlastně jediné,čím si občas krátím čas je Mahjong, něco na způsob tetries,osmisměrky a Poznej zvíře..nebaví mne čučet do šoupálku, raději čtu..to mne od dětství nepustilo…a mám ráda dobré filmy…
Nó, hraní her (lol) . V době, kdy byl Honza malý, byla spousta bezvadných her, sice nebyly tak graficky dokonalé, jely pod DOSem, ale při jejich hraní bylo potřeba zapojit mozek, někdy bylo potřeba sestavit mozkový trust, protože jeden občas neměl šanci rozluštit zádrhel, nebo spíš ho nenapadlo dostatečně šílené řešení. Propařené noci tak nějak kolidovaly s péčí o dvouleté batole. Chlapeček ráno plný sil, matka jak zombie. Takže jsem zcela racionálně hraní utnula, když už jsem se mohla ke hraní vrátit, tak už ty hry byly takové krotké,bez šťávy, holt pro široké masy, aby to uhrál, s prominutím, každý blbec. Čestnou výjimkou byla Kyrandie a Indiana Jones… Strategie a střílečky mě nikdy nebraly, synek na on-line strategiích strávil značnou část dětství, díky hrám uměl v docela nízkém věku slušně anglicky (opravdu ty hry nebyly v češtině). Vlastně i já, ač neumím anglicky, mám docela slušnou zásobu anglických slov 😉
na starým IQ151 jsme ulítávali na Chammurapim a bombardovali jsme Rumburk…později děcka chodila nějakým bludištěm a žrala příšery nebo ony je ..no a pak bylo období Moorhuhnů…děcka na intru střílela slepice a kohouty jako o život… mě to nějak nebavilo…ale milovala jsem jednoho toho Moorhuhna, co kvedlal klackem ve včelím úlu (chuckle)
Jo jo – Moorhuhn jsem hrála hlavně proto, že se mi líbila grafika (blush) – ty slepice byly kouzelné. Nemám ráda hry „na čas“, jsem taková pomalejší a potřebuju se vždy pořádně rozmyslet.
Digitálně hravá nejsem. Mě to neoslovilo.
Já jsem na PC spíše vyhledávač informací. To mě moc baví hledat, zjišťovat a něco se dozvědět.
Můj asperger trávil své mládí hraním převážně strategických her.
I mladší na PC pařil a ještě po práci paří.
Vnuk smí být na PC jen určitou omezenou dobu a když už tak má hru, kde orá, vláčí, seje s traktorem. Prostě farmaří.
Jinak jsem ráda, že děti zase čtou.
Já jako dítě přečetla kdeco a chodily jsme s kamarádkou i do dětské knihovny.
Vlastně dodnes hodně čtu, miluju to.